Povětroň/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

“Včera v noci se mi zjevil poprvé. Měl bílé šaty s mosaznými knoflíky, na nohou kožené holeně a bílou přilbici na hlavě; ale ta přilbice nebyla jako vojenská a nikdy jsem takový šat neviděla. Tvář měl žlutou jako cikán a horečné oči, podobné jako oči člověka s tyfovou horečkou; měl asi horečku, neboť mluvil z cesty.

Když se vám o někom zdá, neslyšíte ho mluvit a také nevidíte, že by pohyboval rty; vy jenom víte, co vám povídá, a nikdy jsem nepřišla na to, jakým způsobem se to člověku zdá. Vím jenom, že mne oslovil, že mluvil rychle nějakým cizím jazykem, kterému jsem nerozuměla; pamatuju si, že několikrát mě oslovil ‚sor‘, ale nevím, co to znamená. Byl netrpělivý a skoro zoufalý, že mu nerozumím, a mluvil dlouho. Ale potom, jako by si uvědomil, kde je, počal hovořit – řekla bych, naším jazykem; ale bylo to jen to, že jsem mu najednou rozuměla.

‚Sestro,‘ řekl, ‚prosím vás na kolenou, abyste, můžete-li, něco pro mne udělala; víte přece, v jakém jsem stavu. Jaké neštěstí, Bože, jaké neštěstí, jaké neštěstí! Nevím ani, jak se to stalo; bylo to, jako by zničehonic proti nám letěla země. Kdybych aspoň mohl psát prstem po pokrývce: všechno bych napsal, čeho je třeba; ale vidíte, jak vypadám.‘ Ukazoval mi ruce, ale nebyly ovázány; teď už nevím, co bylo na nich tak hrozného. ‚Nemohu, nemohu,‘ naříkal, ‚hleďte na ty ruce! Všechno vám řeknu; ale proboha, pomozte mi vyřídit jen tu jednu věc. Letěl jsem jako blázen, abych zařídil vše; ale náhle se země prudce naklonila a padala na nás. Já vím, že se něco přihodilo, proti nám vyletěl plamen, jaký jsem nikdy neviděl, a viděl jsem mnoho; viděl jsem hořící loď, hořící lidi, viděl jsem hořet celou horu, ale to vám nebudu povídat; už není nic, na čem by záleželo, než to jedno, čeho je třeba.‘

‚Jen to jedno,‘ opakoval; ‚ale teď vidím, že to jedno je celý život. Ach, sestro, neřekli vám, co se mi stalo? Neutrpěl jsem zranění na hlavě? Neboť zapomněl jsem všechno a pamatuju si jen svůj život. Zapomněl jsem všechno, co jsem kdy dělal; už nevím, kde všude jsem byl, ztratil jsem jména lidí a nevím sám, jak se jmenuju; to všechno je vedlejší a nahodilé. Jistěže jsem utrpěl otřes mozku, když si nemohu vzpomenout na nic než na to, co opravdu bylo. Kdyby vám řekli mé jméno, vězte, že není pravé; a kdybych počal blábolit cosi o ostrovech a dobrodružstvích, připočtěte to mé pomatenosti; jsou to trosky, o kterých nevím, kam patří, a ze kterých se už nedá složit příběh člověka. Celý člověk je v tom, co mu zbývá vykonat; všechno ostatní jsou zlomky a tříšť, kterou nelze obsáhnout jedním pohledem. Ano, ano, ano, někdy člověk vyhrabe něco minulého a myslí si: toto jsem já. Jenže můj případ je těžší, sestřičko; něco se stalo, při čem se roztříštila má paměť; nezbylo ve mně celého nic než to, co jsem chtěl ještě vykonat.‘”