Povětroň/IV.

Povětroň Karel Čapek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Trvalo to hodně dlouho, než se chirurg vrátil. Konečně přišel, byl roztržitý a bručel: “A, vy jste ještě tady.”

Jasnovidec se díval kamsi do prázdna, kam mířil jeho melancholický nos. “Těžký otřes mozku,“ povídal. “Patrně vnitřní zranění. Fraktura dolní čelisti a lebeční spodiny. Na tváři a na rukou popáleniny druhého a třetího stupně. Fractura claviculae.”

“Správně,“ řekl chirurg zamyšlen. “Je to s ním špatné. A jak vy to, prosím vás, víte?”

“Vy jste na to právě myslel,“ děl jasnovidec, jako by se omlouval.

Básník se zamračil. Jdi do paďous, kouzelníku, snad si nemyslíš, že mne omráčíš? A kdybys četl slovo za slovem, co si kdo myslí, nečekej, že ti uvěřím.

“A kdo to vlastně je?“ ptal se, aby byla řeč o něčem jiném.

“Kdopak ví,“ brumlal doktor. “Jeho papíry shořely. Našli mu v kapse nějaké francouzské, anglické a americké mince. A holandské dubbeltje. Snad letěl přes Rotterdam, ale to letadlo nebylo pravidelná linka.”

“On vám neřekl nic?”

Chirurg zavrtěl hlavou. “Kdepak. Hluboké bezvědomí. Divil bych se, kdyby vůbec ještě něco řekl.”

Bylo tíživé ticho. Jasnovidec vstal a plandal se ke dveřím. “Zavřená kniha, co?”

Básník za ním mračně pohlížel, až zmizel na chodbě. “Doktore, myslel jste si opravdu to, co on povídal?”

“Co? ovšem. To byl nález, který jsem předtím diktoval. Já to nemám rád, tohle čtení myšlenek. Z lékařského hlediska,“ řekl prakticky, “je to indiskrece.“ Tím, zdálo se, byl s věcí hotov.

“Ale vždyť je to humbuk,“ vyjel básník podrážděně. “Nikdo nemůže vědět, co si druhý člověk myslí! Do jisté míry se to dá vysoudit rozumem – Když jste přišel, věděl jsem hned, že myslíte… na toho člověka, který spadl z nebe. Viděl jsem, že máte starosti, že si něčím nejste jist, že je to krajně vážné. A řekl jsem si, počkat, to může být vnitřní zranění.”

“Proč?”

“Z rozumu. Z kombinace. Já vás znám, doktore, vy nejste roztržitý člověk; ale když jste přišel, udělal jste takhle, jako byste si chtěl rozepnout operační plášť, který jste už na sobě neměl. Z toho bylo vidět, že jste v myšlenkách ještě u toho pacienta. Aha, řekl jsem si, něco mu vrtá hlavou. Asi něco, co nemohl vidět ani nahmatat, – nejspíš vnitřní zranění.”

Chirurg zasmušile pokynul.

“Ale já jsem se na vás díval,“ pokračoval básník. “To je ten celý trik: dívat se a kombinovat – to je aspoň poctivá práce. Ale ten váš čaroděj,“ bručel opovržlivě, “se dívá na špičku svého nosu a povídá vám, co si myslíte. Já jsem dával pozor, ani na vás nemrkl. Bylo to… odporné.”

A zase to ticho, obklopené hučením větru. “I teď, doktore, myslíte – na toho raněného. Je na něm něco divného, že?”

“Vždyť on nemá tvář,“ řekl chirurg tiše. “Je tak popálen… Ani tvář, ani jméno, ani vědomí – Aspoň něco kdybych o něm věděl!”

“Nebo to: proč letěl v takovém větru. Kam měl tak strašně zamířeno? Co se bál ztratit? Co ho tak nesmyslně a nedočkavě vystřelilo? Jisto je, že se nebál smrti. Zaplatím vám, pilote, desateronásob, vezmete-li mne, kam chci. Západní orkán, tím líp, aspoň rychleji poletíme. – Nenašlo se u něho vůbec nic…?”

Chirurg potřásl hlavou. “Tak se na něho pojďte podívat, když vám to nedá,“ řekl najednou a vstal.

Milosrdná sestra, sedící vedle lůžka, se s námahou zvedla; měla tlusté, opuchlé nohy a plochou tvář bez barvy, stará, utahaná kobyla milosrdenství. Stařík na sousedním lůžku odvrátil bez zájmu hlavu; byl příliš soustředěn na své vlastní utrpení, aby se pokusil překročit tu dálku, která leží mezi nemocným a těmi druhými.

“Dosud se neprobudil,“ hlásila milosrdná sestra a složila ruce na břiše; tak to má patrně být, stojí-li jeptiška v pozoru, stará vojačka při raportu; jen oči mrkají starostlivě a lidsky. Básník si vzpomněl na lidské oči opic a zastyděl se za to; ano, ale když ty oči jsou tak nečekaně a podivně lidské!

A tedy tohle je on, tohle je ten celý případ! Se sevřeným srdcem byl připraven na podívanou, před níž by zděšeně prchal, ruce na ústech a vzlykaje hrůzou; a zatím to je čisťoučké a téměř pěkné, nic než ohromné klubko bílého fáče pečlivě navinutého, namoutě, čistá práce a šikovná; a má to uměle udělané ruce z vaty, gázy a kalika, veliké bělostné tlapy ležící na pokrývce. Jakého panáka dovedou uvinout nic než z vaty a fáče; člověk by ani neřekl –

Básník svraštil obočí a sykl. Vždyť ono to dýchá; maličko, maličko se pozvedají a klesají ty složené bílé tlapy, jako by dýchaly. A tady ta černá mezera mezi obvazky jsou snad ústa; a tady to temně propadlé v něžném věnečku vaty – ach bože, ne, chválabohu, to nejsou vyhaslé oči, to nejsou lidské oči, ne, to jsou jen zavřená víčka; bylo by strašné, kdyby se díval! Básník se naklonil nad tu čistou ovinovací práci; a náhle to zacukalo v koutku zavřených víček.

Básník ucouvl, bylo mu mdlo a hrozno. “Doktore,“ vydechl, “doktore, neprobudí se?”

“Neprobudí,“ řekl chirurg pozorně, a milosrdná sestra lidsky, pravidelně mrkla, tak pravidelně, jako kane voda. Panika soucitu polevila; ti dva jsou tak klidni, utiš se, utiš se, vše je v pořádku; tak pravidelně, jako kane voda, se zvedá a klesá bílá pokrývka na prsou bezvědomého. Vše je v pořádku, není zmatku ani zděšení; už není žádného neštěstí, nikdo nepobíhá a nelomí rukama; i bolest se utiší, když se stane součástí pořádku. Pravidelně, lhostejně sténá chorý na sousedním lůžku.

“Chudák,“ bručel chirurg, “je zřízen jako Spasitel.“ Milosrdná sestra se pokřižovala. Básník by byl rád napsal ve vzduchu křížek nad tou ovázanou hlavou, ale nějak se i za to zastyděl; podíval se rozpačitě na doktora. Chirurg pokynul. “Půjdeme.“ A po špičkách ven. Není teď o čem mluvit; ať se uzavře hladina pořádku a ticha, ať se neporuší to vyrovnané mlčení; tiše, tiše, jako bychom opouštěli něco podivně a přísně důstojného.

Teprve ve vratech špitálu, kde už se začíná nelad a lomoz života, povídal chirurg zamyšleně: “Divné, že je tak neznámý. Musíme ho zapsat jako Případ X.“ Mávl rukou. “Raději už na něho nemyslete.”