Povídky ze starých hradů/Z Přimdy

Povídky ze starých hradů Karel Václav Rais
Z Biliny	Z Přimdy	Z Lokte

Údaje o textu
Titulek:	Z Přimdy
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 31–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Byla noc svatováclavská léta Páně 1173.

Na černé lesy padalo bledé světlo plného měsíce, jenž zvolna ploval po temnomodré báni nebeské mezi zlatými hvězdičkami.

Hrad Přimda vypínal se jako tmavá zkamenělá pohádka, kterou okolní lesy šuměly.

Bylo již po desáté hodině.

Kastelán Konrád Šturm, rodem ze Sas, hověl si již v pěkném spánku; bledé světlo měsíčné, které do jizbice kastelánovy úzkým zamříženým oknem se linulo, osvěcovalo plnou, zarudlou tvář a ústa, která ve spánku podivně se usmívala.

Snad zdálo se panu kastelánovi o vzdáleném domově, o zlém životě v době mládí; snad zdálo se mu o tom, jak jednou jako prostý žoldák vyjel z luhů, ve kterých kynulo radostí tak málo, do sousední země české.

Pan kastelán druhdy ani pomysliti si nemohl, čeho v té zemi české užije.

Paní kastelánová Dobrava seděla ještě v dolejší jizbě a na spánek neměla ani pomyšlení; na klíně mateřském hladila světlou hlavu jedinkého svého hoška Otíka, který dnes od dědouše ze župy kadaňské k matičce se vrátil.

Ach, jak velice se jí po synkovi stýskalo! Sotva klučík běhal, odvezl si ho dědoušek do dvorce svého pod Srbskými horami, aby byl omlazujícím květem jemu a starému srdci babiččinu. Od té doby uplynulo devět rokův…

Paní Dobrava bývala u synka svého ve dvorci otcovském každým rokem, ale pokaždé loučila se s pláčem. Tak nerada vracela se do Přimdských lesů, do zachmuřených komnat, v nichž vítala ji zamračená tvář mužova.

Jak se ten manžel její změnil… Před lety býval samý žert a smích — teď mračil se a láteřil od Božího rána do noci… Tenkráte i po česku dosti pěkně hovořil a sliboval, že brzy mluviti bude jako rodný Čech: teď nevyšlo mu českého slova se rtů, leda když hradní čeledi nadával.

Proto paní Dobrava jinak nedala a dědouš s babičkou musili jí vrátiti Otíka, aby s děckem svým jediným se obveselila.

Na dobré půl cesty vyjela synáčkovi, jejž dva zbrojnoši nejvěrnější vezli k matičce, naproti. Jak ho líbala a hladila, až se těm dvěma starým, otrlým průvodcům oči zakalily!

Za to otec nepříliš laskavě ho přivítal, ledva že ho políbil na růžová ústa.

Dědouš s babičkou dojista pláčí a na vnouče vzpomínají, o každém jeho úsměvu si vypravují, a těší se již, brzo-li je opět spatří. Ale pak ho Dobravě vícekráte nevrátí, pak bude jejich po všecka léta, a nebude-li se to Dobravě líbiti, ať odstěhuje se k nim, do domu otcovského, hospodář bratr jí útulku popřeje.

Ústa Otíkova švitořila jako s jara pěnkavky; mnoho toho již matičce napovídal.

O dědouškovi, babičce pověděl, co jen věděl, na strýčka Bohuslava vzpomněl, jak spolu na běloušku jezdívali, na tom, kterému nosíval do stáje krajíčky chleba a který uměl tak vesele řehotati. Na krávu plosu si vzpomněl, na slepice i na vlaštovičky, které na dvorci rok co rok mláďátka krmily.

Matička jen se usmívala a blažena dítě své hladila i líbala.

„A nebude se ti, synáčku, stýskati?“

„S tebou se mi, matičko, stýskati nebude, a kdyby se mi zastesklo, pojedeme spolu k dědouškovi, viďže? Potom se na běloušovi vesele projedu, kravičku pohladím, slepičkám nasypu, dědouše, babičku i strýčka zulíbám a pojedeme zase sem k nám, viďže, matičko?“

Paní Dobrava usmívajíc se, radostně přikyvovala.

Hošík se na chvilku zamyslil…

„A bude mne tatínek míti rád?“

„Bude, holečku, má tě rád jako matička.“ Při těchto slovech si paní kastelánová v duchu zavzdychla.

„Ó, tak rád mne přece nemá, o trošku méně, viď, matičko?“

„Má tě rád, má, synáčku; ale očka se ti zavírají, pojď, půjdeme spat, zejtra teprve si toho spolu napovídáme.“ A přitisknuvši hocha k srdci, připravovala ho na lůžko.

Přivřeným oknem pronikal až sem do jizby lehýnký šumot starých hvozdů, chvílemi zaletěl sem i táhlý ptačí hvizd — jako ze spánku.

„A modlitbičky žádné neumíš?“

„Ó, umím, matičko, jen poslouchej!“

Hošík pokleknuv na zem pod kříž ze tmavého dřeva, modlil se milým hlasem:

„Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mne, mou dušičku!“

Paní Dobrava uloživši hoška do měkkého lůžka, ulehla k němu.

Po jizbě bylo ticho… Teď zdola, jako ze sklepů zalehl sem hluboký, dojemný mužský hlas, zpívající píseň starodávnou:

„Svatý Václave,
vojvodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha,
Svatého Ducha,
Kyrie eleison!

Ty jsi dědic české země,
rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti
nám i budoucím —
Svatý Václave!“

Hošík pozdvihl se na lůžku…

„Tuhle píseň dědoušek s babičkou zpívají!“

„Spi, synáčku, spi, zejtra spolu si ji zazpíváme!“

„Ale kdo to, matičko, zpívá? Byla tak smutna!“

„Starý hradník, holečku, zejtra ti ho ukáži!“

„Ale přiletěla zdola!“

„Jen se ti tak zdálo — ale již spi, Otíku, spi!“

Paní kastelánová vstala a okno docela přirazila…

Synek brzy blaženě snil, ale paní kastelánová ještě nespala.

Divné, bolestné vzpomínky letěly jí ustaranou hlavou, ta svatá píseň je vyvábila.

Slyšela ji takto již po dvanácté — — každý rok jednou — v této noci svatováclavské…

Paní Dobrava maně stále šeptala si vroucí slova:

„Ty jsi dědic české země,
rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám — —
svatý Václave!“

II.

Ve dvorci zemana Odolana měli milého hostě…

Dvůr Odolanův stál právě na cestě od Přimdy k Lokti; několik selských domků tulilo se k němu jako kuřata ke kvočně.

Kolem vinula se holá pole, nad jejichž strništi poletovalo již „babí léto“, jehož jemné nitky, mezi zbytky stébel napjaté, při slunéčku podzimním leskly se stříbrně. Po holých lukách růžověly hloučky „naháčův“.

Zeman Odolan byl hospodář výborný, ve dvorci jeho bylo všecko jako na sloupku; dvorek vždy čistě umeten, na něm staré tři lípy, jež zasázel snad již onen praotec Odolanův, který přišel v tyto žírné vlasti přes tři řeky.

V zahrádce za dvorcem žloutlo listí a opadávaly květy. Pěnkavy na jabloních zpívaly a na komíně klapal čáp.

V malé světničce, jejíž jasným okénkem bylo viděti do zahrádky na trsy máty a Božího dřevce, za stolem seděl milý host, poustevník Prokop, a před stolem na dubové židlici, s lenochem vyřezávaným, sám Odolan. Vysoké klenuté čelo zemanovo, nad nímž vlnily se proudy prosivělých táhlých vlasů, skloněno bylo do pravice, opřené o stůl.

Temně zelené, tchořovinou lemované krzno splývalo až na krbce, nad nimiž modraly se široké nohavice.

Poustevník Prokop byl asi šedesátník, vysoké zavalité postavy, dlouhé šedé brady a bílých vlasů; se širokých ramen až na paty splynulo mu hnědé roucho žíněné, v bocích hrubým řemenem přepásané. Veliké, jasně modré oči poustevníkovy vyprávěly o čistém, dobrém srdci, jež bušilo v mocných prsou.

„Tedy Soběslav náš opět odstrčen, otče rozmilý?“ Slova tato zvolna, smutně vycházela z úst zemanových.

„Opět, Odolane, a sám Bůh-li nepomůže, nespatří již ta dobrá duše světla Božího!“ Prokopovy oči jaksi zvlhly.

„A já stále doufal, stále jsem věřil — —“

„Dvanácte let — hrozných, bolestných roků v temném sklepě — — ó muka nekonečná! A nikde, nikde spásy, nikde lásky, nadarmo jsem o ni pro něho prosil!“

„Jen v těch našich prsou, otče, a v těch prsou dobrého lidu v chalupách vesnických! Aj, Spytihněve náš, brzy na tebe zapomněli!“

„Bohužel! Na dvoře knížecím cizinců je plno; dobře že do Prahy nepřicházíš, Odolane, nevím, nevím, udržel-li bys jazyk na uzdě!“

„Žádné tedy naděje?“

„Jen malá jiskra!“

„Přece?!“ radostně zvolal Odolan a se židlice povstal.

„Ta jiskra, která doutná v prsou některých pánů, jimž bezohlednosť Vladislavova je protivna! Ale nedomnívej se, že příliš touží po Soběslavu; jen to je hněvá, že král Vladislav neptaje se jich a nikoho, Bedřichovi trůn postoupil! Což kdyby tu nebylo Soběslava — toho drahého, těžce zkoušeného! Dobrý byl by to čin proti pýše krále německého! Takto nespokojenci užijí ho opětně po jeho chuti. Oldřich Soběslavic s některými věrnými zajel do Němec žádat o pomoc pro bratra Soběslava!“

„Kéž by se jízda ta vydařila! Dostane-li se Soběslav ke trůnu, všechno krásně by se změnilo!“

„Pane Odolane, nebylo by lépe bývalo, spolehnouti více na paže naše, hledati pomoci u lidu selského, který Soběslava tak miluje, který, v chaloupkách svých o něm si vypráví, za něho se modlí?“

Odolanovi zajiskřilo v očích.

„Což paže naše, což naše krev! Do poslední krůpěje bychom ji vycedili, ale netekla-li by přece jenom nadarmo? Těžko, těžko, Prokope, stavěti se proti mocnostem!“

„Málověrný! Poslyš úmysl můj nejpevnější! Pro tu drahou, milou hlavu jeho, pro niž před lety jsem krvácel, půjdu od hradu ke hradu, od chaty k chatě, ten selský lid sám přivedu a těžké dvéře sklepa, ve kterém Soběslav úpí, sami mu otevřeme, sami na stolec knížecí ho vyzdvihneme!“ Poustevník Prokop povstal a pravici Odolanovi podával.

„Souhlasíš, pane Odolane?“

„Pro Soběslava všeho se odvážím! A nebude-li po vůli Boží, aby na stolec otcův dosednul, nuž, alespoň toho světla buď mu přáno, alespoň na svobodu mu pomůžeme!“

U světničky pootevřely se dvéře a jimi nahlédla kučeravá hlava hocha as dvanáctiletého:

„Tatíčku, otče Prokope, paní Dobrava k nám přišla, paní Dobrava s Otíkem, víš, s tím, co byl u dědouše až tam pod Krušnými horami!“

Odolan ještě jednou stiskl pravici poustevníkovu a vyšli přivítat paní kastelánové ze hradu Přimdy.

„Budiž srdečně vítána pod střechou mou!“

Pan Odolan stiskl ruku paní Dobravy a uctivě se uklonil.

„Požehnání Boží budiž s tebou; snad ještě pamatuješ se na mne, milá paní, kdysi v tomto domě již jsme se sešli!“ vítal paní Dobravu poustevník Prokop.

„Ach, jakž bych se na tebe, otče, nepamatovala!“

„Má dnes moje Lidmila radosť!“ obrátil se pan Odolan ku své choti. „A což Oldřich a Jaromír — oj, hošata, dnes dostali jste roztomilého kamaráda, to bude skoků a výskotu! Ale pěkného to synka máš, paní Dobravo, jako by ti z oka vypadl!“

Paní Dobrava jen se usmívala; Otík prohlížel si šedého poustevníka, jakéhož ještě nikdy neviděl.

Ve veliké jizbě zasedli všickni kolem stolu, jenom děti vyběhly na dvoreček. Hoši Odolanovi v řeči se předháněli, aby Otíkovi všecko vypověděli.

„Tomuhle čápovi říkáme strakáč, protože je na křídlech černý a jinde všecek bílý. Hej, strakáči, honem!“

Čáp na komíně natáhl krk a nohy, rozepjal křídla a již na dvorku k dětem se lichotil.

„Vidíš, ty chlapíku, tohle je náš nový kamarád, Otík tamhle z toho hradu; dneska je tu u nás poprvé, byl ti až daleko u dědouše!“ šveholil Jaromír.

„Také jste tam měli strakáče?“ ptal se menší, Oldřich, klučík jako kulička.

„Strakáče jsme neměli, ale byli tam vlaštovičky a já jsem měl bělouška, pane, ten uměl ujíždět!“

„A vlaštovičky my tu také máme, jen se podívej, ale teď již nám brzy ulétnou, teprve na jaře zase se vrátí k nám!“ švitořil Jaromír.

„Ty že jsi jezdil na běloušku? Tatíček také někdy mne na vranku posadí, ale jenom málo kdy, matička se o nás tuze bojí. Ale až vyrosteme, potom pojedeme na ní do vojny!“ vykládal Oldřich.

„Ó, já také půjdu do vojny; náš strýček Bohuslav již byl ve vojně až tam daleko, bojoval tam s Machometány a přivezl si domů meč, ten se vám leskne jako zlato!“

Hoši Odolanovi poslouchali udiveni.

„Ale tak se pojď přece podívat, jakou máme vranku a jaké kravičky!“ Jarouš chytil Otíka za ruku a táhl ho do chléva.

„Právě takovou plosku měli jsme u dědečka, jenom trochu černější — a jaké máte pěkné telátko! To ty si skáčeš, viď, černoušku!“ hovořil Otík.

„Ale takové sklepy, jako jsou u vás na hradě, my tady nemáme!“ povídal Oldřich.

„A v jednom tam u vás je kníže Soběslav!“ řekl Jaromír.

„A tvůj tatínek ho trápí, ani mu nechce dáti najíst!“ doložil Oldřich.

Otík poslouchal ani nedýchaje. Jaké podivné slyšel tu noviny — u nich na hradě je prý zavřen Soběslav! Snad to on dokonce včera večer tak smutně zpíval.

„A kdo tam Soběslava zavřel?“ zeptal se nesměle.

„Kdo ho tam zavřel? Tvůj tatíček ho zavřel, protože nemá Soběslava rád!“

„Můj tatíček že ho tam zavřel? A kdo ho tatíčkovi dal?“

„Zlí páni ho tam přivedli!“ vykládal Oldřich.

„Ty toho víš!“ durdil se Jaromír. „Král Vladislav ho tam dal zavřít, protože se ho bál, Soběslav chtěl býti knížetem na místě Vladislavově!“

„A jest tam Soběslav kníže již dlouho zavřen?“

„Tak dlouho, jak jsem já na světě; maminka říkává, že když jsem poprvé spatřil slunéčko Boží, právě vedli Soběslava k vám na hrad, a mně jest již dvanáct let!“ odpovídal Jarouš.

„Tak dlouho! A povídáš, že je zavřen ve sklepě?“

„Ve sklepě, ani slunéčka nespatří a málo se nají! A je prý tak hodný!“

Otíkovi bylo již chvíli do pláče, teď spustil a běžel k matičce.

„Že prý je, matičko, u nás zavřen kníže Soběslav, a že prý mu tatíček ani najísti nedá — viď, že to není pravda?“

Po jizbě bylo ticho nejhlubší; dobrým těm lidem zalily se oči slzami při pohledu, jak ten hošík žalostně pláče.

„Mlč, Otouši, mlč, Soběslav jest u nás na hradě, ale má se dobře, jednou ti ho ukáži; již neplač a tatínkovi nic neříkej, hněval by se!“ konejšila synka paní Dobrava.

V duchu již ji mrzelo, že nechala Otíka s hochy samotného, obávalať se hněvu manželova.

Otík plakati nepřestával.

„Mlč, Otouši, neplač pro Soběslava. Až dorosteš, mečem se opásáš a půjdeš za knížete Soběslava do boje. Tatíček tvůj rád by ho ze hradu pustil, ale nesmí; v Praze by se naň velice hněvali!“ chlácholil hocha poustevník Prokop.

„A tatínkovi se o knížeti nezmiňuj, bolelo by ho to, spatřil-li by tě truchlícího!“ doložil pan Odolan.

„Tuhle se, hošata, posaďte, bez toho budete hladovi!“ kynula paní Liduše a na své synky se zamračila.

Hoši vesele pustili se do bílého namazaného chleba a zapíjeli lahodnou smetanou.

Když pak opět po zahrádce a dvorečku se proháněli, zastavil se Otík a řekl rozhodně:

„Tak vidíte, že tatíček Soběslava netrápí!“

Hoši neodpověděli, ale honem vedli Otíka ku staré jabloni ukázat mu, kde má hnízdo posměváček. Společnosť v jizbě dále mluvila o Soběslavovi. Poustevník Prokop vyprávěl všecko, co v Praze se dověděl. Schválně z lesů svých do hlučného města zašel, aby vyzkoumal, není-li naděje na vysvobození nešťastného knížete, syna někdy Soběslava I. Bídné byly to naděje! Král Vladislav příliš jsa již ustarán, uchýlil se do zátiší, do vlastního domu na Strahově u Prahy. Nedbaje Břetislavova zákona staršinství, odevzdal vládu synu svému Bedřichovi. Vlastní bratranec knížete a krále Vladislava dvanácte již roků úpěl v černém žaláři na hradě Přimdě, zakoušeje všech trpkostí vězení i urputnosti kastelána, Němce Konráda Šturma…

Málo bylo panských srdcí, která stále vzpomínala na ubohého Přemyslovce. — — —

„Bude-li ti, drahá paní, trochu možno, jen slovem ubohého potěš, že přece snad bude lépe — třeba že naděje jsou malé! Nerad vidím, že Čechové opět v Němcích pomoci hledají, ale bude-li jen Soběslav svoboden! Císař Vladislava příliš v lásce nemá, českou moc knížecí nejraději navždy by roztlápl, snad proto Oldřichovi proti Vladislavovi a Bedřichovi pomůže! Doufejme — —“ pravil otec Prokop a na Odolana pohlédl.

„Ráda bych, otče, ale určitého slíbiti nemohu; manžel můj příliš jest prudký a utrpení jsem již zažila mnoho. Kterak vlastní choť proti manželu má jednati? A srdce české v prsou mých nejvroucněji bije pro tuto vlasť naši a nešťastného knížete! Pro děcko mé jest mi býti opatrnou!“ vřele odpověděla Dobrava. —

Byl krásný podzimní večer, když se synkem ku Přimdě se vracela.

Zda nebude se manžel hněvati, že tak dlouho na dvorci Odolanově se zdrželi? Nerad vídal ty návštěvy!

Kráčeli mlčky…

Lesy šuměly a někde z dáli zněl zvon.

Přimda se vypínala jako zkamenělá pohádka.

III.

Sotva sluníčko ráno zasvitlo, cupal Otík s matičkou se schodů na nádvoří; matička všecko, co bylo na dvoře, mu ukázala, ku svým slepičkám i holubům synka zavedla. Nafouklí vrkáči kroutili pěknými hlavičkami a přimhouřenými očky šelmovsky dívali se na malou osůbku Otíkovu. Nejstarší sivák nadmul se, jak nejvíce mohl, a ze hluboka zahoukl, až Otík ustrašen na sivého opeřence se zadíval.

„Počkejte, chlapíci, však se brzy spřátelíme, všecko, co mi zbude, nasypu vám a slepičkám!“ Otík holubům sliboval. „Nu, jen se mne nelekej, ty bílá holubičko, uhlídáš, jak tě budu míti rád!“

Také starého, na jedno oko slepého psa Černouše matička Otíkovi ukázala; povaloval se v boudě u kurníka na jasném sluníčku a vyhříval svůj starý prošedivělý hřbet. Spatřiv milou paní Dobravu, povstal, protáhl se, chundelatým ohonem zavrtěl a k paní Dobravě se lichotil. Potom svým zdravým velikým černým okem zadíval se na hoška a cosi podivného si zavrčel, snad chtěl se optati: „A kdo pak je tohle?“

Paní Dobrava jako by byla srozuměla, Černouše na hřbetě pohladila a pravila:

„Vidíš, tohle je náš Otík, tomu ublížiti nesmíš, rozumíš?“

Černouš radostně zdlouha zakňučel a k hošíkovi se přítulně lísal.

Otík zprvu bál se chundeláče, ale potom dodav si odvahy, chlapíka pohladil a zasmál se naň: „Nu tak, již mne znáš? Budeš-li mne míti rád, také na tebe nezapomenu!“

Také se starou služkou Lidkou matička hocha svého seznámila; stařenka chopila hoška do rukou a vysoko ho pozvedla a zlíbala… Byla to věrná, upřímná duše, jediná Češka na hradě. Pan kastelán měl zbrojnoše a sluhy německé, těm Otík slova neporozuměl.

Potom vyšli nahoru na věž; Otík zadíval se do širé dálky na řady chlumů a táhlých hřbetů, porostlých hučivými bory. I chaloupky a dvorce spatřili; největší radosť měl hošík, že zase uviděl dvorec Odolanův.

„To všecko, matičko, je země česká?“

„To všecko, holečku, a ještě mnohokráte a mnohokráte tolik; je veliká, viď, ta země česká a pěkná je, kdož by ji neměl rád?“

„Dědoušek mi vypravoval, jak dávno a dávno veliké zástupy Čechů přišly odtamtud, kde sluníčko vychází, jak je vedl stařičký otec Čech, jak vyšly na kopec Řip, jak se tam modlily a plakaly při pohledu na tu krásu kolem! A Řip, matičko, odtud není viděti?“

„Ach, ten je daleko od nás, tam v tu stranu, vidíš, za mnoha vrchy a hrady,“ odpověděla Dobrava a ukázala k východu.

Hošík toužebně zadíval se do dálky…

Potom se Otík matičce k uchu přiklonil, kolem krku ji objal a zašeptal nesměle: „Kde je, matičko, ten kníže zavřen?“

„Tam dole má světničku!“ odpověděla matka; a hošík vida, že takové otázky matičku netěší, dále se neptal.

Brzy na hradě zdomácněl; proháněl se po dvorku, zaběhl k slepičkám a holubům, nebo si na ně zavolal a zrní jim nasypal. Starý Černouš všude ho doprovázel, kňučel vždy radostí, když hocha zhlédl.

Nebo zaběhl Otík do čeledníka navštívit staré Lidky, která uměla tolik lepých pohádek, jako drahá babička tam daleko za lesy.

Každodenně sedal synek u matičky, která učila ho říkati ve veliké knize a vypravovala mu o dobrém Spasiteli, který za nás umřel; modlila se s ním a vyprávěla o dobrém knížeti Václavu a babičce jeho Lidmile.

Otík nábožně poslouchal, a očka často zalévala se slzami.

Někdy i tatíček k nim přisedl, hoška na klíně pochoval a ve tváři poceloval. V takové chvíli zamračená jeho tvář se vyjasnila…

Jednou seděl Otík u staré Lidky a naslouchal čarovné pohádce; najednou uprostřed pohádky zašeptal tajemně: „Víš, kde je zavřen kníže Soběslav?“

Stará služka se zachvěla…

Ale v téže chvíli venku na nádvoří zazněl hluk.

Lidka ustrašena přiskočila k oknu.

Po nádvoří běhali zbrojnoši a pan kastelán dával jim rozkazy. Tvář jeho plála nejprudším hněvem.

Zbrojnoš Günter, starý muž rozjizvené tváři, potměšilých očí, přinesl divné zvěsti. Po okolí bloudí poustevník Prokop, chodí po vesnicích i po hradech, všude vyzývá lid, aby knížete Soběslava vysvobodili z temného žaláře. A pan Odolan je s ním spřežen, lid svůj i okolní zbrojí a povzbuzuje…

„A nemýlil jsi se?“ Pan kastelán obrátil se s touto otázkou ke Günterovi.

„Ach, jak bych se, pane, mohl mýliti! I v tom černém rouchu ho poznávám, i v tom dlouhém šedivém vouse! On jest to a nikdo jiný! On to byl, jenž před třinácti lety zde na hradě nejdivěji si počínal. Kastelána lidu vydal a mne tu na tváři zle poškrábnul! Protož pozor, pane, aby nezabili tě jako kastelána Bernarda.“ Zbrojnoš Günter jen jen sípal.

„Přivedete mi ho živého nebo mrtvého a Odolana také!“

Zbrojnoši vyrojili se z hradu do lesů, aby nepozorovaně poustevníka Prokopa, někdy zbrojnoše knížete Soběslava, i pana Odolana lapili.

Paní Dobrava se synáčkem v jizbě své tiše plakali. Kéž by Prokopa a Odolana nezastihli, co počala by si ubohá dobrá paní s dětmi!

Kastelán rozzuřen vstoupil do jizby.

„Ještě mi pláčete! Čisté přátelství! Naposledy s nimi jsi se proti mně smlouvala! Ó, česká krev se nezapře!“

„Jak je Bůh nade mnou!“ odpověděla paní plačíc, „ničím proti tobě jsem se neprohřešila!“

Kastelán umlkl a odešel.

S večerem přivedli zbrojnoši pana Odolana svázaného; poustevníka Prokopa nenašli; někteří rozjeli se, slídíce po něm do okolí.

Paní Dobrava v jizbě své rukama lomila a Otík plakal hlasitě; ven vyjíti nesměli.

„Kéž nebeský Bůh sám pomůže!“ matička zakvílela.

Odolana zavřeli právě vedle knížete Soběslava. — —

„Mohou si spolu povídati!“ ušklíbnul se zbrojnoš Günter. —

Na dvorci Odolanově bylo hrozně smutno…

Oldřich a Jaromír již ani plakati nemohli, paní zemanka ležela na lůžku horečně rozpálená. Sedlati sběhli se ze všech chaloupek a těšili, jak mohli. Leckterý z nich notnou ránu si utržil, chtěje dobrého pána brániti. — Kdež by ho byli ubránili proti zástupu zlotřilé chasy ze Přimdy!

„Jen nezoufej, drahá paní, ještě jen několik dní a manžel k tobě se vrátí, těmahle rukama svýma ho vysvobodíme! Z daleka široka se sejdeme, potom se nám neubrání!“

Paní Odolanova bolestně se usmívala — někdy jako ze spánku zakvílela, pak opět udivena rozhlédla se po jizbě a děti své hledala…

Na hradě Přimdě dnes nespali. Kastelán i zbrojnoši připraveni byli na boj, čekali selské zástupy. Tři zbrojnoši rozjeli se na hrad župní k samému županovi pro pomoc.

Dobrava s Otíkem stále se modlili, aby Spasitel ubohým pomohl.

I dole ve sklepech nespali… Soběslav i v temných hlubinách hradních slyše hluk a řinkot, tušil, že stalo se cosi neobyčejného…

Hradem opět vlnila se jeho píseň svatováclavská. Jindy zpíval ji tak slavně jen o sv. Václavě; dnes hluboký hlas jeho zněl z temného sklepení po celém hradě, neboť dobrý kníže tušil, že po Čechách naň ještě nezapomněli. A sotva dopěl, zavzněla ze sklepa sousedního tatáž píseň… Pan Odolan Soběslava poznal. — — Byli vedle sebe zavřeni! Kastelán zuby zaskřípal slyše obojí zpěv a v téže chvíli poručil Odolana převésti do sklepa jiného…

Bledý měsíc ploval po nebi a světlem svým stříbřil černé lesy, pláně i ty zachmuřené stěny hradu Přimdy.

IV.

Na dvorci Odolanově bylo stále smutněji; čtrnácte dní již zavřen byl zeman Odolan na Přimdě a pomoc odnikud se neblížila. Paní Odolanová ještě ležela těžce nemocna na lůžku… Ani poustevník Prokop ubožáků nenavštívil. Oldřicha a Jaromíra již ani koník ani kravička s telátkem netěšili; bylo jim velmi smutno, všecko je opustilo i ten čáp i vlaštovičky…

„A tohle všecko udělal Otíkův tatínek!“ povídal jednou Jaromír bratříčkovi.

„Ten je zlý, snad tatíčka trápí jako Soběslava!“ odpověděl Oldřich.

„Kdo ví, nepřimluví-li se paní Dobrava s Otíkem!“

„Kdyby tak chtěli!“

„Ale víš co, Oldřichu, pojďme na Přimdu, doběhneme tam brzy, budeme za tatíčka prosit, snad nás k němu pustí!“

Oba hoši běželi ještě k mamince; ležela tichounce v nejlibějším spánku, usmívala se.

Hoši vyběhli ze dvorce a klusali ku Přimdě…

Bylo jim stále smutněji; čím blíže spatřovali Přimdu, tím větší tíže padala jim do mladých prsou.

„Ale, chytí-li nás také?“ zasteskl si Oldřich.

„Alespoň budeme blízko u tatíčka!“ Jaromír odhodlaně odvětil.

„Co by si však maminka počala!“

Přiklusali až k náspům, které táhly se kolem hradu. Na hradbách spatřili několik zbrojnošů.

„Ach, smilujte se, smilujte se, a pusťte nám tatíčka!“

Na hradbách zazvučel nejprudší smích.

„Pusťte nás k tatíčkovi, jsme tak sami, maminka nám stůně!“

Zbrojnoši dali se do nového smíchu.

Děti stály u náspů hezkou dobu, ale stály marně. Ani si jich nevšimli. —

Paní zemanka byla všecka ustrašena, když se probudila a po dětech toužila.

Čeleď marně jich kolem dvorce hledala.

„Snad se nepustili za tatíčkem na Přimdu?“ zašeptala ubohá paní.

Za dlouhou chvíli přivedl starý nádvorník oba hochy. Plakali, když matičce líbali zhubenělou ruku.

„Jenom se nám smáli!“

„Tatíčka nám neukázali, ani nám neodpověděli!“

„Ó ti jsou zlí, učinění ďáblové!“ stýskali oba hoši. — Kdyby je tak byl spatřil tatíček, jak za něho šli prosit! Zaplakal by také — —

* * *

Druhého dne po tom bylo i na dvorci Odolanově veseleji; ze všech stran táhli ozbrojení sedláci ku Přimdě. Kosy, podávky, motyky i staré meče nesli na mohutných ramenách; šli osvobodit mileného knížete, který řadu rokův úpěl ve sklepeních hradních.

I poustevník Prokop přišel a paní zemanku potěšil, že brzy s manželem opět se shledá…

Kolem zachmuřeného hradu začal podivný život; hluk a lomoz selských zástupův ozýval se v hlubokých lesích a pronikal do hradu, do malé jizby, kde smutnila paní Dobrava s Otíkem. Z té duše přála vítězství zbraním selským, z celého srdce doufala, že nešťastný kníže i pan Odolan budou osvobozeni, a opět tesknila — — Co stane se s jejím mužem?

Poustevník Prokop byl mezi obléhajícími stále na místě prvém, všickni udiveni dívali se na starce v rouchu žíněném, kdeže se té vojenské znalosti v něm vzalo?!

Ale zbrojnoši bránili se statečně, smích jejich a ryky cizí řeči donikaly do vojů selských, jejichž statečnosť a láska k nešťastnému knížeti zdála se býti marnou. Nové a nové voje přicházely, i župy vzdálenější poslaly své sedláky, věrné knížeti Soběslavovi. Ale marně svištěly šípy, marně kamení pršelo, marně cepy bouchaly, každý útok obléhajících sedláků zmařen byl zástupy, které pan kastelán po hradbách rozestavil. Cháska ta jen smích tropila si z obléhajících. Kdež stačili zástupové věrného lidu na tvrdé náspy a hradby přimdské?!

Již tři dny leželi kolem Přimdy a pomoci nikde žádné, všecka odvaha marna…

Již i poustevník Prokop dumal v bolestné předtuše, že milený kníže přece světla Božího nespatří, že vlhké sklepení bude též jeho hrobem!

A tu třetího dne podvečerem bory okolní zazvučely jásavým hlaholem lesních rohů — — Zvonivé zvuky se blížily — již v záři slunce zapadajícího zatřpytily se lesklé zbraně, přilbice i oděv bojovníkův, z lesa vyjíždějících.

„Pomoc, pomoc nám ubohým!“ zajásali sedláci a poustevník Prokop na kolena poklesl, ruce k výši vzepjal a vítal vůdce neznámého voje:

„Ó budiž vítán, anděle nebes, budiž vítána, hvězdo jitřní, budiž vítán, kníže náš, Oldřichu Soběslavici!“

Sedláci za Prokopem na tvrdou půdu poklekli a jásavě vítali bratra uvězněného knížete.

Na bílém oři seděl Oldřich Soběslavic; čapka s pérem sokolím, beránkem lemovaná, seděla mu na tmavých proudech vlasů, modré krzno splývalo na bílé boky koňovy.

Úsměv a blaho zíralo s tváří lechův a vojínův, pozdravujících sedláky.

„Ve jménu jeho Milosti císařské, ve jménu jeho Milosti kněze Vladislava i Bedřicha otevřte brány!“

Na hradbách úžas a zděšení největší — pomatení zbrojnoši volají po panu kastelánovi.

„Ve jménu jeho Milosti kněze Vladislava i knížete Bedřicha otevřte brány. Soběslav budiž zdráv! Kasteláne Konráde Šturme, svobodu přinášíme Soběslavu knížeti. Já, Oldřich Soběslavic poroučím, otevřte brány!“

Již s jásáním vjíždějí do hradu, již spěchají za kastelánem k vězení Soběslavovu. Nádvořím vlní se mocné zvuky velebné písně:

„Gospodi, pomiluj ny!“

Otevřte se brány žalářní!

Hle — tam na stupních schodů stojí již Soběslav, nešťastný, těžce zkoušený kníže, ratolesť Přemyslova štěpu. Dlouhé, tmavé vlasy splývají mu po mohutných plecích, vous, mnohými stříbrnými nitkami prokvetlý, proudí mu až k pasu. Krzno jest na něm zedráno, nohavice prohnily — nohy jsou bosy… A ta milá, dobrá tvář jest bledá sněhově, modré oči zapadlé hluboce.

Dav kolem nedýchá, bojovníci i lid selský klečí před knížetem a — pláčí! Pláčí radostí, že vidí zase drahou tu tvář, pláčí žalem nad utrápeným dědicem českého trůnu! Soběslav rukou stíní oči a zírá krajem — nemluví, velké slzy plují mu po tvářích. Teď mocný, dojemný hlas vlní se mu z ňader:

„Vidím tě opět, ty země drahá, nejdražší! Vidím tě opět, ty Boží obloho, vidím tě opět, zlatý západe! Vidím vás opět, vy české háje, o nichž se mi zdávalo ve hlubinách sklepa! Vidím tě opět, drahý, neskonale dobrý, český lide můj! Ó Bože, Bože můj!“

Soběslav klesá v náruč bratra Oldřicha… Ó shledání po tolika letech!

Již lechové a vladykové předstupují, vyhublé líbají ruce a knížete oblékají v roucha knížecí!

I poustevník Prokop Soběslavovi nohy objímá a volá: „Znáš-li mne ještě, drahý pane můj? Znáš-li ještě věrného sluhu Jaroše! Ó pohlédni na mne a usměj se, jak jsi se usmíval, vždyť po úsměvu tvém léta jsem toužil! Ach nevíš, co pro tebe jsem vytrpěl!“

Soběslav se usmívá, ruce přátelsky všem tiskne a za všecku lásku děkuje.

Již i Odolana ze sklepa vyvedli. Zeman radostně zahoukl, když spatřil drahého knížete, a před ním se uklonil.

Teď divný přichází sem dav. V čele německých zbrojnošů hradních vleče se Konrád Šturm, jejž po stranách vedou paní Dobrava a synáček Otík.

„Milosť, milosť, jasný kníže!“ volá paní Dobrava.

„Slitování pro tatínka!“ pláče Otouš.

Kastelán ustrašen sklání se před velebou knížecí, slova nemluví, ale chvěje se jako v nejdivější zimnici.

Paní Dobrava knížeti nohy objímá, Otík spíná malé ručky.

Soběslav zírá zachmuřen na prosícího kastelána. Vzpomíná si na všecky útrapy, kterých zakusil od tohoto Němce, vzpomíná na všecken žal, který mu kastelán připravil, vzpomíná si na dny plné zimy, žízně i hladu…

„Milosť račiž mu uděliti, pane nejjasnější, pro tuto jeho dobrou choť, pro toto dítě nešťastné!“ Poustevník Prokop a pan Odolan též před knížetem poklekli.

„Bůh nebeský odpusť vám všem! Možno-li v hodinách radosti jednati jinak než odpouštěti?“ promluvil Soběslav a suchou lednou rukou Otíka pohladil po lících.

Dav vojínův a sedlákův nad dobrotivostí knížecí zajásal, jeden přes druhého tlačil se, aby ruku knížecí zlíbal.

Již lechové a vladykové bílého koně přivádějí, již Soběslava naň posadili a pokynuli k pochodu. Ještě jednou obrátil se Soběslav k úzkým okénkům, za nimiž dvanácte let, nejkrásnějších let života svého ztrávil mezi životem a smrtí. V očích jeho opět se zalesklo…

Po nádvoří zahlaholila píseň: „Svatý Václave!“

Hlaholila hradem, hlaholila lesy, hlaholila po širém kraji, věštíc, že zemi české nastávají doby lepší, že k městu Libušinu jede

Soběslav, kníže selský!

Píseň ta i do dvorce Odolanova pronikla a přinášela radosť nejčistší.

Píseň ta plynula i z prsou paní Dobravy, Otíka i kastelána Šturma.

Po kraji se setmělo, lesy zahučely, potoky zašuměly a lid zajásal…