Pověsti a báchorky/O Popelce

Pověsti a báchorky
O pasáčkovi	O Popelce	O Silném

Údaje o textu
Titulek:	O Popelce
Autor:	František Ladislav Popelka z vypravování K. Paclíkové
Zdroj:	Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 15–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Popelka

Byli chudí rodiče a měli jednu dcerušku. Byla to jediná jejich radosť. Měli u lesa chaloupku, ale jen tak maličkou, co by v ní hlavu skryli. Živili se porážením a štípáním dříví v lese, co zatím opatrovala malou dcerušku stará babička, matka ženina. Přišla jednou ta žena k úrazu, stonala nějaký čas, až pak zemřela, zanechavši sirotka ochraně mužově a babiččině.

Po nějakém čase drvoštěp se znova oženil, a babička musila z chaloupky. Vzal ji ovšem jiný chuďas k sobě, ale bolelo ji, že se musí s vnučkou rozloučiti a u otce ji nechati.

Macecha dávala nevlastní dceři znáti, že jí není milá; postrkovala jí a všecko zlé jí připisovala. Když pak přibylo ještě dvé děti do chaloupky, bylo hůř a hůře, neboť pak dostávala i pro mladší sestry. Musila býti stále u pece a byla ráda, když si mohla v horkém popelu několik zemáků upéci, aby hlad zahnala. Že byla okolo pece a tím se často zapopelila, říkali jí „popeluška“ či „popelka“. Děti rostly a s nimi domácí spotřeba. Rodiče juž nevěděli, jak je opatřiti. I usnesli se jednou tajně, že děti své někam daleko do lesa zavedou a tam je nechají.

Popelka to zaslechla. Vykradla se tiše z chaloupky a šla si k babičce postěžovati, co ji čeká. Babička se nad míru zarmoutila. Dala „popelce“ velké klubko nití a řekla jí: „Až přijdeš do lesa, jdi poslední a nitě rozvinuj. Až vás otec opustí, jděte po niti a tak cestu neztratíte.“

Druhý den z rána ustrojila jim matka snídaní, pomodlily se, otec svázal jim zbytky chleba do šátku a řekl, že půjde do lesa hledat hub: aby šly holky s sebou. Tak všecky tři holky šly na houby. Popelka šla poslední a spouštěla niť z klubka babiččina. Byly juž hluboko v lese a chtěly tu a tam houby sbírat, ale otec se jim vymlouval, ty že jsou špatné, aby jen šly dál. Když juž byly dost daleko, zašel stranou, jakoby houby hledal, ale holky více ho nespatřily. Plakaly a naříkaly, že domů samy netrefí; ale „popelka“ je upokojila, aby jen šly s ní. A zas podle rady babiččiny klubko svinovala, tak že přišly domu spíše, nežli se otec vrátil.

Rodičům to bylo divné; žena peskovala muže, že je dosti daleko nezavedl. Umluvili se tedy, že je v jinou stranu a dále zavede, a odtamtud že se jistě nevrátí.

„Popelka“ zas se vytratila a znovu babičku o radu žádala. Babička radila „popelce“, aby si nabrala do uzlíčku drtin, a jak přijdou do lesa, aby je cestou trousila. Tak že zas cestu nazpět nalezne.

Matka je druhý den zase vypravila a děti s otcem šly na houby; ale jinou cestou a ještě hlouběji, než předešlého dne. Otec se jim zase ztratil. Naříkaly, plakaly, běhaly sem a tam, ale samy nikam nemohly. Konečně „popelka“ dala se zase po stopě, kterou drtinami babiččinými poznamenala. Domů přišly dnes pozdě.

Otec i matka vypeskovali je, že hub nenesou, zatím ale je mrzelo, že se jich nemohou zbaviti. I radili se znovu a umínili si, že otec ještě jednou s nimi půjde, aby je v lese ztratil.

„Popelka“ zase šla k babičce. Ta byla nad tím celá ztrápená. Poradila jí, aby si vzala viky do kapes a učinila jak předešlého dne. „Popelka“ babičku políbila a odešla.

Třetího dne vedl je otec ještě hlouběji, dal jim poslední zásobu chleba a zmizel jim, že se toho ani nenadálý. Děti pojedly chléb, a myslily, že se zase tak dobře domů dostanou. Ale když chtěly jít domů, vika byla ta tam: ptáci ji sezobali. Ubohé holky byly teď na sebe odkázány. Běhaly, křičely a naříkaly, ale nikde ani živé duše nebylo ku pomoci. Nastal večer, a děti byly dosud uprostřed lesa. Napadlo „popelce“, aby vylezla na strom a se rozhlédla, není-li nějakého stavení na blízku. A skutečně! Vylezla na nejvyšší strom a uviděla za lesem světlo v chaloupce. Ukázala sestrám ve kterou stranu, slezla pak se stromu a tak prodraly se lesem, až se z něho šťastně dostaly ke světélku u chaloupky. Bylo to malé okénko. Nahledly jím do chaloupky a spatřily tam ošklivou stařenu, ana cosi na rendlíku smaží a míchá. Bály se jí ovšem, ale byly rády, když aspoň člověka a přístřeší nalezly. Zaťukaly na okno, a stařena otevřela. Když ale viděla, že to není muž, chtěla děti nechat venku. Ty ale prosily a prosily, až je pod střechu přijala. Děti jí vypravovaly, co se s nimi stalo. Mezi tím zas někdo přicházel. Byl to její muž, ohromný velikán a lidožrout. Stařena schovala honem děti do pece a muže pustila. Ten přišel a ohlížel se: „cítím tady člověčinu.“ Stařena se mu vymlouvala, ale konečně mu o dětech pověděla; na prosbu její nechal je ale na živu, mysle, že až vyrostou, že si teprve na nich pochutná. Děti mu sloužily a „popelka“ pomáhala stařeně v kuchyni. Než ale si na nich pochutnal, zemřel milý lidožrout: uvázla mu kosť v krku. Brzy na to roznemohla se i stařena. Jako jí dříve v kuchyni „popelka“ pomáhala, tak sloužila jí věrně v nemoci. Jednou zavolala si stařena „popelku“, podala jí klíček a pravila: „V koutě na půdě je truhla, od které ti dávám klíček. Tu si vezmi za odměnu, že’s mi tak věrně sloužila. Svým sestrám se ale s tím nesvěřuj, sic by tě o ni připravily.“

Brzy na to stařena zemřela. Popelce bylo opět hůř; musila svým sestrám sloužiti a býti stále jen v kuchyni.

Jednou dověděly se sestry popelčiny, že vystrojil jistý princ skvostný ples, aby si na něm zvolil za choť nejkrásnější pannu z celého království. Usmyslily si, že tam také půjdou. Ustrojily a vyšperkovaly se nádherně, „popelka“ je musila učesati a připraviti, a pak odjely do plesu. „Popelka“ zůstala sama doma. Vzpomněla si na truhlu, kterou jí babička odkázala. Nalezla ji a v ní byly samé drahé a vzácné věci a tři ořechy. Otevřela nejdříve první ořech. A v něm byly krásné hedbávné šaty, všecko stříbrem vyšíváno a lemováno, překrásný závoj a střevíčky, a ty šly zrovna na její nohu. Napadlo ji, aby šla za sestrami na ples, i ustrojila se a dala se ke hradu.

„Mlha přede mnou, mlha za mnou
a jediný Pán Bůh nade mnou;
ať mě nikdo nepozná.“

Tak řekla a juž byla na hradě. Sloužící ji zdvořile uvítali a vedli do plesu. Princ jak ji uviděl, hned nechal ostatních a bavil se s „popelkou“. Byl její krásou všecek okouzlen. Sestry obdivovaly se té vznešené krásce, ale závistí jen hořely. Když se blížil ples ku konci, vytratila se „popelka“ zase ze sálu. A sotva že řekla:

„Mlha přede mnou, mlha za mnou
a jediný Pán Bůh nade mnou;
ať mě nikdo nepozná,“

již byla zase doma. Odstrojila se, dala vše do dřívějšího pořádku a v kuchyni setrvala až do příchodu sester. Když se vrátily, vyptávala se jich, jak se jim to na plesu líbilo. A sestry jí vyprávěly, jak tam přišla jedna spanilá dáma v nádherném oděvu, že se princ jenom s ní bavil, a když pak zmizela, že raději z plesu odešel.

Princ vystrojil ještě skvostnější ples. Sestry sháněly šperky a šaty, jen aby předstihly vznešenou dámu, pakli se objeví. Popelka je zase ustrojila a učesala, a když odešly, vyběhla na půdu a otevřela druhý ořech. V tom byly šaty ještě skvostnější a nádhernější, samé stříbro zlatem ozdobené, se závojem i střevíčky překrásné a ty jí zrovna šly na nožku. Umyla se a upravila do těch skvostných šatů a zas zvolala:

„Mlha přede mnou, mlha za mnou
a jediný Pán Bůh nade mnou;
ať mě nikdo nepozná.“

V tom juž zas byla u hradu. Sloužící prokazovali jí velkou česť, a princ radostně jí běžel naproti; vzal ji mezi nejpřednější panstvo a stále se jenom s ní bavil. Ale nikdo nevěděl, kdo by ona byla a „popelka“ se prozraditi nechtěla. Když se blížil konec plesu, zas se vytratila a svým pronásledovatelům zmizela. Doma uchystala sestrám snídaní, než se z plesu vrátily. Ty ale juž na neznámou žehraly. Všecko dvořanstvo a hlavně princ jenom s ní se bavili a jiných sobě ani nevšímali.

Když ale bylo prohlášeno, že princ vystrojí třetí a nejskvostnější ples, opět se nádherně strojily a šperkovaly, aby se princi zalíbily. „Popelka“ je na kus cesty vyprovodila a vrátila se pak domů. Vyběhla opět na půdu a otevřela třetí, poslední ořech. A v tom byly šaty zlaté, drahokamy a diamanty vykládané, jen jen se od nich zářilo. Ustrojila se do nich a sotva že zas řekla:

„Mlha přede mnou, mlha za mnou
a jediný Pán Bůh nade mnou;
ať mé nikdo nepozná,“

už byla u knížecího hradu. Princ nemohl se jí dočkati, tak že již s dvořanstvem čekal u vchodu a vedl ji jako princeznu po mramorových schodech do plesu. Vše se tu již hedbávím a stříbrem hemžilo, ale jak vstoupila „popelka“ do sálu, hned všichni musili doznati, že je nejspanilejší a nejnádhernější ze všech. Princ ji také již jako svou nevěstu jmenoval a představoval. „Popelka“ ale byla tak skromná, že tomu ani věřiti nemohla. Princ měl jen stále zraky na ni upřeny, přede všemi ji vyznamenával a jenom s ní se obíral. Když se ale konec plesu přiblížiti měl, přece se jeho zrakům na okamžik vymknula a ze sálu se vytratila. Princ to ihned zpozoroval a byl jí za patami. V tom přišla princezna k mramorovým schodům a tu se jí pravý střevíček přilepil. Princ dal schody lepem natříti, aby mu uniknouti nemohla. „Popelka“ ale nechala střevíček střevíčkem a unikla jen v levém ze hradu. Jak se venku ocitla, zvolala:

„Mlha přede mnou, mlha za mnou
a jediný Pán Bůh nade mnou;
ať mé nikdo nepozná,“

a již byla u domku.

Princ rozeslal hned posly i sám hledati šel, ale nikde ani stopy po zmizelé vznešené dámě nebylo. — —

Necháme je teď hledati a zůstaneme u „popelky“. Přišla domů, svlékla se a šla dle obyčeje do kuchyně připraviti snídaní sestrám. Ale dnes nebyla spokojena. Princ se jí jak naleží líbil. Proč mu tedy utíkala? Sama to nevěděla a když na to pomýšlela, bylo jí smutno. Pak vzpomněla i na střevíček, jejž zanechati musila na schodech ve hradě, a obávala se, co z toho vypadne. Zatím se sestry vrátily z plesu. „Popelka“ se jich ptala, jak se jim to líbilo. Sestry vypravovaly teď mnoho o krásné, spanilé nevěstě princově ve zlatém, diamanty posetém šatě, a chlubily se, jak si jich jediných všímala. I bylo jim to tak milé, že již jí ani náklonnosť princovu nezáviděly. —

Když byla spanilá princezna beze stopy zmizela, poručil král svému komorníkovi, aby objížděl království se střevíčkem a zkoušel jej obouti. Střevíček byl tak malý, že se každé dívce hoditi nemohl. Objeli juž vzne- šené rodiny, ale nikde nalezený střevíček k noze nepřiléhal. I přišli jednou také k chaloupce, kde „popelka“ se svými sestrami bydlela, i nutili, aby střevíček obouvaly. První pokoušela se o to nejmladší. Skřípala si prsty do střevíčku, ale nic na plat. Vidouc střevíc příliš malinký, uřízla si kus paty, aby se do něho dostala. Ale to zas se komorník vysmíval:

„Robotou, lopotou,
povezem paní bezpatou.“

Druhá usekla si palec, aby bylo na nožku střevíce dost. A zas se komorník vysmíval:

„Robotou, lopotou,
povezem paní bezprstou.“

Tak musily obě s hanbou ustoupiti. Došlo na „popelku“. Ta byla celá učouzena a sestry se jí smály, že chce býti také princeznou. Ale komorník neustal ji nutiti, aby střevíček obula. Ona se zdráhala všemožné; když ale jinak nemohla, vrazila střevíček na nohu a byl jí jak by ulil.

Komorník jinak nedal, než že musí s sebou do hradu. Tu tedy přinesla „popelka“ druhý střevíček, oblekla se do skvostných šatů, vsedla do kočáru a rozloučivši se se sestrami, s velikou slávou byla zavezena princovi do hradu.

Princ poznal v ní hned svou spanilou a milovanou nevěstu, vroucně ji uvítal a více nepustil.

Vystrojili pak slavnou svatbu, a „popelka“ byla po boku princově šťastnou až do smrti. Sestry své obdarovala a babičku, co jí tak dobře radila, měla u sebe. A ta mně tu pohádku vypravovala.