Povětroň/XXI.

Povětroň Karel Čapek
XX.	XXI.	XXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Říká se o fantazii, že těká; snad to činí v některých případech (které však nepatří do krásné prózy), ale daleko častěji běží bystře a pozorně jako pes sledující čenichem čerstvou stopu; přímo supí horlivostí, trhá sebou na šňůře a vleče nás sem tam. Vy jste lovec a víte, že stopující křepelák ve svém klikatém běhu netěká, nýbrž naopak drží se stopy s náruživým a vytrvalým zájmem. Musím vám říci, že náležitě vyvinutá. fantazie není žádné neurčité snění, nýbrž činnost neobyčejně úporná a vášnivě zamířená; zastavuje se sice nebo kličkuje, ale jen proto, aby zjistila, že to není to, za čím jde. Kampak, ty dychtivá fenko, co to honíš, kdepak máš položen cíl? Cíl, jaký cíl; běžím za něčím živým a nevím ještě, kde to dopadnu.

Věřte mi, že psát romány je činnost spíš podobná lovu než, řekněme, budování chrámu podle plánů předem hotových. Až do poslední chvíle jsme překvapováni tím, nač narazíme: dostaneme se na místa nepředpokládaná, ale jen proto, že se ženeme neodchylně a bláznivě za tou svou stopou něčeho živého. Honíme bílého jelena a přitom téměř mimochodem objevíme nové končiny. Psát je dobrodružství, a nic víc vám už neřeknu k chvále tohoto povolání. Nemůžeme zabloudit, pokud jsme věrni své stopě; i kdyby naše pouť vedla na Skleněnou horu nebo za ohnivou stopou padající hvězdy, je náš směr dobrý, chválabohu, a neztratili jsme správnou cestu. (Nemluvím zde o úzkostech, když jsme ztratili dobrou stopu; o sviňských a bezradných pokusech dostat se dál; o návratech beze slávy, s unavenou a zahanbenou čubou vlekoucí se za námi, místo aby předbíhala naše kroky.)

Čímž tedy je v podstatě řečeno: k čertu s fantazií; není nám k ničemu a nepřivede nás ani k špičce našeho nosu, netřesou-li se jí boky horečkou zájmu. Pravím, ať lehne, nemá-li před sebou napsánu neviditelnou cestu a jazyk vyplazený netrpělivostí sledovat ji až do konce. To, čemu se říká talent, je z největšího dílu zájem nebo posedlost, zájem jít za něčím živoucím, za zvěří ztracenou v širokosti světa. Milý člověče, svět je veliký, větší než naše zkušenost; je udělán z hrsti faktů a celého vesmíru možností. Všecko, co nevíme, je tu jako možnost, a každý fakt je jedna kulička v růženci předchozích i budoucích eventualit. Nic platno, jdeme-li za člověkem, musíme se pustit do toho světa dohadů, musíme čenichat jeho možné kroky minulé i příští: musíme ho stíhat svou fantazií, má-li se nám zjevit ve své neviditelné živosti. Je naprosto lhostejno, je-li celý vymyšlen nebo celý skutečný; může to být Ariel nebo pouliční prodavač tkalounů; oba jsou upředeni z čisté a nekonečné látky možnosti, ve které je uloženo vše, i to, co skutečně jest. To, čemu se říká skutečné příběhy nebo skuteční lidé, není pro nás víc než jedna možnost mezi tisícerými, a snad ani ne ta nejsouvislejší a nejzávažnější. Veškerá zkušenost je jenom nahodile otevřená stránka nebo nazdařbůh přečtené slovo v Sibylině knize moudrosti; a my chceme vědět víc.

Pokouším se vám znázornit, že jsme-li vedeni fantazií, překračujeme práh jakési nekonečnosti; práh světa neomezeného naší zkušeností, širšího než naše poznatky a obsahujícího neskonale víc, než je nám vědomo. Říkám vám, že bychom se neodvážili vkročit do těchto bezhraničných končin, kdybychom tam nevpadli slepě a střemhlav, běžíce za něčím, co se nám skrývá. Kdyby nám duch pokušitel šeptal: Nyní si něco vymysli, ať je to cokoliv, – byli bychom zmateni a snad bychom ucouvli hrůzou nad marností a nesmyslností toho úkolu; měli bychom strach pustit se bez cíle a směru na toto Mare tenebrarum. Položme si otázku: Jaké právo má muž, který nechce být považován za blázna nebo podvodníka, aby si vymýšlel něco, co není? Je jen jedna odpověď, naštěstí určitá a nepochybná: Nechte ho, on musí; nejde ze svévole, je vlečen, řítí se za něčím, a jeho křivolaká dráha je cestou nutnosti. Ne jeho, ale boha se ptejte, co je to nutnost.

Přemýšlím, proč jsem si vzal do hlavy člověka, který spadl z nebe; proč ne Ariela nebo Hekubu? Co je mi Hekuba! Ale může mne potkat osud, že by mi po nějaký čas byla vším, na čem záleží, že bych se s ní potýkal, až by mi požehnala jako anděl Jákobovi; i byla by mi dána milost, abych v sobě našel život a bolest staré, pláčem naduřelé báby. Bůh buď s Hekubou; je to ode mne lehkomyslnost, že jí nevěnuju víc zájmu, ale jak řečeno, mám nyní na starosti člověka, který nedoletěl. Myslím, že tím jste vinen vy; řekl jste totiž se svou známou věcností: Proč, u čerta, letěl v takovém větru? Ano, proč, u čerta; proč, u všech čertů; proč, u všech zatracených, letěl v takové vichřici? Jaká tady musela být přesilná a neodmluvná příčina, aby podnikl let tak nesmyslný! Není-li tu o čem hloubat a čemu se divit? Ano, je náhoda, zabije-li se člověk; ale není náhoda, letí-li všemu navzdory. Je zřejmo, že z jakýchsi důvodů musel letět; a tu se nad troskami, které se nepodobaly ničemu kloudnému, leda polámané hračce, sklenula veliká událost, složená z náhody a nutnosti. Nutnost a náhoda, dvě nohy třínožky, na níž usedá Pýthie; třetí je tajemství.

Vy jste mi ho ukázal, muže bez tváře a jména, muže bez vědomí; toto je poslední pasport života, a kdo se jím nemůže vykázat, je Neznámý v přísném a zachmuřeném smyslu slova. Neměl jste nad ním mučivý pocit, že jsme mu dlužni poznat ho? Viděl jsem vám to na očích: vědět aspoň, kdo je a kam měl tak nakvap zamířeno; snad bychom mohli vyřídit, že dorazil až sem, a splnit tuto lidskou povinnost. Nejsem tak lidský jako vy; nemyslil jsem na jeho pozemské záležitosti, ale posedla mne nad ním vášeň detekce. A teď už mne nic a nikdo nezadrží; mějte se tu dobře, já musím za ním. Když je tak neznámý, já si ho vymyslím, budu ho hledat v jeho možnostech. Ptáte se, co mi je po něm? Kdybych to věděl! Vím jenom, že mne to posedlo.”