Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/2

Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol
1	2	3

Druhá kapitola,

v které zvíme, čeho se zachtělo panu Matějovi, o čem se pak stala rozmluva mezi panem Matějem a panem Matoušem a jaký vzala konec.

Ráno, bylo to v měsíci červenci, pan Matěj ležel pod přístřeším. Den byl parný, povětří suché očividně se pohybovalo od horka. Pan Matěj již pobyl za městem u ženců i na chutoře, vyptal se všech potkavších se s ním sedláků a bab, odkud, kam, a co tam, ušel se až strach a lehl si odpočinouti.

Leže dlouho přehlížel komory, dvůr, kulnu, slepice běhající po dvoře, a myslil sám u sebe: Ty, Pane Bože můj! Jaký já jsem hospodář! Co mi schází? Drůbež, stavení, špejchary, každé pomyšlení, kořalka přepalovaná, rosolka; v sadě hrušky, slívy, v zahradě mák, zelí, hrách… co mi ještě schází? Rád bych věděl, co by mi scházelo?

Učiniv sobě takovou hlubokomyslnou otázku, pan Matěj se zamyslil, a mezi tím jeho oči hledaly jiné předměty, a přeskočivše přes plot na dvůr páně Matoušův vhloubily se do zvláštní scény.

Vyzáblá bába vynášela ztuchlé šaty jedny po druhých, a rozvěšovala je po natažené šňůře vyvětrat. Najednou stará uniforma s obnošenýma výložkama protáhla na větru rukávy objímajíc zlatem tkaný korset, za ní se vyjevil šlechtický kabát s orlíčky na knoflíkách s okousanými výložky, bílé kazamírové pantalony na mnohých místech potřísněné, v kterých se »za onoho času« směstnávaly nohy páně Matoušovy, a teď by se nesměstnaly leda prsty; vedle nich brzy visely jiné ve spůsobu písmeny A. Potom modrý, kozácký bešmet^[1], který si dal šít pan Matouš před 20 lety, když se strojil na vojnu a zapustil si již vousy. Pak jedno k druhému, vyskytl se tam i kord, podobný nějaké do výšky strmící špici. Potom se zatočily faldy něčeho podobného kaftanu tmavozelené barvy s knoflíky velikosti s dvougrošáka. Mezi faldy vykukovala vesta, premovaná zlatými portami, s velikým vykrojením spředu. Vestu brzy zakryla sukně nebožky babičky s kapsami, do kterých by se mohlo vložiti po tykvi.

Všechno se to pletlo dohromady, působíc panu Matějovi zajímavé podívání, a při tom paprsky slunce padajíce po pořádku to na modrý, to na zelený rukáv neb na červený výložek neb na kus zlatohlavu, aneb osvěcujíce špici kordu, dělaly podívání toto čímsi neobyčejným, podobným tomu divadlu, které vozí po vsích kočující šibalové, zvláště když hromada lidí těsně se stlačivších hledí na krále Herodesa v zlaté koruně, aneb na Antonína vedoucího kozu^[2]; za divadlem skřípají housle, cikán pleská rukama na pysky místo bubnu, slunce zachází, a čerstvý chládek jižné noci poznenáhla přilehá silněji na krky a prsa plnotělných vesničanek.

Brzy stařena vylezla z komory odkašlávajíc a vlekouc za sebou starodávné sedlo s utrhanými střemeny s rozedřenými koženými futrály ną pistole, s čabrakou kdysi červené barvy se zlatým vyšíváním a s měděnými plíšky.

Tu máš! Hloupá bába! — pomyslil si pan Matěj — ještě vytáhne samého pana Matouše provětrat! A právě, pan Matěj se nezmýlil docela ve své důmínce. Asi za pět minut zjevily se ankinové šaraváry páně Matoušovy a zajmuly samy skoro půl dvoru. Potom ještě vynesla čepici a flintu.

Jak pak to? — pomyslil si pan Matěj — já ještě nikdy neviděl u pana Matouše flintu. Což pak? Aby byl střelec, není, a flintu má! Nač má flintu? Hezká flintice! Já jsem si takovou již dávno chtěl pořídit, velmi by se mi chtělo míti tuto flintici, já se tuze rád někdy projdu s flintičkou!

»Hej, bábo, bábo« zakřičel pan Matěj, kývaje prstem. Bába přišla k plotu. — »Co pak to tam máš, babičko?«

»Však sami vidite, flintu!«

»Jakou flintu?«

»A kdož ví jakou! Kdyby byla má, snad bych i věděla, z čeho je udělána, ale je pánova.« — Pan Matěj vstal a začal prohlížeti flintu se všech stran, a zapomněl vyhubovat bábě, že ji vyvěsila i s mečem vyvětrat.

»Jak bych já soudila, je železná, « pokračovala bába.

»Hm, železná. Proč pak železná!?« mluvil sám u sebe pan Matěj.

»A dávno již ji má pán?«

»Může být, dávno.«

»Hezká flintice!« pokračoval pan Matěj. »Já mu o ni řeknu; což on s ní bude dělat? Aneb ji od něho za něco vyměním. Což, babičko, pán doma?«

»Doma.«

»Což leží?«

»Leží.«

»Nu, dobře, já k němu přijdu.«

Pan Matěj se oblekl, vzal do ruky sukovitou hůl na psy, protože jich v Mirohradě mnohem víc běhá po ulici než lidí, a šel. —

Ačkoli dvůr páně Matoušův byl podle dvora páně Matějova, a mohlo se přelézti z jednoho na druhý přes plot: přece pan Matěj šel ulicí. Z této ulice muselo se přejíti do uličky, která byla tak úzká, že dva jednokoňské vozejky, jestliže se v ní náhodou potkaly, jinak projeti nemohly, leda když vzavše za zadní kola oba vytáhli nazpátek, jeden sem, druhý tam na ulici; ale pěší probírali se, jako kvítím, kopřivami vyrostlými s obou stran vedle plotu. Do této uličky jdou s jedné strany kůlna páně Matějova, s druhé pak sroubek, vrata a holubník páně Matoušovy.

Pan Matěj přistoupiv k vratům, zahrčel klikou, na dvoře se zdvihl psí štěkot, ale brzy se strakaté hejnko potloukajíc ocasy rozběhlo nazpátek, uviděvši známou osobu. Pan Matěj přešel dvůr, na kterém se strakatěli indiánští holubi, krmeni vlastnoručně panem Matoušem, kurky z tykvi a z dyň, místem tráva, místem zlámané kolo neb obruč ze sudu, neb válející se klučina v zamazané košili — obrázek, jak rádi mají malíři. Stín rozvěšeného šatstva pokrýval skoro celý dvůr a dělal na něm trochu chládku. Bába ho přivítala poklonou, a zazívavši stála na jednom místě. Před domem se vypinal výstupek s přístřeším na dvou dubových sloupech, nedostatečná ochrana proti slunci, které v tento čas na Malé Rusi nerozumí žertu a oblívá pěšího od hlavy do paty vřelým potem. Z toho můžeme viděti, jak silnou musel miti pan Matěj žádosť, dopomoci sobě k nevyhnutelně potřebné věci, když se odhodlal vyjíti v takovou dobu, a k tomu ještě proti svému starodávnému obyčeji, neprocházeti se leda pod večír.

Pokoj, do kterého vešel pan Matěj, byl zcela ve tmě, poněvadž okenice byly zavřeny, a sluneční paprslek prošedší dírou, v okenici udělanou, měnil se v barvy duhové, a odrážeje se od náprotivné stěny, kreslil tam krajolík z rákosových střech, stromů a z rozvěšeného na dvoře šatstva, jenomže všechno vzhůru nohama. Tím byl celý pokoj v jakémsi čarovném polosvětle.

»Pozdrav vás Pán Bůh!« řekl pan Matěj.

»A, vítám vás, pane Matěji!« odpovídal hlas z kouta pokoje. Tu teprv pan Matěj zpozoroval pana Matouše ležícího na rozestřeném po podlaze koberci.

»Odpusťte, že jsem před vámi, jak mne Pán Bůh stvořil.«

Pan Matouš ležel beze všeho, i bez košile.

»Nedělá nic! Spali jste dnes, pane Matouši?«

»Spal. A vy jste spali, pane Matěji?«

»Spal!«

»Tedy jste nyní vstali?«

»Já? Že jsem teď vstal? Bože mně hříchy odpusť, pane Matouši! Jak možná spáti až do nynějška? Já nedávno přijel z chutora. Překrásné obilí po cestě! Ku podivu! A seno takové vysoké, měkké a mastné!«

»Horpino!« zakřičel pan Matouš, »přines panu Matěji kořalky a s kyselou smetanou pirožky.«

»Krásný den dneska máme!«

»Nechvalte, pane Matěji; aby ho čert vzal! Nevím parnem, kudy kam.«

»Vida, také vám bylo třeba vplésti do toho čerta! Pane Matouši, vzpomenete na má slova, ale již bude pozdě: utržíte si na onom světě za bohuprotivná slova.«

»Čím pak jsem vás urazil, pane Matěji? Vždyť jsem ani otce vašeho ani matčino jméno nezlehčil. Nevím, čím jsem vás urazil!«

»Dost již, dost, pane Matouši!«

»Bůh ví, že jsem vás neurazil, pane Matěji!«

»Divná věc, že křepelky ještě posavad nejdou na píšťalku.«

»Dělejte si, co chcete; myslete si, jak se vám zdá, ale já vás ničím neurazil«

»Nevím, proč nejdou!« mluvil pan Matěj, jakoby pana Matouše neslyšel; »není-li tu ještě čas? Ale čas, zdá se mi je jak se patří.«

»Vy pravíte, že je obilí krásné?«

»Ku podivu, pane Matouši, ku podivu.«

Potom následovalo mlčení.

»Proč pak ale, pane Matouši, šatstvo rozvěšujete?« řekl konečně pan Matěj.

»Ano překrásné, skoro nové šaty, zasvinila proklatá bába; teď to nechám provětrat; sukno tenké, výborné, jenom obrátit, a může se zas nosit.«

»Mně se tam zalíbila jedna věcička, pane Matouši.«

»Která?«

»Řekněte mi, prosím vás, nač máte tu flintu, co je vystavena i s šatstvem provětrat?« — Tu pan Matěj podal tabáku.

»Smím-li prosit, neporoučíte-li?«

»Děkuji! Poroučejte jen, já si šňupnu svého;« — při tom chmatal okolo sebe a vytáhl pikslu.

»Vidíme, hloupá bába! Tak i flintu vyvěsila! Dobrý tabák dělá žid v Stračincích. Nevím, co do něho dává; tak to voní, tak jako balšánem. Vezměte a rozžvejkejte trochu v hubě: ne pravda-li, trochu jako balšánem? Vezměte, poroučejte!«

»Povězte mi, prosím vás, pane Matouši, já pořád mám ještě tu flintu v hlavě; co s ní budete dělat, vždyť vy ji nepotřebujete?«

»Jakže nepotřebuji? A nahodí-li se střílet?«

»Bože mně hříchy odpusť, pane Matouši! Kdy pak budete střílet? Snad po soudném dnu! Vy, co já vím a druzí pamatují, ještě jste ani vrabce nezabili, i vaše nátura není od Boha k střílení zřízena. Vy máte postavu a figuru vážnou; jak pak se budete vláčet po močálech? Když váš oděv, kterého jméno není slušno vždycky vyslovit, visí na větru, a potom také; — a kromě toho… Ne, vy musíte mít pokoj, oddechnutí. (Pan Matěj, jak dříve řečeno, hovoří velmi malebně, když je třeba někoho přemluvit. Jak on hovoří! Bože, jak on hovoří!) Ano, vám přísluší povážné jednání. Víte co, přepusťte mi ji!«

»Jak pak možná? To je flinta drahá; takových flinet teď nikdy nenajdete. Já ji koupil tenkrát ještě, jak jsem se strojil na vojnu, od Turka, a teď ji mám jako nic najednou přepustit. Jak pak to možná? To je věc nevyhnutelně potřebná!«

»A nač by byla nevyhnutelně potřebná?«

»Ještě se ptejte, nač! A když přepadnou loupežníci… Ještě mluvte, že není nevyhnutelně potřebná! Chvála Pánu Bohu! Teď jsem bez starosti, a nebojím se nikoho. A proč? Protože vím, že mám v komoře stát flintu.«

»Hezká flinta! Ale však je v ní, pane Matouši, zámek pokažen.«

»Jak to? Proč pokažen? To se může zpravit; jenom ho namazat konopným olejem, aby nerezavěl.«

»Z vašich slov, pane Matouši, nikterak nevidím přítelskou ke mně náklonnosť. Vy mně nic nechcete udělat k vůli, na důkaz přátelství.«

»Kterak to mluvíte, pane Matěji, že vám neprokazuji žádného přátelství? Jak tɔ mluvíte proti svému svědomí? Vaši voli se pasou na mé stepi, a ani jednou jsem je nezajmul. Když jedete do Poltavy, vždycky říkáte o vozejk, a snad jsem vám kdy odřekl? Hoši vaši přelézají přes plot na můj dvůr a hrají si s mými psy; já nic neříkám. Ať si hrají, jen když všemu dají pokoj! Ať si hrají!«

»Když mi ji nechcete dát, buď si tak! Tedy mi ji směňte za něco.«

»Co pak mi za ni dáte?« Při tom se pan Matouš opřel o loket a pohleděl na pana Matěje.

»Já vám za ni dám zrzavou svini; tu co jsem vykrmil do komína. Řádná svině! Uvidíte, že se vám příští rok oprasí.«

»Nevím, pane Matěji, jak to můžete mluvit. Nač potřebuji vaši svini? Leda snad čertovi svatbu strojit!«^[3]

»Zase! Ó, bez čerta vy nic nemůžete pořídit! Máte hřích, věru hřích, pane Matouši!«

»A což pak vy, pane Matěji, u všech všudy! Za flintu dáváte neřád jakýsi, svini!«

»A proč pak by ona byla neřád jakýsi, pane Matouši!«

»Jak jinak! Kdybyste si jenom pěkně rozvážili: to je flinta, věc jak se sluší a patří; a to, neřád jakýsi, svině! Kdybyste vy to nemluvili, mohl bych si to se své strany brát za urážku.«

»A což pak se vám na mé svini nelíbí?«

»A zač pak vy mne, u všech všudy, držíte? Abych já svini…«

»Sedněte si, sedněte! Nebudu již … Nechte si flintu, ať si ji v komoře v koutě rez sežere, ať si shnije, nechci o ní více mluvit.«

Po tom následovalo mlčení.

»Povídá se, že tři králové zdvihli vojnu proti našemu cáru.«

»Ano, povídal mi pan Petr Fedorovič. A jakou pak vojnu? Proč pak?«

»Na jisto vám nemohu říci proč, pane Matouši. Já míním, že králové chtějí, abychom my všichni přijali tureckou víru.«

»Vida! Blázni! Co se jim uzdálo?« pronesl pan Matouš, pozdvihna hlavu.

»Tak vidíte, a cár náš zdvihl za to proti nim vojnu; ne tak, prál cár, přijměte vy sami víru Kristovu.«

»Což, vždyť jim naši vypráší, pane Matěji.«

»Arciže vypráší! Tak mi nechcete dát vyměnit tu flintici?«

»Divno mi je, pane Matěji! Vy, jak myslím, člověk vyhlášený svou učeností, a mluvíte jako nedospělec. Snad bych byl takový sprosťák…«

»Sedněte si, sedněte! S Pánem Bohem, ať si jde k šípku, nebudu již mluvit.«

Tu přinesli pirožky a kořalku. Pan Matěj vypil sklenku kořalky a zajedl pirožkem.

»Víte co, pane Matouši! Já vám dám mimo svini ještě dva pytle ovsa; však jste oves nesili. Letos ať si tak nebo tak, budete muset oves koupit.«

»Věru, pane Matěji, než ses vámi člověk dá do řeči, má se vždy najíst hrachu! (To ještě není nic, pan Matouš mívá ještě onačejší výpady.) Kde jste viděl, aby kdo dal flintu za dva pytle ovsa?« — — Nezmýlíte vy se, však vy bekeš nedáte!«

»Ale zapomněli jste, pane Matouši, že vám dávám ještě také svini.«

»Co? Dva pytle ovsa a svini za flintu?«

»No, což, snad je to málo ?«

»Za flintu?«

»Arciže, za flintu!«

»Dva pytle za flintu?«

»Dva pytle ne prázdné, ale s ovsem, a na svini jste zapomněli!«

»I dejte vy se se svou sviní vymalovat, a jděte mi ke všem všudy čertům!«

»Ó, s vámi začíti! Uvidíte, vyšpikují vám na onom světě jazyk horoucími jehlami za taková bohaprázdná slova. Když s vámi člověk mluví, musí si pak umýt obličej i ruce, a ještě se podkouřit.«

»Dovolte, pane Matěji! Flinta, to je věc panská, jedno ze vznešenějších vyražení, a při tom v pokoji příjemná ozdoba.«

»Vy si, pane Matouši, vyvádíte se svou flintou, jako Honza s malovanou vestou,« pravil pan Matěj s důrazem, protože se již opravdu počínal zlobit.

»A vy, pane Matěji, jste pravý houser!«

Kdyby pan Matouš nebyl vyřkl toto slovo, byli by se pohádali a rozešli jako vždy po přátelsku. Ale tak to vypadlo zcela jinak. Pan Matěj celý zahořel.

»Cože jste to řekli, pane Matouši?« tázal se, povýšiv hlas.

»Já řekl, že jste jako houser, pane Matěji!«

»Jak jste vy se mohl opovážit, pane, zapomenuv slušnosť a poctu důstojnosti a urození mého, znectíti mne takovým hanebným jménem?«

»A což tu hanebného? Proč pak vy jste se u všech všudy tak rozsatonil rukama, pane Matěji?«

»Já opakuji, jak jste se směl opovážiti proti všechné slušnosti nazvati mne houserem?«

»E — — pane Matěji! Což jste se tak rozkrákoral!«

Pan Matěj se již nemohl přemoci: pysky se třásly, huba změnila obyčejnou podobu svou ypsilonu a udělala se jako O; očima střílel, až z něho šla hrůza. To se stávalo s panem Matějem velmi zřídka; museli ho k tomu tuze rozzlobiti.

»Tedy vám pravím,« vzkřikl pan Matěj, »že vás již ani znát nechci.«

»Veliké neštěstí! Věru pro to nezapláči!« odpověděl pan Matouš. — Lhal, lhal, věru že lhal, bylo mu to tuze nemilo.

»Ani nohou k vám již nevkročím!«

»Hej, hej!« křičel pan Matouš, sám nevěda zlostí, co dělá, a vstal proti obyčeji svému na nohy; »hej, bábo, chlapče!« — Tu se ukázala u dveří táž vyzáblá bába a nevelikého zrostu chlapík zašitý v dlouhém širokém kabátě. »Vezměte pana Matěje za ruce a vyveďte ho za dvéře.«

»Co? Šlechtice?« zakřičel s citem důstojnosti a hněvu pan Matěj. »Opovažte se jen! Pojďte jen! Já vás zmařím i s vaším hloupým pánem! Ani havrani vaše kosti nenajdou!« (Pan Matěj mluvil velmi silně, když duše jeho byla rozdrážděna).

Celá tato scéna představovala veliký obraz. Pan Matouš stál u prostřed pokoje v úplné své kráse bez všeliké ozdoby. Bába s rozevřenou hubou, vyrazivši na obličeji hloupý, strachu plný pohled; pan Matěj s vyzdviženou do výšky rukou, jak se vypodobňovali římští tribunové. To byla neobyčejná minuta! Divadlo velikolepé! A při tom byl jen jeden divákem, totiž chlapec ve velikánském kabátě, který stál dosti rovnodušně, utíraje si rukou nos. — Konečně vzal pan Matěj čepici.

»Velmi hezky jednáte, pane Matouši! Tuze hezky! Budu na to pamatovat.«

»Táhněte, pane Matěji, táhněte a varujte se, abyste mi někde nepřišel pod hrst; sice vám, pane Matěji, spřerážím hnáty!«

»Tu máte za to, pane Matouši,« odpověděl pan Matěj rozhrna naň šosy, a bouchl za sebou dveřmi, které hvizdnouce zaskřipěly, a opět se otevřely. Pan Matouš se ukázal ve dveřích, chtěje k tomu ještě něco doložiti; ale pan Matěj se již neohlížel a letěl ze dvora.

---

1. Bešmet, kaftan, kozakin oděvy mužské. Kaftanem se nazývá vůbec syrchní mužský národní šat v celém Rusku, Bešmet a kozakin jsou kabáty jenom kozacké.
2. Antonín vede kozu atd., slovutný marionetní kus, oblíbený v Malorusku, o kterém jest zvláštní směšná, po Malorusku známá píseň.
3. Čertu svatbu strojit, vlastně v originalu »pomínky« tak se jmenuje hostina, strojená ku cti a na památku zemřelého, na výroční den jeho úmrtí po panichidě. Proto v překladu velmi mnoho komičnosti tratí; mělo by se asi říci: sloužiti za čerta requiem. Vůbec tyto pověsti Gogolovy pro každého, kdo Malorus dobře nezná, již pro Velkorusa, mají mnohem méně komičnosti. Tak ku př. by u nás za flintu nebylo málo dávat to, co zde pan Matěj: ovšem ale v Malorusku, kde jsou všechny plody zemské nad míru laciné a všechny výrobky manufakturní velmi drahé.