Povídky ze Shakespeara/X. Pohádka zimního večera

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
IX. Král Lear	X. Pohádka zimního večera	XI. Makbeth

Údaje o textu
Titulek:	X. Pohádka zimního večera
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 174–192. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Zimní pohádka

Bylo — nebylo. Za dávných a dávných dob žili dva mocní panovníci: Leontes, král sicilský, a Polixenes, král český. V dětství byli společně vychováni, a tehda zakořenila se v nich taková vzájemná náklonnost, že přetrvala léta a léta. Od té doby, co je královské povinnosti rozvedly, nescházeli se osobně, nýbrž jen vyměňovali si dary, listy, laskavá poslání, takže se zdálo, jakoby nepřítomní žili vespolně.

Jednou zachvátila staré přátele mocná touha znovu se spatřit. Polixenes nedal se odstrašit dalekou a nebezpečnou cestou a odebral se do Sicilie, kde byl nesmírně okázale přivítán. Sličná královna Hermiona dle přání Leontova největší pozornost věnovala vzácnému hosti, který v milé její společnosti ani neznamenal, jak pobyt jeho na Sicilii dlouho již trvá. S Leontem zase bavili se vzpomínkami na léta svého mládí. Konečně po devíti měsících Polixenes ustanovil den svého odjezdu.

Leontes horlivě ho přemlouval, aby se ještě déle zdržel, ale Polixenes setrval na svém rozhodnutí. Tu na pobídku Leontovu Hermiona jala se domlouvati Polixenovi, by prodloužil trochu pobyt u nich; král neodolal prosbám tak roztomilé a půvabné přímluvkyně a slíbil ještě zůstati.

Ale tím vyvolána v duši Leontově náhlé zhoubná žárlivost. Polixenes přece dříve ho ujišťoval, že není, kdo by ho získal jako Leontes, a přece neprodloužil svého pobytu k vůli němu, nýbrž k vůli Hermioně. Podezřivě stíhal od té chvíle Hermionu i Polixena, a všecky projevy přátelského svazku dvou šlechetných duší zdály se mu důkazem hříšné jejich lásky. Podezíral každý nevinný jejich úsměv, stisknutí ruky, ba i sny své choti. Totam bylo dřívější vroucí jeho přátelství, a na jeho místo nastoupil šílený vztek proti domnělým vinníkům. Především měl odpykati vinu svou Polixenes, a to smrtí.

Leontes měl mezi dvořanstvem důvěrníka Camilla, muže velmi sobě oddaného a poctivého. Ten za pobytu Polixenova na Sicilii byl přidělen vzácnému hosti jako číšník a měl ho dle přání Leontova otráviti. Věrnost a oddanost poctivého tohoto muže však nešla tak daleko, aby se k vůli králi stal zločincem, a proto Camillo, když nepodařilo se mu vyvrátit podezření Leontovo, oznámil vše Polixenovi.

Tento slavně se zapřísahal, že není na něm ani na královně nejmenší viny, ale sám si přiznával, že přísahy ty nebudou žádným důkazem v očích žárlivcových, pravě: „Ta žárlivost se týče předrahé osoby a vzroste tak, jak ona jest vzácná, a bude prudka, jak Leontes jest mohutný. A jakož myslí, že byl znectěn od muže, který povždy byl jeho přítelem, zhorší to tím více jeho pomstu.“ Za těch okolností hledal dle rady Camillovy spásu v útěku.

Camillo vyvedl družinu krále českého tajně po dvou, po třech z města různými branami, na konec pak odebral se za nimi sám s králem Polixenem, neboť věděl, že tím okamžikem ztratil své štěstí ve vlasti, a že jest mu nadále trávit život v chladné cizině, nechce-li ho pozbýt. V přístavu vstoupili všichni do připravených již lodí a šťastně dostali se do Čech.

Na zprávu o jejich útěku Leontes velice se rozhněval, neboť tím byl upevněn ve svém přesvědčení o vině Polixenově; Camillo jevil se mu spoluvinníkem. Tito unikli jeho pomstě; tím hrozněji měla být jí postižena královna.

V průvodu svého komonstva jako bouře hnal se do komnaty královniny. Hermiona právě bavila se s jedináčkem svým, princem Mamilliem, hochem tak roztomilým, že při něm všichni poddaní okřívali, a stará srdce opět mladla. Princ ihned byl matce odňat, a král přede všemi přítomnými obvinil ji z nevěry s Polixenem.

Královna zbledla pohnutím, když uslyšela toto nařknutí; vzpamatovavši se řekla mírně: „Kdyby to řekl nejbídnější zlosyn, byl by jen tím větší zlosyn. Pán můj se jenom mýlí. Což vás to bude rmoutit, až se vaše vědomí vyjasní, jak jste mne rozhlásil. Ale sotva mně pak učiníte zadost, když řeknete, že jste se klamal.“

Všichni přítomní byli přesvědčeni o nevině královské paní, a král vida jim to na tvářích vztekle zvolal: „Pryč s ní, do žaláře! Kdo by se přimlouval, má část viny jen proto, že mluví.“

Hermiona ani v tomto těžkém okamžiku nepozbyla hrdosti královské. Odevzdala se do vůle bohův a pravila ke komonstvu: „Pánové, já nejsem náchylna k slzám, jak to bývá u žen, a bez té marné rosy snad uschne váš soucit; v nitru mém však bydlí ctihodný zármutek, jenž pálí víc, než co by slzy ulily. Prosím vás, suďte mne v myšlenkách, jak vás bude útrpnost nejlépe učit. — Teď staň se, jak velí král.“ Nato odebrala se do vězení.

Camillem však nevyšli ještě ze země všichni dvořané, kteří věděli, že láska a oddanost ke knížeti neznamená slepě mu přitakovati ke zlu; hned jakmile královna odešla, Antigonus, z nejpřednějších pánův sicilských, prosebně žádal krále, by jednal s rozvahou, aby spravedlnost nebyla násilím k žalu jemu samému, královně i princovi. Ale mluvil k hluchým uším. Král byl tak pevně přesvědčen o vině své choti, že by ji byl nejraději hned odsoudil k smrti. Aby však nejevil se v očích dvora a lidu nespravedlivým ukrutníkem, chtěl uspokojit mysl jejich výrokem věštírny, a proto vyslal posly do Delf k Apollinovi zvědět, co že se má státi s královnou.

Ta zatím ponechána ve vězení, kde narodilo se jí sličné děvčátko plné života. S radostí přivinula je k sobě ubohá trpitelka řkouc plačky: „Můj žalářníčku, já jsem tak nevinna jako ty!“ Paulina, choť šlechetného Antigona, horlivě jsouc oddána královně, vzala novorozeně, aby u krále byla hlasitým jeho i královniným zástupcem, a těšila se, že král změkne, až uhlídá nevinné dítě.

Přes odpor dvořanů, ba i vlastního svého muže vešla směle ku králi u vědomí, že hájí práva a nevinnosti. Oslovila pak jej takto: „Drahý pane, přicházím od dobré královny, od dobré, pravím, dobré královny a bojem bych to zjistila, kdybych jen byla mužem, třeba nejprostším. Královna vám porodila dceru; zde jest, byste jí ráčil požehnat.“ Při tom položila dítě před krále.

Ten pohledem na robátko náramně se rozlítil a velel, by dítě, které neuznával za své, bylo hned odevzdáno Paulině, jíž spílal slovy nejpříkřejšími. Ale mezi celým komonstvem nezdvihla se ani jediná ruka, by vykonala rozkaz, když tak jím potupena novorozená princezna. „Toť pelech zrádců!“ rozkřikl se král hněvivě. „Ba nikoli,“ směle odvětila Paulina, „ni já, ni jiný není zrádcem kromě jednoho zde, a ten jest král; on svou, své královny, syna i dcery posvátnou čest vydává pomluvě a nechce vyvrátit prohnilý kořen svého domnění.“ Leontes ještě více těmito slovy popuzený chtěl dát smělou Paulinu přísně potrestat, a tak pánové z komonstva téměř násilím ji vyvedli z pokoje, aby ji uchránili.

Zůstalo však tam ještě dítě, jež právě nejvíce bylo příčinou slepé zuřivosti královy. I pravil Leontes hněvivě k Antigonovi domnívaje se, že navedl Paulinu k zakročení: „Sem přistup a přisáhni na tento meč, že splníš můj rozkaz!“ I přísahal Antigonus, načež král vece: „Přikazujeme ti jako svému manu, bys odstranil to děcko a odnesl je do daleké a pusté krajiny, až za hranice našeho panství, a tam bez milosti je odevzdal ochraně a přízni podnebí. Tak jako cizí jen náhodou k nám přišla, ukládáme ti, abys ji složil na cizí půdě; tam ať ji náhoda zachová neb zhubí.“

Antigonovi sice zdála se rychlá smrt větší milostí pro dítě než tento krutý ortel; ale věren jsa přísaze vzal je pravě: „Pojď, mé dítě, duch mocný nauč krkavce a káně býti tobě kojnou! Vždyť prý medvědi a vlci odhodivše divokost, konali tu milosrdnou službu.“ Rozžehnav se s králem a přeje všeho blaha nebohé Hermioně, opustil Sicilii.

Leontes nato zakročil ihned proti královně, po jejíž smrti prahl. Aby zachoval alespoň zdání spravedlnosti, jako Hermionu veřejně nařkl z nevěry, tak ji též dal veřejně soudit.

Přišel den soudu. Na trůně zasedl mračný Leontes, kol něho celé dvořanstvo i soudní úředníci. V průvodu stráže i svých dvorních dám a podporována jsouc věrnou Paulinou vstoupila do soudní síně Hermiona. Byla ubledlá po přestálé nemoci a ještě víc utrpením duševním, jež bylo jí snášeti. Za vinu jí kladeno žalobou, že byla s Polixenem nevěrna králi, že s Camillem ukládala o bezživotí svého chotě, a když úklad ten okolnostmi byl zmařen, že byla oběma spoluvinníkům radna i pomocna k útěku.

Hned nato ujala se slova k obhájení Hermiona. Mluvila takto: „Když vím, že nemám pro sebe jiných svědectví leč to, co sama sobě dám, tož málo získám, zvolám-li: „Nevinna!“ Vy, pane, to víte nejlépe, jak byl můj minulý život zdrželivý, čistý a věrný. Polixena měla jsem ráda, vyznám to, tož láskou, jak se sluší na ženu jako já; nic jinak, než jak jste sám poručil. A ono spiknutí, jak chutná, nevím; vím jen to, že Camillo byl muž poctivý. Proč opustil dvůr, není ani samým bohům známo, nevědí-li víc než já. O život mně nejde a nebojím se smrti, jíž mne děsíte, neb žití mého koruna a rozkoš, vaše náklonnost, je již ztracena. Má druhá radost, první plod z mé krve, je přede mnou jak před nákazou zamčen. Mou třetí rozkoš sotva zrozenou od prsu mého vlékli k zabití. Já sama potupená, ještě nemocná přihnána jsem byla sem. Nuž, jaká jest má blaženost, abych se bála umřít? Ale, abyste mně rozuměl! Tu nejde o život, jenž nestojí za stéblo slámy, ale o mou čest. Tu chci osvobodit. Budu-li odsouzena bez důkazu, pak jest to ukrutnost, a ne právo. Odvolávám se k věštírně: Apollo, buď mým soudcem!“

Soud uznal žádost její za spravedlivou a rozkázal oznámiti věštbu, již právě poslové přinesli z Delf. Tato zněla: „Hermiona je čistá, Polixenes bez hany, Camillo věrný poddaný, Leontes žárlivý tyran; i bude král žíti bez dědice, nebude-li nalezeno jeho nevinné dítě, jež se ztratilo.“

„Apollo mocný žehnán buď a slaven!“ zvolala radostně Hermiona, s níž spolu zaradovali se všichni téměř přítomní. Jenom na srdce Leontovo zatvrzelé žárlivostí neúčinkovala věštba ani dosti málo. Zpurně vybuchl, když viděl se v očekávání svém sklamán: „Pak není pravdy v celém orakulu. Soud půjde před se. Jest to pouhý podvod.“

V zápětí dostavily se však tresty nebes, jimiž zatvrzelec měl býti přiveden k poznání, jak velice se provinil.

Princ Mamillius od doby, co byl odtržen od milované matky, pozbyl veselé mysli, nejedl, nespal a tak vůčihledě chřadl. Král dával ho bedlivě ošetřovati a těšil se, že se opět zotaví, ježto poslední zprávy lékařské zněly příznivě. Tím strašnější ranou pro něho bylo, když právě v té chvíli sluha princův přichvátal s vyděšenou tváří oznamuje, že Mamillius úzkostí o královnu zemřel.

Král zachvěl se v hlubinách duše, když uslyšel tuto hroznou zvěst, a vzkřikl: „Hněv Apollinův i sama nebesa porážejí mou nespravedlnost!“ Ale jak teprve bylo královně! K tolika ranám družila se nečekaně nová. To bylo přespříliš i pro srdce nejstatečnější. V těžkých mdlobách vyvedena ze soudní síně, v níž král celý poděšený a zdrcený trpce si vyčítal, že přespříliš věřil svému podezření. Zmocňovala se ho obava o královnu, kterou nařídil co nejpečlivěji ošetřovat. V úzkostech o ni odprošoval Apollina, že zlehčil jeho věštbu, sliboval svatosvatě, že se smíří s Hermionou a Polixenem, a prohlašoval veřejně Camilia za muže poctivého, jenž nedal se ani jím samým svésti k zločinu.

Ale nebesa byla příliš rozhněvána jeho ukrutností a neušetřila ho ani poslední ranou. Vešlať Paulina se žalostnými nářkem, že nejlíbeznější, nejlepší královna jest mrtva. V bolu svém nedbala možného hněvu králova, nýbrž směle vyčítala Leontovi, že žárlivost a tyranství jeho jest příčinou všech strašných pohrom, jimiž královská rodina byla postižena. Veta však bylo již po dřívější tvrdosti králově: tu stál změklý a sklíčený, ba výčitky Paulininy byly mu takořka lékem v tupé jeho bolesti. Dal se dovésti k mrtvolám svých drahých, smáčel je hořkými slzami a slavně je dal pochovat do společného hrobu. Hrobka královská pak denně vídala tohoto muže hrozného v zuřivé žárlivosti a podivuhodného také potom v pokání.

Na všecky strany rozesláni poslové hledat Antigona s jedinou dcerou Leontovou, ale všichni vrátili se s nepořízenou, nenašedše ani stopy po nich. Antigonus s dítětem docela zmizel: věštba Apollinova se vyplnila.

Antigonus podle své přísahy vyplul na korábu ze Sicilie do ciziny. Jednou v noci uzřel ve snu Hermionu, která mu velela, by dítě pohodil v Čechách a dal mu jméno Perdita,^[1] jelikož se myslí, jakoby navždy bylo ztraceno. Antigonus poslechl zjevení toho mysle, že tak velí mu Hermiona zatím již as zemřelá, a že to vůle samého Apollina, by dítě, přece snad Polixenovo, pohozeno bylo v zemi otcově.

Vystoupil tedy za strašlivé bouře na břeh český, položil dítě na zemi a vedle něho uzlíček s penězi a některými věcmi, dle nichž bylo by lze jednou je poznati, zvláště s lístkem, na němž napsáno jméno „Perdita“, načež odcházel se slzami v očích cítě, jak je zlořečen, že přísahou je zavázán k takovému zločinu. Sotva vzdálil se od dítěte několik kroků, napaden byl hladovým medvědem, který ho na kusy rozsápal. Ale ani loď nestihl lepší osud, neboť moře tak vztekle pralo do břehů, že vrhlo loď na skaliska a pohltilo ji se všemi plavci v kypících vlnách. Tak zahubeni všichni, kteří byli nápomocni při odložení nevinného dítěte.

Perditě však nebylo souzeno sejíti smrtí. Nedaleko pobřeží bydlel starý pastýř. Ten, sháněje se za bouře po svém synovi, našel dítě a z útrpnosti je vzal k sobě. Odměnu za tento skutek nalezl hned na to v uzlíku, který ležel vedle ubohého děcka jakožto patrný důkaz, že robátko je vznešeného původu. Stařec koupil si za část peněz nalezených stáda a stal se takto zámožným člověkem. Také celému hospodářství jeho dařilo se znamenitě od té doby, co Perdita byla v domácnosti. Není tedy divu, že otec jak syn velice rádi měli tuto původkyni svého blahobytu, jež vyznamenávala se jak vzácnými půvaby tělesnými, tak také neobyčejně bystrým, učelivým duchem. Tak žili v klidu a spokojenosti, v odloučenosti od hlučného života šestnáct let, jež však jim uběhla dvojnásob rychle.

Pomalu a hluše zatím plynulo těchto šestnáct let Leontovi, který daleko od ztracené dcery stále dle svého slibu konal pokání za svoji těžkou vinu, nejraději uchyluje se v samotu, pokud tomu dovolovala hodnost jeho panovnická. Paulina nedopustila, by zapomněl své choti, barvami nejživějšími líčíc mu její nevyrovnané přednosti a půvaby. Marny byly domluvy některých dvořanův, aby pomýšlel na nový sňatek, ba král zavázal se Paulině přísahou, že vůbec neožení se bez její vůle, což znamenalo, že se tak stane, až první královna zas ožije.

Ale také Camillovi, jenž dlel u veliké cti a vážnosti v spanilých Čechách, tesklivě plynul život, a stále více vzmáhala se v něm touha po vlasti, kdež byl by rád alespoň složil své kosti na blízku kajícího krále a pána svého, který proň již vzkazoval. Polixenes zdržoval jej od odjezdu, až dopomohla mu do vlasti nečekaná událost.

Král Polixenes měl syna Florizela, který od mládí byl jedinou jeho zábavou, krátě mu dni v červenci jak v prosinci. Byl chován otcem jak oko v hlavě a prospíval utěšeně na těle i na duchu. Když dospěl, král zpozoroval najednou, že se rád vzdaluje dvora, nenavštěvuje knížecích cvičení tak pilně jako před tím, a záhy také dověděl se, co láká prince pobývat tak příliš často venku.

Byla to Perdita, která vzrostla v dívku mezi sličnými nejsličnější: co činila, jak se jevila, ve všem zračilo se cosi vyššího. Princ seznámil se s ní na lově a vroucně si ji zamiloval. Od té doby všecky volné chvíle trávil v chýši domnělého jejího otce, který netušil, jak vznešeného mívá hosta. Jediná Perdita znala tajemství princova původu, a proto s bázní hleděla do budoucnosti, od níž čekala jenom toto rozhodnutí: buď Florizel zruší slovo jí dané, neb ona svůj život. Přes to s celou duší oddávala se ohni čisté své lásky.

Nastala stříž, a při ní v chýších pastýřských zavládl obyčejný veselý rej, jehož se účastnil také princ přestrojený za pastýře. Měsíc nikdy tak se nedíval do vody jak on v oči sličné Perdity, která zastávala roztomile úřad hospodyňky. Ale mrak hrozící jejich lásce bouří se již přiblížil. Starý král, provázen jsa Camillem, v přestrojení byl přítomen celé slavnosti, kde každý host byl vítán, a v ústraní bedlivě vše pozoroval. Divil se sice krásné Perditě, ale zůstal pevný v úmyslu přerušit lásku syna svého k nízké pastýřce. Na otázku, kdo že by byl princ, dostal za odpověď od starého pastýře, že je to bohatý pastýř, jménem Dorikles, jenž uchází se o ruku jeho dcery a míní právě toho dne slavit své zasnoubení. Král tedy přistoupil k princovi, který ve falešných vousích a prostém obleku ho nepoznal, s otázkou, má-li otce, a ví-li tento o jeho úmyslu.

„Neví nic a nedoví se,“ zněla odpověď. Nato vece starý král: „Já myslím, otec na svatbě syna svého že je host, jenž tabuli nejpěkněji okrášlí, a nezvete-li ho, ubližujete mu trochu nesynovsky. Syn má právo, aby si volil ženu; totéž právo však žádá, by otec byl v té věci aspoň tázán o radu.“

Florizel ovšem zamítl tu radu a velel, aby se šlo k zasnoubení. Polixenes však odhodil své přestrojení a stál před zaraženým princem hněvivě volaje: „K rozvodu, mladíku, jehož nesmím zvát svým synem! Setrváš-li při své lásce, vydědím tě, a dívku, která tě okouzlila, jestliže ještě jednou s ní se setkáš, dám ukrutně usmrtit, jakož i jejího starého otce!“ Potom rychle opustil chýši, v níž místo radosti nastal smutek a zděšení.

Hlavně starý pěstoun Perditin naříkal, do jaké že záhuby dcerou byl uvržen. Perdita, ač slova starého krále bolestně ji dojala, nepozbyla mysli a pravila: „Já jsem se nelekla; jednou neb dvakrát chtěla jsem mluvit, upřímně mu říci, že totéž slunce, které svítívá nad jeho dvorem, neukrývá tváře před naší chalupou, nýbrž rovně tak se na ni dívá.“ Ovšem byla ochotna vzdáti se své lásky k vůli princovi. Ale tento objevil se v lásce stálým a odhodlaným si ji vybojovat. I řekl Camillovi, který odloživ rovněž své přestrojení ještě zůstal v chýši: „Za celé Čechy se vší nádherou, kterou bych získal, nezruším své přísahy spanilé milence. Mám blízko na kotvách loď, a pustím se s Perditou na moře, když nemohu jí na břehu chránit.“

Camillo, vida nezlomnou odhodlanost princovu, pojal úmysl posloužit jemu i sobě zároveň. Dal mu radu, aby plul do vzdálené Sicilie, kde rád bude uvítán Leontem, který nic netuší o jeho sváru s otcem. Tam že bude moci uzavřít sňatek s Perditou, k němuž také on mezitím bude hleděti získat jim svolení otcovo, jakmile se jen první hněv Polixenův utiší. Princ uposlechl této rady, vstoupil na svůj koráb s Perditou a jejím domnělým otcem i bratrem, kteří se obávali hněvu králova, a plul, hnán jsa příznivým větrem, k daleké Sicilii.

Camillo po jejich odjezdu odebral se ku králi, oznámil mu, kam se princ odebral, a zaleklý Polixenes, který nechtěl pozbýti Florizela, učinil, co bylo touhou Camillovou: vsedl rovněž na loď a pustil se s Camillem za synem na Sicilii, kam dorazili krátce po příchodu princově na dvůr Leontův.

Král sicilský přivítal Florizela velice vlídně, ač neohlášený jeho příchod byl mu trochu podivný. Tím více byl překvapen, když uzřel po jeho boku Perditu, kterou Florizel vydával za choť svoji, dceru libyjského krále Smala. V tom však přichvátal posel se zprávou, že se blíží král Polixenes, stíhaje prince uprchlého se sličnou pastýřkou. Princ i Perdita velice byli zaraženi nad nepřízní osudu, kterou sňatek jejich byl opět oddálen, ne-li zmařen, a Florizel naříkal, že ho Camillo zradil. Leontes, jehož Perdita svou podobou k zesnulé jeho choti mocně byla dojala, sliboval princi, že bude prostředníkem mezi ním a rozhněvaným otcem, i vydal se mu vstříc. Zatím bez jeho zakročení věc vypadla k všeobecné radosti.

Polixenes s Camillem vystoupivše z lodi potkali se s pěstounem Perditiným a jeho synem. Prostí chudáci vidouce krále pokládali se za syny smrti; padli tedy strachem na kolena a vyjevili mu, že Perdita jest vlastně dítě nalezené, že tedy není, proč je trestati. Na doklad svých slov vytasili se s uzlíčkem, který při pohozené Perditě nalezli. Král s Camillem byli nad obsahem jeho jako vyjevení. Poznali pláštík královny Hermiony, její nákrčník, poznali písmo Antigonovo, o jehož smutné smrti jim mladší pastýř kromě toho podal věrnou zprávu, a nad to vznešenost celé bytnosti Perditiny, matce tak podobné, i její ušlechtilé vlastnosti zvěstovaly s úplnou jistotou, že Perdita je ztracená dcera Leontova.

V tom přišel k nim Leontes s oběma uprchlíky i s celou svojí družinou. Plačky objímal starého přítele svého Polixena i věrného Camilla, jimž kdysi tak ublížil. Ale jak teprve působila naň zpráva, že v spanilé Perditě, která hned na první pohled získala si jeho srdce, vrací mu nebe ztracenou dceru. S nevýslovnou radostí sevřel ji v náruč a smáčel její obličej slzami. Potom najednou zase žalostně zvolal: „Ó, tvá máti, tvá máti!“ Pak zase zetě tiskl v náručí a děkoval starému pastýři, jenž stál jako zkamenělý překvapením. K nim přidružila se Paulina, v níž radost se žalostí vedla ušlechtilý boj. Jedno oko její bylo sklopeno pro ztrátu manžela, druhé zdviženo, že se věštba vyplnila: princeznu od země vzhůru vznášejíc svírala v náručí, jakoby ji chtěla připnout k srdci, aby nebyla v nebezpečenství, že se opět ztratí. Zkrátka, byl to výjev pohnutlivý jako v pohádce.

Leontes stále vypravoval Perditě o spanilosti a vzácných vlastnostech její matky, a Paulina vidouc, jak mocně tímto vypravováním je dojata, pozvala ji se všemi ostatními, by přišli se podívat do jejího domu, kde uzří sochu zesnulé Hermiony, dílo to prý mnoholeté práce znamenitého mistra sochařského.

Paulina zavedla je do kaple, kde stála socha skrytá za oponou. Pak oslovila přítomné řkouc: „Jak bez rovně byl život královnin, překoná též mrtvý obraz, jak myslím, vše, co jste kdy spatřili, neb ruka lidská vyvedla!“ Odrhnula oponu, a všichni s němým ustrnutím pohlíželi na to, co se jim zjevilo. Na podstavci před nimi stála postava do nejmenších maličkostí věrně podobná Hermioně, jenom poněkud zestárlejší, takže Leontes, mocně jsa dojat pohledem na ni, zvolal:

„Postava žije! Jen na mne laj, předrahý kameni, ať mohu říci, že jsi skutečně Hermiona; či raději, ty jsi to, že na mne nelaješ, vždyť jsi byla něžná jak dětinství a milost. Královno, v tvém majestátu vládne kouzlo, ježto přivedlo mi zas na pamět mé hříchy a dceři žasnoucí odňalo ducha, že stojí zkamenělá jako ty!“

Tu vzpamatovala se Perdita a řekla: „Dovolte mně, a nemluvte, že jest to pověra, když klečíc poprosím za její požehnání!“

Když se déle na sochu dívali, vece Leontes: „Neřekli byste, že dýše, že v těch žilách obíhá vskutku krev? Upřené oko prozrazuje hnutí oklamným uměním. Ba, mně se zdá, že od ní vane dech: které hebounké dláto vytesalo dech? Nesměj se nikdo, že ji chci políbit!“

Ale Paulina zabránila mu to, jakož nedopustila, by Perdita políbila soše ruku, pravíc: „Buď odstupte hned z kaple, aneb připravte se na větší úžas, že se socha bude hýbat. Vzbuďte v sobě jen víru. Kdo však myslí, že jednám neprávě, ať odejde!“ Všichni zůstali nepohnuti.

Zavzněla slavná hudba, a Paulina velela: „Čas přišel; sejdi; nejsouc kámen, přistup; ať žasne každý, kdo se dívá. Pojď; zasypu hrob. Strnutí odkaž smrti, život milý tě od ní vykoupil. Hle, jak se hýbe!“

A skutečně socha sestoupila s podstavce, octla se v náručí Leontově a hned na to žehnala Perditě slovy: „Shlédněte, bohové, na nás, a milost vaše ať splyne na hlavu mé dcery!“

Byla to Hermiona s tělem i duší, jež takto mluvila a objímala hned dceru, vyptávajíc se po jejích osudech, hned zase chotě svého, jemuž pro dlouholeté jeho příkladné pokání již odpustila.

Když byla ve mdlobách vynesena ze soudní síně, na zprávu šlechetné Pauliny, kterak věštírna dává naději, že Perdita bude uchována na živu, uchýlila se k Paulině, aby tam vyčkala dceřina objevení. Leontes neměl jí spatřit až zároveň s dcerou, které neuznal. Místo Hermiony pohřbena jen umělá vosková postava, a Leontes, který v zármutku svém pro celé okolí byl slep, toho nezpozoroval. Po šestnácti letech objímal zároveň manželku i dceru.

Paulina se slzami v očích dívala se na všeobecný ten ples. Jí scházel v něm Antigonus, který zaplatil vysazení princezny smrtí. Ale Leontes chtěl také jí nahradit ztrátu, která jím byla zaviněna, a proto provdal ji za šlechetného Camilla, pravě, že také ona si musí vzít muže dle vůle jeho jak on ženu podle její. A tak se stalo.

Pastýři, ochránci a pěstounové Perditini, byli povýšeni do stavu šlechtického, Florizel pak sňatkem svým s Perditou ještě více upevnil staré přátelství obou otců. Leontes znova omladl po boku své milostné choti, které od její ztráty tím více si vážil, a vládl s ní, dlouho ještě se těše z blaha svých milených dítek.

---

1. Ztracená.