Povídky ze starých hradů/Z Levého Hradce

Povídky ze starých hradů Karel Václav Rais
Z Lokte	Z Levého Hradce	Z Karlšteina

Údaje o textu
Titulek:	Z Levého Hradce
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky ze starých hradů. Praha: F. Topič, 1888. s. 83–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Levý Hradec, Karel IV.

I.

Na levohradeckém kostelíčku zvonili klekání. Zvonek zněl jako čisté stříbro a bylo ho slyšeti široko daleko. Lidé i v odlehlých osadách slyšíce měkké jeho zvuky, okamžitě zanechali práce a zabrali se v modlitbu převroucí. Ani sami nevěděli, co všecko je v těch zvucích tak dojímalo, ale bylo to tak milo, jako upřímnosť ve hlase nejdražších dědečkův a babiček. Ten zvonek jako by byl mluvil, ale nerozuměli mu; u srdcí však cítili podivnou tesknotu, takže jim bývalo až do pláče. To také věděli, že zvonkem levohradeckým nedovede zazvoniti nikdo tak, jako dědouš Pořej.

Dědouš Pořej před lety míval na Žalově pěkný stateček, na němž nyní hospodařil starší jeho syn. Nežli Pořej dědictví své po rodičích přepustil synovi, vystavěl si přímo u kostelíka levohradeckého pěknou, útulnou chaloupku, do které potom nadobro se přestěhoval. Lidé po vůkolí dobře nechápali, co že starci tak najednou připadlo, že se přestěhoval sem do samoty, říkali si jen, že býval od jakživa podivínem. Byl již z takového rodu. Bratr jeho Cyrill prošel školy až kdo ví kde v cizích krajinách, o moudrosti jeho vypravovali si v chaloupkách mnoho a mnoho. A věhlasný ten moudrostí svou Cyrill, kdykoliv před mnohými lety domů zavítal, sedával nejraději u starodávného kostelíčka. Potom odešel prý někam daleko, kdež v klášteře sloužiti chtěl Bohu. Proč odešel do dáli? Což nemohl zůstati v Čechách? Vždyť bylo tu klášterů dosti! Proč nešel na Zbraslav? To všecko bývalo mnohým zcela nepochopitelno.

A mladší synek Pořejův, Prokop, učinil prý právě tak! Býval miláčkem strýčka svého Cyrilla, sedával na jeho klíně a poslouchal, jak líbezně uměl vyprávěti. Zpívávali spolu také dlouho do noci, a to písně, jakých občánkové neslýchali ni na Zbraslavi, a mniši zbraslavští přece uměli zpívati tak krásně, že to bylo známo po celých Čechách. Kdo tu píseň na Levém Hradci poslechl, zastavil se, nedýchal ani a poslouchal až do konce. Potom spěchal do své světničky a tam modlil se horoucně. To způsobila podivná píseň kněze Cyrilla, prostinká, ale vroucí, klidná, ale nejvýš dojemná. Dívali se na kněze Cyrilla s úctou, ale touhy jeho neznali.

Jako kdysi strýc Cyrill i Prokop byl na školách v městech dalekých. Byl blahem a štěstím otce Pořeje. Dobrý tatíček chtěl také syna svého míti knězem, těšil se na to jako dítě, až uvidí syna svého mladšího sloužiti Bohu u oltáře. Dočkal se toho, spatřil je u oltáře oba, syna i bratra; Cyrill sám synovci svému, milému Prokopovi, přisluhoval, zavítalť právě z nenadání na Žalov.

Za kratičko potom odešel, ale s ním také Prokop. Odešli daleko, daleko, až někam prý do Uher.

Tatíčkovi Pořeji bylo líto, že syn ho opouští, ale miloval jeho i bratra svého upřímně. Věděl, že šli tam, kam je srdce i mysl pudily.

Ale když ani od syna ni od bratra nepřiletělo zprávičky, když léta ubíhala a drazí mužové ještě se nevraceli, truchlil Pořej, třeba že nikomu o zármutku svém se nezmiňoval. Žil v chaloupce své tiše a skromně, a když starý hrobník levohradecký, sám sobě prve hrob vykopav, do něho na věky se uložil, počal hrobničiti Pořej.

A to bylo občánkům po vůkolí nejpodivnějším, bývalý sedlák Pořej — hrobníkem! Sice býval dobrým přítelem hrobníkovým, mohl se od něho dobře naučiti, jak nejlépe vykopávati lidem poslední příbytečky, ale přece nikdy netušili, že by smutnou tu povinnosť jednou převzal.

Pořej byl při nové práci své klidným, ba zdálo se, že i šťastnějším. A když jednou někteří před ním projádřili se, jak o tom soudí, zahovořil:

„Není zajisté povinnosti krásnější, než býti na Levém Hradci hrobníkem. Každý ovšem toho necítí. Ale rozvažte jen: býti hrobníkem na místečku, kde trouchniví snad kníže Bořivoj, kde pochováni knězi Kaich i Pavel, kde dřímají ty staré, dobré hlavy české, jež prve v této zemi zpívávaly Pánu Bohu jedinému!… Jediné jen mne trápí: člověk ani neví, jak posvátným je místo, na kterém právě kopá, neví, jaký svatý popel ukryt ve hrudách, jež se pod motykou rozsýpají! Ach, jak štastni jsou ti, jimž přáno dřímati mezi předky přeslavnými! Ale vy toho snad ani necítíte, jiní jinak by si toho vážili!“

A ti, kteří se tázali, usmívajíce se, stáli po té řeči tiše, mlčky. Pravda, pravda, tam na Levém Hradci dřímá prvý kníže Bořivoj, dřímají tam i jiné vzácné hlavy, slýchávali o tom od staroušků v rodných chaloupkách. Pořej má skoro pravdu, že nejkrásnější povinností jest na Levém Hradci býti hrobníkem. Jenom že to málo kdo chápe, a ti, kteří to trochu pochopili, zapomněli zase brzy. Tak to bývá, lidé starých předků přespříliš brzy zapomínají a váží si jich pramálo — leda sem tam nějaká hlava, a té se ti všední lidé ještě vysmějí. Je tak v Čechách do dneška!

Pořej byl při svém kostelíčku a hřbitůvku dosti šťasten, žil spíše již s těmi mrtvými, s nimi v duchu leckdy hovoříval, za ně se modlil.

Později přibyla do domku Pořejova jiná miloučká bytosť. Dceruška staršího syna Pořejova na Žalově přestěhovala se k dědouškovi. Mladička již dříve častěji k dědouškovi přibíhala, těšila se též vroucně na každou jeho návštěvu, protože byl tak milým a tak pěkně jí uměl povídati a s ní se laskati. Tatíčka svého prosila, by stále směla býti u dědečka při Levém Hradci, až jí toho dovolil. Byla blažena v pěkné chaloupce, ráda s dědečkem ve starém kostele se modlívala; když dědeček na hřbitůvku kopal, sedala na hlíně na blízku něho, chodila s ním na věž a poslouchala, jak pěkně to hlaholilo, když dědoušek zvonek rozhoupal.

Tak i dnes vyšla s dědečkem na věž a zadívala se oknem do dálky. Jasné zvuky „klekáníčka“ rozlétaly se po údolí i na vršiny. Byl miloučký večer srpnový, na západě třpytila se již prvá hvězdička.

Čistě modrá obloha zhlížela se v širokém proudu ladné Vltavy a vlny její barvila modravě. Tmavé skály povltavské na pravém břehu jako obrovské zdi se vypínaly. Mezi jasné zvuky zvonku vplétal se hluboký šumot vln stříbropěnné řeky.

Mladička, pohlíževši chvíli do dálky, až tam k návrším, na nichž stojí stará Praha, zadívala se dolů na hradiště, na němž vypíná se bílý kostelíček levohradecký. Kouzlila si milé obrázky. Tu viděla statného knížete Bořivoje a milostnou jeho choť Ludmilu, jak provázeni jsouce předními lechy českými, zakládají první kostelíček český Bohu jedinému. Tu spatřila mohutný zástup lidu českého, jak sem ke chrámečku doprovází svatého kněze Methoděje, jenž z Moravy přišel, aby dobrým hlavám požehnal. Viděla ho, jak oděn jsa v prosté roucho kněžské zde s návrší žehná tisícům. Větřík pohrává mu dlouhými, prošedivělými vlasy a vousy; velké modré oči mile zírají na klečící zástupy, vroucí hlas žehnání krásně zaznívá… Mladičce bylo, jako by ten hlas slyšela.

Teprva když klekáníček umlknul, probudila se z milých myšlének.

Když s dědečkem do chaloupky se vrátila, povečeřili trochu mléka. Na chvíli ještě vyšli si před chaloupku, bylať teplá, vábivá noc. Každým večerem tak spolu sedávali a hovořili, ale dnes nebylo Pořejovi jaksi do řeči. Mlčel dlouho, a Mladička nerušila ho v myšlénkách. Dívala se na skloněnou jeho hlavu a na šediny, jež splývaly až na halenu a bělaly se i při tom šeru.

„Viděl jsi již, dědečku, krále korunovati?“ zeptala se po hodné chvíli.

„Viděl, viděl; když nebožtíka mladého krále Václava korunovali, byl jsem v Praze. Bylo to slávy a radostí, jakých země česká neviděla. Plakali jsme a jásali. Po takových mukách, po takových letech smutných bylo nám jako ptáčkům na jaře. Také krále Jana a spanilou královnu Elišku viděl jsem ve chrámě svatovítském korunovati, ale na žádnou korunovaci netěším se tak, a věru, že všecken lid český se mnou, jako na korunovaci krále Karla. Viděl jsem ho jen jednou, ale Eliščina dobrota a milosť zírá mu z tváří. Však jsme se po něm všichni již navzdychali, však jsme se natoužili, aby již přišla doba, a země česká měla zase svého krále, který by se o ni staral a český lid miloval. Král Jan k nám nepřilnul, cizina byla mu milejší.“

„Ale hrdinou byl?“ Mladička zeptala se.

„Slávu země české světem roznášel, ale česká krev tekla daleko a daleko od vlasti za cizince. Národ zatím doma bědoval, zvláště od té doby, kdy dokonala dobrá Eliška. Teprve když Karel po letech vrátil se do vlasti, když ponejprv na lid svůj se pousmál, rozjasnilo se v českých prsou. Lid viděl, že má naději v lepší doby, a ta naděje ho sílila. Teď jsme se dočkali, Karel se vrátil navždy, již je náš!“

„Vezmeš mne s sebou, dědečku, do Prahy, až bude slavná korunovace?“

„Vezmu, Mladičko, vezmu! Ale teď je již čas, půjdeme na lůžka.“

Staroušek i milé děvčátko vešli do chaloupky.

Za chvilku zazněla tam dojemná píseň, v chaloupce Pořejově vždycky před spánkem si zazpívali.

Mladička usnula brzy; zdálo se jí, že je ve chrámě sv. Víta, že hlaholí velebná píseň „Gospodi, pomiluj ny!“, že arcibiskup Arnošt vkládá korunu na hlavu krále Karla, že všechen lid jásá…

Starý hrobník Pořej neulehl; seděl na lůžku a přemýšlel, bylo mu jaksi tesklivo. Ani se Mladičce nezmínil, proč je tak zamyšlen. Bylo tomu pravé dnes deset roků, kdy odešel milý jeho Prokůpek s bratrem Cyrillem. A skoro deset rokův o něm neslyšel…

Je-li dosud živ? Vzpomíná si, že má zde v Čechách u Vltavy, na blízku kostelíčka levohradeckého starého tatíčka, který modlí se každodenně, aby Pán Bůh milované dítě chránil? Vzpomíná si, že má zde hrob, ve kterém spí milá matička? Starý Pořej nejednou u hrobu ženy své si požaloval, že mladší synek zašel do dáli, že o něm slechu není!

Snad se přece ještě navrátí, snad ještě obejme a zulíbá hlavu otcovu, snad na ni nasype hlíny na hřbitůvku levohradeckém! Či snad již v dáli neznámé sklonila se hlava jeho do hrud půdy cizí? Neuvidí již dědouš Pořej syna svého Prokopa?

Teď Pořej povstal a přistoupil k okénku. Zvenčí přilétaly sem zvuky písně, kterou pěl silný mužský hlas. Pořej chvilinku poslouchal a potom tiše vyšel z chaloupky. Otevíral tichounce a zastavil se na prahu. Od chrámečku hlaholil hluboký hlas a vlnil se v dál.

Zněl velmi z hluboka a dojemně. Pořejovi bylo jaksi úzko z toho zpěvu, až i slzy ho polily.

S návrší zněla staročeská, přesvatá píseň: „Gospodi, pomiluj ny! Jesu Krste, pomiluj ny!“

Pořej se zachvěl — ten hlas mu byl znám, ten hlas již slyšel, ale kde, kde? Kdo pěje tu drahou píseň? Kdo zabloudil ke chrámečku ještě teď v pozdní hodině noční?

Pořej pomalu stoupal k návrší… Nad skalami vltavskými ploval srpek měsíce.

Již pozdního pěvce spatřil. Pod věží chrámečku, na hřbitůvku klečel muž, zahalený do roucha kněžského. Ruce jeho byly vztyčeny a hlava obrácena k nebesům; zpíval: — „Dej nam vsiem, Gospodi, žizň a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!“ To „Krleš!“ bouřně odráželo se od skal vltavských a chvělo se nad hladinou šumící řeky.

Pak bylo ticho; pěvec ještě chvilku klečel, potom zvolna přecházel po hřbitůvku a obešel chrámeček. Opět poklekl, vzepjal paže i hlavu a zpíval:

„Svatý Václave, vojvodo české země,
    kníže náš — —
— — — — — — — — — — —
nedej zahynúti nám i budúcím,
    svatý Václave!“

Pořej rozběhl se vzhůru; nohy se mu chvěly, ale srdce jaře klokotalo, prsům bylo do výsknutí. Poznal ten hlas, již se nemýlil…

„Bratře, bratře Cyrille!“ zvolal před nočním zpěvákem, a již objal ho srdečně, vřele, bratrsky. „Ó že přece ty přicházíš, duše zlatá! Vítám tě na tomto svatém místě!“

„Požehnána budiž tato chvíle toužená!“

Bratr Cyrill, staroušek šedivý, chvěl se v náručí svého bratra. Plakali oba.

„A nyní pojď, pojď tam, kde dřímá tatíček a mamička, ať po letech zase jednou oba synové pokleknou na jejich hrobě!“

Měsíc tiše ploval nad Vltavou, jež jemněji šuměla, jako by nechtěla rušiti blahé chvíle, ve které jásala láska bratrská. Klečeli na hrobě a velké, horké slzy padaly na zelenou trávu.

„A kde je Prokop? Je mé dítě živo?“

„Živo a zdrávo, bratře, dá Bůh, že také on brzy již přichvátá!“ měkce odpověděl Cyrill.

„Budiž Pán Bůh pochválen, slyšel mé vroucí hlasy!“

„Proč jen tak dlouze byli jste vzdáleni, proč slůvka jste pro mne neměli?“ pověděl za chvilku.

„Odpusť, bratře, ale nebylo možná! Ó kdybys věděl, co jsme se natoužili, co jsme se navzdychalil! Každodenně tisíceré pozdravy letěly sem k vám, k tomuto bílému kostelíčku, k této řece šumivé! Byli jsme mučeni, byli jsme stíháni, jako zvěři bylo nám prchati, v žalářích jsme úpěli, až tam v dáli u milých Srbů našli jsme útulku. Teď teprva svítá nám slunce klidu, král Karel nám je rozsvěcuje. Já i tvůj Prokop svaté sloužíme myšlénce. Jsme mnichy benediktiny, sloužíme však Bohu podle řádu slovanského svatého Prokopa!“

„Ó budiž Pán Bůh pochválen!“

„Pějeme Bohu jazykem starých Slovanů, jako kdysi na Sázavě zpívávali.“

„Ó buďtež požehnáni, bratře Cyrille!“

Oba bratří spočívali si opět v objetí nejvroucnějším; shledali se tu na hřbitůvku, v němž snad odpočívá kníže Bořivoj. Kostelíček levohradecký vypínal nad nimi staré, posvátné své stěny…

II.

Jak se Mladička druhého dne podivila! Když ráno se probudila, neřekl jí dědeček o vzácné návštěvě ni slůvka; teprve když se děvčátko ustrojilo, vyšel do zadní jizby a přivedl bratra Cyrilla.

Staroušek mnich u dveří se zastavil a zahleděl se na děvčátko. Pozoroval miloučký obličej, jehož modrá očka upomínala ho na oči, které před lety právě tak líbezně hleděly naň z tváří hoška Prokůpka.

„Nu, Mladičko, neznáš milého hostě našeho?“ usmívaje se promluvil Pořej.

Děvčátko ostýchavě zadívalo se na dědečka a potom na Cyrilla. Vážný dědoušek milým pohledem vábil ji k sobě. Běloučké vlasy splývaly mu až na tmavohnědou řízu, vousy sněhově bílé sahaly hluboce na prsa. Vrásčitá líce zdobil dobrácký úsměv.

Tělo starouškovo bylo již stářím a útrapami trošku skloněno. Kdyby byl neměl toho řásného, přepásaného šatu kněžského, byla by k němu Mladička spěchala, ale tak se přece jenom ostýchala.

Kněz Cyrill pokročil ku předu a rozpřáhl náruč.

„Nuže, pojď tedy, Mladičko, vždyť jsem tvůj druhý dědeček!“

„Je to můj vlastní bratr Cyrill, Mladičko!“

Mladička již spočívala v náručí knězově, líbala ho na ústa, čelo i na suché, promodralé ruce. Stařečkům leskly se oči slzami.

„A strýček Prokop nepřijde?“ děvčátko ptalo se vroucně.

„Přijde, dceruško, dříve nežli skřivánci odletí, dá Bůh, že přichvátá sem do milé vaší chaloupky. Nevěděli jsme ani, že odstěhovali jste se sem na Levý Hradec, vzpomínky naše zalétaly na statek žalovský.“

Stařeček usedl na židlici u stolu a Mladičku posadil si na klín. Dědeček Pořej stál při okně a díval se na ně jako na krásný obrázek.

„A je to tuze daleko, dědečku, kde se strýčkem Prokopem jste žili?“

„Daleko, daleko, a dlouho neměli jsme stálého sídla. Byli jsme těžce pronásledováni a stíháni, bloudili jsme až tam v těch krajích dalekých, odkud někdy přišli svatí bratří Cyrill s Methodějem. Žije tam dobrý, hodný lid, řeči naší rozumí; když vypravovali jsme, že jsme z těch krajů, kde apoštolovali řečení bratři, viděli nás rádi. Tam vřele mohli jsme Pánu Bohu po slovansku zapěti; tam byli jsme dosti šťastni. Ale v srdci hluboko žila stále touha jediná, touha po naší české zemi, touha po vltavských stráních, po tomto bílém kostelíku levohradeckém. Mniši Slované mají tam pěkné kláštery, kolem klášterů pole a sady, všecko jako za dávných dob svatý Prokop zavedl na Sázavě. Chválí Boha modlitbami a písněmi předků svých, hospodaří a píší knihy lidu na památku. Všichni vroucně jako bratří praví se milují.

A tu z nenadání přiletěla k nám zvěsť, že v Čechách bude brzy kralovati dobrý Karel, ten že mnichům Slovanům přeje, že je povolá do země své milému národu, že již požádal o to papeže. Ó jak jsme se všichni rozveselili! Vždyť bylo nás více z této země, někteří z Moravy a z krajů slovenských. Bratří Srbové, Chorvati, Bulhaři radovali se s námi, s námi těšili se, že přijdou snad mezi lid náš český, o kterém tolik jsme se jim navypravovali. který jest jim lidem bratrským. Ó já neměl jsem tam již stání! Vesele vydal jsem se na cestu k vám, mně nikdo nedočkavosti té nevytýkal, vždyť jsem již tak stár a každou chvíli mohu shasnouti. Kdož horšil by se na starce, chce-li ještě jednou jedinkráte spatřiti ten koutek nejdražší, kde jako dítě pobíhával, kde leží jeho tatítek a matička! Prokop dal mi tisíc pozdravení na každý vrch, na každou stráň, řeku, věž, chaloupku. Tisíce pozdravů vám všem, jež všecky ani nezná, tisíce pozdravů tam té dobré, bílé hlavě!“

Stařeček Pořej se u okna rozplakal.

Těšme se všichni, že brzy brzičko s bratřími do Čech se vrátí, že nenadále na okénko zaťuká a vejde sem do jizby mlád a zdráv!“

„Ale mne, dědečku, asi nepozná!“

„Jak by té poznal, holečku, vždyť neví ani, že bratr jeho Vít má dcerušku Mladičku, která tatíčkovi jeho oslazuje šveholem svým léta staroby!“

„Jen aby se šťastně vrátili!“ zavzdychl stařec Pořej. —

„Ten, bratře, který chránil nás, když pustinami uherskými jsme bloudili, když v dálných horských rozsedlinách jsme se skrývali, ten bude je provázeti na cestě vytoužené, nejkrásnější, na cestě k domovu!“ jaře odpověděl Cyrill.

Kněz Cyrill, Pořej i Mladička potom každodenně vycházeli na návštěvu k přátelům do vůkolních vesniček. Všude srdečně je vítali a líbali ruce stařičkého kněze, který v dalekých zemích Bohu sloužil jazykem slovanským. Po pilné práci denní s polí mnozí na večer přibíhali na Levý Hradec, všickni usadili se před chaloupkou nebo na hřbitově u kostelíčka, a šedý slovanský mnich vypravoval o pěkných horách tatranských, o širých rovinách uherských, o slavných carech statečných Srbův, o dobrém lidu slovanském v krajinách balkánských.

Tolik toho uměl napovídati o lidu, který mluví podobně jako Češi, který také před dávnými a dávnými lety jako někdy Čechové vyšel z rodných krajů na dálném východě. Byly to roztomilé podvečery!

A v neděli sešlo se jich na Levý Hradec více; sešli se, aby přítomni byli slavné mši svaté, kterou Cyrill sloužil v jazyku starodávném. Ó, jak lepě hlaholily staré písně klenbami chrámu starouška, ve kterém před časy prví hlasatelé slova Božího v Čechách také tak se modlívali! Slunéčko spouštělo okny chrámovými milé proudy zlatých paprskův a sypalo je na hlavy zbožných lidí. Ku konci mše svaté pozdvihl kněz Cyrill paže své k nebesům a velkým, slavným hlasem slovanským žehnal shromážděným. Plakali všickni blahem nevýslovným, ani neznamenali, že ve dveřích chrámových objevilo se několik mužů v oděvech panských a paní roztomilé krásy. Nepozorovali, že i ti příchozí tiše poklekli a vroucně poslouchali hluboká, velebná slova Cyrillova. Teprve když z chrámečku vycházeli, spatřili bohatýrskou tu družinu. A když stáli na hřbitůvku, spatřili dole zbrojnoše a jaré, bujné koně osedlané. Panstvo skupilo se na hřbitůvku a čekalo na kněze Cyrilla. Oděv jejich leskl se ozdobami drahocennými, pěkné krunýře, helmice i zbraně třpytily se v záři sluneční. A mezi bohatýrskými postavami těmi stál muž, oděný v panský oděv, ale beze vší velké nádhery. Tmavočervený kabátec sametový rozkošně mu slušel, kulatá čapka hezky seděla na hustých, černých kadeřích, jež vlnily se mu až na ramena. Milá kulatá, zarůžovělá tvář obrostlá byla krátkými černými vousy, z nichž usmívala se pěkná ústa. A k muži tomuto asi třicítiletému chovali se ostatní s něžnou uctivostí, a byli mezi nimi také někteří, jimž brady již prokvétaly.

Vedle statného bohatýra stála štíhlá paní, velikých modrých očí, vysokého čela, jež vroubily jako věnec dva silné pletence vlasů černých a lesklých. Po těle splýval jí prostý, řasný šat z hedbáví barvy blankytné. Byla to patrně choť jarého bohatýra. Oba byli tak milých tváří, že každý rázem k nim přilnul. Hovoříce zírali ke dveřím, brzo-li vyjde kněz Cyrill. Muž choti své o čemsi vroucně vykládal a rukou ukazoval po hřbitůvku i kostelíku.

Tu již očekávaní vycházeli, Pořej napřed, za ním Cyrill, vedoucí Mladičku. Netušili panské návštěvy. Pořej, spatřiv vzácné hosti, zastavil se na stupních a rozhlédl se po neznámých. Již zor jeho spatřil mladého muže s chotí.

„Král Karel přijel na Levý Hradec!“ zajásal obrátiv se k Cyrillovi.

„Král Karel?“ zašeptal Cyrill a pokročil ku předu. Král Karel IV. usmívaje se, chvátal proti starému knězi. Setkav se s ním, uchopil chladné, svadlé ruce, které prve lidu žehnaly, a stiskl je upřímně. Velké, modré oči jeho vroucně dívaly se na tvář stařečka mnicha.

„Děkujeme ti, stařičká hlavo, upřímně ti děkujeme za zlatou chvilku, kterou jsi nám prve připravil. Dříve nežli koruna krásné země této vstavena bude na nehodnou hlavu naši, s milostnou chotí svojí vyjeli jsme sem na hradiště povltavské, bychom na půdě posvátné vzývali dobrotivé nebe za pomoc přelaskavou. Spěchali jsme k tomuto chrámečku, v němž modlívali se někdy Bořivoj a Lidmila světice, kde lidu sám svatý Metoděj vroucně žehnával. Nenadali jsme se radosti, která nás tu očekávala. Nenadáli jsme se, že ve velebných stěnách starého kostelíčka uslyšíme hlahol staroslovanský, že na hlavy naše splyne požehnání v řeči otcův velikých!“

Karel stále tak vroucně díval se do tváři stařečkovy. Ten chvěl se dojat až ve hlubinách ňader; po vrásčité tváři tekly mu dvě velké slzy a zapadly v běloučkých vousech.

Stařeček nemohl chvíli ani slova promluviti; potom zajíkaje se, zajásal:

„Ó díky nebi dobrotivému, že dopřálo mně, starci nad hrobem, spatřiti zlatou hlavu, která zemi této přináší požehnání a blaho. Díky tobě, Hospodine, že sluhovi svému nehodnému popřál jsi radosti netušené, že spatřil jsem drahé oči, z nichž zírá jen láska k této zemi, jež poznala tak málo dobroty, k tomuto lidu, jenž poznal tak málo lásky! Ó, čím jsou oběti mé proti této chvíli blažené! Čím jest utrpení proti této radosti!“

Stařeček rozplakal se jako dítě, a kolem stojící slzeli všickni, i těm prosivělým průvodčím Karlovým lesklé krůpěje zatřpytily se na vousech prokvetlých.

„Kdo jsi, stařečku rozmilý, že z úst tvých plynula slova neslýchaná?“

„Prostý sluha Páně, syn této krajiny, mnich podle řádu svatého Benedikta. V krajích dalekých uslyšeli jsme zvěsť, že požehnaná ruka tvoje svolá rozprášené stádce slovanské do Prahy matičky. Touhou rozechvěn předem spěchal jsem, abych prvý popatřil po letech na ty milované stráně, na nichž jako děcko jsem běhával. Uslyšev zvěsť radostnou, přál jsem si prvý býti tam, kde bratří moji konečně klidně budou moci Bohu sloužiti. Člověk neví, kdy Pán zavolá, nuž, ať alespoň kosti moje leží zde, v Čechách, doma, kde brzy zníti budou zpěvy staroslovanské!“

„Ano, budou zde brzy zníti! Brzy uslyší Praha zpěvy bratří tvých. Nechť Čechové naši poznají, jak milujeme rodnou řeč jejich i svoji, nechť poznají řeč staroslovanskou a přilnou k bratřím, kterým v žilách proudí tatáž krev slovanská! — A kdo jsi ty, stařečku?“ oslovil Karel Pořeje.

„Jsem bratr Cyrillův, Milosti, věrný milovník české země, prostý hrobník levohradecký!“

„Krásnou máš povinnosť!“

„Dobrovolně jsem si ji, Milosti, vyvolil!“

„A kdo jest tato dcerunka?“ ptala se milostná choť Karlova, císařovna a královna Blanče.

„Moje vnučka Mladička, z lásky k dědečkovi a Levému Hradci přestěhovala se ke mně do chaloupky!“

„Hezounké, milé dítě,“ pravila opět královna a Mladičku po vláscích hladila. „Nechtěla bys jíti k nám do Prahy, děvenko?“

Mladička zardívala se jako růžička. Po této milé otázce královnině pohlédla na ni, usmála se jemně a zavrtěla hlavou.

„Nechtěla? A proč?“

„Protože je zde na Levém Hradci tak pěkně a spí tu kníže Bořivoj, kněz Kaich, Pavel a naše babička!“

Král i královna usmáli se dojati.

„Pak se ti ovšem nedivíme, a kdybychom byli na tvém místě, také bychom se odtud nehnuli. Ale tu, děvenko, dáme ti malou památku.“ Královna podávala Mladičce křížek s vlastního hrdla.

„A nyní musíme zpět ku Praze!“ promluvil opět Karel.

„Po staročeském způsobu prosím tě, Milosti, i slavnou družinu, abyste v chaloupce mé ráčili pojísti chleba se solí!“

Karel se usmál a vlídně pokynul.

V prosté chaloupce na jednoduchých lavicích usedl král i královna s družinou; všickni pojedli chleba se solí. Král hovořil s Cyrillem o mniších Slovanech. Na všecken život jejich se vyptával.

„Je tam také můj syn, Milosti!“ nesměle pronesl Pořej.

„I syn tvůj? Tož jste dobrou, vzácnou rodinou. Chrámek na Levém Hradci nemůže míti lepších sousedův!“

Po chvilce panstvo vyšlo.

„Nuž, na shledanou, dobrý knězi, doufáme, že brzy se opět spatříme!“ volal Karel na Cyrilla odjížděje.

„Požehnání nebes račiž vám oplatiti všecko, my máme jen modlitbu!“

Téhož dne rozneslo se, že na Levém Hradci v chaloupce Pořejově byl sám král a císař Karel s chotí svou Blančí. Lidé sbíhali se tam, aby zvěděli všecko. V nízké chaloupce rozhostila se nesmírná radosť! Večer slavně zvučely tam písně staroslovanské, splývaly po hladkých vlnách vltavských a ozývaly se od černých skal…

* * *

Mladička velmi se těšila na slavnou korunovaci krále českého Karla a manželky jeho Blanky, z rodu francouzského. Oba dědouškové, Pořej i Cyrill, jí slíbili, že půjde s nimi do Prahy. Z okolí chystal se na slavné ty chvíle všechen lid.

Již 1. dnem v m. září r. 1347. konány v Praze slavnosti. Král Karel, provázen svými pány nejpřednějšími, na posvátném Vyšehradě, sídle někdy kněžny Libuše a vojvod z rodu Přemyslova, vroucně se modlil, aby Pán všemohoucí popřál mu síly a štěstí při vládě nad zemí svatováclavskou. Ve slavném průvodu doveden potom opět na svůj hrad pražský. Druhého dne byla slavná korunovace…

Toho dne bylo v Praze lidstva ze všech českých končin. Přichvátal sem ten dobrý lid, jenž ku králi Karlu pohlížel jako ke slunéčku, které po dlouhaté noci nad vlastí vycházelo. Chtěli býti přítomni ve chvilce, kdy posvátná koruna zastkvěje se na hlavě syna Elišky Přemyslovny nešťastné, jež blaženě věčný spánek dřímala ve hrobce zbraslavské. Přijelo panstvo ze všech hradů, by krále svého důstojně doprovodilo. Přijelo cizinců ze široka daleka, aby spatřili císaře německého, jak blažen, rozechvěn přijímá korunu země, jež byla mu nade všecko drahá. Bylo záře a lesku, až oči přecházely, bylo slyšeti řeči, jakých ti vesničané málokdy, ba snad nikdy neslýchali.

Mladička, Cyrill i Pořej spatřili slavný průvod, který Karla i Blanči do chrámu uváděl; viděli vznešené postavy pánů: nejvyššího zemského sudího Ondřeje z Dubé, nejvyššího zemského komorníka Jošta z Rožmberka, nejvyššího sudího dvorského Hynka z Waldštejna, nejvyššího zemského maršálka Jindřicha z Lipé, purkrabí pražského Hynka Berku z Dubé, velebný zjev arcibiskupa Arnošta z Pardubic, biskupy vratislavského, olomouckého a litomyšlského, potom širý zástup duchovenstva a panstva českého i cizího. Byli ve starém chrámě svatovítském, když Karel sliboval, že chce království toto, od Boha propůjčené, podle spravedlnosti otců svých spravovati a chrániti! Slyšeli, jak arcibiskup ptal se lidu: Chcete-li kníže Karla jako hlavu svou a krále svého uznávati a jeho poslušni býti?“ Plakali, když to množství ve chrámě i na širém prostranství jako bouře zahlučelo: „Rádi! Rádi! Rádi!“ Plakal všecken národ, když biskupové krále do šatů korunovačních oděli, když dali mu prsten, žezlo a jablko říšské do rukou a když arcibiskup Arnošt stkvoucí, drahocennou korunu českou vstavil mu na hlavu… Zvony hlaholily, a nad matičkou Prahou s výše hradčanské zněla píseň dávných předkův: „Hospodine, pomiluj ny!“ Jásot ten vlnil se dál a dále nad celou krásnou zemí českou, jíž té chvíle dán panovník, který stal se jí otcem nejlaskavějším… Potom korunována i královna Blanče.

Když pak všecek slavnostní průvod ubíral se z chrámu na staré město k hodům korunovačním, usmívali se král i královna na davy lidu jásajícího. Spatřili také staré známé z Levého Hrádku a přátelsky na ně pohlédli.

Mladička, kněz Cyrill i Pořej súčastnili se slavností korunovačních, které všemu lidu českému ku zábavě byly vystrojeny. Teprve večerem ubírali se domů ke kostelíčku na Levém Hradci.

Následující dni stále jenom čekali, brzo-li na hradisku levohradeckém objeví se statný mnich Benediktin, Pořejův syn Prokop. Čekali ho jako vlaštovici, zvěstující jaro bohoslužbě slovanské.

Ale den uplýval za dnem, a Prokop nepřicházel. Z Prahy přiletěly pak zvěsti, že král a císař Karel odejel do Bavor. — Několikráte již si pomyslili, že snad král Karel zapomněl, že snad teprve po svém návratu vzpomene si opět na mnichy Slovany. Ó, neznali ještě dobře té velké duše krále Karla, jenž vznešených úmyslů svých nezapomínal…

Již byla zima; listí stromové dávno opadalo a rozletělo se po nivách, při březích vltavských zaleskly se kůry ledové a na tmavých skalách zabělal se poprašek sněhový.

V chaloupce Pořejově poslední dni bylo jaksi teskno — stařeček Cyrill churavěl. Snad přílišný stesk, neochabující touha po vzdálených bratřích byly všeho příčinou…

Byl jasný den na počátku měsíce listopadu. Teplé slunéčko vypouštělo paprsky své do malého domku a hřálo na vrásčité tváři kmeta Cyrilla. Churavý staroušek ležel na lůžku a dřímal. Mladička odeběhla si do statku k tatíčkovi a mamince, Pořej u stolu skláněl hlavu nad knihou bratrovou. Mladička, spěchajíc domů, nenadále tu na cestě do Prahy spatřila kněze vysoké, silné postavy; srdéčko radostně jí zabuchalo. Čekala, až důstojný muž se přiblíží. Již viděla jeho tváři, obrostlé dlouhým vousem, jako peruť kosí černým.

Neznámý kněz, sotva dívku spatřil, pospíšil. Holčička byla mu tak známa, povědomá. Již byl u ní, již se k ní klonil, a oči mu jiskřily radostně. Ale u samé dívky se zastavil a po chvilce měkkým, dobrým hlasem promluvil: „Domníval jsem se, že vidím sestřičku svou Lidušku; právě taková byla, jako jsi ty, když naposledy pohleděl jsem jí do modrých oček. Tak se člověk mýlí, zapomíná, že všickni stárneme!“

Mladička, slyšíc tato slova, přiskočila, ku překvapenému knězi a ruku mu vřele líbala. „Ó, tetička Liduška dávno a dávno vyrostla; já jsem tady u dědouška Pořeje a tatíček můj jmenuje se Vít!“

„Bohu budiž chvála!“ zajásal kněz. „Tedy všickni živi a zdrávi. Nebe ti zaplať, děvenko, že prvým byla jsi poslíčkem, zvěstujícím zprávy radostné!“

„Vy jste náš strýček Prokop!“ nesměle promluvila Mladička.

„Jsem, děvenko, jsem, a jak tobě říkají?“

„Mladička; dědeček a druhý dědeček Cyrill bydlí tam v tom domečku. Přistěhovali jsme se sem, dědoušek chtěl býti blízko chrámečku svatého Klimenta, kde zpíval sám svatý Methoděj, kníže Bořivoj, knězi Kaich i Pavel…“

„Honem, honem tedy pospěšme k nim!“ zvolal kněz Prokop, a Mladičku za ruku veda, pospíchal k chaloupce.

Dnes byla v domečku Pořejově radosť, jaké ty stěny dosud neviděly. Přišel ten, po němž dlouho vroucně toužili, přišel, a dvě stará, věrná srdce okřála…

Ten večer zněly od Levého Hradce slavné zpěvy slovanské dlouho — dlouho do noci…

Za krátko potom viděla Praha novou velkou a dojemnou radosť. Arcibiskup Arnošt z Pardubic uváděl do kostela sv. Kosmy a Damiana na Skalkách mnichy Slovany, kteří z dálných krajů přišli do země české, aby zde Pánu Bohu sloužili a lid český učili.

Malý chrám nemohl pojati těch mohutných davů lidu, jenž přišel poslechnout zpěvů, jakými někdy sv. Methoděj s Cyrillem a svatý Prokop s bratřími na Sázavě Boha chválili.

Když prvá velká píseň zazvučela a rozletěla se nad zástupy ve chrámě i venku, plakaly davy blaženě rozechvěny. A při té prvé písni, po letech zvučící ve středu země české, v matičce Praze, na věky usnul stařeček mnich slovanský Cyrill, který všechen život svůj svaté službě byl posvětil. Usnul na věky, uzřev bratry své v zemi české, uslyšev doma zpěv jejich. Dočkal se chvíle, po které tak dlouho toužíval, o jejíž blahu sníval… Usnul skloněn mezi bratřími před oltářem Boha Hospodina. Sotva to znamenali… Usmíval se tak blaženě…

Po slavnostech doprovodili ho bratří jeho, s nimiž dlouhá léta klidně a věrně mnohá snášel protivenství, na Levý Hradec a uložili ho vedle tatíčka a matičky. Pořej bratrovi sám hrob vykopal a naposledy mu zazvonil; věděl, že by to nikdo tak nedovedl. Údolím povltavským plynula s návrší levohradeckého dojemná píseň zvonů; ozývajíc se o skály osněžené, letěla dál a dále do kraje českého…

Stařeček Pořej s Mladičkou opět osiřeli. Ale časem přicházíval k nim kněz Prokop a na některý den odváděl si je také do kláštera „na Slovanech“, jejž Karel mnichům mileným vystavěl. Brzy i nový chrám, svatému Jeronymu, Cyrillu, Methodovi, Prokopu a Vojtěchovi posvěcený, vypjal věže své, jež do dnešního dne nad Prahou se vznášejí a ve věrných srdcí českých budí vzpomínky na dobré mnichy Slovany, kteří Čechům věrně sloužili, učíce je ctíti Pána zpěvem slovanským a píšíce knihy lidu českému na památku.

Věčná budiž jim paměť!