Povídky ze Shakespeara/VI. Večer tříkrálový, neb Cokoli chcete

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: VI. Večer tříkrálový, neb Cokoli chcete
Autor: Jan Kabelík
Zdroj: KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 102–121. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete

Na březích illyrských rozpoutala se strašná bouře. K pobřežním skalám byla přihnána loď, které každým okamžikem hrozila nezbytná záhuba. Na palubě její byli Sebastian a Viola, dvojčata to z Messaliny na podiv sličná a podobná sobě jako vejce vejci. Lásku, která od dětství s nimi rostla, bratr a sestra jevili také v této době největšího nebezpečenství, držíce se stále pohromadě, aby buď spolu se zachránili, buď zemřeli. Ale osud jinak usoudil. Loď narazila na skalisko, a za všeobecného zmatku Viola octla se na člunu, který ne bez veliké obtíže dostal se k pevnině. Sebastiana však nebylo nikde.

Viola pobíhala po břehu mořském pátrajíc, nezahlédla-li by ho někde; ale i trosky korábu zmizely, a zdálo se jisto, že milený bratr utonul. To naplnilo ji hlubokým smutkem. Statečný kapitán, jehož přičiněním hlavně Viola zachráněna, pokoušel se jí dodati naděje, že snad přece Sebastian unikl záhubě tak podivuhodně jak ona sama. Vyprávěl jí, že viděl ho, jak přivázal se k silnému stěžni, který se pak prudce s ním hnal po vlnách, až zmizel v dáli. Touto zvěstí Viola byla trochu vzpružena a bohatě za ni odměnila statečného svého zachranitele. Potom teprv pomýšlela na budoucnost.

Byla v Illyrii, zemi, kde tehdy panoval šlechetný kníže Orsino. Kapitán, sám rodák illyrský, vypravoval o něm Viole, že hledá lásky spanilé Olivie, ctnostné a bohaté hraběnky, která po nedávné smrti svého jediného bratra tak těžkému se oddala smutku, že vůbec nechce s nikým se stýkat, ba ani s muži mluvit.

To byla vítaná zpráva pro Violu. Osud její byl velmi podoben slečninu: obě byly úplně osiřely, obě živě ještě cítily hluboký bol nad těžkou ztrátou bratrů. Což nebylo-li by možno vstoupit do služeb Oliviiných? Kapitán sám viděl, že by to bylo místo pro Violu nejvhodnější, ale nebylo pomyšlení dostat se k ní, když nepřipouštěla žádných proseb, ani vévodových. Viola tedy rozmyslila se jinak. Jako dívce hrozilo jí v cizí zemi bez ochránce mnoho nebezpečí; proto umínila si přestrojena jsouc v mužský šat sloužit u vévody, až by čas ukázal, co má dále počít. Uměla pěkně zpívat, také vyznala se dobře v hudbě, doufala tedy, že tato umění jí zjednají u dvora opatření a bezpečnost.

Kapitán, poctivý to muž, ochotně přispěl jí ku pomoci a zařídil vše, co bylo k tomu cíli potřebno. Především obstaral jí oblek, a to na její přání do nejmenších podrobností podobný bratrovu, jehož stále si chtěla připomínati. A když se Viola přestrojila, každý z Messaliny byl by přísahal, že je to Sebastian. Kapitán tedy, který byl u dvora znám, uvedl svého chráněnce k vévodovi, jemuž zalíbil se domnělý panoš hned na první pohled; ze sličné tvářičky jeho upřímně vyzíraly jasné oči, prozrazujíce příchylnou a věrnou duši. Takové měl právě tehdy vévoda potřebí, a proto přijal Cesaria,[1] tak nazvala se Viola, hned do služby.

Každým dnem stoupal nový panoš v přízni vévodově, takže dvořané slibovali mu skvělou budoucnost, ač nebude-li vévoda nestálý, jako býval. Domnělý Cesario stal se záhy jeho důvěrníkem, a pán rozevřel před ním nejtajnější hlubiny své duše, dohledávaje se takto útěchy a úlevy. Stále totiž marně se ucházel o Olivii. Jsa povahy měkké a málo rázné, nepomýšlel na to smělou odvahou dobýt si její přízně, nýbrž vzkazoval tužby své po poslích, kteří byli odbýváni jen od služek vždy s touž odpovědí, že smutek nedovoluje slečně na sňatek ani pomyslit. A odmítaný nápadník kojil žal svůj hudbou i procházkami v krásném loubí svého parku, zanedbávaje jak činnosti vladařské, tak i zábav muži příslušných. Ve Viole viděl konečně pravého poslíčka lásky; soudilť, že Olivie raději bude poslouchat, až bude líčit žal jeho lásky mladičký, sličný panoš.

A Viola slíbila namluvit mu slečnu, pokud to bude v její moci, ač tak činila s těžkým srdcem. Pocítilať i ona již slast a tíseň první lásky, když tak volně a důvěrně denně stýkala se s mladým vévodou, který mimo jakous měkkost a trochu nestálosti ozdoben byl hojnými pěknými dary ducha i půvaby tělesnými. A najednou jí právě bylo určeno namlouvati tomu, komu byla by sama chtěla být chotí!

S těmito smutnými myšlenkami Viola kráčela k nádhernému paláci hraběnky Olivie, kde tato při všem bohatství svém trávila život smutný, nemajíc ani jediné spřízněné duše kolem sebe. Okolí její bylo málo vhodno k tomu, by dodalo jí chuti k novému, svěžímu životu.

Především žil u Olivie strýc její, pan Tobiáš Říhal, obstarožný to již muž, přítel šprýmův a žertu, někdy ovšem velmi hrubého rázu, a ještě větší ctitel vína. Pro tento svůj zlozvyk měl velmi znamenitou omluvu: pil prý na zdraví své milované tetičky. Ze samé lásky příbuzenské pan Tobiáš postaral se jí též o ženicha, ovšem podle svého vkusu.

Byl to pan Ondřej Šklebílek, muž, který měl jedinou přednost: své tři tisíce dukátů ročních důchodův, od kterých právě pan Tobiáš snažil se mu co nejdřív odpomoci. Jinak byl Šklebílek pijan, hrubec, jenž si marně dodával vzezření člověka vzdělaného a jemného, rváč, když viděl před sebou slabého protivníka, zbabělec však, jakmile padl na muže udatného. Za Šklebílkovu štědrost pan Tobiáš sliboval mu ruku sličné Olivie, ač tato si ženicha ani nevšímala.

Domácí správce Oliviin Malvolio byl muž poctivý sice a spravedlivý v konání svého úřadu, jinak však naprosto nesnesitelný svým puritánským smýšlením, které nicméně nevyvarovalo ho veliké chyby, ješitnosti; kdokoliv se naň vlídně podíval, o tom byl jist, že se do něho zamiloval. Služebnictvo i s panem Tobiášem nenávidělo Malvolia pro jeho pýchu a donašečství a proto nastrojeným žertem přivedlo jej k přesvědčení, že miluje ho sama Olivie, a tak pomstilo se mu, když Malvolio učinil se nakonec před svou paní nevýslovně směšným.

Jediný rozumný a dobrý člověk v nejbližším okolí Olivie byl její šašek, ale ten, stoje společensky hluboko pod ní, nemohl býti jejím důvěrníkem, třeba ve vtipech svých často jí dával dobrou radu.

Do takového domu tedy přicházela Viola a hned u vrat zadržena opilým panem Tobiášem. Jelikož pak bylo důvodné podezření, že přichází s poselstvím od vévody, Malvolio vyšel, aby ji odbyl. Byloť služebnictvu přikázáno pro ten případ slečnou toto: „Přijde-li posel od vévody, jsem nemocna, neb nejsem doma: cokoli chcete.“ Do té doby každý na takovou odpověď odešel. Viola byla stálejší a setrvala klidně u vrat, takže Olivie překonána konečně její vytrvalostí kázala ji předpustit, třeba jen z té příčiny, by sama oznámila vévodovu poslovi, že všecky snahy jeho jsou marny.

Ani tváře její neměl posel uzřít, a proto přijala Violu zastřena jsouc hustým závojem a k tomu za přítomnosti své služky.

„Přeskvělá, převýtečná i nevyrovnaná kráso,“ oslovila ji po způsobu výmluvných panošů Viola, „povězte mi, prosím, jste-li slečna tohoto domu, neb jsem jí jaktěživ neviděl. Nerad bych svou řeč zahodil, neboť jsem si dal mnoho práce, abych ji uměl zpaměti.“ „Odkud jste přišel, pane?“ otázala se Olivie, jíž se zalíbilo vystoupení domnělého panoše. „Mohu málo víc říci, než jsem se naučil nazpamět, a tato otázka není v mé úloze,“ odpověděla Viola. „Milá, zlatá, dejte mi přímé ujištění, jste-li slečinka toho domu, abych ve své řeči pokračoval!“ „Jste herec?“ zněla další otázka Oliviina, na kterou dostala odpověď: „To ne, mé tajemné srdéčko, a přece přísahám při samých kličkách šalby, nejsem, koho hrají. Jste vy slečinka domu?“

Olivie byla stále zvědavější na poselství tohoto roztomilého panoše a proto prohlásila, že jest, a vyzvala Violu, by oznámila, co má poručeno. Ta však pravila, že to náleží jen sluchu slečninu, a dosáhla skutečně, že služka odeslána z komnaty.

„Dobrá slečinko, dejte mi uzřít svou tvář,“ prosila Viola, když octla se s Olivií o samotě, neboť by byla ráda poznala tu, která poutala lásku jejího velitele a miláčka.

Smělý a při tom přece jemný panoš víc a více zamlouval se Olivii, takže povolila jeho přání, se slovy: „Vyhrneme tedy oponu a ukážeme vám obraz. Pohleďte, pane, není-li dobře dělán,“ odhalila závoj.

„Výborně dělán; toť pravá krása, kde červeň i bělost sama přeútlá ruka přírody vkreslila ve tvář,“ zvolala Viola, vidouc tuto dokonalou krásu. „Jste však, slečno, ze všech dívek nejkrutší, vložíte-li ty vděky do hrobu, nezůstavíc světu kopie.“

Smutek Oliviin za této rozmarné řeči stále mizel, a ona pravila žertovně: „Ó pane, nechci býti tak tvrdého srdce. Vydám rozličné seznamy své krásy: udělá se inventář, a o každé částce, každém kousku zvlášť buď přivěšen lístek k mé poslední vůli: item, dva rty slušně červené; item, dvě sivé oči s víčky na ně; item, krk a brada a tak dále. Byl jste sem poslán mne vycenit?“

„Co jste, již vidím,“ vece Viola. „Příliš hrdá jste; třeba však diblice, jste krásná. Můj vládce vás miluje, vzývaje vás s hojnými slzami a se vzdýcháním, a ta láska by měla být splacena, třeba jste krásy korunou.“

„Váš pán zná mou mysl. Nelze mi ho milovat, ač znám všecky jeho ctnosti. Tu odpověď si mohl dávno vzít,“ rozhodně děla Olivie.

„Kdybych já vás miloval ohněm svého pána, ustrojil bych si chýšku z vrbí před vaší branou, vzýval vás, psal písně o zhrzené lásce, pěl bych je hlasně v samu tichou noc, vy byste neměla mezi nebem a zemí oddechu, pokud bych nedošel slitování,“ vřele ujišťovala Viola.

A jak takto se zápalem mluvila, Olivie cítila, kterak vkrádá se jí v srdce láska k tomuto sličnému a výmluvnému panošovi. „Toť bysto činil příliš moc,“ odmítala na zdání tato slova, která ve skutečnosti ráda slyšela. „Jaký jest váš rod?“

„Jest nad to postavení mé, ač se mi dobře vede; jsem šlechtic,“ zněla odpověď.

„Vraťte se již k pánovi,“ končila rozmluvu Olivie, „že nemohu ho milovat. Ať již neposílá nikoho, leč byste snad vy přišel mně říci, jak to béře. Buďte zdráv.“ Při tom podávala Viole odměnou sáček s penězi, jejž tato hrdě odmítla.

Dlouho pohlížela za ní Olivie. Výtečnosti domnělého jinocha dobyly si jejího srdce, i přála si, aby to byl vévoda přestrojený za sluhu. Nedbajíc, jak bude posuzována, zavolala Malvolia a poslala za panošem prsten se vzkazem, že prý nechce podržet prstenu, jejž přes odmluvu u ní zanechal, aby tedy nelichotil pánu a nekojil jeho nadějí; chce-li, že prý poví zítra jemu samému příčinu toho.

Bystrá Viola prohlédla hned, že poslaný prsten jest závdavkem lásky slečniny. Poznala dobře z milostných jejích pohledů, jak velice se jí zalíbila, a podivila se, jak podivně osud s nimi zahrává: vévoda vroucně miloval Olivii, Viola sama jeho, Olivie pak blouznila po domnělém panoši. Rozluštění této zápletky ovšem bylo Viole ponechat času.

Za těch okolností vévoda nedověděl se od ní také nic potěšitelného; jen to zdálo se být jakýms pokrokem, že Viola konečně dostala se k Olivii. A opět zazněla v paláci hudba, nejlepší to lék rozbolněné a přecitlivělé duše vévodovy. Viole jednak sice bylo ho líto, jednak však vzrůstala v nejskrytějším jejím srdci naděje, že snad jednou dobude si sama lásky svého pána, když by jeho snaha o hraběnku Olivii zůstala marna. Také její mysli lahodila půvabná melodie hudby, která jevila se jí věrným výrazem srdce plného lásky.

Úsudek její velice se zalíbil vévodovi, jenž z něho usoudil, že panoš, ač mlád, již je zamilován. A Viola hluboce se uzarděvši přiznala se, že tak trochu. „Jaká je dívka a kolik je jí let?“ vyzvídal dále vévoda. „Vaší podoby,“ směleji prozrazovala Viola. „As tolik let jí jako vám, můj kníže!“ Vévoda usmíval se této prostomyslnosti a pravil: „Nehodnať tebe pak a příliš stara. Milka tvá má býti mladší tebe, sice tvá náklonnost nepotrvá pevně.“

A znova posílal Violu k ukrutné své krásce, doufaje, že domluvami jejími získá konečně Olivii. „Leč, pane, jest-li nelze jí vás milovat?“ namítla Viola. „Nepřijmu té odpovědi,“ děl vévoda. „Však musíte,“ tvrdila Viola. „Nu, dejme tomu, že kterás dívka trápí se v srdci stejně láskou k vám, jak vy k Olivii, a vám jí nelze milovat. Řeknete-li jí to, nemusí-li přijmout té odpovědi?“ „Není té hrudi ženské,“ vytáčel se vévoda, „která by vydržela ránu tak mocné vášně, jako je láska má; ženám schází schopnost tolik lásky uchovat.“

„Však vím až příliš dobře, jakou láskou i ženy mohou muže milovat. Jsou věru srdcem jako my,“ odporovala Viola. „Můj otec měl dceru, jež muže tak milovala, jako bych snad já, jsa ženou, miloval Vaši Milost.“ S účastenstvím tázal se vévoda po osudě této dívky, a Viola se srdcem přetékajícím žalostí líčila mu, aniž co tušil, svůj vlastní los a dobře zároveň naznačila rozdíl mezi láskou jeho a svou takto: „Své lásky, můj kníže, neprojevila nikdy, leč tajnotě, jak červu v poupěti dala užírat svou růměnnou tvář, trvala v stálé zastesklosti. Zda nebyla to láska? My mužové máme více řečí, přísah; ale je to více na odiv. Libujeme si více ve slibech než ve stálé a pevné lásce projevované skutky.“

A když vévoda rád by se byl dověděl, skonala-li sestra jeho láskou, pravila: „Co bylo dcer i synův otcových, zde ve mně vidíte, a nevím přec…“ Ale v tom se zarazila v obavě, aby snad neopatrným slovem nevčas se neprozradila, a proto převedla řeč rychle na jiné pole, kam snadno jí bylo odvést mysl zamilovaného vévody: prohlásila, že opět vypraví se k slečně Olivii.

Jak různý byl druhý její příchod od prvního! Nikdo již jí nezdržoval, a hned uvedena byla k Olivii. Beze všeho pokynu octla se s ní o samotě. Tehdy teprve dověděla se Olivie přijatého jejího mužského jména. „Cesario sluje sluha váš, krásná hraběnko,“ představila se jí Viola; „neboť vévoda je sluha váš, a kdo je sluhou jeho, jest i vaším: tak sluhy sluha slouží vám a přichází vás jemu naklonit.“ Po tom ovšem netoužila Olivie, která přála si lásky panoše samého. A zase stud její dívčí vytýkal jí, že se mu tak podkládá jako posledně, kdy poslala za ním prsten, jevíc dost člověku chápavému — za takového pokládala Violu — aby si utvořil třeba nepravý soud o její hodnotě. Tázala se tedy, co si o ní Viola pomyslila.

„Bylo mi vás líto,“ odvětila Viola. To nebyla ovšem odpověď podle přání hrdé krásky, ale ta i s lítostí na konec se spokojila, ježto prý bývá již lítost schody k lásce, po které tak prahla. A pouštějíc plnou uzdu své vášnivé náklonnosti zvolala: „Při květu jarních růží, při dívčí věrnosti a cti miluji tebe, Cesario, že ať cokoli řekne svět, lásky své k tobě neztajím.“ Odpověď, již na to dostala, ovšem málo byla přiměřena vřelému jejímu vyznání. Viola rovněž přísahala, že věrného srdce svého neodevzdá ženě, nýbrž chce v něm býti vládkyní sama, a prohlásila, že nikdy již Olivie neuslyší z jejích úst strázně vévodovy.

Toho se ulekla Olivie, neboť byla by pozbyla naděje uzřít panoše, jenž byl celým jejím blahem. Zvala tedy Violu, aby jen opět přišla, že snad přemluví ji konečně přece k lásce k vévodovi, nešetřila vlídných slov, nešetřila darův, aby si ji získala, ale stále jen slyšela od ní, že propustí slečnu ze všech závazků lásky, jen když obšťastní vévodu svou milostí.

Náklonnost slečnina k sličnému panoši neušla žárlivým zrakům pana Ondřeje Šklebílka, který byl odhodlán ihned nechat námluv. To se ovšem nelíbilo panu Tobiášovi, a proto namluvil svému druhu, že Olivie schválně dává přednost panoši, aby nesmělého Šklebílka poškádlila a probudila jeho statečnost. Měl prý by vyzvat panošíka a zasadit mu několik řádných ran, ježto není prý na světě dohazovače lásky, který by muže lépe schválil u ženy než pověst udatnosti. Šklebílkovi zalíbila se tato rada. Chtěl si dodat alespoň zdání udatnosti, které neměl ani za mák, a pospíšil s panem Tobiášem za panošem právě odcházejícím.

Pan Tobiáš těšil se již předem na švandu, kterou nastrojil; bylť přesvědčen, že v mladičkém panoši je právě tolik udatnosti jako ve Šklebílkovi, a pomyslil si, že jich ani potah volů prostraňky k sobě nesvede. V tomto úsudku svém se ovšem nemýlil.

Jakmile Šklebílek vyzval Violu na souboj, zbledla jako stěna, zvláště když jí při tom po straně pan Tobiáš vylíčil jejího odpůrce jako rváče, který v bitce každého poseká. Jak ráda byla by se vrátila do domu požádat Olivii za bezpečný průvod! Ale návrat byl nemožný pro jejího zuřivého soka. Zatím také Šklebílkova udatnost valem se ztrácela, když pan Tobiáš opět po straně namluvil mu, jak velice hoří panoš touhou sraziti se s ním v boji a ukázati tak svou dovednost v šermu, které prý nabyl jsa šermířem šacha perského. Ubohý Šklebílek byl ochoten dát dobrého koně za to, aby byl zbaven těch ran, které jíž cítil na těle. Ale pan Tobiáš nepopustil, a oba sokové s bázní a třesením tasili kordy. Viola již již vůči hrozícímu nebezpečí chtěla se přiznati, že je žena, když přišla jí neočekávaná pomoc.

Statečný muž osmahlých lící, který právě šel okolo a viděl ji chystat se do boje, přikvapil volaje: „Schovejte meče! Ublížil-li vám ten mladík, vezmu chybu jeho na sebe, a pakli jste jej urazil v něčem vy, vyzývám vás do boje místo něho!“ Pan Tobiáš byl nemálo rozezlen nad tímto zakročením, které mu pokazilo jeho drsný žert. Zato Viola si oddechla, pohlédla vděčně na svého ochránce a použivší jeho ochrany ráda zastrčila kord do pochvy. S velikým spěchem následoval jejího příkladu Šklebílek, jsa šťasten, že vyvázl bez pohromy.

Neznámý se však potkal se zlým osudem. Zakročením svým upoutal na sebe pozornost; dva právní sluhové přistoupili k němu a zatkli ho jménem vévodovým jakožto nebezpečného škůdce jejich země, jmenujíce ho Antoniem. Ten vida nezbytí byl ochoten jíti do vězení a obrátil se k Viole pravě: „To mám z toho, že jsem vás hledal. Není pomoci, musím pykat. Jsem teď donucen žádat zpět měšce s penězi, jejž jsem vám dal, a želím víc toho, že vám nemohu již prospět, než svého osudu.“ Viola byla zaražena touto řečí, jíž nerozuměla, a tázala se: „Jakých peněz, pane? Že jste se osvědčil tak laskavým ke mně, a že jsem pohnut vaší strastí, rád vám půjčím něco ze své skrovné zásoby. Zde polovice mých peněz.“

„Vy to upřete? Zda možno?“ rozhorleně zvolal Antonio. „Neškádlete mne v mé tísni, sice vyčtu vám služby, které jsem vám prokázal.“ Viola ujišťovala ho, že neví o ničem, ni hlasem ni tváří že ho nezná, a nevděk že více má v záští než všeliké jiné neřesti, jež hyzdí člověka. Stráž již netrpělivě pobízela Antonia k odchodu. I vzkřikl ještě s bolestným rozechvěním: „Ó, nebesa, hocha toho, jenž napolo tkvěl v tlamě smrti, jsem z ní vytrhl a pečoval oň se svatou přímo láskou. Jak bídnou modlou se stal ten bůžek!“ Obrátiv pak se k Viole doložil: „Krásnou tvář jsi poskvrnil, Sebastiane, neboť v ctnosti je krása.“ Potom dal se odvésti stráží, jakoby nechtěl již patřit na nevděčníka.

Viola pohlížela za ním, jsouc na rozpacích, jak si má jeho jednání a slova vyložit. Ten zápal, s kterým Antonio mluvil, nasvědčoval, že mluví pravdu, a ta byla pro ni mnohoslibná. Mýlil-li se v osobě, zachránil zajisté bratra jejího, který tak jí byl podoben jak tělem, tak šatem, že každý se v nich musel mýlit. Také jméno Sebastianovo, jež Antonio za řeči vyslovil, tomu nasvědčovalo. Ale než se vzpamatovala, neznámý se stráží již zmizel, a ona s radostnou nadějí v srdci odcházela do paláce vévodského.

— Domnění její bylo správné.

Sebastian skutečně zachráněn byl z příboje mořského, kterým plul přivázán jsa k stěžni, kapitánem Antoniem. Ani on neradoval se plně ze svého zachránění, když vzpomínal si na půvabnou svou sestru, jejíž duši ani závist nemohla nenazvati krásnou. A tolik krásy a dobroty bylo pohřbeno — tak byl přesvědčen — v mořské tůni! Antonio srdečně si zamiloval ušlechtilého mladíka a nechtěl ho ani opustit. Když Sebastian umínil si jít do hlavního města ke dvoru Orsinovu, Antonio váhal, má-li ho doprovodit; bylť kdysi tolik uškodil v námořních půtkách loďstvu vévodovu, že nemohl se bez největšího nebezpečenství odvážit do jeho města. Konečně přece zvítězilo mladé, ale pevné přátelství k Sebastianovi, že přes jeho obavy ho doprovodil do města.

Sebastian jsa tam poprvé vyšel si prohlédnout pamětihodnosti, Antonio pak, aby co nejméně vydával se v nebezpečenství, uchýlil se do předměstské hospody, dav dříve mladíkovi k volnému použití svůj měšec, kdyby si snad chtěl koupit nějakou drobnůstku. Když Sebastian dlouho se nevracel, starostlivý Antonio vydal se za ním a při tom setkal se s Violou a zastal se jí, poněvadž pokládal ji za svého chráněnce. Odtud také trpký nářek nad nevděkem domnělého Sebastiana.

Pan Tobiáš se Šklebílkem byl přítomen celému tomu výjevu, a slova cizincova zdála se mu pravdivými; tak nabyl přesvědčení, že panošík, který tak nevděčně opustil svého přítele, je špatný člověk. Ten neměl být ušetřen výprasku. Proto také pan Tobiáš oznámil panu Šklebílkovi, že panoš je, do opravdy mluveno, notný zbabělec. Neptejte se, jaká zmužilost vjela rázem do pana Šklebílka! Co mu nohy stačily, spěchal ven a ohlížel se po svém sokovi.

Právě v tu chvíli šel okolo Sebastian. Byl v hospodě a nenašed tam Antonia pustil se znova za ním do města. Šklebílek, uzřev ho a pokládaje ho za Violu, přihnal se směle a zasadil mu pěstí ránu se slovy: „Nuž, pane, mám vás tu zas! Tohle pro vás!“ Ale běda, přišel na nepravého! Sebastian vrátil mu ránu i s úrokem takovou silou, že Šklebílek div se udržel na svých slabých nožkách. Pan Tobiáš, vida nečekanou pohromu svého přítele, spustil pokřik a byl by se málem sám dostal se Sebastianem v půtku.

Na povyk ten přispěchala Olivie, by se ujala svého domnělého miláčka. Hněvivě obořila se na oba staré výtržníky, kteří celí schlíplí odešli, načež zvala Sebastiana do domu nazpět.

Tento jako vyjeven díval se na skvělou krásku, která tak přátelsky a vlídně se k němu měla. Všecko zdálo se mu pouhým snem. S přáním, aby do smrti snil tak sladce, uchopil se ruky Oliviiny a rád následoval spanilé své vůdkyně. Dříve nepřístupný, odmítavý miláček zdál se ovšem Olivii dokonale proměněn. Sebastian nerozuměl, odkud ta náhlá náklonnost, kterou mu dávala tak nepokrytě na jevo slečna patrně urozeného rodu, jež ve všem svém ostatním počínání jevila se nad míru rozumnou, jemně a zároveň pevně vedouc správu celého domu, a byl by si vroucně přál mít při sobě zkušeného Antonia, by mu poradil, jak si vésti. Nemaje ho, poslechl hlasu srdce svého, a ten mocně ho vybízel oběma rukama sáhnout po štěstí, jež ho tak slepě potkalo, a zasnoubit se s Olivií po jejím přání.

Olivie totiž chtěla si pojistit lásku a věrnost svého milence sňatkem zatím tajným, který by pak byl ve vhodný čas veřejně prohlášen. A tak se stalo. Byli sezdáni v domácí kapli od zámeckého kaplana slečnina. Po sňatku Sebastian opustil na chvíli svou choť, neboť přátelství ho nutkalo oznámit důležitou a radostnou tuto událost Antoniovi.

Co se toto událo, vévoda s průvodem svým, v němž byla také Viola, bral se k Olivii, aby s ní sám promluvil. V ulici nedaleko jejího paláce potkal právní sluhy se zajatým Antoniem, jehož hned poznal, a tázal se, jaká šílená smělost ho přivedla v moc těch, z nichž si libovolně učinil svými nájezdy nepřátele. Antonio pak vypravoval, že se to stalo z přátelství k mladíkovi, jehož zachránil z moře, jemuž půjčil peníze a zase ho bránil, kdežto chráněnec jeho, když jej zatkli pochopové, všecko mu upřel. Při tom ukázal na Violu, to že je onen nevděčník. Vévoda se nad tím velmi podivil, jelikož důvěřoval v poctivost svého Cesaria, který tvrdil, že Antonia nezná. Na jeho otázku, kdy že došel do města, Antonio dal v odpověď, že právě toho dne, ale že před tím tři měsíce stále dlel s nevděčným jinochem.

„Brachu, mluvíš pomateně,“ rozhodl vévoda, „neboť ten hoch mně již tři měsíce slouží. „Ó, nebe na zemi!“ přerušil se v tom. „Zde přichází hraběnka!“ Od té doby nebylo pro vévodu nikoho jiného leč Olivie, a proto též Antonio zůstal nepovšimnut stranou, nevěda, jak si vysvětlit výrok Orsinův.

Pro Olivii zase nebylo knížete; za ním stála Viola, domnělý to její choť, a k ní se stále obracela, knížete při tom nevlídně odbývajíc. Nakonec vévoda, rozhněván jsa tím okázalým projevem její přízně k Viole, velel, by Cesario hned ho následoval, aby se pomstil na něm a v něm zároveň ztrestal Olivii. Viola byla ochotna i tomuto rozkazu se podrobit. Na otázku poděšené Olivie, kam že odchází, odvětila se zápalem: „Za ním, jejž miluji nad život, víc nežli kdy budu milovat ženu.“ To bylo ovšem trpké slovo pro milující choť, a Olivie vypukla v hořký pláč, že jest oklamána Cesariem, kterému tak rychle prý vymizela z mysli přísaha věrnosti. Zovouc Violu svým manželem, vybízela ji, by bez bázně brala štěstí, jehož dostalo se jí údělem. Když pak Viola stále zapírala, pravíc, že tu je zajisté jakás mýlka, přivolán byl zámecký kaplan, který dosvědčil, že skutečně ji s Olivii před krátkou chvílí oddal.

V knížeti zatím zvítězila šlechetná mysl; vida že je naděje na Olivii pochována, upustil ode všelikých mstivých záměrů. Jenom proti Viole zlost jeho propukla ve slovích: „Ó, pokrytecké mládě! Co z tebe bude, až ti čas pokryje hlavu šedinami? Jdi s Bohem, měj si Olivii, hleď však, abych Tebe nikdy nepotkal!“ S pláčem přísahala Viola, že je nevinna, že o ničem neví; vévoda jí nevěřil, a Olivie se nad její bázlivostí a neupřímností velice rmoutila.

V tom přicházel ulicí nazpět Sebastian a uzřel svého dobrodince v průvodu soudních sluhů. S výkřikem: „Antonio, drahý Antonio!“ letěl mu v náruč.

Všichni se ohlédli a patřili na něho s nesmírným údivem. První vzchopil se Antonio a dal všeobecnému tomu úžasu projev slovy: „Vy — Sebastian? Jak jste se rozdělil?“ A při tom ukázal na Violu, kterou, jakož i choť svou, Sebastian teprv v té chvíli zpozoroval. S velikou radostí přistoupil k oběma, a několika vzájemnými dotazy přesvědčili se on i Viola, že jsou bratr a sestra.

Těžko vypovědět, s jakou radostí se objímali a jakým potěšením z toho bylo naplněno také nejbližší jejich okolí. Olivie nabyla jistoty, že láska Sebastianova náleží cele jí, a také vévoda prohlédl. Jak před ním Viola stála, třeba ještě v šatě panošském, majíc oči zarosené slzami radosti, tváře nachově zbarvené mocným dojmem posledních tak různých příběhů, zdálo se mu, že krása Oliviina před ní bledne. Ta tam byla jeho chabá, ve vzdeších a hudbě si libující náklonnost k hraběnce, duši jeho celou naplnila vroucí láska k té, ježto tak se mu zamlouvala již jako panoš. Přistoupil tedy k Viole a pravil: „Ty, hochu, jsi mně často říkával, že bys nemiloval dívky tak jak mne.“ „A to stvrdím novou přísahou,“ vřele dosvědčovala Viola, „kterou zachovám tak věrně, jak klenba nebes chová oheň, jenž dělí den a noc.“ Vévoda pak odvětil: „Tvůj pán tě propouští; a za všecku službu tak příkrou pro dívčí povahu a nízkou pro útlý a něžný tvůj mrav, i že tak dlouho pánem jsi mne zvala, od té doby máš býti pána svého paní!“

Olivie pozvala vévodu a Violu do svého paláce, a ještě téhož dne týž kněz požehnal jejich sňatku, co oddal již Olivii se Sebastianem. Že Antonio, který zachránil švakra šťastného knížete Orsina, nejen vyvázl beztrestně, nýbrž propuštěn ještě nad míru milostivě, netřeba snad ani podotýkati. Ještě dlouho pak navštěvoval své známé v hlavním městě illyrském, těše se srdečně ze zaslouženého jejich štěstí.


  1. Čti: Česario.