Povídky z jedné kapsy/Kupón

Povídky z jedné kapsy Karel Čapek
Šlépěje	Kupón	Oplatkův konec

Údaje o textu
Titulek:	Povídky z jedné kapsy
Podtitulek:	Kupón
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	Lidové noviny. roč. 1928, čís. 7. října, s. 1–3 Dostupné na Digitálníknihovna.cz (scan se špatným OCR a dobovým pravopisem kupon). Též Povídky z jedné kapsy (Městská knihovna v Praze, PDF se špatnou ediční přípravou)
Licence:	PD old 70

Toho horkého srpnového večera bylo na Střeleckém ostrově plno lidí; a tak Mince a Pepovi nezbylo, než aby si sedli ke stolu, kde už seděl nějaký pán s tlustým a smutným knírem. „S dovolením,“ řekl Pepa a ten pán jenom tak pokývl. (Ten protiva, řekla si Minka, zrovna u našeho stolu musí sedět!) První věc tedy byla, že si Minka s gestem vévodkyně sedla na židli, kterou jí Pepa utřel kapesníkem; druhá, bezprostředně následující, byla ta, že honem vytáhla pudřenku a pudrovala si nos, aby se jí proboha v tom horku snad trochu neleskl; a přitom, jak tu pudřenku vyjímala, vypadl jí z taštičky zmuchlaný lístek. Tu se ten pán s knírem shýbl a zvedl ten maličký lístek. „Schovejte si to, slečno,“ řekl zasmušile.

Minka se začervenala, předně proto, že ji oslovil cizí pán, a za druhé proto, že ji mrzelo, že se začervenala. „Děkuju,“ řekla a obrátila se honem k Pepovi. „Víš, to je ten kupón z obchodu, co jsem si kupovala punčochy.“

„Právě,“ řekl melancholicky muž. „Ani nevíte, slečno, k čemu se to může potřebovat.“

Pepa považoval za svou rytířskou povinnost jaksi zakročit. „Načpak schovávat takové hloupé papírky,“ pravil nedívaje se na toho pána. „Člověk toho má potom plné kapsy.“

„To nevadí,“ mínil muž s knírem. „To má někdy větší cenu než já nevím co.“

Minčina tvář nabyla upjatého výrazu. (Ten protiva se nám bude plést do řeči; bože, proč jsme si nesedli jinam!) Pepa se rozhodl, že to skoncuje. „Jakou cenu?“ řekl studeně a svraštil obočí. (Jak mu to sluší, potěšila se Minka.)

„Jako stopa,“ zabručel ten protiva a dodal místo formálního představení: „Já jsem totiž pan Souček od policie, víte? Teď zrovna jsme měli takový případ,“ řekl a mávl rukou. „Člověk ani neví, co nosí v kapse.“

„Jaký případ?“ nemohl se zadržet Pepa. (Minka zachytila pohled mládence od vedlejšího stolu. Počkej, Pepo, já ti dám, mluvit s jinými lidmi!)

„Ale s tou ženskou, co ji našli u Roztyl,“ řekl muž s knírem a chystal se umlknout.

V Mince propukl náhlý zájem, nejspíš proto, že šlo také o ženu. „S jakou ženskou?“ vyhrkla.

„Ale s tou, co ji tam tuhle našli,“ bručel vyhýbavě pan Souček od policie a trochu v rozpacích vyhrabal z kapsy cigaretu; a tu se stalo něco naprosto nepředvídaného: Pepa vjel spěšně rukou do kapsy, rozžal svůj zapalovač a podával tomu člověku oheň.

„Děkuju vám,“ řekl pan Souček zřejmě dojat a poctěn. „Víte, jak našli ženci v obilí tu ženskou mrtvolu mezi Roztyly a Krčí,“ vysvětloval dávaje tím najevo svou vděčnost a přízeň.

„Já o tom nic nevím,“ řekla Minka vyvalujíc oči. „Pepo, pamatuješ, jak jsme byli v Krči? — A co se té ženské stalo?“

„Uškrcená,“ pravil pan Souček suše. „Měla ještě provaz kolem krku. Já nebudu tady před slečnou povídat, jak vypadala; to víte, v červenci — a když tam ležela skoro dva měsíce —“ Pan Souček vyfoukl s odporem kouř. „To nemáte ponětí, jak člověk v takovém pádě divně vypadá. Kdepak, ani vlastní matka by ho nepoznala. A těch much —“ Pan Souček zavrtěl melancholicky hlavou. „Slečno, když se dá pryč jenom ta kůže, tak je s krásou amen. Ale potom určit identitu, to je ten kříž, rozumíte? Pokud to ještě má nos a oči, tak se to dá poznat; ale když to leží dýl než měsíc na slunci —“

„Tak musí ta mrtvola mít nějaký monogram,“ mínil Pepa znalecky.

„Kdepak monogram,“ bručel pan Souček. „Pane, svobodné holky obyčejně nemají žádný monogram, protože si říkají, ale co, beztoho se brzo vdám. Ta ženská neměla žádný monogram, kdepak!“

„A jak byla stará?“ zajímala se Minka účastně.

„Asi pětadvacet, říkal doktor; víte, podle zubů a takových věcí. A podle šatů to mohla být dělnice nebo služka, ale spíš služka, protože měla takovou jako venkovskou košili. A pak, kdyby to byla dělnice, tak by už asi byla po ní sháňka, protože dělnice se obyčejně drží na jednom místě nebo v jednom kvartýru. Ale taková služka, když jednou změní místo, tak o ní nikdo neví a nikdo se už o ni nestará. To je taková divná věc se služkami, že jo. Tak jsme si řekli, když se nikdo po ní dva měsíce nesháněl, tak to nejspíš bude služka. Ale hlavní věc, to byl ten kupón.“

„Jaký kupón?“ ptal se živě Pepa; neboť zajisté cítil v sobě hrdinnou možnost být detektivem, kanadským zálesákem, lodním kapitánem nebo něčím podobným; a jeho tvář nabyla onoho soustředěného a energického výrazu, který už patří k věci.

„To je tak,“ řekl pan Souček pohlížeje zádumčivě k zemi. „Ono se u ní nenašlo dočista nic; ten, co jí to udělal, jí sebral všechno, co by mohlo mít nějakou cenu. Jenom v levé ruce ještě držela utržený řemínek od taštičky, a ta taštička bez řemínku se našla kus dál v žitě. On jí chtěl nejspíš vytrhnout i tu taštičku, ale když se řemínek přetrhl, tak už pro něj neměla žádnou cenu a zahodil ji do žita; ale dřív z ní všechno vybral, víte? Tak v té tašce jenom zůstal zapadlý v takovém faldíčku lístek z tramvaje číslo 7 a takový ten kupón z jednoho obchodu s porculánem na pětapadesát korun. Nic víc jsme u ní nenašli.“

„Ale ten provaz na krku,“ řekl Pepa. „Za tím jste měli jít!“

Pan Souček potřásl hlavou. „To byl jen kus šňůry na prádlo, to nic není. My jsme neměli dočista nic než ten lístek z tramvaje a ten kupón. To se ví, dali jsme do novin, že se našla ženská mrtvola, stáří asi dvacet pět let, šedivá sukně a proužkovaná blůza, a jestli se nějaká služebná asi dva měsíce pohřešuje, tak ať se to oznámí na policii. Dostali jsme přes sto udání; to víte, v květnu tyhle služky nejvíc mění místo, to nikdo neví proč; ale pak se ukázalo, že to byly samé plané údaje. Ale co to dá práce, takové zjišťování,“ řekl pan Souček melancholicky. „Nežli se taková káča, co sloužila v Dejvicích, najde zas někde ve Vršovicích nebo v Košířích, pane, to stojí jednoho člověka celý den běhání. A nakonec to všechno je zbytečné; ta pitomá řehtačka je živá a ještě se člověku vysměje. Teď hrajou pěkný kousek,“ poznamenal s libostí, kývaje hlavou do taktu k Wagnerovu motivu valkýr, do něhož kapela na ostrově vkládala všechnu svou sílu. „Takový smutný, že? Já mám rád smutnou hudbu. Proto já chodím na všechny velké funusy, chytat tam kapsáře.“

„Ale ten vrah musel nechat nějaké stopy,“ mínil Pepa.

„Vidíte tamhletoho frajera?“ pravil pan Souček se zájmem. „Ten dělá pokladničky v kostelích. To bych rád věděl, co tu chce. Ne, ten vrah nenechal žádné stopy. Poslouchejte, když najdete zamordovanou holku, tak na to můžete vzít jed, že to udělal její milenec; to se tak obyčejně stává,“ řekl zádumčivě. „Z toho si, slečno, nic nedělejte. Teda to my bychom věděli, kdo ji oddělal; ale dřív bychom museli znát, která ona je. V tom byla ta celá potíž, že jo.“

„Ale na to,“ řekl Pepa nejistě, „má přece policie své metody.“

„No právě,“ souhlasil těžkomyslně pan Souček. „Například takovou metodu, jako kdybyste hledal jednu kroupu v pytli s čočkou. To už musí být taková trpělivost, pane. Víte, já čtu rád tyhle detektivky, co tam je o těch drobnohledech a takových věcech. Ale co byste si na té ubohé holce drobnohledem vykoukal? Leda že byste se chtěl podívat na rodinné štěstí nějakého toho tlustého červa, jak vede na procházku ty své malé červíčky. Promiňte, slečno; ale mě vždycky mrzí, když něco slyším o metodě. Víte, ono to není jako číst román a předem hádat, jak to dopadne. Spíš to je, jako by vám dali román a řekli: Tak, pane Souček, to musíte přečíst slovo za slovem, a kde najdete slovo ačkoliv, tak tu stránku si zapište. — Teda taková to je práce, rozumíte? Tady člověku nepomůže žádná metoda ani důmysl; musí číst a číst, a nakonec najde, že v té knize není ani jedno ačkoliv. Nebo musí běhat po celé Praze a zjišťovat pobyt nějakého sta Andul nebo Mařek, aby teda detektivně objevil, že žádná z nich není zabitá. O tomhle by se mělo něco napsat,“ mínil nespokojeně, „a ne o ukradeném perlovém náhrdelníku královny ze Sáby. Protože tohle, pane, je aspoň solidní práce.“

„No, a jak jste tedy na to šli?“ vyptával se Pepa, jsa si předem jist, že on by na to šel jinak.

„Jak jsme na to šli,“ opakoval pan Souček zamyšleně. „Nejdřív jsme museli s něčím začít, že jo. Tak jsme tu měli předně ten lístek z tramvaje číslo sedm. Teda dejme tomu, že ta holka, jestli to byla totiž služka, sloužila někde blízko té trati: ono to nemusí být správné, třeba po té trati jela jen náhodou; ale něco musíme ze začátku přijmout, aby se vůbec dalo začít, no ne? Jenže ona ta sedmička jezdí zrovna přes celou Prahu, z Břevnova přes Malou Stranu a Nové Město na Žižkov; teda to zas nic není, s tím se nedá nic dělat. Potom tu byl ten kupón; z toho se dalo poznat aspoň to, že holka před časem koupila v jednom obchodě s porculánem za pětapadesát korun zboží. Tak jsme šli do toho obchodu.“

„A tam si na ni vzpomněli,“ vyhrkla Minka.

„Co vás nemá, slečno,“ bručel pan Souček. „Kdepak by se na ni pamatovali. Ale náš pan doktor Mejzlík, totiž to je náš pan komisař, se tam šel zeptat, jaké zboží se tak může za pětapadesát korun dostat. To je různé, řekli mu, podle toho, kolik kousků toho bylo; ale rovnou za pětapadesát korun, to je jen taková anglická čajová konvička pro jednu osobu. — Tak mně jednu prodejte, řekl náš pan doktor, ale ať je to šmízo, aby to tolik nestálo.

Teda potom si mě pan komisař zavolal a povídá: Koukejte se, Součku, tohle je něco pro vás. Dejme tomu, že ta holka byla služka. Taková služka každou chvíli něco rozbije, a když se jí to stane potřetí, řekne jí paní, vy huso, teď to půjdete koupit ze svého. Teda taková holka jde koupit jenom jeden kus, zrovna ten, co rozbila. A za padesát pět korun je zrovna jen tahle čajová konvička. — To je zatrápeně drahé, povídám mu. A on na to: Člověče, to je právě to. Předně nám to vysvětluje, proč si ta služka ten kupón schovala; pro ni to byla fůra peněz, a třeba si myslela, že jí to jednou paní nahradí. Za druhé, koukejte se: to je čajová konvička pro jednu osobu. Teda buďto děvče sloužilo u osamělé osoby, nebo její paní měla na bytě osamělou osobu, která si v té konvičce nechávala nosit snídani. A ta osamělá osoba byla nejspíš nějaká slečna, protože osamělý pán by si sotva koupil takovou drahou a pěknou konvičku, že jo; páni si obyčejně ani nevšimnou, z čeho pijí. Ještě tak nejspíš to bude osamělá slečna, protože taková frajle v podnájmu má vždycky strašně ráda něco svého a pěkného, a pak si koupí takovou zbytečně drahou věc.“

„To je pravda,“ zvolala Minka. „Víš, Pepo, já ti mám takovou pěknou vázičku!“

„Tak vidíte,“ řekl pan Souček. „Ale kupón od ní už nemáte. A pak mně pan komisař povídá: Teď, Součku, budeme hádat dál; ono to je zatrápeně nejisté, ale někde musíme začít. Koukněte se, osoba, která vyhodí pětapadesát korun za čajovou konvičku, nebude bydlet na Žižkově. (Víte, to zas pan doktor Mejzlík měl na mysli tu trať číslo 7, totiž ten lístek z tramvaje.) Ve vnitřní Praze, tam máte málo podnájemníků, a na Malé Straně bydlí jen takoví, co pijí kafe. Já bych nejspíš hádal na tu čtvrť mezi Hradčany a Dejvicemi, když už tu máme tu sedmičku. Skoro bych řekl, povídá, že ta slečna, co pije čaj z takovéhle anglické konvičky, nemůže jinde bydlet než v takovém domku se zahrádkou; víte, Součku, to už je taková moderní anglická kultura. — Rozumíte, on náš doktor Mejzlík má někdy takové potrhlé nápady. Tak víte co, Součku, povídá, vemte tu konvičku a poptejte se po té čtvrti, kde tam bydlí v podnájmu takové ty lepší slečny; a kdyby některá měla právě takovou konvičku, tak se zeptejte, jestli od její bytné neodešla někdy v květnu služka. Je to po čertech slabá stopa, ale zkusit se to může. Tak jděte, fotr, to už je váš případ.

Teda poslouchejte, já nemám rád takovéhle hádání; pořádný detektiv přece není nějaký planetář nebo jasnovidec. Detektiv nemá tak mnoho špekulovat; někdy sice náhodou kápne na to pravé, ale náhoda, to není poctivá práce. Ten lístek z tramvaje a ta čajová konvička, to je aspoň něco, co vidím; ale to ostatní je jen… dílo obraznosti,“ pravil pan Souček trochu se ostýchaje užít tak vzdělaného slova. „Teda já jsem na to šel po svém; šel jsem v té čtvrti dům od domu a ptal jsem se, nemají-li tam takovou čajovou konvičku. A představte si, v sedmatřicátém domě, kam jsem po pořádku přišel, povídá služka, jejej, zrovna takovou konvičku má naše slečna; co bydlí u naší paní! Tak jsem se nechal ohlásit u té paní. Ona to byla nějaká vdova po generálovi a pronajímala dva pokoje slečnám; a jedna ta slečna, nějaká slečna Jakoubková, profesorka angličtiny, měla právě takovou konvičku na čaj. Milostpaní, povídám, neodešla od vás někdy v květnu služka? — Odešla, řekla ta paní, říkali jsme jí Mařka, ale jak se jmenovala dál, to už nevím.

A nerozbila někdy předtím té slečně tu konvičku? — Rozbila, řekla ta paní, a musela ze svého koupit novou; ale propána, jak o tom víte? Vidíte, milostpaní, povídám, my se dozvíme všecko.

Teda pak už to šlo lehko; nejdřív jsem zjistil služku, se kterou ta Mařka kamarádila – poslouchejte, každá služka má vždycky jen jednu kamarádku, ale té řekne všecko –, a od té jsem se dozvěděl, že se ta holka jmenovala Marie Pařízková z Dřevíče; ale nejvíc jsem chtěl vědět, se kterým mládencem ta Mařka chodila. Prý chodila s nějakým Frantou; co ten Franta byl, to ta kamarádka nevěděla, ale vzpomněla si, že byla s těmi dvěma jednou v Edenu, a tam jiný frajer křikl na toho Frantu: Těbůh, Ferdo! – Teda tohle dostal do referátu nějaký pan Frýba od nás; víte, on je znalec na tyhle alias. A ten Frýba hned řekl: Franta alias Ferda, to bude ten Kroutil z Košíř, ale on se vlastně jmenuje Pastyřík. Pane komisař, já na něho jdu, ale to musíme být dva. – Teda já jsem šel s sebou, třebaže to není můj referát. Čapli jsme ho u jeho milé; neřád, chtěl střílet. Pak ho dostal do práce komisař Matička; pane, to nikdo neví, jak ten to dělá, ale za šestnáct hodin dostal z toho Franty nebo Pastyříka všecko, že uškrtil na mezi tu Marii Pařízkovou a oloupil ji o těch pár stovek, zrovna když odešla ze služby; on jí totiž sliboval, že si ji vezme – to všichni tak dělají,“ dodal pochmurně.

Minka se zachvěla. „Pepo,“ vydechla, „to je strašné!“

„Teď už ne,“ pravil pan Souček od policie vážně. „Ale víte, strašné bylo, když jsme tam nad ní stáli v tom poli a nenašli jsme nic než ten kupón a ten lísteček z tramvaje. Takové dva nicotné, bezvýznamné papírky — a přece jsme chudáka Mařku pomstili. Já říkám, nic, nic nemá člověk zahodit; i ta nejzbytečnější věc může být stopa nebo svědectví. Pane, člověk ani neví, co má v kapse důležitého.“

Minka se ustrnule dívala očima plnýma slz; a hle, teď je v horoucí oddanosti obrací k svému Pepovi a nechává z vlhké dlaně vypadnout na zem zmačkaný kupónek, který po celou tu dobu nervózně žmolila. Pepa to neviděl, protože koukal po hvězdičkách; ale pan Souček od policie to viděl a usmál se smutně a chápavě.