Povídky z jedné kapsy/Tajemství písma

Povídky z jedné kapsy Karel Čapek
Jasnovidec	Tajemství písma	Naprostý důkaz

Údaje o textu
Titulek:	Povídky z jedné kapsy
Podtitulek:	Tajemství písma
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy, Praha 1993 Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70

„Rubnere,“ řekl šéfredaktor, „půjdete se podívat na toho grafologa Jensena, má dnes večer produkci pro zástupce tisku; prý to má být něco epochálního, ten Jensen. Pak o tom napíšete patnáct řádek.“

„Dobrá,“ zabručel Rubner s náležitou služební neochotou.

„Ale dejte pozor, aby to nebyl nějaký švindl,“ kladl mu na srdce šéfredaktor. „Dobře to kontrolujte, pokud možno osobně. Právě proto tam posílám vás, zkušeného člověka —“

„— tedy to jsou, pánové, hlavní zásady vědecké, přesněji řečeno psychometrické grafologie,“ končil toho večera grafolog Jensen svůj teoretický výklad před zástupci tisku. „Jak vidíte, celý systém je vybudován na čistě experimentálních zákonech; ale ovšem praktické užití těchto exaktních metod je tak nekonečně složité, že je nemohu podrobněji demonstrovat při této jediné přednášce. Omezím se na to, že vám prakticky předvedu analýzu dvou nebo tří rukopisů, aniž bych vám teoreticky vysvětloval celý postup své práce; na to bohužel nemáme dnes pokdy. Prosím někoho z pánů o jakýkoliv rukopis.“

Rubner, který už na to čekal, podal hned velikému Jensenovi popsaný list papíru. Jensen si nasadil své čarodějné brýle a podíval se na písmo.

„Aha, ženská ruka,“ ušklíbl se. „Mužské písmo bývá obyčejně výraznější a zajímavější, ale konečně —“ Bruče něco, brejlil pozorně na ten list papíru. „Hm, hm,“ řekl chvílemi a zakroutil hlavou; bylo hluboké ticho.

„Není to snad… od nějaké osoby vám blízké?“ ptal se najednou grafolog.

„Ne, kdepak,“ protestoval honem Rubner.

„Tím lépe,“ řekl veliký Jensen. „Poslouchejte, ta ženská lže! To je první dojem z toho písma: lež, lež ze zvyku, lež jako životní projev. Ostatně je to osoba hodně nízké úrovně; s ní by vzdělaný člověk neměl mnoho o čem hovořit. — Je hrozně smyslná; to písmo má takové zrovna masité formy. A úžasně nepořádná; v jejím okolí to musí vypadat!

To jsou primérní rysy, o kterých jsem vám prve říkal; první, co na člověku poznáte, jsou jeho zvyky, totiž vlastnosti, které se samy, přímo mechanicky zevně vyjadřují. Vlastní psychologická analýza se počíná teprve u vlastností, které dotyčná osoba zapírá nebo potlačuje, protože by se jinak vydala všanc svému okolí. Tedy například,“ řekl klada prst na špičku nosu, „tahle osoba by asi nikomu nepřiznala, co si myslí. Je povrchní, ale povrchní v dvojím smyslu; povrchně se projevuje, má mnoho přízemních zájmů, ale tím vším jenom zakrývá, co si skutečně myslí; a tyto skryté já je zase tak strašně všední: řek bych neřest ovládaná duševní leností. Například podívejte se: to písmo je až nepříjemně smyslné — to je také známka marnotratnosti — a přitom tak vulgárně rozšafné; ta osoba má příliš ráda své pohodlí, než aby hledala nějaké dobrodružství smyslů; ovšem, když se jí naskytne příležitost — ale to není naše věc. — Neobyčejně pohodlná a přitom rozvláčná; když něco udělá, mluví o tom půl dne, do omrzení. Příliš se zabývá sama sebou; je vidět, že nemá nikoho ráda; jenom pro své pohodlí se na někoho těžce pověsí a chce mu namluvit, že ho miluje a že se o něho bůhvíjak stará. Je to jedna z těch žen, před kterou každý muž je slaboch; prostě stane se slabochem z nudy, z toho nekonečného tlachání, z celé té ponižující hmotnosti. Všimněte si, jak je psán začátek slov a zejména vět: tak nějak rozmáchle a měkce. Ta osoba chce poroučet a skutečně poroučí; ale není v tom energie, nýbrž jakási předstíraná důležitost a mnoho řečí; případně ta nejpodlejší tyranie, totiž tyranie slz. To je zvláštní: po každém tom rozmachu je vidět nějaký takový nápadný, zrovna malomyslný pokles; tu osobu něco brzdí, něčeho se pořád leká — nejspíš, aby nevyšlo něco ven, co by ohrozilo její hmotné pohodlí; musí tu být něco moc trapného a pečlivě skrývaného, hm, já nevím; asi něco v minulosti. Teprve po této reakci sebere zase svou sílu nebo spíš životní rutinu, aby konvenčně dopsala slovo — ovšem s tím samolibým a rozvláčným ocáskem na konci; už zase v ní roste sebevědomí. To máte v analýze ten první dojem prolhanosti. Na tom zároveň vidíte, pánové, jak podrobná analýza nakonec musí potvrdit ten první, povšechný, poněkud intuitivní dojem; tuto konečnou shodu nazývám metodická verifikace. Řekl jsem nízká úroveň; ale ta úroveň není dána primitivností, nýbrž nesouladem; to písmo se přetvařuje, dělá se hezčí, nežli je, ale činí to v malichernostech. Ta osoba v lapáliích dbá na jakousi korektnost: dělá pečlivě své tečky nad i, ale ve velkých věcech je nedbalá, bez kázně; bez morálky, prostě šlampa. Nejvíc zarážející jsou čárky; písmo má normální sklon vpravo, ale čárky mají směr obrácený. Dělá to takový divný dojem jako rána dýkou do zad. Je v tom něco potměšilého a úskočného. Řekl bych obrazně, ta osoba by dovedla člověka probodnout zezadu; ale neudělá to pro svou pohodlnost — a pro nedostatek fantazie. — Myslím, že nám to stačí. Má někdo jiný, zajímavější rukopis?“

Tedy toho večera přišel Rubner domů jako mrak.

„To je dost, že už jdeš,“ řekla paní Rubnerová. „Večeřel jsi někde?“

Rubner na ni chmurně pohlédl. „Už zase začínáš?“ zabručel hrozivě.

Paní Rubnerová zvedla udiveně obočí. „Prosím tě, cože zase začínám? Já se jenom ptám, chceš-li večeři.“

„Tak vida,“ řekl Rubner s odporem. „O jiném ty ovšem neumíš mluvit než o tom žvanci jídla. To jsou ty tvé přízemní zájmy. To je tak ponižující, to věčné tlachání, ta hmotnost a nuda —“ Rubner vzdychl a beznadějně mávl rukou. „Já vím, tím se dělají z mužů slaboši.“

Paní Rubnerová položila šití do klína a pozorně se na něho dívala. „Franci,“ řekla starostlivě, „stalo se ti snad něco nepříjemného?“

„Aha,“ vyhrkl Rubner jízlivě. „Už se zas o mne staráš, viď? Nemysli si, prosím, že mně to namluvíš! Holenku, jednou člověk prokoukne tu celou prolhanost; jednou si uvědomí; jak se na něj někdo těžce pověsil jen pro své pohodlí… a z pouhé smyslnosti. Fuj,“ zařval Rubner, „člověk se zrovna otřese!“

Paní Rubnerová zavrtěla hlavou a chtěla něco říci; ale raději sevřela rty a začala rychle šít; bylo ticho.

„Tady to vypadá,“ zasykl po chvíli Rubner a těžce se rozhlédl. „Nepořádek a šlampáctví — to se ví, v lapáliích, to se kouká na pořádek a korektnost; ale ve větších věcech… Co tady mají co dělat ty hadry?“

„Spravuji ti košile,“ dostala ze sebe paní Rubnerová se sevřeným hrdlem.

„Spravuješ košile,“ vysmíval se Rubner; „tak vida, ty spravuješ košile! To se rozumí, o tom musí vědět celý svět, že? Půl dne se musí mluvit jen o tom, že někdo spravuje košile! To se s tím nadělá řečí a důležitosti! A ty si myslíš, že proto tu můžeš poroučet? Á, pane, to teď přestane!“

„Franci;“ vydechla paní Rubnerová s úžasem, „udělala jsem ti něco?“

„Copak já vím?“ utrhl se Rubner. „Já nevím, cos udělala; já nevím, nač myslíš a co máš za lubem; já nevím o tobě nic, docela nic, protože ty zatraceně skrýváš, co v tobě vězí! Já neznám ani tvou minulosti“

„Dovol;“ vzkypěla paní Rubnerová; „tohle už přestává všechno! Řekneš-li ještě něco —“ Vší mocí se ovládla. „Muži,“ řekla s hrůzou, „co se to s tebou stalo?“

„Aha,“ prohlásil Rubner vítězně, „tady to máme! Čeho ses tak lekla? Snad aby něco nevyšlo ven, co by ohrozilo tvůj blahobyteček, he? To známe; ona se i ve všem pohodlí někdy najde příležitost k nějakému tomu dobrodružství, že?“

Paní Rubnerová seděla jako zkamenělá. „Muži,“ vypravila ze sebe polykajíc slzy, „máš—li něco proti mně… tedy to, proboha, řekni rovnou!“

„Docela nic,“ kázal Rubner s mohutnou ironií, „ale kdepak, docela nic proti tobě nemám! To přece nic není, má-li člověk ženu bez kázně, bez morálky; prolhanou; nepořádnou; vulgární, línou, marnotratnou a hrozně smyslnou! A k tomu ještě tak nízké úrovně —“

Paní Rubnerová zaštkala a povstala, pouštějíc své šití na zem.

„Přestaň s tím,“ okřikl ji muž s opovržením, „to je ta nejpodlejší tyranie, tahle tyranie slz!“

Ale to už paní Rubnerová ani neslyšela, neboť dusíc se křečovitým pláčem vrhla se do své ložnice.

Rubner se tragicky zachechtal a strčil ještě hlavu do dveří: „Vrazit člověku dýku do zad,“ křikl, „to bys ještě dovedla; ale i na to jsi příliš pohodlná!“

Večer nato zapadl Rubner do své obvyklé hospody „Tady čtu zrovna ve vašich novinách,“ přivítal ho pan Plečka, pohlížeje přes brýle, „jak velebí toho grafologa Jensena. Je na tom něco, pane redaktore?“

„Je, a mnoho,“ řekl pan Rubner. „Tak, pane Jančík, třeba mně dejte tu roštěnou, ale ať není tvrdá. Poslouchejte, to je fenomén, ten Jensen; já ho viděl včera. On vám to písmo analyzuje naprosto vědecky.“

„Pak teda je to švindl,“ mínil pan Plečka. „Pane, já věřím všemu, jenom ne vědě. To máte jako ty vitamíny; pokud nebyly žádné vitamíny, tak aspoň člověk věděl, co jí; a teď to nevíte, teď máte v tej roštěnce neznámé životní faktory. Fuj tajksl,“ pravil pan Plečka znechuceně.

„To je něco jiného,“ prohlásil Rubner. „To bych vám, pane Plečko, musil moc dlouho povídat, co je to psychometrie, automatismus, primérní a sekundární znaky a takové ty věci. Ale já vám říkám, že ten člověk čte z písma jako z knihy. A naprosto vám toho člověka trefí, že ho zrovna před sebou vidíte; řekne vám, jaký je, jakou má minulost, nač myslí, co skrývá, no, všechno! Já byl při tom, pane!“

„Jděte,“ bručel pan Plečka skepticky.

„Tak já vám povím jeden případ,“ začal pan Rubner. „Jeden pán — já vám ho nebudu jmenovat, ale moc známý člověk — dal tomu Jensenovi list rukopisu od své ženy. A ten Jensen se na to písmo jenom podívá a hned začne: Ta ženská je prolhaná skrznaskrz, nepořádná, strašně smyslná a povrchní, líná, marnotratná, žvanivá, poroučí doma, má špatnou minulost a k tomu chce ještě svého muže zavraždit! Představte si, ten pán vám zbledl na smrt, protože to všechno bylo doslova pravda. Jen si vemte, on s ní byl dvacet let šťastně živ a docela nic nepozoroval! Za dvacet let manželství nepoznal na té ženské ani desetinu toho, co ten Jensen vykoukal na první pohled! To je přece výkon, no ne? Pane Plečko, to musí přesvědčit i vás!“

„To se divím,“ mínil pan Plečka, „že to ten trouba, ten muž, za těch dvacet let neviděl.“

„Prosím vás;“ řekl honem pan Rubner, „když ona se ta ženská tak šikovně přetvařovala, a on ten muž s ní byl jinak docela šťasten — Takový šťastný člověk nemá žádné oči. A potom, víte, on neměl ty vědecké a exaktní metody. To máte tak: co se vám prostým okem zdá bílé, to má vědecky všechny barvy. Zkušenost, pane, to nic neznamená; dnešní člověk dá jenom na exaktní metody. Tomu se nedivte, že ten dotyčný neměl ani tušení, jakou má doma potvoru; prostě nešel na ni vědeckou metodou, to je to.“

„A teď se s ní dal jako rozvést?“ připletl se do hovoru pan hostinský Jančík.

„To já nevím,“ pravil nedbale pan Rubner, „o takové hlouposti se já nestarám. Mne na tom jenom zajímá, jak se dá z písma vyčíst; co jinak vůbec nikdo nepozná. Považte, že někoho znáte hromadu let jako hodného a slušného člověka, a najednou, bác, z jeho písma shledáte, že to je zloděj nebo prachlump. Panečku, člověk nesmí nikomu jen tak na ksicht věřit; teprve takovou analýzou se ukáže; co v něm vězí!“

„Ale, ale;“ divil se pan Plečka stísněně, „to aby se člověk zrovna bál někomu psát“

„Právě,“ mínil pan Rubner. „Představte si, jaký tahle vědecká grafologie bude mít význam řekněme pro kriminalistiku. Pane, to budou moci člověka zavřít, dřív než něco ukradne; jeho písmo prozradí, že ten chlap má sekundární zlodějský rys, a šups s ním na Pankrác! To má ohromnou budoucnost. Jak vám říkám; to je hotová věda, o tom nemůže být nejmenší pochybností.“ Pan Rubner se podíval na hodinky. „No, deset hodin; to abych už šel domů.“

„Copak dneska tak brzo,“ bručel pak Plečka.

„Ale to víte,“ pravil pan Rubner měkce, „žena by třeba bručela, že ji nechávám pořád tak samotnou.“