Povýšení jazyka slovanského

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povýšení jazyka slovanského
Podtitulek: Pověsť národní.
Autor: Vladimír Šťastný
Zdroj: Kramerius
Vydáno: Hlasy a ohlasy, E. Šolc, 1892, V Telči.
Licence: PD old 70

Svatý otec, církve hlava
volá k sobě na poradu
o vážné a svaté věci
biskupů a kněží řadu:

»Znáte, bratří v Kristu milí
Solunských dvé věrověstů,
jenžto k Římu vykonali
z Moravy až dálné cestu.

Přinesli nám poklad vzácný,
Klementovy svaté kosti,
před soudem pak nalezeni
vin a bludů všakých prosti.

Uznali jsme milerádi
apoštolské jejich snahy,
a že Slávům podávají
víry pravé poklad drahý.

Jenom jedna žádosť jejich
starostí nám mysl kruší,
poraďte, zda vyhověti
čili opříť se tu sluší.

Slyšte, svatou liturgii -
pohrdnuvše dávným zvykem
v Moravanů slávské zemi
slávským pějí pajazykem.

Žádají pak, bychom sami
způsob ten jim potvrdili.
Nuže, kterak odvětiti? -
poraďte nám, bratří milí! «

Povstává tu biskup vážný,
přísně ruku pozdvihuje:
»Nepovoluj, Otče Svatý,
takto rozkol jen se snuje.

Jedna církev, jedna skála,
jeden jazyk nechať hřímá
celým světem slávu Boží:
světovládný jazyk Říma.« -
 
Vstává druhý v mitře zlaté,
dlouhá brada v prsa splývá:
»Nemyslím, že smysl taký
slovo Páně v sobě skrývá.

Vždyť i Řeků ladnou mluvou
Apoštolé Pánu pěli,
a půl světu jazykem tím
spásy bránu otevřeli.

Však jen co jest nejkrasšího
k Boží službě budiž vzato,
jako z kovů vybíráme
pro chrám stříbro jen a zlato.

Proto zavrhni jen Otče
barbarů řeč nevzdělanou,
na církve řeč nepovyšuj
co by církvi bylo hanou. «

A tak soudí rada všechna. -
»Staň se! « papež vážně praví,
»Vždyť i Boha nebes sbory
nad vše krásnou řečí slaví.

Ano bratří; slyšte jenom
jaký sen to dnešní noci,
když jsem o těch věcech dumal,
dán mi Boží velemocí.

Bylo mi, jak nad oblaka
byl bych vzlétl letem smělým,
až jsem v nebes jasném dvoře
stanul s citem rozechvělým.

Na trůnu tam - sníh a slunce -
Spasitele tvář jsem zíral,
kolem zástup svatých jeho
v nepřehledný kruh se svíral.

Andělův tu sbor se nese
vzdušným křídlem před trůn Páně,
modliteb tu bohumilých
otvírají zlaté báně.

A slyš nebe širým dvorem
linou zpěvy vážné, umné,
jako zvonů slavný hlahol,
jako lesů hlasy šumné.

Mluvou nikdy neslýchanou
čarovný ten proud se vlnil
a prostory nebes světlé
blahou ráje písní plnil.

Procitnul jsem; - duše plna
převelebných ještě zpěvů -
nelze, nelze srozuměti
podivnému noci zjevu.

Avšak tuším, že mi ve snách
vůle Boží oznámena:
nehodna žeť služby svaté
barbarův řeč necvičená.

Jednou ještě dovolil jsem
Konstantinu, Methoději,
nade hrobem Klementovým
slovansky ať pozapějí.

My pak s vámi, bratří drazí
službu jejich poslechneme,
dříve než tu cizí mluvu
zapovíme, zavrhneme.« -

Nade hrobem Klementovým
ke službě se Method strojí,
s Konstantinem žáků sbory
kolem lepým věncem stojí.

Rozloženy svaté knihy,
pěje Method, žáci pějí, -
co to slyší Svatý Otec,
jaké se to divy dějí?

Chrámu Páně širou klenbou
linou zpěvy vážné, umné,
jako zvonů slavný hlahol,
jako lesů hlasy šumné.

Mluvou nikdy neslýchanou
čarovný ten proud se vlní,
a prostory chrámu jasné
blahou ráje písní plní.

Procitá jak ze sna papež -
dozvučela služba hlásná,
k oltáři sám přistupuje
a ta slova mluví jasná:

»Jménem Otce všemocného,
jménem Syna Spasitele,
jménem Ducha přesvatého
jazyků všech světitele:

Žehnám tyto knihy svaté
slovanskou jež mluvou psány
hlaholem svým čarozvučným
prorážejí nebes brány.

Nebo vězte bratří mojí:
zpěvy těchto Moravanů
toť ty zvuky, jež jsem slyšel
zněti dvorem nebešťanů.

Hodna řeč ta, aby zněla
u velebě své a kráse
také v církvi k Boží slávě
k slovanského lidu spáse! - «

Vzdává dík bráť apoštolská,
slávské mluvy za oslavu;
s darem vzácným navrátil se
biskup Method na Moravu.