Povětroň/XIV.

Povětroň Karel Čapek
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Jasnovidec se rozveselil, cucal cukrátko a uvelebil se s nohama zkříženýma jako Turek nebo krejčí. “Já vám to znázorním jinak,“ řekl, “ale upozorňuju vás, že i to je jenom obraz. Když rozezvučíte ladičku A, rozezní se i A struna na houslích nebo na klavíru a rozechvěje se, byť pro nás neslyšitelně, všechno, co je schopno kmitat v A. V podstatě souzníme i my, zpíváme s sebou, když nasloucháme; a hudebně vnímaví jsou ti, kdo dovedou lépe naslouchat sobě samotným. Myslete si, že život je jakési znění, že člověk zní, že zní jeho mysl, paměť i podvědomí; i jeho minulost souzní v tomto a kterémkoliv okamžiku; je to nesmírně složitý a nekonečně mnohohlasý zvuk, ve kterém je přítomno i minulé věčným dozníváním a spoluzněním vrchních a vedlejších tónů; celá minulost zabarvuje zvuk přítomnosti. Myslete si, že i v nás se přenosem zvenčí rozkmitají tytéž vlny, aspoň pokud jsme v nějakém vztahu k člověku, jenž vysílá do prostoru svůj kmitočet – jako každý z nás, každý z nás; to souznění je slabší nebo silnější; to záleží na našem ladění, na naší citlivosti a pozornosti a na intenzitě daného vztahu. Ta rezonance může být tak slabounká a nejasná, že ji nevnímáme; nebo může být tak silná a hluboká, že slyšíme jen ji, jen tu rezonanci, která je nám sdělena. Ale i když si toho souznění nejsme vědomi, uvědomujeme si jeho citovou ozvěnu v náklonnostech neb antipatiích, v nejasných a nevysvětlitelných reakcích, kterými pudově odpovídáme na lidi nám jinak neznámé.”

Jasnovidec byl zřejmě spokojen a sál dychtivě na svém cukrátku, mlaskaje a zalykaje se jako nemluvně u prsu. “Ano, je to tak,“ potvrdil si přesvědčeně. “Musíme naslouchat sami sobě; musíme zkoumat své vlastní nitro, abychom rozeznali to tiché a mnohohlasé zvěstování, jež vysílá někdo druhý. Není jiného jasnozření než pozorovat sama sebe; to, čemu se říká telepatie, není cítění do dálky, nýbrž do blízka, do blízkosti nejbližší a nejtíže přístupné: do sebe sama. Představte si, že byste současně uvedli v činnost všechny píšťaly, rejstříky a pedály varhan; byla by to burácející vřava, ale poznali byste v ní dech i rozsah, sílu a ušlechtilost toho nástroje. Ne, nemohli byste žádnou analýzou zjistit, co kdy na těch varhanách bylo hráno, neboť (aspoň pro naše uši) varhany nemají paměti, která by zabarvila jejich zvuk. Ta první, ta nerozčleněná rezonance, kterou odpovídáme na životní kmitočet někoho druhého, to je také především pocit rozlohy, životního prostoru, síly a ušlechtilosti… pocit naprosto určitého a jedinečného prostorového útvaru, ve kterém se ten život rozvinul se svou zvláštní atmosférou a perspektivou –“ Jasnovidec se maličko zmátl. “Tak vidíte, co to pletu dohromady: varhany a perspektivu, zrak i sluch. Je strašně těžko vyjádřit tyto věci. Naše slova jsou náhražky čití, jsou odvozena z vidění, slyšení a hmatání; není možno jimi přesně vyslovit věci, které nejsou přístupny těmto smyslům. Mějte se mnou trpělivost, pánové.”

“Nevadí,“ děl internista povzbudivě. “Toto zaměňování představ a vikarizace smyslů je typický příznak jistých duševních poruch, příbuzných halucinacím. Jen pokračujte, dává to správný klinický obraz.”

“Charakteristické je,“ pokračoval jasnovidec, “že analýzou toho celkového pocitu dostanete naprosto jiný obraz života, než jaký vám dává zkušenost. Zkušenost skládá život z jednotlivých dat; minuty a hodiny skládají den, dny skládají rok, hodiny a dny jsou stavivem života. Člověk je složen ze svých zkušeností, citů, vlastností, činů a projevů. Všechno se nám skládá z malých kousků, které dohromady dávají cosi jako celek; ale chceme-li si ten celek nějak představit, dovedeme si skutečně vybavit jenom větší nebo menší řadu těch kousků, jenom sled epizod, jenom hromadu jednotlivostí. Řekněme, vy,“ obrátil se náhle na internistu, “vy jste vdovec, že? vzpomeňte si na svou nebožku paní, kterou jste vřele miloval, se kterou jste čtvrt století žil v oddanosti a shodě; a já vám vypočítám, co vám o ní vytane v paměti. Její smrt; její těžký zápas, nad kterým jste bezradně trčel, proklínaje svou vědu; její zvyk rozřezávat knihy jehlicí, zvyk, se kterým jste marně bojoval; den, kdy jste ji poznal; šťastný den, kdy jste spolu sbírali mušle kdesi u moře.”

“To bylo v Rimini,“ řekl starý pán měkce a mávl rukou. “Byla to hodná žena.”

“Byla. Ale kdybyste ještě hodiny vzpomínal, nenapadne vás nic než potrhaný řádek dalších a dalších okamžiků, pár vět, pár obrázků – To je všechno. Takto vypadá vaše představa o celém životě člověka vám nejbližšího.”

Starý internista si sňal brejličky a pečlivě je čistil; chirurg usilovně dával očima jakési znamení jasnovidci. Haló, tam ne, tam ne, obraťte a jeďte jinam.

“Ano,“ obrátil jasnovidec poslušně a jel plnou rychlostí jinam. “Zkušenost nám nemůže dát jinou představu; nikdy nevnímáme celého člověka nebo celý život, nýbrž právě jen ty nesouvislé kousky a okamžiky, a ještě jich, chválabohu, většinu poztrácíme. Marná sláva, z toho se nedá složit ani vymyslit celost života. Ale obraťme to, říkám, obraťme to. Pokusme se vyjít, logicky vyjít z představy úhrnného a celého života, nerozděleného na minulost a přítomnost. To je ohromné,“ počal křičet a téměř si rval nadšením vlasy. “Když si představíte řeku, celou řeku, ne jako klikatou čáru na mapě, ale úhrnně a úplně, s veškerou vodou, která kdy protekla jejími břehy, obsáhne vaše představa pramen i tekoucí řeku, i moře, veškerá moře světa, oblaka, sníh i vodní páru, dech mrtvých a duhu na nebi, to všechno, celý koloběh všech vod na světě bude ta řeka. Jak je to ohromné,“ vzlykal u vytržení, “jakou to má rozlohu skutečnosti! Jak je to krásné a zdrcující, zachytit představu života, pocit života, pocit člověka v jeho úhrnu a životní velikosti! Ne, ne, ne,“ mával vztyčeným prstem, “tu rozlohu nerozdrobíte ve dny a hodiny, neroztříštíte v haraburdí vzpomínek; ale rozčleníte ji v nutnosti, v údobí sklenutá jako klenby, v souvislosti, jež budují řád jednoho života; není tu náhody, všechno je nutné a strašně krásné, veškerá příčinnost se zjevuje v současnosti příčin a následků. Není vlastností, není událostí; jsou jen stavební síly,“ vydechl, “jejichž zápas a rovnováha vytyčily prostor člověka.”

Měl pěnu v koutcích úst, byl hrozný na pohled, jak vychrtl vzrušením. “Nu, nu,“ broukl internista a vytáhl hodinky. “A teď si, přítelíčku, na pět minut lehnete a budete držet zobák. Zavřít oči a zhluboka, pomalu dýchat.”