Povídky z Ruska/Idylka z Marinovky

Povídky z Ruska Jaroslav Hašek
Jak se pan Kmoníček vzbouřil	Idylka z Marinovky	Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I.

Údaje o textu
Titulek:	Idylka z Marinovky
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	[1]
Vydáno:	25. 9. 2002, Literární salon Dany Mentzlové
Licence:	PD old 70

Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou výhradně jen německy, nesměli do města a očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to ikona.

Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich! Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn. To byla jedna závažná episoda v jich životě.

Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho řečí a odešel od nich do českého vojska. To je na nějaký čas vyrušilo z klidu.

Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z několika důvodů, že je velezrádce a že teď nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl buchty.

Tak plynul jejich život v hrozné nudě. Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím Červeného kříže, aby jim poslali nějakou zajímavou četbu. Po několika měsících přišel konečně balík s těmito knihami: „Ueber die asiatische Cholera“, „Die Heilquelle und das Klima in Pfalz“, „Das Wochenbett und die physische Erziehung der Kinder in den ersten Jahren“, „Dogmatische Predikten“ a dva ročníky vídeňského odborného listu kloboučníků.

To byla tak zajímavá četba, že na původce zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho vyzvat po skončení války na souboj.

A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla zpráva o smrti císaře Františka Josefa.

„Nu, konečně je to tady“, řekl hejtman Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v ruských novinách.

Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může to být jen novinářská kachna. Když však četli zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg zvolal: „To mám opravdu radost, že je to pravda. Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy do pořádku a vyčistili si boty.“

Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného klidu, a když počal hejtman Treudelenburg řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného výrazu.

Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a šťastně. „Úmrtím císaře Františka Josefa I. octli jsme se, abych tak řekl, v situaci komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať žije císař! a já také nemyslím, abychom se vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka, přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném případě zachovat, abychom dokázali, že ani v zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o návrhy.“

Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold, omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.

„Co bylo vidět včera?“ otázal se hejtman Treudelenburg, „myslím, že to nepatří k věci.“

„Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní.“

Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou: „Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné chvíli o takových soukromých záležitostech, které jsou s to se nás velice bolestně dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se počal shánět po krabičce krému na boty, který mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z pokoje.“

„To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje.“

Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: „To si vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má uražená čest.“

Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a počal do toho mluvit smířlivým tónem: „Ale, pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé Rakousko pláče, ano pláče…“

Nadporučík Bergenhold jej přerušil: „Dovolte, prosím,“ a obraceje se na bledého fähnricha, otázal se: „Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat hned, nebo až po válce?“ Řekl to takovým hrozným důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: „Až po válce.“

„Pánové,“ řekl hejtman Treudelenburg, „prosím, abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě černou pásku, čímž budeme dokumentovati své patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě.“

„To je všechno pěkné,“ namítl poručík Klausner, „ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?“

„Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali slávu.“

„Pardon,“ zvolal starý major Ahrens, „komu chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.? Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně a já například hned bych se zastřelil. To byste mne přivedli do pěkné věci.“

„To je nám zcela jedno, jaký je to Karel,“ poznamenal hejtman Treudelenburg, „buďme rádi, že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a opatřili si na pravou ruku černou stužku na důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je proti tomu?“

Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde nějaké úřední nařízení z ministerstva války prostřednictvím rakouského Červeného kříže.

***

Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž nesměli do města.

Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi, sestávající z nadporučíka Bergenholda a fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.

Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl: „Neponimaju ničevo“; a potom, aby mu dali pokoj, že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.

„Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car,“ vysvětloval nadporučík Bergenhold: „očeň karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj polotno.“

„Neponimaju ničevo, neponimaju,“ odpověděl kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu navázal:

„Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno.“

„No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor,“ přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a obraceje se ke konvojovi řekl: „Odveď je do jejich kasáren, poměšali!“

„Slušajus, vaše blahorodí!“ Tím audience skončena.

Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými důstojníky velkou práci. Zastavovali se před každým obchodem a říkali: „Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, šem aršin.“

„Idi!“ zařval na ně průvodce, „idi, čto to s vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom.“

„Požalujst, Franc Josif pomeri.“ „Charašo čort vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam odychnuť."

Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského Červeného kříže, která vozila po důstojnických táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je vyvinuta tam loyalita.

Podala též o neloyalitě v Marinovce později v rakouském ministerstvu zprávu.

Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a když byste se z nich některého zeptali, co soudí o Františku Josefovi, tu vám odpoví: „Slavný car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té austrijské svoloče zbláznili.