Povídky z Ruska/Dopisy z fronty

Povídky z Ruska Jaroslav Hašek
Skrčenci a krčenečkové	Dopisy z fronty	Jak se pan Kmoníček vzbouřil

Údaje o textu
Titulek:	Dopisy z fronty
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	[1]
Vydáno:	25. 9. 2002, Literární salon Dany Mentzlové
Licence:	PD old 70

I.
25. září 1916

Od K… slyšeti neustále hřmění děl. Vzduch se otřásá výbuchy těžkého dělostřelectva. Připadá to jako ohromná bouře, podzemní otřesy, vulkanické katastrofy. Země se chvěje, země duní temně. Každá vteřina tohoto velkého zápasu stojí tam pod K… život pěti Němců.

A zde ve vesnici hraje hudba našeho pluku do té zlé bouře moderní válečné techniky: „Proč bychom se netěšili“.

Opravdu, proč bychom se netěšili. Nejen kvůli tomu, že tam padají mušketýři braniborských regimentů, ale kvůli tomu, že zde všude ve vesnici, kolem dokola, daleko široko v lesích, táboří české vojsko, první naše české vojsko po několika staletích.

Že jsou tu tisíce dobrých českých lidí, kteří vzali vintovky do rukou, rota za rotou, pluk za plukem kvůli malé zemi daleko na západě, kvůli těm několika tisícům čtverečních kilometrů, které znamenají pro nás vše, slávu i bolest, proklínání mučedníka, surový výsměch rakouských marodérů.

Připozdívá se. Není žádné moci na světě, která by mohla zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko.

Jsou tu u samé fronty, kde země duní výbuchy, historické večery v ležení prvého českého vojska nové doby.

Tak tábořili Xenofontovi bojovníci na slavné jeho anabasi, než prorvali si cestu do svého Řecka.

A takové byly i večery v ležení božích bojovníků naší nejslavnější epopeje, než za ranního úsvitu hnali jsme se na Němce od Tachova.

Historie se vrací.

***

Jádro našeho vojska táboří kolem vesnice po lesích. Sama vesnička jest ukryta mezi močály a jezírky. Jednoduché dřevěné chalupy, rybník uprostřed, pár rozbitých střech. Došky snědly koně Němců. Nikdo o ní nevěděl. Mizela v moři osad velikého Ruska, nepatrná, maličká, ale pro naši novou historii její jméno bude vždy znamenat něco drahého, velkého, jako vše, co spojeno s naším odbojem.

Zde bylo koncentrační středisko první československé brigády. Tudy kráčeli naši hoši se zpěvem po jejích písčitých cestách mezi chalupami, zde zablýskali synové Čech ocelovými bodáky. Až se vrátíme do osvobozené vlasti, budeme se s tou malou vesničkou mazliti na mapě a svým dětem budeme vyprávěti o rozbitých chalupách, stodolách, rybníku daleko v Rusku a velkých čapích hnízdech na stromech.

A zemljačkové, až se vrátí do svých domovů, budou vypravovati o podivných chlapících, kteří přišli z Austrie, aby proti Austrii bojovali, celý den zpívali a křičeli: „My chceme na Němce.“ Vot nerazbereš! A kteří stavěli si takové paláce v lese.

Všechna čest našim hochům. Ať vyjdeš z vesnice na levo nebo na pravo, na sever, či na jih, setkáš se s dokonalými výtvory stavitelského umění.

To nejsou zemljanky, to jsou dáční budovy, to je celá vilová čtvrť. Při tom trochu gaskoňské vychloubačnosti a už tě vítá nápis: „Palác Koruna“, a vedle hned na jedné takové polopodzemní a nadzemní stavbě, která má dva vchody, hrdý název: „Passage“.

V jedné zase stavbě bydlí jich sedm. Nemohli najíti příhodnějšího názvu než : „U sedmi čertů“.

A jeden dobrý hoch, kterému již několikráte jeho dům spadl na hlavu, pochválil sám svou píli a vytrvalost na nově vystavěné stavbě nápisem „U pilného brabence“.

Máme tam i svého českého Oněgina, který má stavbu s nadpisem „Taťána“. Na jeho Taťáně už roste lišejník.

Jsou tu stavby nejrůznějších velikostí a nejrůznějších slohů. Na některé lpí pot jednotlivce, samotáře, který si vystavěl sám, bez cizí pomoci, velkou podzemní budovu, na principu bobřích staveb a v prázdné chvíli snaží se ji zdokonaliti a chodí na výzvědy do okolních zemljanek, aby tam nasbíral nové zkušenosti. Na jiné stavbě pracovalo zas a bydlí v ní několik hochů, kteří se spojili, aby provedli dílo architektonicky bezvadné.

Má to však tu stinnou stránku, že oni snaží se vytvořiti něco, co zde ještě nebylo, a přečasto rozcházejí se v názorech. Ten chce, aby to mělo dva východy, ten zas přichází s nějakým novým vynálezem, týkajícím se střechy, a dokládá se přísahou, že jeho střecha nepropustí vodu. Někdo z nich chce tam míti patentní ventilaci, kterou si vymyslil a kterou nemůže nikde jinde uplatniti. Třetí si přeje míti vchod na druhé straně. Porady, urputné řečnické srážky a z čista jasna vyroste zcela něco nového, co se všem líbí, poněvadž se shodli na původním principu: udělati něco, co zde ještě nebylo.

A tak vidíme zde nejodvážnější a nejrůznější slohy. Jeden si vystavěl něco, o čem tvrdí, že jest to rokokový zámeček, ačkoliv celé okolí shoduje se na tom, že jest to nějaká indiánská udírna. Jeho soused snaží se ho přetrumfnouti a vystavěl podzemní stavení, kterému všichni říkají: Židovská synagoga.

Nejoblíbenějším názvem zůstala však vila s něžnými přídavky jako „Mařenka“, „Boženka“. A kolem je les, les do nekonečna, s močály, jezírky. Některé roty si vystavěly pravé zahradní město, čisťounké, s cestičkami, posypanými žlutým pískem. A písku je zde…

Smete se jen jehličí a nejkrásnější cesta v parku se tomu nevyrovná.

Naši hoši objevili, že pod písčitými vrstvami nalézá se kamnářský jíl. Nevím, zdali je to opravdu to, jak tomu říkají, ale v každé stavbě jsou dnes kamna. Každá ta zemljanka má kamna a v každé se topí a každý považuje svá kamna za nejlepší. Zemljačkové, kteří se chodí dívat na ty zázraky, odnášejí si dojem, že co Čech, to rozený kamnář. Vymýšlejí si různé kamnářské patenty a nové systémy odvádění kouře. Všude viděti čilý stavební ruch. Ale též některé smutné národohospodářské zjevy. U sedmé roty druhého pluku prodal jeden svůj palác nějaké společnosti za tři paklíčky machorky.

***

Občas nás zde navštívily německé aeroplány, pak si to učinily svým denním zvykem a každé ráno házely bomby na blízkou železniční stanici. Naši hoši tomu říkají „Ranní modlitba“. Někdy kroužil jeden a jindy objevilo se jich celé hejno. Naše baterie a letčíci uspořádali na ně pravidelnou honbu. Občas sbili nepřátelský aeroplán s nadoblačných výšin po tuhém boji, kdy celé okolí žádostivě sledovalo výsledek zápasu ve vzdušné aréně, kdy vysoko nad námi vybuchovaly šrapnely, zanechávajíce bílé obláčky na modrém pozadí nebes. A nepřátelský aeroplán proplétá se mezi tím, dělá obraty, kličkuje, aby cíl našich baterií byl tím nepevnější.

Šrapnely vybuchují pod ním, nad ním, po stranách, stále přibývají nové obláčky v lazuru, tvoří dlouhou křivku, různé trojúhelníky a rýsují pozorovatelům cestu aeroplánů.

Pozorovatelé jsou nespokojeni. Některý z našich hochů již to nemůže vydržeti a vystřelí z vintovky na vzdušného piráta.

„Víc na pravo, tak ještě trochu na pravo, výš!“, křičí z roty, jako by to mohli odtud slyšeti u našich baterií, vzdálených odtud několik verst. Baterie zvyšují svou činnost. Ozývají se temné rány výstřelů a jasné, zvučné daleko nad námi, výbuchy roztrhaných šrapnelů. Rány jdou blíž a blíže, kolem aeroplánů plno bílých obláčků dýmu. Je zřejmě viděti, že letec ztrácí rozvahu a klid. Otáčí letadlo, snižuje a hned zvyšuje let, klesá, stoupá, vrtule drnčí, nové výbuchy šrapnelů a z aeroplánu vyšlehl oheň. A jako poslední sliny raněné saně, syčí to nahoře a hvízdá, k zemi cosi neviditelného zabzučí, zapadne. Němec střílí ze strojní pušky. Těsně nad aeroplánem nový výbuch. Obrovský raněný pták snáší se k zemi.

Německá svoloč padá do našich rukou. Opravdu, jiný název pro ně není. Jeden z těch ďáblů zabil před několika dny bombou z aeroplánu v Sárnech osmiměsíční děcko.

***

Naši hoši jsou mistři v dělání ohňů. Dříví je zde v okolí do nekonečna a večer kolem do kola planou ohně. Všichni se těší, až budou zapalovati Schönbrunn. Večer se sedí dlouho do noci a není divu, že vznikají různé otázky, které se luští. Podávám některé ukázky: Jaké peníze zavedeme v Čechách, až se vrátíme? Co uděláme s císařskými statky, které skonfiskujeme? Kam utečou Němci z Prahy? Počká si místodržitel na to, abychom ho pověsili? A hodiny při tom plynou…

Možná, že někde v okolí bývá za těchto nocí chladno, ale nám všem je zde teplo. Teplo v duši, poněvadž jsme mezi svými, mezi těmi zlatými srdci. Dobrou noc, hoši…

A země zase duní výbuchy těžkého dělostřelectva, hučí to v oblacích jako bouře, stejně jako včera a předevčírem, kdy Němci na Stochodě dostali velký výprask.

Dějstvujuščaja armija.

II.
Dějstvujuščaja armija, 17. října 1916

Není ničeho, co by Vás mohlo zajímat a upoutat na delší chvíli. Občas tu padá déšť promíchaný se sněhem. Mám byt u jednoho ještě chudšího člověka, než jsem sám. Spím v nízké rozbité chatě s velkým černým kancem, který strašně chrochtá a ježí štětiny, kdykoliv se na mne podívá. Celou noc nespíme: kanec má strach, abych ho nesnědl, a já zas chovám obavy, aby mne nesežral. Náš chazajin se s námi dělí o brambory a tak to tlučeme den ze dne. Občas přijdou noviny a tu se dovím něco o světě. Za chalupou jsou močály a ty jdou až k Severnímu moři. Jak jdou daleko na jih, nevím, ale bude-li pršet, jako prší dosud, potáhnou se za týden až k Černému moři. Je zde na střeše jeden čáp. Stojí stále na jedné noze, tak mám v úmyslu mu druhou uřezat a upéci, když ji nepotřebuje. Celková nálada asi jako za dnů potopy. Z Kijeva nedostal jsem doposud ani řádky od nikoho. Polovičku práce mám již za sebou a za tři neděle budu hotov s celými dějinami českého vojska až do dnešní doby. Ústřice jsou zde velmi drahé. Tucet stojí 120 rublů.

III.
7. listopadu 1916

Co tu v tomto kraji přešlo již vojska! Kraj slavný starou slávou kozáckou, když Záporožci táhli na Varšavu. Pak vyrazili sem z Litvy rytíři Henryka Sienkiewicze z jeho románu „Ohněm a mečem“. Občas potkáš v lese na silnici nějakou skupinu opožděných křižáků, kteří jdou do zajetí v pruské uniformě. Vyhublé, hladové postavy, které nemohla nasytit ani německá pseudo-kultura, ani řeči císaře Viléma II. Strašně se Němci změnili po těch dvou letech nepodařených kampaní. Balon jejich nafouklosti značně splaskl. Jdou v nepořádku po silnici, s hlavou k zemi svěšenou. Je po pruské disciplíně. Dívají se kolem tak nějak smutně, jako by se učili nazpaměť nějakému článku Hardenovu z posledních čísel berlínské „Zukunft“, kde Harden mluví o německé beznadějnosti.

Jediné, co si zachovali, jsou nějaké zbytky z národního charakteru. Ve vedlejší vesnici, kde byla skupina zajatých Prušáků přes noc, pražili si žaludy, které nasbírali v lese po cestě. To udělali již germánští barbaři za dob Julia Césara.

Je tu kraj, opředený starými pověstmi a vzpomínkami na nájezdy Tatarů, na výpravy švédské. Vše přešlo. Vlny opadly, zahynuli Tataři, ruská pěst šla vždy nepříteli dobře přímo do zubů. A pokud se týká Němců, tu nezůstaneme my, Češi, pozadu za bratry.

Naše roty na posicích jsou roty georgijevské.

Předešle se opět vrátila celá řada georgijevských kavalírů. A o svých činech nechtí ani mluvit. Nestojí prý to za řeč. Pod ohněm celého rakouského pluku našich čtyřicet hochů dostalo se do prvních okopů, zajali kumpanii, zjistili, kde leží dělostřelectvo, a došli si ještě do vesnice pro rakouský automobil. Aby nejeli s prázdnem, naložili tam nějakého hejtmana od štábu, kterého chytili v zemljance a vrátili se šťastně. Hejtman se tak polekal, že se musil převléknouti.

„Tak jako s tím hejtmanem,“ poznamenává jeden s obalem, „dopadne to nakonec i s Rakouskem“.

Venku sněží a je příjemné sedět v teplé chatě, neboť dříví je zde dost. Je k disposici celý prales. Kácí se jen staré stromy, neboť naši hoši rozumí lesnímu hospodářství.

Jeden z našich statečných bojovníků, který se vrátil na oddych a má čtyři kříže, plete si na peci punčochu.

Jiný, který ještě se třemi došel si nedávno do německých okopů pro strojní pušku, sedí u okna a čte v knize, kterou nosil s sebou na posici. Čte verše Tibulla a Ovidia. Je to profesor gymnasia někde na Moravě.

Je slyšet stálé hřmění děl a při tom, kdy se země otřásá výbuchy, jiná skupina v chatě jest v čilém rozhovoru o kráse renaissance.

Rafael, Tizzian, Leonardo da Vinci, Michel Angelo, Bruneleschi. A mladá chozajka, jejíž muž je v Americe, poslouchá s údivem. Připadá jí vše, čemu nerozumí, velmi záhadným a podivným.

„Je to zvláštní,“ povídá, „naši lidi, u našeho cara, ale nerozebereš. I psát umí po našemu, i po anglicku.“ Psali jí totiž adresu do Ameriky. „I v cerkev naši chodí, a křižují se, když jí. I čapky s hlavy při jídle smeknou. Naši lidé, ale nerozumíš, když prvně přišli, tak jsem se lekla a bála a dnes…“ Usměje se šelmovsky.

Dopadne to, jako kde jsme stáli dřív. Tam se nás napřed také baby bály a pak plakaly, když jsme odcházeli. A „para goluběnkých glaz“, jako v té písni, která je dnes moderní: „iskala sredi uchodivších vinovníka těch milých prokaz“.

Ale nejsou to jen modré oči, většina je zde černobrvých, černookých a naši hoši se naučili již „balákati“ po jejich.

Široko daleko po vesnicích stojí tu české vojsko. Loni chtěli již odtud obyvatelé utíkat, ale dnes přítomnost našich hochů zaručuje úplnou bezpečnost majetku. Není strachu před nepřítelem. Jen není zaručena bezpečnost srdéček zdejších děvčat.

Naši hoši jsou takoví „ladňutki“, „hrečni“. Jak chodí si čistě, krasavci, moudří. Tak si vypravují dívky mezi sebou. Ať si to naši přečtou a ať třebas zpyšní. To nevadí. „Skromnost krášlí muže, ale pravý muž se krášliti nemá,“ říkali staří stoikové, a proto nemíníme být skromnými.

A naši hoši nejsou také nijak skromní. Když večer se rozhovoří, tu již nestačí jen dobytí Vídně. Chtěli by vyhladit i Štyrský Hradec. Ale ten, myslím, že přenecháme Italiánům na pospas.

A venku sněží neustále. Vše pokryto bílým kobercem, ve kterém je v okolí tisíce a tisíce šlépějí. To jsou šlépěje a stopy českého vojska. Jdou daleko až za ty černé lesy na posice. Tudy šel český lev. A pevně věříme, že dojde do Čech. Je v tom opravdu něco obrovského a silného, něco, co bude tvořit nové české dějiny.

Žádali mne zde hoši na frontě, abych odtud z dějstvujuščí armády poslal pozdrav všem zajatým českým vojákům do zajateckých táborů od jejich bratří, stojících již na frontě proti odvěkým nepřátelům Čech, pozdrav od všech českých našich pluků na frontě, stojících s vintovkami v ruce proti Rakušákům a Němcům, a čekajících na povel k pochodu na rozbití Austrie.

Žádali mne, abych dodal k tomu pozdravu, že očekávají jich brzký příchod v řady české armády.

IV.

Mně odpusťte ten dopis veršovaný.
Dnes patnáct let, kdy první psal jsem básně
na krásné oči jakés slečny Hany.
Ty básně žádný sazeč nikdy nevysázel,
můj redaktor je klidně do koše jen házel.
V ten jubilejní den vždy verše pracně tvořím
a redaktory s nimi do umdlení mořím.
Kraj zapad sněhem. Na frontě hřmí děla:
Vichřice hřímá v stromě koruně.
Výbuchy granátů se krajina chví celá.
V Rakousku změna na trůně.
V Polesí kolem naše ohně planou,
lovecké zdáli zazní fanfáry,
kde naše roty chodí na čekanou
na Austriáky, Němce, Maďary.
Pak za večerů v chatách při svitu jen loučí,
se různé luští problémy,
Rakousko s mapou Evropy se loučí,
proň není místa na zemi.
Nedávno u pluku se slavný pohřeb konal,
starého Frantu v chladný kladli hrob.
S oprátkou na krku. Nám líto, že dřív skonal,
než dožil by se ještě horších dob.
A od chochlušek, dívek Malé Rusi,
učí se hoši motat konopí.
Až vrátíme se, v praxi se to zkusí,
a na kom, každý pochopí.
My doma tolik přátel vždy jsme měli
a různých přítelíčků, jemine,
Pár tuctů šibenic a oprátek vlak celý,
však odměna ty pány nemine.
O čem dál psát? O pomstě naší kruté?
Louč dohořívá, třeba jíti spat.
Kolébku naší české revoluce,
náš Kijev zdravte nastokrát.
V poli, 23. listopadu 1916.

V.
V poli, 15. srpna 1917

V některých časopisech ruských četl jsem zprávu, že snad teprve po válce budou náležitě oceněny všechny služby, které vykonala česká brigáda se svými pluky v dny ruského ústupu ve východní Haliči.

Pokusíme se vylíčiti krátce, jak zasáhli čeští vojáci v těch dobách největšího zmatku na urovnání a udržení fronty, a jak, což možno bez nadsázky říci, zachránili přilehlé gubernie ruské a jak rozbili narychlo vypracovaný plán Mackensenův.

Vychází dnes na jevo, že první kolísání ruské fronty z 5. července t. r. bylo v bezprostřední spojitosti s velkými demonstracemi bolševiků v Petrohradě, kteří vydali heslo pro frontu a posici k vojsku stávkovat a odejít z okopů. Byla to jakási sabotage ve válce, počínající sebezmrzačováním tisíce přívrženců bolševismu, kteří se stříleli do prstů a odcházeli z posice. Tato bolestná procedura stávková 5. července proměnila se v násilnou stávku na celé řadě ruských haličských posic. Pluky, mající útočit, zadržovány byly násilím jinými pluky, které stály v záloze; provedena nezřízená masová agitace mezi čerstvě přibylými prapory a konečně přikročeno k vypracovanému plánu – dobrovolnému opuštění posic.

Není doposud náležitě vysvětleno, který pluk to byl, jenž zradil prapor revolučních vojsk, rozbivši tak slavně 18. a 19. června opevnění Rakušanů a Němců ve východní Haliči, klíče to ke Lvovu. Dnes na těch místech hrdinných zápasů lidí chápajících, co to znamená rozbít militaristické Německo a Rakousko, zpívá si Prušák „Wacht am Rhein“ a Rakušan „Oesterreich, du edles Haus“. A není pochyby, že hřbitůvek našich hochů v Cecové, padlých ve slavných dnech našeho vítězství u Zborova a na Krásné Lípě, prohlíží dnes rakouský feldvebl s vojenskou komisí a opisuje pro úřední doklady nápisy na hrobech našich hrdinů.

Není v tom ani trochu sentimentality, když si na to vzpomeneme. Nás zmocňuje se zlost, tak hrozná zlost nad tím, co ztraceno vinou zrádců, podplacených zlatem.

A tak se stalo, že 5. července přišli Austriáci a Němci, aby zhanobili hroby našich hrdinů v Cecové.

Dnes, když o tom přemýšlím, nedovedu užíti pravého slova pro tento pojem, který pojmenovaly ruské časopisy ústupem. Byl to ústup? Byl to útěk? Ani jedno, ani druhé. To bylo něco podobného, jako když někdo odejde ze zodpovědného místa a nechá hořet v slámě svíčku a jde klidně domů. Angličané tomu říkají „moral insanity“.

Najde se někdy psycholog, který vysvětlí vše, co se dálo v duši vojáků těch gvardejských pluků, kteří odešli z okopů, zahodili pušky do žita a šli drancovat týlová skladiště prádla, cukru a machorky, kteří vyházeli patrony ze sumek, aby měli tam místo pro konservy z vydrancovaných skladů v Jezerné, Tarnopoli a jinde, kteří zanechali okopy nechráněné a do jednoho dobrovolně odešli a klidně proudem odcházeli z posic, nic nedbajíce, že na některé části posic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky, vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni od všech, bez naděje na podporu.

A ty ostrůvky, to byly pluky naší první české střelecké brigády. Stály jako hráz a vzdorovaly přívalu Němců. Spoléhaly jen na sebe. Ve dnech od 5. do 15. července byly jedinými, které zadržovaly útoky Němců. Od Ostašovců na Borky Velké, od Slachtinců nad Grabovku a Teklovku české bodáky bránily rozvinutí zmíněného narychlo sestaveného plánu Němců, kteří chtěli využitkovati situace a rychle přesunout frontu do pohraničních ruských gubernií a současně obejít armádu, stojící mezi Stanislavovem a Karpaty. Němci chtěli způsobit na tarnopolské frontě paniku.

„Jaké štěstí, že tam byli Češi“, četl jsem v jednom časopise. Je to ošemetná věc, spoléhati ve válečné vřavě na šťastnou náhodu, ale není to tak ošemetné, jako kdybychom spoléhali na to, že v první linii stojí ještě ruské vojsko, jako se to stalo u Ostašovců 5. července, první den tzv. ústupu, kdy některé roty 1. pluku byly vyslány na „podržku“ i s celým oddílem strojních pušek.

Došli jsme ráno na posici, slunce již začalo vycházet, a tu bylo zřejmě vidět, že v okopech v první linii není ani jednoho „zemljáčka“. Dodnes nedovedu si vysvětlit, kdy zmizeli, patrně jsou zahrnuti v čísle těch 42.000 zajatých, o kterých píší německé noviny.

Okopy byly tedy prázdné a za půl hodiny začala německá artilerie střílet daleko za nás. Nedalo se nic dělat. Několik rot prvého pluku ustoupilo tedy k vesnici Bohdanůvce i s kulomety a tam již na nás střílely německé strojní pušky. Od první linie až k Bohdanůvce je pět verst dozadu. A v té vzdálenosti nebylo ani jednoho vojáka, kromě několika zemljáčků, kteří spali v žitě a čekali, až pro ně přijdou Němci, ačkoliv tam měly býti dvě divise! To je charakteristický obrázek. A tak to začalo 5. července. Jestli na tomto úseku odešli obránci prvních linií do dobrovolného zajetí, na jiných úsecích celou noc odcházely z posice tlupy vojska bez ručnic, nedajíce se zadržet ničím a stereotypně odpovídajíce, že jdou domů si odpočinout nebo že jim „nadojelo“. Za těchto okolností byla situace následujícího dne taková, že dá se vyjádřit prostě slovy „Naše brigáda se musela probíjet.“ A proto vznikly ony zprávy plné poplachu, kdy chvěla se česká srdce o osud našich hochů, o osud základu naší armády. Nebylo to nic divného. Němci útočili již v rayoně Zbaraže a naši se ještě drželi pod Jizernou. Němci obstřelovali Tarnopol a naši je odráželi pod Šlachtincemi, Tarnopol hoří a naši se bijí u Grabovců.

A to jsou jména, která budou zapsána zlatými písmeny v historii českého vojska, zejména v dějinách prvního pluku, který na té linii měl proti sobě nejsilnější německé oddíly druhé armády.

A jména obcí na tarnopolském úseku budou zapsána na vždy černými písmenami v historii oněch německých pluků, které přišly do styku s bodáky první české brigády.

Jedině první pluk rozbil několik pluků gardových, které přijely z francouzské fronty.

Plán Mackensenův, rychlý úder, způsobení paniky, obejití karpatské armády a silné rozvinutí se dopředu, úplně se rozbil o naše bodáky.

Kdo viděl naše protiútoky, ten litoval, že nás není alespoň armádní sbor. Němci by byli nestačili utíkati.

U Grabovky, jak vypravovali zajatí Němci, čtyři útočící prapory nedaly se pohnouti, aby šli kupředu, poněvadž někdo vykřikl: „Die rotweissen kommen!“

A tak čtete v ruských novinách: „Jaké štěstí, že tam byli Češi!“ Trochu egoistické ocenění naší nesmiřitelné pěsti.

Je těžko dnes rozhodnouti, na kterých místech odstupující fronty vyvrcholila neústupnost naší první brigády, neboť všechny pluky po celé délce velkého německého průlomu do poslední chvíle zadržovaly a také zadržely nátlak obrovské německo-rakouské přesily s takovou chladnokrevností, že nejen train ruských částí mohl se zachránit, ale hlavně dělostřelectvu byla dána možnost ustoupiti včas, takže na místech, kde stáli naši, nebylo ztraceno ani jedno dělo. První pluk dal též možnost, háje výšin u Ostašovců, vyhoditi do povětří velká skladiště intendatury v Jezerné, takže Němcům nepadlo tam mnoho kořisti do rukou, a kryl též s úspěchem ústup trainu celého armádního sboru, zatím co druhý a třetí pluk nedovolil divisím německo-rakouské armády, aby mohly způsobit paniku na kolísající frontě směrem ku Zbaraži.

Němci dnes přiznávají, že to byla „unverhoffte Offensive“; kdo však viděl, v jaké souvislosti bylo stažení jejich sil z francouzské fronty na tarnopolskou se stávkou v ruském vojsku na tomto úseku, kde převládali bolševikové v plukovních komitétech a sledoval na místě, jak rozvinovali Němci a Rakušané své operace v oněch výběžcích fronty, nabývá přesvědčení, že ta „unverhoffte Offensive“ byla vlastně společně propracovaným válečným plánem německo-rakouského generálního štábu s Leninovci. Že při tom naše účast na zaprodaném a zrazeném úseku neskončila tragedií pro naši brigádu, to už leží ve strategické schopnosti velitele brigády, důstojnictva pluků a všeho mužstva. V těch krutých dnech všichni chápali, jaká odpovědnost leží na ocelové hradbě našich bodáků a jaký velký mravní význam má pro celou ruskou armádu, když se zemljáčkům dokáže, že příval Němců se dá zadržeti.

Dali jsme tím možnost, že masy svedených lidí, zahodivších ručnice, počaly ze své psychosy navraceti se do normálního stavu a zastavovaly se, když viděly, že vpředu stojí ještě někdo, kdo zabrání vpádu Němců na ruské území.

Hovořili jsme s jedním z těch desorganisovaných mas. „Vidíš,“ řekli jsme mu, „my jsme se šli bít za vaši ¨zemlju a volju¨ a vy jste odešli a zanechali nás v tom přívalu německo-rakouských vojsk, kde na náš každý pluk se hrnuly dvě divise.“

Měl modré, dobrácké oči, ve kterých se objevily slzy. „My nepodumali,“ řekl a začervenal se, jako když dítě přistihneš při něčem nepatřičném, „nám řekli, že když odejdeme z Haliče, že on udělá mír a my se vrátíme ke svým babám.“

Od 5. do 15. července trval velkolepý zápas naší brigády s nepřítelem několikrát silnějším. Bylo třeba bránit celou řadu přechodů přes množství haličských říček a býti těch deset dní a nocí stále na stráži, nesčíslněkrát za den odrážet útoky a spoléhat se v záplavě nepřítele jedině na sebe. Nebylo nikoho, kdo by nás vystřídal, neboť jsme kryli odchod.

Naše roty odpovídaly na každý útok Němců řadou protiútoků, vracely se opět slavné dny vítězství u Zborova, Němci utíkali a zas přišel rozkaz ustoupit, poněvadž po stranách se odcházelo bez boje s takovou lehkomyslností, jaké byla schopna celá řada gvardejských pluků… Vykonali jsme svou povinnost. Nejen, že jsme se probili, ale spletli jsme důkladně plány občana Mackensena.

Dnes přemýšlíme v klidu o dnech minulých. Štáb pluku leží v zámečku, kolem starý park, spustlý místy a opuštěný, jako privilegia šlechty. Podivná shoda okolností. Štáb pluku nejdemokratičtější armády v sídle aristokracie… A v těchto dobách zdánlivého klidu, obrazně řečeno, brousíme meče k budoucím tažením. Vše české, co osud války přivedl do Ruska, dnes mobilisuje. Odjel od nás náš vůdce národa prof. Masaryk jistě spokojen. Viděl základy české armády, která dnes roste jako lavina, aby v dohledné době oplatila Němcům a Rakušanům za vše, co český národ vytrpěl.

A prof. Masaryka jistě neopouštěla myšlenka, když od nás odjížděl, že viděl vojsko Nesmiřitelných.