Povětroň/XXIV.

Povětroň Karel Čapek
XXIII.	XXIV.	XXV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí; někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí. Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny. Asi deset metrů dál leží někdo jiný, široce rozhozený jako tahací panák; tenhle je mrtev.

Tři tiše nadávající chlapi se naklánějí nad tím pobodaným; ale ten už se zvedá sám a mumlá: ‚Co – co vlastně chcete? Kavalíre, nestrkejte do mne!‘ Sahá si na šíji a křiví hubu, kouká užasle na zkrvácenou dlaň a na tři muže. Matko boží, ten je ožralý!

‚Co se sem ten mezek připletl,‘ zlobí se jeden z těch tří a škrabe se na hlavě. ‚Que mierda! Hoši, doneste ho do domu!‘ Popadnou ho za ruce a za nohy, šoupajíce střevíci; nic nedbají toho, že jeho zadek se vláčí po cestě, vyrývaje v prachu stopu jako pytel kukuřice. Funí a vlekou toho obejdu po Mléčné dráze, jen si naraz kostrč, potvoro!

Složí ho za dveřmi, jakási stará bába mu svítí do očí a dovolává se všech svatých, a pán domu, nějaký velký pán, máme-li soudit podle jeho modré a vzteklé tlamy a zlého obočí, se naklání nad tím vším a povídá, co mi sem nesete takovou svini?

Ten, který se drbal na hlavě, mrká ze vší síly na pána s ježatým obočím. ‚Vaše milosti, aby neutekl. Když odtud odešel ten kavalír, slyšeli jsme venku střílet; běželi jsme se podívat, a on tam ležel tenhle dago a měl v ruce tady ten revolver. Pár kroků dál leží ten nešťastný pán. Je mrtev, ať se Bůh nad ním smiluje.‘

Druzí dva poslouchali s otevřenou hubou, jako by chtěli něco namítat; a pán zvedl zpytavě oči. ‚Víte jistě, že je mrtev?‘

Ten dlouhý peón se pokřižoval. ‚Jako tele, vaše milosti. Musel dostat nejmíň tři kule do týla hlavy. Měl v ruce nůž… Nejspíš se bránil nožem, když ho ten bandido přepadl. Tady ten vrah chtěl utéci, ale my jsme ho zadrželi. Vy jste svědci, hoši, že? Nu tak zabučte, býci!‘

Teprve teď ti druzí dva pochopili a počali se široce šklebit, a jako je Bůh nad námi, vaše milosti, tak to bylo a nejinak, svatá pravda; chtěl pláchnout, když zastřelil toho kavalíra. A měl v ruce pistoli.

‚Měli bychom zavolat policii, aby si ho odvedla,‘ mínil dlouhán a číhal očima po souhlase.

Pán si hladil modrou bradu a zachmuřeně přemítal. ‚Ne, Pedro (nebo Salvadore – jména nebyla rozhodnuta), to ne. Kdyby ho policie hledala –‘ Pokrčil rameny. ‚Ale zbytečně to dělat nebudu. To by nebylo slušné. Zavřete ho někam do komory a dejte mu pít.‘

Čahoun zvedl ruce. ‚Vaše milosti, ten ani o sobě neví.‘

‚Dejte mu pít,‘ opakoval pán netrpělivě. ‚A zatím o něm zbytečně netlachejte, rozumíme?‘

Rozumíme, vaše milosti, a přejeme vám dobré noci. Nalejte mu rumu do zubů, ať neví, čí je; co má co dělat takový pobuda v blízkosti pánova domu, aby strkal nos do soukromých záležitostí? Nevypadá sice jako míšenec, ale je to čert jak ďábel; kdovíjaký Hollandese či který zpropadený Yankee, podle toho, jak se zřídil. Glog, glog, ještě je v něm trochu místa, dejte mu přihnout, ať z něho vyrazíme poslední zbytek paměti.

Bylo z toho delirium, klepalo to tím člověkem hůř než zimnice; a bába, jež prve svítila, nosí vodu v nepolévaném džbánu a máčí náčinky na čelo a tváře bezvědomého. (Motiv bezvědomí na začátku jako na konci; kruh se uzavírá.) Je to Poloindiánka někde z Mexika; má suchou a dlouhou tvář kobyly a smutné oči, jež starostlivě a lidsky mrkají. ‚Chudák,‘ povídá a zabaluje tu těžkou hlavu do chladivých hadrů. Sedí v dřepu a mrká, klap, klap, klap, jako když kane voda na cihelnou podlahu.

Třicet šest hodin trvá to bezvědomí nebo spánek; chlap leží s palicí zahalenou mokrými hadry a neví o sobě. Občas přijde ten čahoun a kopne ho, hej, vstávej, ty zlořečená psí zdechlino! ‚Měli bychom ho, pane, někam v noci donést a položit, ať si ho, Bůh mi odpusť, čerti odtáhnou.‘

Pán vrtí hlavou. To tak. Sebere ho policie a počká, až bude mluvit. Nene. Až se probudí, promluvím si s ním sám, a pak uvidím. Pak uvidím.

Konečně se pohnula ruka a chce si přemnout čelo; ještě má na něm ty hadry, a když se sesmeknou, zbývá tam něco cizího a divného, co se nedá setřít. Člověk usedá a tvrdě si mne čelo. Zavolejte pána, pán si s ním chce promluvit.

Pán s tlustým obočím (nějaký mocný pán, podle všeho) měří zkoumavě toho otrhance; ne, Španěl to asi není, neboť ten by dbal víc na své střevíce; i kdyby měl, řekněme, jen jeden rukáv u košile, jeho střevíce by svítily jako pomeranč.

‚Como va?‘ povídá pán.

‚Muchas gracias, seňor.‘

‚Yankee?‘

‚Yes, sir. No, sir.‘

‚Jak se jmenujete?‘

Člověk si mne čelo. ‚Nevím, pane.‘

Kubánec podrážděně zasupěl. ‚A jak jste se sem dostal?‘

‚Nevím, pane. Byl jsem opilý, ne?‘

‚Našli u vás revolver,‘ uhodil na něho pán.

Člověk kroutí hlavou. ‚Nevím, nevím nic. Nemohu si na nic vzpomenout – ‘ Tvář se mu zkřivila nepokojem a úsilím; vstal a udělal několik kroků. ‚Ne, nejsem opilý; mám jenom… jako obruč kolem hlavy.‘ Hledal něco po kapsách; Kubánec mu nabídl cigaretu. Kývl jen hlavou, gracias; jako by se to rozumělo samo sebou, – ne, to není nějaká krysa z přístavu; říkejte si, co chcete, je na něm vidět pána. Například jeho ruce; jsou špinavé až hanba, ale jak drží tu cigaretu – zkrátka caballero. Kubánec nasupil obočí; s tulákem by to bylo snazší, a kdyby došlo k svědectví, který soudce by věřil žebrákovi?

Člověk dychtivě kouřil a přemýšlel. ‚Nemohu si na nic vzpomenout,‘ řekl a počal se šklebit. ‚To vám je zvláštní pocit, mít hlavu jasnou a přitom docela prázdnou. Jako vybílený pokoj, do kterého se má někdo nastěhovat.‘

‚Snad aspoň víte, čím jste byl,‘ pomáhal mu Kubánec.

Člověk se podíval na své ruce a šaty. ‚Nevím, pane; ale podle toho, jak vypadám –‘ Nakreslil kouřem a cigaretou do vzduchu jakousi nulu. ‚Nevím nic,‘ řekl lehce. ‚Nic, nic mě nechce napadnout. Třeba si později vzpomenu –‘

Kubánec si ho pozorně, podezíravě prohlížel. Byla to neurčitá a poněkud odulá tvář s výrazem pobavení a čehosi jako úlevy.”