Pověsti/Hrdoš

Pověsti Janko Matúška
Svatý zákon	Hrdoš. Pověst z časů pohanských	Pomsta

Údaje o textu
Titulek:	Hrdoš
Podtitulek:	Pověst z časů pohanských
Autor:	Janko Matúška
Zdroj:	Zlatý fond SME. Janko Matúška: Povesti
Licence:	PD old 70

Vstup

K straně polední od siné Oravy,
Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;
Někdy pevný hrad — teď již kanec dravý
V jeho si rumích utočiště hledá.

Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,
Hora oblačným skalám ohlas dává,
A pravda holá v lidu bajku vítá,
Příštím potomkům čas ji zanechává.

Láska

V půvabném kraji, v zelené dolině,
Stál posvatný háj božstvu pohanskému.
Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině
Vchod byl povolný; i běda jinému,
Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,
Běda každému to místo zprzniti!
Uprostřed háje velebný oltář čněl,
Kde oběť svatá bohům se dávala;
Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,
Zpod něhož voda tiše odtekala.
Kolem studánky sedánka zelená
Trávou a mechem byla zarostená. —
Půlnoc se blíží, luna již již bledne
A tma hustější nad krajinou leží.
Dolů chodníkem ňaká ženská běží,
Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —
Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí
A jun neznámý v její náruč letí.
„Přecis již tady po tak dlouhém čase!
Kde si se bavil, ty můj pyštěk zlatý?
Práhla sem teskno po tvém drahém hlase,
Duše tušila — já se bála ztráty.
Pověz, miláčku! proč tak smutně hledíš,
Slovo utěchy proč tvé dívce nedíš?“
„Ztiš se, ctná panno, zažeň srdce tísně!
Povím překážky, povím ti příčinu,
Já dím bázlivě, i ty nesúď přísně,
V mém žhoucím srdci nenalezneš vinu.
Svěřiv se otci o srdce tajnostech,
Tušil sem jistě ku sňatku svolení;
Již sem se kochal v rajských blaženostech,
Nepoznav osud, že mé štěstí změní.
Víra, milenko, víra nás rozdvojí:
Tys zvykla božstvu slúžit pohanskému,
Můj otec vírou tou se nespokojí,
Neb já se kořím Bohu jedinému!
Znám tvůj rod hrdý, znám vás co pohany,
Známý tvůj otec, jak kazí křesťany.
Aj, tak ží s Bohom, milenko má milá!
Již sem tě našel, bys se mi ztratila,
Již sem se zvítal, abych se rozlúčil,
Přestal tě lúbit, ach — snáď i naučil!“
„Mluvíš o lásce, a znáš, co je ona?
Běda mi, běda, já sem ji poznala,
Před krátkým časem v srdci mém se vzňala,
A hle, ukrutně teď se již dokoná.
Mluvíš, pro víru! Co je k bohům víra?
Zbožný cit lásky z pramene čistého,
Tato v pokoře, ta se v túžbe svírá,
Obě vštěpila sem do srdce svého.
Zanechat lásku? Zůstane mi jiná,
Jedna přec padnout v obět druhé musí:
Láska mocnější, nech víru udusí —
Totě má žádost pevná a jediná.“
Dívka přestane — jinoch dál nemůže,
Neb čas již přešel a nebe se zorní.
„Zítra víc o tom, ráje mého růže!
Bůh můj buď s tebou.“ Ona cestou horní
Do hradu spěchá, jinoch do doliny,
Z doliny kráčí do blízké dědiny.

Soud

Na vysoké skále na Hrdoši
Scházejí se páni i vládyky:
Přišel Radboj, pán od Babej gory,
Došel Ondřej zpod skalného Choče,
I Ratibor zpod sivé Lisice.
Povolal jich Hrdoš na svou hradbu,
Aby přišli soudit s knězi svými,
S knězi svými po zákonu pravém.
Když se sešli knězi a vládyky,
Otevřena brána do soudnice,
Tiše do ní všetci vstupovali.
Vprostřed síne stojí stůl borový,
Stůl borový, černým súknem krytý,
Kolem stola stolice dubové.
I čekali nejprv žalobníka,
By soudili po zákonu pravém.
Vstane Všeslav, knez to šedovlasý,
Pokloní se vůkol na vše strany
A tak začne ke všem hovořiti:
„Hoj, velmožní páni, vladykové,
Jenž ste přišli na hradby Hrdoše!
Slyšte slova starce šedivého,
Jehož slova vždy hlásají pravdu,
I povím vám věci hrůzyplné,
Na které se bohové hněvají.
V háji našem, posvatěném bohům,
Kde mír, poklid i ticho sídlilo,
Porušené ticho hříšnou nohou,
Porušené i hříšnými slovy.
Třináct již dnů a i tolik nocí
Hněvají se bohové na nás všech,
Že sme svatost lépe nestrážili,
Že sme oltář jich zprzniti dali!
Byste ale věc tu pochopili
A soudili po zákonu pravém,
Nuž vám povím o té věci rovno.“
Tiše sedí knězi i vládyky
A jen Hrdoš se zubami škrípá,
Když kněz Všeslav ještě takto řeční:
„V zorném jitru vejdu obět klásti
I prositi bohy o jich pomoc,
By popřáli ourody na role.
Než hle! slyšte, mužní vladykové,
Zprzněná jest pocta bohů svatá:
Při oltáři stromeček vyvrácen
I květiny všecky pošlapány.
Hned strach, bázeň údy mé projala,
Neb sem tušil nemalé neštěstí.
Čekám večer i čekal sem v noci.
Ve tmě, když nás měsíc již nechával,
Slyším hnusne bohům se rúhati
A kydati na ně posměch slepý.
Poznav dívku, slídil sem ji v řeči
I zhrozil se zablúdilým slovům!
Padla v náruč jinocha cizého,
Pryč s ním chtěla v dálku utíkati,
Kořiti se křesťanskému bohu.
Já pospíchám hore do chalupy,
Bych zavolal svoje spoludruhy.
Bohové jsou veždy s námi byli
A i tiše oba sme zlapali:
Dívka Hanka dcera jest Hrdoše,
Jinoch Němec z velikého rodu.
A teď suďte po zákonu pravém,
Smiřte bohy s služebníky jejich.“
I chtěli by jiní hovořiti
A souditi po zákonu pravém,
Než se bojí mocného Hrdoše,
Strachem, bázní pohlídají na něj
I nemluví žáden ani slova.
A povstane Hrdoš v strašném hurtu,
Zarehce se dlouhým, divým rykem
A pak jme se prudce hovořiti:
„Proč ste ztichli, plachá holubátka?
Strach vás jímá před hrdým Hrdošem?
Láska k dceře byla vždy veliká
I miloval sem ji přenesmírně!
Než to znejte, bázliví soudcové,
Že víc ctívám víru otců dávnou.
Nechcete vy soudit dceru zradnou?
Tehdy slyšte výrok otce její:
Vyvlečte ji na hradbu nejvyšší,
Nohy její pevně zamúrajte,
Ať tam zdechne v pláči a o hladě,
Ať tam slouží zradcům ku výstraze,
Zhrozí se jí i vše tvorstvo lesů!“
Dopověděl. Než řeč to silená.
Sedne dolů a teď tiše sedí —
Zapláče si, a pláčem srdečným
Rmútili se mnozí nad Hrdošem.
Než potěcha u něho daremná —
On to činil, co velí bohové.
Předveden byl svůdce k soudu jejich,
Než zavrhli u něho soudění,
Rozsekali černé telo jeho
I shodili zverům ku chutnání.

Konec

Přešla již zima a jaro nastalo,
Příroda zkvětá, vůne plno všude,
Všecko se křísí, co před časem spalo,
Každý tvor svoji píseň zpívá, hude —
Jen v hradě mrzne, tam vždy tuhá zima,
Odšel pryč poklid — a veselost drímá.

Zhynula panna, již jí v hradě není,
Zšedivěl otec, na přísnost naříká,
Vídává dceru často v trudném snění,
Anať se leká, od něho utíká.
On do hor zajde, nezná sám, co hledá,
Víc srdce přísné pokoje mu nedá.

Vyjde na hradbu, kde dceřino tělo,
Chtěl by ho zkřísit, v náruč přijat svoji —
Než to již dávno, dávno zpráchnivělo,
On tužbu marnou více neukojí.
Nechá ho pamět — tma mu bije v oči,
V hrůzném řehotu do hlubiny skočí.

I zašel Hrdoš — jen památka žije!
Teď zem skalnatou oráč přeorává,
A když hlouběji lemeš v zem zaryje,
Člověčí kosti pluhem ven dostává.
I zajdou časy — století pomine,
Než tvá památka, Hrdoši, nezhyne.