Povídky ze starých hradů/Z Lysé

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z Lysé
Autor: Karel Václav Rais
Zdroj: RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 3–16.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


I.[editovat]

V malé přitmělé jizbici ve věži hradu Lysé nad Labem, na židlici při zamříženém okénku seděl starý nešťastný kníže Jaromír, a jemu u nohou hošík as desítiletý. Prošedivělá hlava starého knížete skloněna byla do dlaně pravice, opřené na úzkém okénci. Husté proudy vlasů padaly knížeti až na ramena a v předu vlnily se přes čelo a skráně až na víčka zavřených očí. Bylo tomu již téměř čtvrť století, kdy po hrozných mukách navždy zavřela se tato víčka oční. Již téměř čtvrť století byl ubohý Jaromír slepým. Vlastní bratr kníže Oldřich, Vršovci popuzován, dal Jaromírovi oči vyloupati. Tmavé krzno z prosté látky vlnilo se po skloněném, předčasně sestaralém těle.

Pěkné líčko hochovo, lemované rusými táhlými vlásky, důvěrně, mile zíralo ke starému knížeti. Hošík oděn byl v modrou halenku bez rukávcův a ve tmavější nohavičky, jež splývaly až na škorně. Páže pokrývaly rukávy čistě bílé košile. Na klíně hoškově ležela nízká čepička, kožešinou obšitá. Hošík jmenoval se Pavel a byl synem pana kastelána na hradě Lysé. U starého uvězněného knížete sedával takto každodenně. Staroušek srdečně si hoška zamiloval.

Vypravoval mu, co sám zkusil i co od nebožtíkův učitelů svých zvěděl. Dnes právě dopověděl, jak bratr, kníže Oldřich, v lesích sázavských našel poustevníka Prokopa.

„A co jídal ten hodný poustevník?“ zeptal se Pavlík.

„Nejprve jahody, houby a med, potom ochočil si laňku, a ta dávala mu mléka,“ kníže hochovi odpověděl.

„A proč šel do těch tmavých lesův, dědečku?“ Hošík vždy Jaromíra nazýval dědečkem. Opuštěný kníže sám jej tak naučil.

„Chtěl o samotě sloužiti Pánu Bohu. Chtěl v tichosti mezi starými stromy modliti se za Českou zemi. Bylo mu jí líto, že tolik za posledních let zkusila. Chtěl Pána Boha chváliti a vzývati modlitbami a písněmi slovanskými jako někdy svatý Cyrill s Methodějem. Prokop chtěl by, aby všecken lid volal k Pánu Bohu jazykem slovanským,“ poučoval kníže Pavlíka.

Pavlík se na chvilku zamyslil.

„Kníže Oldřich je tuze zlý, viď, dědečku?“ otázal se po chvilce.

„Proč se tak domníváš, Pavlíku?“

„Protože tě dal sem zavříti a protože poručil, aby tobě zlí lidé oči vyloupali!“

„Bratr můj Oldřich není zlý, ale Vršovci stále ho na mne naváděli, říkali mu, že ho nenávidím, že o trůn chci ho připraviti. A kdyby mne byl Oldřich sem nezavřel, ani bychom se, Pavlíku, neznali!“ kníže chlapci odpovídal. Potom pravicí několikráte přejel si zasmušilé, vráskami zbrázděné čelo.

„A nikdy již k tobě kníže náš nepřišel?“ vyzvídal opět Pavlík.

„Ó přišel, synáčku, tenkráte hned od Sázavy přijel ke mně, zulíbal mne a slzami pokropil prose, abych mu odpustil. Vyvedl mne odtud k sobě do Prahy, ale pak brzy zase — —“ kníže nedopověděl. Pavlík také již se netázal.

„Teď mi ještě, Pavlíku, zapěj tu svatou píseň, kterou sám svatý Cyrill nám odkázal.“

Hošík s radostí dal se do zpěvu. Tichým pokojíkem zazněl dětský hlásek, zpívající píseň:

„Gospodi, pomiluj ny!
Jesu Krste, pomiluj ny!
Ty spase vsiego míra,
Spasiž ny, i uslyš,
Gospodi, glasy naše.
Daj nam vsiem, Gospodi,
Žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!“

Venku pěkně svítilo slunéčko a jasným vzduchem přeletovaly se vlaštovičky. Úzkými dveřmi kvapně do jizby vešla paní Lidmila, choť kastelánova, matka Pavlíkova.

„Dostaneš, jasný kníže, vzácnou návštěvu. Honem, Pavlíku, pospěš se mnou, abys neobtěžoval!“ rychle pravila a Pavlíka chtěla odvésti.

Jaromír povstal a hlavou zavrtěv promluvil:

„Nikoli, paní, Pavlíka ještě u mne ponech; nemám nad něho návštěv vzácnějších!“

Paní Lidmila se usmála a pohladivši hoška po hlavě opět kvapně odešla.

A již hosté vcházeli. Byli čtyři. Krásná, o něco méně než padesátiletá paní, vysokého, lepého vzrůstu, milé, vábící tváři, vlasů sem tam stříbrnou nitkou prokvetlých, laskavých očí, nejprve do přitmělé jizby vstoupila. Bílá, stříbrným lemem ozdobená tmavá říza ladně splývala po vznešené postavě její. S hlavy visel závoj v pěkných řasách se vlnící, blankytové barvy. Za ní stanul mladý, bujarý muž, oděný ve skvostný, přepásaný kabátec, přes nějž přehozen byl lehký plášť. Mladý muž nesl na rukou hošíka asi čtyřletého. Vedle muže stála mladistvá, o málo více než dvacítiletá paní, přibledlé, čarovné tváři. Jasně modrá říza splývala po štíhlé její postavě, jsouc nad boky skvostným širokým pasem sepjata. Hosté chvilku stáli mlčky a dívali se na starého knížete. Jaromír dosud stál u židlice své, hlavu maje skloněnou na prsa. Hošík Pavel bázlivě tulil se k němu.

Starší paní postoupila až k Jaromírovi a chopivši ho za ruku, měkce promluvila:

„Jaromíre, poznáváš-li ještě hlas můj?“ Potom chladnou ruku Jaromírovu vřele k ústům přitiskla.

Stařec pozdvihl hlavu, jako by maličko vzpomínal. Pak paní k sobě přivinul a slabě promluvil: „Boženo, jakž bych tebe nepoznal. Vítám tě srdečně ve své opuštěnosti!“

Nyní i mladý muž se spanilou paní přistoupil.

„I já přicházím, strýče předrahý, a doufám, že mne nezapudíš! Zde přináším ti synáčka svého, malého Spytihněva. A tu choť má, milá Jitka!“

Starý kníže chvěl se jako v nejdivější prosincové vichřici. Ze zapadlých, slepých očí proudily mu slzy po líci. Pak ruce povznesl a bolestně zvolal:

„Alespoň na chvilku popřej mi, nebe dobrotivé, zraku, abych popatřiti mohl na to dítě roztomilé!“ A nahmatav tílko hoškovo, prudce k sobě je přivinul.

„Nebojíš se mne, holečku rozmilý? Ach, neboj se, neboj, jsem starý ubožák, slabý, slepý stařec!“ laskavým hlasem hovořil k hošíkovi.

Hošík upřímně stařečka objal.

„I ty podej mi ruku, dcero rozmilá; žel, že nemohu popatřiti do líček tvých!“ zatruchlil.

„Pohleď jen, Spytihněvku, mám tu také hošíka, je již větší nežli ty, ale zlatá dušička!“ pravil slepý kníže a se synáčkem mladého knížete Břetislava, syna Oldřichova, otočil se k okénku. Pavlík smutně stál v šerém koutku. Bál se postoupiti ku předu.

„Vidíš, Spytihněvku, tento hošík po celé dny u mne sedává, a spolu si vypravujeme i zpíváme!“

Kněžna Božena k Pavlíkovi přistoupila a na matičku i tatíčka se ho vyptávala.

„Jdu, strýče drahý, opět do Moravy. Matička až sem nás vyprovází. Chtěla tě navštívit a tobě zvěstovat, že bratr tvůj, jasný můj otec Oldřich prosí tě, abys odpustil mu všecko, čím na tobě se provinil. I mně jasný kníže na přímluvu Jindřicha, vévody bavorského, odpustil,“ pravil Jaromírovi mladý kníže Břetislav.

Jaromír smutně se usmál.

„Tedy opět cizince potřeba bylo, by otec srdce své synovi a bratrovi otevřel! Břetislave drahý, jsme přece jen velmi nešťastni!“

„Nezoufej, strýce předrahý, nad hříchem otcovým!“ prosil mladý kníže Břetislav.

„Nezoufám, hochu, ale často si nad ním i nad sebou zapláči. Vždyť i já věříval jsem těm cizincům více nežli bratřím vlastním. Nešťastná je ta naše nesvornosť, jenom cizinci si v ní libují!“ smutně mluvil Jaromír.

„Ale teď, jasný strýče, vrátíš se s matičkou!“

„Přijela jsem si pro tebe, Jaromíre, z celého srdce svého upřímného prosím tě, abys opustil tyto zdi a vrátil se k nám. Oldřichovi mému odpusť, já chci ti ve stáří tvém nahraditi všecky boly a žaly, kterých jsi zažil, alespoň trošku chci ti je nahraditi!“ vroucně prosila kněžna Božena.

Kníže Jaromír smutně hlavou zavrtěl.

„Nikoli, děti zlaté, nevrátím se. Teď je mi zde dobře. Mám tu také svou rodinu. Pan kastelán s chotí mají mne rádi nad sebe. Tento hošek jest jako můj, s ním nejlépe se potěším. Nechte mne zde, je mi tu blaze! Ty, Boženo, máš manžela dobrého, a z tohoto dítěte rozmilého máte radosť neustálou. Přeji vám toho štěstí, přejte i vy mně klidu. Zvykl jsem si zde. U okénka svého z dáli slyším šuměti krásný labský proud. Zde jest mi, jako bych viděl čarovný pruh kolem Labe, jako bych patřil na milé dědinky. Nechte mne zde, děti zlaté, Bůh odplať vám lásku vaši!“

Božena, Břetislav a Jitka se rozplakali. Malý Spytihněv nerozuměl ještě zcela řeči druhého svého dědouška. Malou ručkou stíral mu slzy s líce a usmíval se naň roztomile. Myslil si, že dědoušek alespoň trošičku jej vidí. Po chvilce všichni vyšli z jizby. Malý Pavlík a Spytihněv vedli Jaromíra. Hoškové již se na sebe usmívali. Již i několik slůvek spolu promluvili.

V rodině páně kastelánově byl dnešní návštěvou svátek přeslavný.

Knížecí rodina truchlila jen, že Jaromír nechce vrátiti se do Prahy. Jediné je blažilo, že jest alespoň trochu spokojen…

Odpoledne se rozloučili. Břetislav, Jitka a Spytihněv jeli k Moravě, kněžna Božena ku Praze. Doprovázely je statečné družiny.

Pavlík všechno Jaromírovi vypovídal: kdy kdo ještě se obrátil, kdy kdo ještě rukou pokynul… Stařeček jen se usmíval. Bylo mu opravdově blaze…

II.[editovat]

Od té doby uplynuly téměř tři roky. Byl podzimek roku po narození Spasitelově 1037. Slepý kníže Jaromír dosud žil na hradě Lysé. Bratr Oldřich nebyl již tak nedůvěřivým a přál Jaromírovi trochu volnosti. Vršovci, hlavní nepřátelé rodu Přemyslovců, byli klidni. Netroufali si již Oldřicha proti Jaromírovi popuzovati. Ale dávná zášť jejich neuhasla. Vršovci nenáviděli Přemyslovců jako kdysi rodu Slavníkova pro stálé přátelství rodů těchto s cizinci…

Pavlík hezky již vyrostl. Byl radostí rodičův i Jaromírovou. Již i v knihách dobře čítal a každodenně dobrého knížete potěšil svatým evangeliem slovanským. Jednou se starým knížetem a dvěma zbrojnoši vyjeli až do kláštera sázavského. Všichni byli přistrojeni do šatů prostých rolníkův. Pavlík spatřil mohutnou stavbu chrámu a kláštera sázavského. Slyšeli opata Prokopa kázati a rozplakali se radostí. Slova jeho byla slova rajská, tišila boly a učila důvěře v Pána nebeského. I slavný zpěv staroslovanský poslechli ve chrámě velebném. Jako chorál andělský vznášely se krásné hlasy ke trůnu Pána nebes i země.

Opata Prokopa navštívili ve skromninké světničce jeho. Kníže Jaromír dal se mu poznati. Opat Prokop požehnal vroucně dobrému knížeti a mladému průvodci jeho. Zavedl je do tichého místečka, kde řadu roků v samotě Bohu sloužil a vzdělával políčko svoje. I včely, králíčky a laňku Pavlíkovi ukázal.

Na Sázavě žili mnichové slovanští modlitbě a práci. Byli oddáni lidu, který s důvěrou k nim přicházel na radu. Krajinku kolem kláštera proměňovali v ráj lahodyplný. Bujných sadův a žírných polí přibývalo kolem kláštera. Jiní bratří ve světničkách svých psali knihy slovanské, modlitby, písně, písmo svaté, aby dobrý lid český mohl Pána svého vzývati jazykem otců svých, kteří do milé vlasti přišli přes tři řeky. Opat Prokop byl andělem, kterého Pán seslal národu českému, jako někdy světce Cyrilla a Methuda!

Když starý kníže s Pavlíkem se vrátili na Lysou, každodenně dlouho si vyprávěli o Sázavě.

„Chtěl bych, dědečku, býti mnichem na Sázavě,“ pravil jednou Pavlík.

„Stýskalo by se mi po tobě, synu, ale požehnal bych ti na cestu do posvátných síní kláštera slovanského,“ vroucně odpověděl mu kníže a přivinul ho k sobě.

„Chtěl bych také psáti knihy pro český lid, měl by po mně jednou pěknou památku,“ doložil ještě hoch. Jaromír se zamyslil…

Na počátku listopadu, když žluté listí sypalo se s jabloní a hrušní, když severák hvízdal po údolí labském, zavítal na hrad Lysou moravský kníže Břetislav s chotí svou Jitkou a dětmi Spytihněvem, Vratislavem a Konrádem. Jeli na Vyšehrad navštívit dědouška i babičky. Kníže Oldřich poslední čas postonával.

Šveholem milých dětiček Jaromír potěšil se srdečně. Slíbil, že přijede brzy do Prahy, aby spatřil churavého bratra.

Byla tmavá, zimavá noc 9. dne měsíce listopadu. Černé chumle hustých mračen proháněly se po obloze. Nikde ani hvězdička nezasvítila. Vlny labské děsivě hučely tmou.

Kníže Jaromír s rodinou páně kastelánovou seděl při jednoduché večeři. Trávíval večery mezi nimi; v milém teplíčku u krbu, při švitoru dětském, při hovoru rozmanitém bylo mu blaze.

Na nádvoří hradním nenadále bylo živo. V malé chvilce přiváděl zbrojnoš hradní spoceného posla od samého knížete Břetislava.

Kníže Jaromír uslyšev, kdo přišel, povstal. Chvěl se jako v zimnici. Posel zadívav se naň, stál chvilku strnule, překvapilť ho smutný zjev kmeta, jenž kdysi sedával na zlatém stolci knížecím.

Po chvíli vece kníže: „Mluv, zlé zprávy přinášíš, vím. Jak se vede jasnému knížeti?“

„Kníže Oldřich skonal!“ smutně posel zvěstoval.

Jaromír bez vlády klesl na lavici. Chvilku seděl mrtvě, bez hnutí. Potom suchýma rukama zakryl si slepé oči a zavzdychal hlasitě…

„Již tě tedy, bratře můj, nepřivinu živého ke staré hrudi své! Ó smrti zlá, proč nepřišla jsi raději pro mne, starce nebohého!“ bědoval srdcelomně.

Po jizbě bylo ticho. Pan kastelán s chotí mlčky stáli před knížetem; slzeli oba. I malé děti na postýlce zaplakaly. Pavlík, přistoupiv ku knížeti, líbal mu ruce a šeptal měkce: „Neplač, dědečku, Pán Bůh tomu chtěl!“

Po chvíli opět Jaromír promluvil: „Jeď zpět na hrad pražský, zvěstuj knížeti Břetislavovi, že ráno vyjedu ku Praze!“ Posel mlčky odešel.

Na Lysé dnes nespali, konali přípravy na cestu. Kníže Jaromír dal se dovésti do své jizby. Tam usedl na nízkou svou židlici, hlavu opřel do dlaní a tak v myšlénkách seděl až do rána. Co všecko prolétlo za tu noc šedou jeho hlavou!

Za časného jitra vyjeli.

„Snad se k vám již nevrátím, snad zůstanu již v Praze u Břetislava. Bůh odplatí vám všecku lásku, kterou jevili jste ke mně nebohému. Pavlíka však vezmu s sebou; chce na Sázavě sloužiti Bohu a psáti knihy věrným Čechům. Zůstane zatím ve škole na Vyšehradě. Budu se s ním vídati a těšiti každodenně. Někdy i vy přijeďte, abychom já i syn váš mile se potěšili s vámi. Bůh vás ochraňuj!“ Tak s panem kastelánem a paní Lidmilou loučili se srdečně. Oba dobří lidé zlíbali drahé jeho ruce. Synáčkovi svému požehnali, napomínajíce jej, aby zůstal hodným.

Kníže s Pavlíkem vsedli do vozu na zad. Zbrojnoši v předu se rozložili. Kníže položil si hlavu Pavlíkovu na stará prsa svá. Pavlík vroucně se k němu přitulil.

Tiše jeli župou kouřimskou, až do župy vyšehradské přijeli. Vůz zvolna jenom dral se v před. Cesta byla zle rozmoklá, kola se bořila hluboko. S oblohy lily se chladné proudy… Projeli lesem, s jehož snětí crčely veliké krůpěje. — Vichřice hvízdala v korunách lesních velikánův.

Hoj, tu náhle vedle vozu tři vyskytli se jezdci; vyrojili se z houští lesního.

Jeden z nich byl již u koní a divoce chytil je u samých hlav. Druzí dva byli po stranách vozu. Také průvodčí knížecí již byli z vozu. Ale bodu ostrého kopí jednoho z divochů nezadrželi — proniklo do nitra. Neznámí lupiči, nemohouce odolati přesile, prchali na bystrých koních. Splašení koňové divoce uháněli s vozem ku předu…

Konečně zbrojnoši z hradu Lysé zadrželi poplašené oře.

V nitru vozu hrozný spatřili obraz… Z prsou Pavlíkových valila se horká krev a polévala starého knížete. Pavlík byl mrtev — skonal za drahého dědečka — knížete Jaromíra…

Po pláni letěl děsný hlas z nitra nešťastného, slepého starce: „Kletba — kletba tisícerá tobě, rode bídný! Nevinné dítě zahubil hrot kopí vašeho, Vršovci! Pokoje nemějte na zemské pláni! Jako vlci hltaví potulujte se, nemajíce stání! Ty, pane spravedlivý, vidíš tu krev nevinnou, která volá k tobě o pomstu! Ty, Bože věčný, slyšíš zoufajícího starce! Všecek život můj otrávili jedovatým srdcem svým! Ještě ubohého slepce zahubiti hledí! Kéž by ho byli zahubili, aby neviděl toho drahého hocha mrtvého — chladného.“ Slepý stařec hrozně zaúpěl.

Děsný hlas jeho dolétal k uším prchajících najatců Vršovcův. Nadarmo bodali koně, aby letěli s větrem o závod, ten hlas příšerný donikal jim k bídným duším.

Zbrojnoši zastavili krvavý proud, řinoucí se z těla Pavlíkova. Potom Jaromír sám zatlačil drahoučké oči, které tak vroucně k němu patřívaly.

S mrtvým hošíkem na klíně dojel kníže Jaromír hradu pražského. Bolestné to bylo shledání. Zaplakali i na hradě pražském nad mrtvolou Pavlíkovou.

Potom dal se Jaromír dovésti k mrtvole Oldřichově. Starý kronikář bolestný ten výjev vylíčil nám, starých Čechů potomkům, takto: „Jaromír pomakav rukou obličej bratra svého, začal bolestně lkáti a hořekovati, řka: ‚Hoj, můj milý bratře! Hoj, přeukrutná smrti! Hoj, již ležíš na marách! Ty mne ani já tebe viděti nemohu. Před třemi dněmi byl jsi ještě znamenitý kníže a teď ležíš tu co trup nepohnutý; zjitra budeš červům pokrmem, pozejtří v prach se obrátíš, a jen marná pověsť zbude po tobě v ústech lidských! Světla jsi mne zbavil, nemiloval jsi bratra, jakž náleželo bratru, neučinil bys nyní, kdybys živ byl, cos učinil prvé. Znám to zajisté, kdybys mohl, že bys mně navrátil oči, neboť se ti nyní samému vyjasnilo, dobře-lis čili zle učinil. Ale já všecko tobě z celého srdce odpouštím, aby tobě Pán Bůh pro své milosrdenství také tvé hříchy odpustiti ráčil, a žádám, aby duše tvá odpočívala u věčném pokoji.‘“

11. dne měsíce listopadu roku 1037. pohřben kníže Oldřich v kostele sv. Jiří na hradě pražském. Druhého dne před chrámem sv. Víta kníže Jaromír sám Břetislava na prestol knížecí uvedl a lidu ho ukázal: „Hle, toť kníže váš!“

Potom napomínal jej, aby věrně panoval národu českému a Vršovcům aby nevěřil.

Byli v zástupu také někteří z rodu toho. Slyšíce slova Jaromírova, hroznou mu přísahali pomstu…

A tam v dáli na východě, na hradě Lysé, lomila rukama nebohá matička, a kvílela všecka rodina kastelánova. Posel přinesl jim děsnou zvěsť, že Pavlíček zahrabán jest v dáli nad Vltavou… Nesplnil se mu tedy zlatý sen, že psáti bude na Sázavě knihy — lidu českému pro památku.

Za rok potom shledal se s ním v luzích nebeských dědeček dobrý, kníže Jaromír.

Vršovci krutě se pomstili. Najatý zbrojnoš hrozným způsobem Jaromíra zavraždil.

Kníže Břetislav, rek, jakého nebývalo před ním na stolci knížecím, slavně drahou zemi Českou oslavil před světem veškerým.

Hospodine, pomiluj ji i nás!