Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/3

Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol
2	3	4

Třetí kapitola.

Co se stalo po hádce pana Matěje a pana Matouše.

Tak se tedy dva vážení mužové, sláva a ozdoba Mirohradu, rozhněvali. A proč? Pro nic za nic, pro housera. Nechtěli jeden druhého ani viděti, všechny vzájemné svazky přervali, byvše před tím rozhlášeni co nerozdílní přátelé.

Každý den posílávali jindy pan Matěj a pan Matouš jeden k druhému poptat se: »Jak se máte?«, často rozmlouvávali spolu přes plot tak líbeznými a zdvořilými slovy, až bylo srdci milo poslouchati. V neděli a ve svátek pan Matěj v aksamitovém bekeši a pan Matouš v ankinovém žlutoskořicovém kozakíně chodívali takořka ruku v ruce pospolu do kostela. A jestliže pan Matěj, který měl velmi ostrý zrak, dříve spozoroval nějakou louži neb jiný nějaký neřád, jak bývá někdy v Mirohradě, to vždycky říkával panu Matoušovi: »Dejte pozor! Nešlápněte semhle, neboť zde není čisto.« Pan Matouš zas se své strany dával tím samým něžným spůsobem své přátelství na jevo, a kdekoli se pozastavil, vždycky natáhl k panu Matěji ruku s pikslou promluvě: Poroučejte! A jak překrásná měli oba hospodářství!

A tito dva přátelé!… Jak jsem o tom uslyšel, jakby do mne hrom udeřil. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Ó, ty můj Bože! Pan Matěj rozhněval se s panem Matoušem! Takoví důstojní lidé! Což tedy stálého ještě najdeme na tomto světě?!

Když pan Matěj přišel domů, byl dlouho v silném pobouření. Jindy především chodí do konírny podívat se, žere-li kobylka seno (pan Matěj má kobylku hnědou s lysinou na čele; hezouninký koník!), pak pokrmí moráky a prasátka vlastnoručně, potom již jde do světnice a tam buď dělá nádobí dřevěné (on umí velmi krásně tak jako soustružník dělati rozličné věci ze dřeva), anebo čte knížku vytištěnou u Lubije, Garije a Popova (tytul pan Matěj nepamatuje, protože děvečka již tuze dávno utrhla horní polovici prvního listu hrajíc s dítětem), anebo si lehne pod přístřeším. Nyní mu ale nebylo ani do jednoho z obyčejných svých zaměstnání; místo toho potkav Anku, začal ji plísnit, proč zevluje bez práce, ana zatím vlekla pytel krup do kuchyně; praštil holí kohouta přišedšího k zápraží pro obyčejné sypání; a když k němu přiběhl klouček v roztrhané košilce a zakřičel: »Táta! táta! dej papat!«, tu on mu tak strašně zahrozil a zadupal nohama, že poplašený klučina zaběhl bůhví kam.

Konečně pak se přece zpamatoval, a počal svá obyčejná díla. Pozdě sedl k obědu, a již skoro večer si šel lehnout pod přístřeší. Dobrý boršť s holoubky^[1], který Anka uvařila, úplně mu vyhnal ranní událosť z hlavy. Pan Matěj začal opět spokojeně dohlížeti po hospodářství. Konečně mu padly oči na sousedův dvůr, a řekl sám k sobě: »Dnes jsem nebyl u pana Matouše, půjduť k němu!«

Promluviv tak, vzal pan Matěj čepici a hůl a vyšel na ulici; ale jedva vyšel za vrata a vzpomněl si na rozhněvání, plivnul a vrátil se zpět.

Asi podobně se přihodilo na dvoře páně Matoušově. Pan Matěj viděl, jak bába již postavila nohu na plot, majíc úmysl přelézti na jeho dvůr; ale tu bylo slyšet hlas páně Matoušův: »Zpátky, zpátky, není třeba!« Avšak bylo panu Matějovi tuze smutno. — Velmi pravdě podobná věc, že by se tito důstojní lidé druhého dne již byli smířili, kdyby zvláštní příhoda v domě páně Matoušově nebyla vlila oleje do uhasínajícího již ohně nepřátelství, zničujíc tím všelikou naději k smíření.

K panu Matoušovi téhož dne přijela paní Markyta. Paní Markyta nebyla ani krevní ani švagrová, ba ani kmotra páně Matoušova. Zdá se mi, že docela neměla k němu co jezditi, a on sám ji tuze rád nevídal, přece však jezdila, a probývala u něho celé týdny a někdy i více. To bylo velmi nemilo panu Matoušovi, avšak, ku podivu! Poslouchal ji jako dítě, a ačkoli se někdy o to pokusil odpírati jí, přece paní Markyta vždycky měla na vrchu.

Vyznám se, že věru nepochopuji, proč tento svět jest tak spořádán, že nás ženské tak obratně berou a vodí za nos, jakoby to bylo úško kávového šálku; jsou-li jejich ruce již k tomu ustrojené anebo se naše nosy na nic lepšího nehodí? A při všem tom, že byl nos páně Matoušův trochu podoben slivě, ona ho vždy chytila za tento nos a vodila za sebou jako psíčka. Chtěj nechtěj za její přítomnosti trochu změnil obyčejný spůsob svého žití: neležel tak dlouho na slunci, a když ležel, tehdy alespoň ne v rajské uniformě, ale vždycky v košili a v šaravárech, ačkoli paní Markyta nikterak toho nežádala. Ona byla nepřítelkyně veškerých ceremonií, a když pan Matouš měl zimnici, sama ho vlastníma rukama od hlavy až do paty mazala terpentýnovým olejem a octem.

Paní Markyta nosila na hlavě čepec, tři bradavice na nose, šaty kávové barvy se žlutými kvítky. Celé její tělo bylo podobno kádi, a proto určiti místo, kde se jí končí život, a začínají boky, bylo by těžko, jako viděti si bez zrcadla do nosu. Nožky měla kraťounké v podobě dvou podušek. Ona klevetila, jedla z rána vařenou červenou řepu a převýborně nadávala — a při všech těchto rozmanitých pracích její tvář ani na minutu nezměnila svůj výraz, co obyčejně nemohou dokázati než ženské.

Jak jen přijela, všechno se hned zvrátilo: »Nemiřte se s ním, pane Matouši, a neproste za odpuštění, on vás chce zkazit, to již je takový člověk! Vy ho ještě neznáte.« — Našeptávala, našeptávala proklatá bába a přivedla to k tomu, že pan Matouš ani slyšeti nechtěl o panu Matěji.

Všechno se zjinačilo: jestliže sousedův pes přiběhl na dvůr, prali ho vším, co do rukou popadli; děti přelezší přes plot, vracely se s plačky s vyzdviženými vzhůru košilkami a s pruhy na zádech. Ba i ta bába, když se jí pan Matěj chtěl na něco zeptat, takového mu udělala hrubiánství, že pan Matěj, jako člověk nad míru delikátný, plivnul a promluvil jenom: »Je-li pak to potvorná baba! Horší než pán.« —

Naposled k dovršení všech mrzutostí nepříznivý soused vystavěl zrovna naproti němu, kde se obyčejně přelézávalo přes plot, husí chlívek, jakoby se zvláštním účelem opětovat urážku. Tento panu Matějovi protivný chlívek byl vystavěn s ďábelskou čerstvostí za den. To povzbudilo v panu Matěji zlosť a žádostivosť pomsty. Avšak neukázal na sobě žádného znamení rozhořčení, ačkoli chlívek zasáhl do jeho země; ale srdce v něm tak bilo, že mu velmi těžko bylo udržeti se v této povrchní mírnosti.

Tak prožil den. Nastala noc…

Ó, kdybych byl malířem, kouzelně bych vyobrazil všechnu krásu noční. Vyobrazil bych, jak spí celý Mirohrad; jak naň nepohnutě hledí nesčíslné hvězdy; vymaloval bych, jak viditelnou tišinu noční se všech stran ruší blízký a vzdálený štěkot psů; jak táhne zamilovaný kostelník a přelézá přes plot s rytířskou srdnatostí; jak bílé stěny domů, osvícené měsíčním světlem, se zdají vyššími, stojící okolo nich stromy tmavějšími; stín od stromů se prostírá černěji, kvítí a utichlá tráva voňavěji; vymaloval bych, jak cvrčci, neunavení rytířové noční, chorálem se všech koutů vedou své chřestící písně. Vyobrazil bych, jak v jednom z těch nizounkých hliněných domků černooké měšťance, rozloživší se na samotínském lůžku zdá se o husarských knírech a ostruhách, a světlo měsíční usmívá se na jejích tvářích. Vyobrazil bych, jak se na bílé cestě míhá černý stín netopýra, který přisedává na bílé komíny…

Ale sotva bych mohl vyobraziti pana Matěje, vyšedšího této noci s pilou v ruce: tolik bylo na jeho obličeji napsaných citů! Ticho, tichounko se přikradl, i vlezl pod husí chlívek. Psi páně Matoušovi ještě nic nevěděli o hádce mezi nimi, a proto ho nechali, co starého přítele, přistoupiti k chlívku. Chlívek stál na čtyrech dubových sloupech: podlezl tedy k nejbližšímu sloupu, přistavil k němu pilu a počal řezat. —

Vrzání pily bylo příčinou, že se pan Matěj pořád ohlížel, ale vzpomínka na urážku dodávala mu zase srdnatosti. První sloup byl podřezán; pan Matěj se dal do druhého. Oči mu hořely a nic neviděly strachem.

Najednou pan Matěj vzkřiknul, a stál jako omráčen: ukázal se mu umrlec; ale brzy se vzpamatoval, uviděv, že to byla husa, vystrčivší k němu krk. Pan Matěj plivnul zlostí, a opět pokračoval ve své práci.

I druhý sloup byl podřezán, chlívek se otřásl. Srdce v panu Matěji tak hrozně začalo bíti, když se dával do třetího, že se několikráte zastavil ve své práci; již víc než půl sloupu podřezal, tu se najednou rozviklaný chlívek silně hnul… sotva, co pan Matěj stačil odskočit, a již se chlívek překotil s rachotem.

Pan Matěj, uchopiv, pilu v ukrutném strachu přiběhl domů a padl do postele, nemaje smělosti ani pohlédnouti oknem na následky svého přehrozného díla.

Jemu se zdálo, že se celý dům páně Matoušův zdvihl: stará bába, pan Matouš, kluk v dlouhanáckém kabátě, všichni se sochory šli, vedeni paní Markytou, bourat a lámat jeho dům. Celý druhý den prožil pan Matěj jako v zimnici.

Pořád mu vězelo v hlavě, že nenávistný soused z pomsty mu nanejmíň zapálí dům: a proto dal Ance nařízení, každou chvíli všudy dohlížet, nepodložena-li někde suchá sláma.

Konečně, aby předešel pana Matouše, umínil si běžet honem napřed a zadat naň žalobu v mirohradském úřadě. Co obsahovala, můžeme se dovědět z následující kapitoly.

---

1. Holoubky: z mouky a zelí, zaváří se do borště.