Povětroň/II.

Povětroň Karel Čapek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Zavonělo to karbolem, kávou, tabákem a mužstvím. Dobrý a silný pach, něco jako lazaret. Nebo ne, počkejme: karanténní stanice. Kubánský tabák, káva z Portorika a vichřice na Jamajce; dusno, vítr a praštění zmítaných palem. Sedmnáct nových případů, doktore; mře to jako mouchy. Rozlévejte krezol, sem s chlórovým vápnem; hoďte sebou, lidi, a hlídejte všechny cesty; nikdo odtud nesmí, jsme zamořeni. Ano, nikdo z nás, dokud všichni nepojdeme. – Básník se počal do sebe šklebit. Jenže v tomto případě, doktore, bych musel zaujmout odpovědné místo já, autor. Já vedu tu bitvu, starý koloniální felčar, ostřílený mazák morových epidemií; a vy jste můj vědecký asistent. Nebo ne, vy ne, ale ten vlasatý mládenec z interního. Nu, hochu, máme sedmnáct nových případů, prima vědecký materiál; co dělají vaše baktérie? – Mládenec poulí hrůzou oči, pačesy mu padají do čela. Doktore, doktore, myslím, že jsem nakažen. Inu, tak to by byl osmnáctý případ, položte ho. Tuto noc, sestřičko, u něho zůstanu já. Hle, jak se to děvče dívá, jak se dívá do jeho vlasů, slepených horečkou! Já vím, má ho ráda; hloupé děvče, líbala by ho, kdybych odešel, – ještě se nakazí. Jak šumí a praskají ty rozflákané oreodoxy! Horečná dlani, čeho by ses chtěla chytit? Nevztahuj se po nás, nevíme, nemůžeme; podejmi ruku, povedu tě, aby ses nebál. Puls nitkovitý, agónie; dejte sem plentu, sestřičko.

“Cukr?“ řekl chirurg.

Básník se vytrhl ze svého hloubání. “Co?”

Chirurg mlčky před něho postavil cukřenku. “Měl jsem dnes práce,“ povídal neurčitě. “Těším se na prázdniny.”

“Kam pojedete?”

“Střílet.”

Básník se pozorně podíval na nemluvného muže. “Vy byste si měl jednou zajet daleko – na tygry nebo na jaguáry. Dokud ještě nějací jsou.”

“Chtěl bych.”

“Poslouchejte, představujete si to nějak? Dovedete si představit… třeba svítání v pralese; nějaký neznámý ptačí tlukot, cosi jako xylofon napuštěný rumem a olejem.”

Chirurg potřásl hlavou. “Já si nic nepředstavuju. Já… se musím zatraceně dívat. Vidět, víte? A když člověk střílí,“ dodal se zúženýma očima, “to se taky musí pořádně dívat, aby viděl.”

Básník si vzdychl. “Tak to máte dobré, člověče. Já se pořád dívám, a přitom si pořád něco představuju. Nebo spíš tak: ono se to ve mně začne vymýšlet samo od sebe, odehrává se to, začne to žít na svou pěst – Rozumí se, já se do toho pletu: radím, opravuju nebo tak, víte?”

“A pak to napíšete,“ bručel chirurg.

“Kdepak! Obyčejně ne. Takové nesmysly… Za tu chvíli, co jste vařil kávu, se řečeným způsobem odehrály dva dokonale pitomé příběhy o vašem vlasatém kolegovi z interního. Prosím vás,“ zeptal se najednou, “jaký to je člověk?”

Chirurg zaváhal. “Nu,“ řekl konečně, “drobet fanfarón… Velká dávka sebejistoty – jak už to bývá u mladých doktorů. Jinak,“ s pokrčením ramen, “nevím, co by vás na něm zajímalo.”

Básník se nezdržel. “Nemá něco s tou malou ošetřovatelkou?”

“Nevím,“ zafuněl chirurg. “Co je vám po tom?”

“Nic,“ řekl básník zkroušeně. “Co mně je vůbec po tom, jak se mají věci ve skutečnosti? Mé řemeslo je vymýšlet si, že, hrát si, předstírat –“ Básník vyklonil svá těžká ramena. “To je právě ta svízel, pane: že mně tak strašně záleží na skutečnosti. Proto si ji vymýšlím, proto musím pořád něco vymýšlet, abych se jí dostal na kobylku. Mně nestačí, co vidím; chci vědět víc – a proto vymýšlím povídačky. Prosím vás, má to nějaký smysl? Má to vůbec co dělat se životem? Dejme tomu, že teď zrovna mám něco rozepsáno –”

“Dejme tomu, že něco píšu,“ opakoval básník po roztržité chvilce. “Já vím, že je to… jenom fikce. A já vím, člověče, co to fikce je, já vím, jak se to dělá: řekněme, jeden díl zkušenosti, tři díly fantazie, dva díly logické kombinace, a ostatek je chytrácký kalkul: aby to bylo nové, aby to bylo časové, aby se v tom něco řešilo nebo dokazovalo a hlavně, hlavně aby to působilo. Ale to je při tom to divné,“ vybuchl básník tlumeně, “že ty všechny triky, ta celá mizerná literátština nechává v člověku, který ji provozuje, zatracenou a vášnivou iluzi, že to má co dělat se skutečností. Představte si kouzelníka, který ví, jak se vytahují z klobouku králíci, a současně věří, že je opravdu a poctivě vykouzluje z poctivého klobouku. Jaké bláznovství!”

“Vám se něco nepovedlo, že?“ řekl chirurg suše.

“Nepovedlo. Jednou večer jsem šel po ulici a slyšel jsem za. sebou ženský hlas, který říká: To mně přece neuděláš. Nic víc než to – snad to ani nikdo neřekl a jenom se mi to zdálo. To mně přece neuděláš.”

“Nu, a dál?“ ptal se chirurg po chvíli.

“Co by bylo dál,“ zamračil se básník. “Z toho narostla… taková historie. Ta žena byla v právu, rozumíte: udřená, zlá, nešťastná ženská – A ta bída, člověče, ve které ti lidé žijí! Ale ona byla v právu; ona je rodina, ona je domácnost, ona je – zkrátka pořádek; kdežto on –“ Básník mávl rukou. “Neřád, taková slepá a hmotná revolta, lajdák a brutální chlap –”

“A jak to dopadlo?”

“Co?”

“Jak to dopadlo,“ opakoval chirurg trpělivě.

“… Nevím. Ona měla být v právu. Ve jménu všeho na světě, ve jménu veškerého zákona měla být v právu. Rozumíte, všechno záleželo na tom, že ona má pravdu.“ Básník jal se drtit v prstech kostku cukru. “Ale ten chlap si vzal do hlavy, že také on je v právu. A čím byl strašnější a zavrženější, tím víc se cítil v právu. Ono se totiž ukázalo,“ mumlal básník, “že i on trpí, víte? Nedalo se nic dělat; jakmile jednou začal opravdu žít, nedal si už poroučet a žil po svém, těžce a neodvratně –“ Básník pokrčil rameny. “Abyste věděl, nakonec jsem to byl já sám, ten neřád, ten zvrhlý a zoufalý obejda; čím víc zkusil, tím víc jsem to byl já – – A potom se řekne fikce.”

Básník se obrátil k oknu, neboť jsou věci, které se snáze říkají do prázdna. “Nejde to, musím se toho zbavit. Chtěl bych… měl bych si-jen tak s něčím hrát… s něčím neskutečným. Aby to nemělo nic, nic, nic co dělat se skutečností… a se mnou samotným. Mít jednou pokoj od té hrozné osobní účasti. Řekněte, copak musím prodělat každou lidskou bolest? Jednou bych si chtěl vymyslet něco hodně dalekého a nesmyslného – Jako bych pouštěl duhové bubliny.”

Zadrnčel domácí telefon. “Tak proč to neuděláte?“ řekl chirurg zvedaje sluchátko, ale už neměl pokdy čekat na odpověď. “Haló!“ povídal do telefonu, “ano, u aparátu. – Co? – – – Ale! – – Tak ať ho donesou do operačního – – Ovšem. Já přijdu hned.”

“Dovezli sem někoho,“ řekl chirurg a zavěsil sluchátko. “Spadl z nebe – Totiž letadlo se zřítilo a shořelo. Co, k čertu, v takové vichřici – Pilot prý je na uhel; a ten druhý – nu, chudák.“ Doktor zaváhal. “Musím vás tu nechat. Počkejte, já vám sem pošlu jednoho pacienta – Zajímavý případ. Totiž medicínsky banální, jenom jsem mu řezal na krku absces; ale ten člověk je jasnovidec. Těžký neuropat a podobně. Ale ne abyste mu příliš věřil.“ A chirurg – vyletěl ze dveří jako střelený, nečekaje na básníkův protest.