Povídky ze Shakespeara/XVII. Komedie plná omylů

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
XVI. Mnoho povyku pro nic za nic	XVII. Komedie plná omylů	XVIII. Koriolanus

Údaje o textu
Titulek:	XVII. Komedie plná omylů
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 291–306. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Komedie omylů

Jednou vypukl vražedný spor mezi Syrakusami a Efesem. I usneseno v obou městech, kdyby Efesan se ukázal na trhu v Syrakusách, a naopak, kdyby Syrakusan vjel do zátoky efesské, že umře, a statek jeho připadne vévodovi, nepoloží-li tisíc hřiven výkupného. I stalo se, že přistižen byl v Efesu syrakusský kupec Egeon, který odsouzen byl k určenému trestu. Na žádost vévodovu vypravoval, co vlastně ho přivedlo do Efesu.

Smutný, věru, osud stihl kupce kdysi velmi šťastného. Pojal za choť Emilii, ženu spanilou a ctnostnou. Bohatství jeho rostlo výdělkem z cest, jež často konal do Epidamna. Když jednou delší dobu v tomto městě meškal, choť jeho vypravila se za ním a porodila mu tam dvojčata, statné syny, a ku podivu sobě podobné, že nebylo lze jich rozeznat. V tu hodinu v téže hospodě Bůh pomohl sprostší ženě od břemene synáčků, dvojčat též zcela sobě podobných, jež koupil Egeon od chudých jejich rodičův a dal je vychovávati svým hochům k službě. Konečně choť nutila Egeona k návratu, jenž však byl nešťastný.

Asi míli od Epidamna zastihla je strašná bouře, které unikli plavci na loďce, zanechavše našeho kupce s chotí a dětmi na korábě jižjiž tonoucím. Emilie vzala jednoho ze synů, dobře jej připevnila na malý stěžeň, jímž bývají lodníci opatřeni k bouři, a dala k němu jedno z druhých společňat, kdežto Egeon stejně postaral se o druhé dvě děti. Na to se oba manželé uvázali na koncích stěžně. Když se rozjasnilo, viděli proti sobě plouti dva koráby. Ale než se ještě přiblížily, loď jejich vehnána byla na skalisko, kdež se rozštěpila ve dvé. Díl s Emilií a dvěma dětmi ubíhal mnohem rychleji po větru a lapen rybáři z Korinthu, kdežto Egeona s druhými dvěma dětmi pojala loď přátelská. Ta pustila se za rybáři, aby jim vyrvala kořist, ale nedohonila jich, a tak Egeon ztratil milovanou choť i syna.

Druhého syna vychovával pečlivě, až mu bylo 18 let. Tehdy mladík počal pátrati po svém bratru a usiloval o svého sluhu, jenž podobným losem přišel o bratra, by mu byl průvodčím na výzvědech. Egeon propustil ho tedy do světa; ale ani druhý syn se nevracel, a nikdo o něm nevěděl. Vybral se tedy úplně osiřelý otec sám na cesty hledat ztracených. Pět let bloudil v končinách řeckých i šírých krajích asijských nadarmo, až pluje nazpět, přistal k Efesu, kde měla ho stihnouti strastná smrt.

Vévoda sám byl pohnut smutným osudem ubohého Egeona a byl by mu rád odpustil trest, kdyby nebyl býval vázán zákonem. Povolil mu tedy alespoň lhůtu jednoho dne, by hledal pomoci u dobrodincův. Egeon neměl v městě známých, tudíž ani naděje na záchranu, ale ubíral se klidně do vězení, pravě vévodovi: „Byl bych blažen časnou smrtí, kdyby má pouť byla mi dala důkaz, že manželka a synové moji jsou živi.“

Zatím téhož právě dne přijel do Efesu mladší syn Egeonův Antifol se svým sluhou Dromiem. Vycházeje z lodi, přivítán byl známým kupcem, na jehož radu udal, že je z Epidamna, by nestihla ho pohroma hrozící všem Syrakusanům. Přítel vypravoval mu, že má býti toho dne popraven kupec ze Syrakus, ale Antifol ho ani neposlouchal, stále jsa zaměstnán myšlenkami na matku a bratra, jež dosud marně hledal. Poděkovav kupci za ochotu, procházel se městem, pátraje po nějaké jejich stopě. Připadal si sám jako krůpěj vody, jež hledá v moři druhou krůpěj, a když tam padne, aby našla družku, neviditelně v pátrání se ztratí.

Antifol nevěda dostal se do města, kde bydlil jeho bratr. Tento i se soudruhem byl vyrván Emilii po nešťastném ztroskotání lodi surovými plavci z Korinthu, pak přiveden do Efesu strýcem vévodovým Menafonem. Tam konal vévodovi znamenité služby a jedenkráte zachoval mu, zastoupiv ho v boji, život, při čem sám odnesl si poranění. Za tuto statečnost odměněn byl rukou sličné a bohaté dědičky Adriany; v jeho službách zůstával druhý z dvojčat-služebníků. Ježto oba synové Egeonovi měli totéž jméno „Antifol“, a oba sluhové byli stejného jména „Dromio“, octli se najednou v témž městě dva Antifolové, Efesan a Syrakusan, a dva Dromiové, rovněž Efesan a Syrakusan.

Když Antifol Syrakusan přišel na tržiště, přiběhl k němu Dromio Efesan volaje: „Kapoun se pálí, sele padá s rožně, na věži odbilo dvanáct, jídlo chladne, a vy nejdete domů. Paní poslala mne pro vás tryskem.“ Dromio Efesan byl tak podoben svému bratru, že ani jeho pán nepoznal, že s ním mluví někdo cizí, a pokládal ho za svého vlastního sluhu, jehož poslal s měšcem zlata do své hospody. A poněvadž byli také oba Antifolové postavou, tváří a hlasem tak si podobni, jako bývali v dětství, domníval se i Dromio Efesan, že zastihl pána, pro něhož byl poslán. „Uspoř si slov,“ pravil Antifol, jenž byl přesvědčen, že sluha žertuje. Bylť jeho Dromio veselý chlapík, který často ulehčil mysli pánově žerty, když zármutkem byla sklíčena. Tenkráte však Antifol nebyl naladěn ke šprýmům a přerušil Dromia otázkou: „Prosím tě, kde jsi nechal peníze, co jsem ti dal?“ „Těch patnáct krejcarů od paní za podocasní řemen? Ty dostal sedlář; já jich nemám.“ Antifol, slyše stále domnělé žerty, kde jednalo se o velice značnou sumu peněz, a rozzloben jsa, že sluha nepřestává mluvit o nějaké paní, vyplatil jej hotovými, takže ten rychle vzal nohy na ramena a přiběhl s nářkem domů, kde se ho nemohli dočkat.

Choť Antifola Efesana byla paní velmi hodná, ale žárlivá, čím ztrpčovala často život svému choti a ještě více sobě. Sestra její, sličná a mírná Luciana, často ji napomínala, aby netrápila žárlivostí sebe a jiných, ale nadarmo. Když tedy sluha vypravoval, že pán nechtěl vůbec slyšet o návratu domů, ba ani o paní samé, veda si jako blázen, Adriana pokládala to za nový důkaz jeho nelásky a vybrala se sama pro něho, aby mu domluvila.

Právě přišel Dromio Syrakusan k pánovi se zprávou, že peníze bezpečně jsou uloženy, a dostal od něho důtklivé napomenutí, by nechal nevčasných žertů, čemu ovšem nerozuměl, když přistoupila k nim Adriana s Lucianou vyčítavě volajíc: „Odkud to pošlo, Antifole, že se tváříš jako cizí a mračíš se, na jiné ženy se usmívaje? Byl čas, kdy jsi bez nucení přísahával, že nejsou slova hudbou sluchu tvému, že není věci libé tvému zraku, že nezná ruka stisku vítaného, ni ústa tvá chutného pokrmu kromě řeči, oka, tknutí, stolu mého.“ „Mluvíte se mnou, krásko?“ udiveně tázal se Antifol Syrakusan. „Já vás neznám. Jsem teprv dvě hodiny v Efesu a cizí městu jak vašim řečem.“ „Fuj, švakře, jak se ten svět proměnil! Kdy jste s mou sestrou tak zacházel? Vy jste měl s Dromiem přijít domů k jídlu!“ rozhorleně pokárala jej Luciana. „Se mnou?“ žasl Dromio. „Ba, s tebou,“ dotvrzovala Adriana; „přinesl jsi odpověď, že jsi byl od něho bit, a při bití že zapřel dům svůj i mne, svou vlastní ženu.“ Pán i sluha překvapeni patřili na sebe, nevědouce, odkud by je tyto patrně vznešené dámy znaly. Nebylo však možno se vyprostit, a proto Antifol i s Dromiem jich následovali; Antifol uveden do bohaté jídelny k nádherné hostině, Dromio pak hojně byl obdařen dobrými jídly z kuchyně, takže rychle se smířil s dobrodružstvím, které je potkalo, a choval se brzy volně jako doma. Jenom to se mu nelíbilo, že tlustá kuchařka nazývala ho svým milým a přisvojovala si ho jako svého nápadníka.

Když si tak hověli, Dromio Efesan našed pána, pro kterého byl po druhé poslán, přicházel s ním domů. Našli vrata zavřena, a sluha jal se svolávati čeleď, aby odemkla pánovi. Dromio Syrakusan vpravil se zatím do svého nového stavu tak, že odpověděl velkopansky: „Ať jde, odkud přišel!“ „Kdo jsi, žes zavřel dům, v němž já jsem pánem?“ hněvivě tázal se Antifol Efesan. „Toho času vrátný zde a jsem zván Dromiem,“ zněla odpověď. „Ty lotře, chceš mně vzít úřad a jméno?“ vybuchl v největším hněvu Dromio Efesan a dobýval se mocí do vrat. Na ten hluk vyběhla do síně všecka čeleď a na konec též Adriana, ptajíc se, co že to znamená. Zaslechnuv její hlas, Antifol Efesan otázal se mrzutě: „Jste vy to, choti? Mohla jste dříve vstát.“ Čekal-li, že na tu výtku milující choť pospíší omluviti nedopatření, jež se stalo, zmýlil se velice. „Já choť tvá, šibale? Pryč od mých vrat!“ velela Adriana, a bylo slyšeti, jak se ubírá do komnat zpět. Rozhněvaný manžel rozmýšlel se, nemá-li vypáčiti dvéře a paní i služebnictvo hned přísně potrestat, ale nechtě pobouřiti sousedstva a tak potupiti sebe samého, umínil si pomstít se na choti tak, aby to pocítila nejbolestněji.

Měl známou, velmi vtipnou a hovornou paní, jíž jeho žárlivá choť beze vší příčiny ho škádlívala. Odebral se tedy k ní poobědvat. Právě objednal si od zlatníka pro choť svou zlatý řetěz, ale i toho mělo se dostati hostitelce; proto rozkázal, aby byl za ním přinesen.

Antifol Syrakusan zatím jako u vidění hodoval v domě bratrově. K té, jež nazývala ho chotěm, necítil nejmenší lásky. Za to sestra její zdobená mocným půvabem i kouzlem rozmluvy jej velice poutala. Jelikož však zdálo se mu všecko účinkem nějakých čárů, použil odpolední chvíle odpočinku a nepozorovaně i se sluhou opustil dům. Dromio spěchal ihned ku přístavu najmout loď, aby ani jediné noci v Efesu neprospali, kdežto pán čekal ho na tržišti.

Tam přistoupil k němu zlatník, u kterého Antifol Efesan objednal si zlatý řetěz, a pokládaje ho za svého zákazníka, dával mu šperk s omluvou, že se poněkud zdržel v obchodě a proto nedodal řetězu na ustanovené místo. Antifol Syrakusan díval se brzy na řetěz, brzy na zlatníka a jistil, že si nic neobjednal. Zlatník mysle, že je to řečeno žertem, pravil se smíchem: „Jen jděte domů potěšit paní, do večera vás navštívím a vezmu si peníze za řetěz.“ Antifolovi se řetízek líbil, vzal jej tedy, zavěsil si jej na krk a nabízel kupci hned peníze, ježto prý do večera byly by i s řetězem ty tam. Ale zlatník ještě hlasitěji se směje nad touto řečí, které ovšem nerozuměl, pospíchal za dalším obchodem.

Nedošel daleko, Byl dlužen značnější obnos kupci, který právě strojil se odplouti do Persie a přicházel pro svou pohledávku hned v průvodu soudního sluhy. Zlatník byl ochoten zaplatit obnosem, který měl dostati za řetěz od Antifola, a vedl k němu svého věřitele. Antifol Efesan právě bral se domů od oběda, když je potkal. Zlatník žádal na něm peníze za řetěz. Ten byl ochoten poslati mu hned peníze z domu, jakmile jen řetěz dostane. Zaražený zlatník ujišťoval, že mu jej as před půlhodinkou dal, Antifol rozhořčeně popíral, a tak vznikl mezi nimi prudký spor, který skončil pro oba velmi smutně: Antifol zatčen soudním sluhou na žádost zlatníkovu, a zlatník zase na žádost kupcovu, při čem oba si trpce vyčítali nepoctivé jednání.

Když vedeni do vězení, namátl se jim v cestu Dromio Syrakusan, hledaje svého pána, a pokládal za něho Antifola Efesana. Pravil mu tedy, že koráb je již přistrojen a čeká jen na něho, by odplul. Oslovený myslil, že to nevčasný vtip prostořekého sluhy, a hněvivě sliboval mu, že s ním později si promluví. Na to rozkázal, aby rychle vezma klíč dal jej Adrianě a řekl jí, by poslala mu měšec dukátů ze stolku, který je přikryt tureckým kobercem, ježto se jimi musí vyručit z vězení, kam ho soudní sluha právě vedl.

Dromiovi bylo velice nápadno, že se má vrátiti do domu, z něhož pán sám před nedávnem tak pospíchal, ale jako věrný služebník vyplnil daný rozkaz a chvátal vše oznámit Adrianě. Ta byla velice sklíčena pomyšlením, proč asi je choť její zatčen, a poslala bez meškání peníze po Dromiovi Syrakusanu, aby vězeň octl se co nejdříve na svobodě.

Dromio, běže s penězi ku vězení, uzřel svého pána, který byl stále v trapnějších rozpacích. Kde koho potkal, každý pozdravoval, jakoby byl jeho starým přítelem, každý také znal jeho jméno. Jeden dával peníze, druhý ho zval, jiný zas děkoval za dobré služby, anebo pobízel, by koupil zboží. Krejčí nějaký dokonce volal ho do krámu, by viděl, jaké hedvábné látky mu koupil, a bral mu míru na oblek. Když nad to ještě Dromio přihnal se s měšcem dukátů, pro který prý mu kázal jíti k Adrianě, a tázal se ho, jak že vyprostil se tak rychle z moci soudního sluhy, bylo mu úzko. Vždyť o tom všem neměl nejmenšího tušení. I pravil sám k sobě: „Ten hoch je všecek zmaten, a já s ním; šalebné mámení vodí nás kolem! Kéž vysvobodí nás odtud dobrý duch!“ Aby zmatkům dalším co nejrychleji unikli, spěchali oba do své hospody, odkud chtěli odebrati se přímo na loď.

Cestou zastavila je neznámá paní, která, vidouc na hrdle Antifola Syrakusana zlatý řetěz, oslovila ho takto: „Jak vidím, pane Antifole, našel jste už zlatníka. Je to řetěz dnes mně slíbený?“ Byla to paní, u níž obědval toho dne Antifol Efesan, a která za slib, že jí dá cenný zlatý řetěz, navzájem obdarovala hosta svého neméně cenným prstenem. Když pak domnělý host její choval se, jakoby jí neznal, paní urazila se nemálo a žádala svůj prsten zpět. Antifol zakřikl ji mocně: „Pryč, kouzelnice!“ a pospíchal rychle dále. Paní vrtěla hlavou nad odcházejícím; vidouc, jak poděšeně se po ní ohlíží, nedovedla si jeho chování vysvětlit jinak, nežli že se zbláznil. Zdálo se jí, když si vzpomínala na oběd, že již tenkrát mluvil zmatené věci o manželce, která asi, znajíc jeho trápení, naschvál před ním zavřela dvéře. Na ručest šla do Antifolova domu a oznámila Adrianě, co se stalo s jejím chotěm.

Té jevila se zpráva dle ranního chování choťova rovněž pravdivou, i poslala po spůsobu tehdejším pro zaklínače, by kouzly svými muže vyhojil. Zaklínač přišel, a hned na to vrátil se domů Antifol Efesan. Když totiž Dromio Syrakusan nenesl peněz, uprosil soudního sluhu, aby si s ním pro výkupné došel sám. Jak vešel do světnice, zaklínač chopil ho za obě ruce, mumlal nad ním rozmanité říkání, nad čím popudlivý Antifol neobyčejně se rozčilil. Myslil, že Adriana právě se zaklínačem kvasila a teď ještě dovoluje ohavně jej tupiti. Ale čím více se rozhorloval mluvě o tom, jak byl v poledne potupen, když zavřen před ním vlastní jeho dům, tím více přesvědčoval Adrianu, že šílí, a tak byl konečně na rozkaz zaklínačův uchopen několika sluhy, svázán a zavřen do tmavého sklepa. Týž osud stihl Dromia Efesana, který pánu přisvědčoval, že nebyli doma u oběda.

Adriana velice naříkala nad těžkou ranou, jaká ji stihla, a v průvodu sestřině vybrala se sama k zlatníkovi zjistit požadavek jeho a vyprostiti manžela ze závazku. Přicházely právě ke klášteru, když z vedlejší ulice vyšli Antifol a Dromio Syrakusané, kteří z hospody své již pospíchali k přístavu. Vidouce domnělé čarodějnice, tasili meče, načež Adriana s Lucianou uskočily do blízkého domu; bylyť pevně přesvědčeny, že Antifol a Dromio nějakým násilím vyprostili se strážcům a teď v šílenství volně pobíhají městem, ohrožujíce všecko svou zbraní. Oba mužové spokojili se, že zahnali nebezpečné své protivnice, a kráčeli dále. Před klášterem podobnost Antifola Syrakusana k bratru jeho Efesanu a zvláště zlatý řetěz na krku mu visící byly příčinou ostřejší ještě srážky, nežli byly všechny dosavadní.

Potkali zlatníka, jenž se již vyplatil z vězení; ten uzřev řetěz zlé výtky činil Antifolovi, že ho uvrhl v nesnáz a hanbu, zapíraje ten šperk, který zjevně nosí; Antifol zase tvrdil, že mu zlatník dal řetěz dobrovolně, a on že toho nikdy nepopřel. Ze slov bylo by došlo na meče, kdyby právě nebyla přišla Adriana s několika muži ze sousedství volajíc, že manžel její se zbláznil, aby ho pomohli svázat. Antifol s Dromiem hledali spásu v klášteře a zamkli za sebou vrata, na která pronásledovatelé jali se prudce bušiti.

Abatyše vyšla a nařídila ticho. Adriana žádala za dovolení, aby směla vejíti s několika muži do kláštera a tam svázati chotě i jeho sluhu, kteří prý se zbláznili, a odvésti je domů k vyhojení. Abatyše tázala se, proč se manžel její zbláznil; přišel-li na moři o velké statky, či stalo-li se tak z nedovolené lásky. „Jakás milenka jej často táhla z domu,“ odpověděla Adriana dle svého přesvědčení, ač to nebylo pravda. Abatyše znala z doslechu žárlivost sličné, ale prudké této ženy a chtěla ji z ní vyléčit. I ptala se, nedomlouvala-li mu proto. „Ó, ano,“ živě zvolala Adriana. „To bylo obsahem všech našich rozmluv. Na loži nespal pro mou domluvu, u stola nejedl pro mou domluvu, v samotě jsem mu to vyčítala, před lidmi dělala narážky, i slyšel vždy, kterak zle a mrzce jedná.“ „A z toho pošlo, že se muž ten zbláznil,“ přísně pravila rozšafná abatyše. „Pro vaše lání, zdá se, nemohl spát, a proto se mu v mozku cosi pohnulo. Nepokoj při obědě dělá nechuť; odtud stálá ta palčivost zimničná. A co jest zimnice leč šílenství? Díte, že vádou kazila jste mu radosti: co vzejde z umořené rozkoše leč těžká melancholie, příbuzná kruté, teskné zoufalosti a v patách jejich zástup jiných neduhů?“ Slyšíc to Adriana poznávala svou chybu a hořce se vinila z celého neštěstí, takže Luciana sama se jí zastala pravíc, že domluvy její vždy bývaly jemné. Jedinou snahou zarmoucené ženy bylo teď vše napravit, a proto chtěla Antifola dát vyvésti z kláštera a doma hlídat a pečovat o něho, až by se mu rozum vrátil. Abatyše však, nemajíc záruky, že by se ubožáku dostalo doma toho ošetření jako u nich v klášteře, nechtěla ho dát odvésti; nejprve mělo se v klášteře samém užíti všech prostředků, pomocných léků, bylin a nábožných proseb, aby Antifol zas byl uzdraven. Tak znělo její rozhodnutí.

Právě chýlilo se k večeru. Lhůta, do které se Egeon měl vykoupit, minula, a nikdo ho nevyplatil. Kat tedy se soudními sluhy vedl jej na popraviště, a vévoda šel také v průvodě, by dal milost nešťastnému kupci, kdyby někdo v posledním ještě okamžiku položil za něho výkupné. Popraviště bylo hned vedle kláštera. Když průvod přišel k Adrianě, vrhla se vévodovi k nohám volajíc: „Spravedlnost, pane, proti abatyši!“ Vévoda se zastavil, pozvedl Adrianu, a ta vypravovala mu, proč dostala se s abatyší do sporu.

Zatím muž její s Dromiem Efesanem vylámali se z vězení a přiběhli rovněž k vévodovi žalovat na utrpené bezpráví. Antifol vinil choť, že ho potupila, zavřevši před ním dvéře vlastního domu, v němž hodovala s cizím mužem, a dala jej nad to zavřít jako blázna. Adriana nemálo byla poděšena, vidouc opět na ulici manžela i sluhu, kteří přece před chvílí uskočili do kláštera a tam byli abatyší uzamčeni.

Egeon za to velice se zaradoval, uzřev Antifola, kterého pokládal za svého mladšího syna; alespoň s ním ještě se shledal, a z něho vzkvétala mu naděje na vysvobození. S pláčem hlásil se k němu jako k synovi. Antifol však a Dromio, ač jmenoval je jmény jejich, chovali se k němu zcela cize a tvrdili, že ho vůbec neznají, což bylo také pravda, neboť onou strašnou bouří námořskou byli v útlém ještě dětství od něho odtrženi. Nešťastný Egeon hořce naříkal, že syn po sedmiletém odloučení již ho nepoznává, třeba hořem značně se změnil, nejsa ani stínem šťastnějšího kdysi Egeona v Syrakusách, anebo, což horší, nechce se k němu znáti v jeho kruté bídě. Antifol naproti tomu dovolával se svědectví vévodova, že již dvacet let bydlí v Efesu a Syrakus vůbec nikdy neviděl. Zdálo se, že stařec věkem a nebezpečím je jak děcko.

V tom vystoupila abatyše přivádějíc na rozkaz knížete oba své chráněnce, a najednou objevili se před užaslým zástupem — dva Antifoli a dva Dromiové podobní sobě jako vejce vejci. Všecky omyly toho dne byly touto podobností vysvětleny: pánové se mýlili ve svých sluzích, sluhové v pánech, a všichni Efesané pokládali Antifola a Dromia Syrakusany za jejich bratry Efesany. Antifol Syrakusan ovšem s velikou radostí se hlásil k svému otci Egeonovi, třeba spoutanému; pouta Egeonova ihned spadla, když slíbil zaň položiti výkupné, a šťastný otec objímal místo jednoho syna hned dva. Nebylo dosti na tom. Co se takto seznamovali a opět a opět líbali, abatyše kláštera se slzami v očích patřila na jejich upřímnou radost. Potom přistoupila k Egeonovi a řekla: „Jsi-li týž Egeon, který měl jednou ženu řečenou Emilii, mluv a promluv opět k téže Emilii.“ „Nejsem-li ve snách, tož jsi ty Emilie!“ zvolal Egeon, jehož štěstí bylo takto dovršeno, a radostně ženu svou objal. A skutečně, byla to Emilie, která odervána byvši od druhých dvou dětí plavci korinthskými, vstoupila do kláštera, kde záhy proslula nábožností a důmyslem tak velice, že zvolena byla abatyší slavného kláštera v Efesu. Tak po dlouhých a dlouhých letech opět celá rodina byla spojena. Všichni i s vévodou ubírali se do kláštera, by tam oslavili šťastné svoje shledání a vypravovali si svoje osudy.

Ti, kterým omyly toho dne připravily nějakou nesnázi, pozváni byli na slavnostní hostinu a také odškodněni: zlatníkovi zaplacen zlatý řetěz a octl se na krku žárlivé Adriany, pro kterou původně byl určen, když svatosvatě slíbila svému choti, že nikdy již nebude ho podezřením svým týrati; hostitelce pak Antifola Efesana vrácen byl její skvostný prsten. Při hostině zasnoubena Luciana s Antifolem Syrakusanem: okouzlilať ho domnělá čarodějka skutečně půvaby svými a něžnou svojí povahou. Roztomilá byla podívaná na oba Dromie. Ti stále se pozorovali, jako v zrcadle na sobě vzájemně vidouce, jací jsou hladcí jonáci; a přívětivá kuchařka, která se nelíbila Dromiovi Syrakusanu, když hlásila se k němu jako nevěsta, docela dobře zamlouvala se mu jako nastávající švakrová.

Egeon s Emilií a syny jakož i Dromiové zůstali již v Efesu a žili tam dlouhá léta v úplné spokojenosti. Častěji ještě oba páry dvojčat byly známými zaměňovány, a leckdy povstávaly z toho směšné zápletky, ale nikdy již nesehrána jimi taková komedie omylů, jako když se poprvé sešli.