Povídky pana Kočkodana/Nokturno

Povídky pana Kočkodana Karel Poláček
Filatelista	Nocturno	Nechvalme úřadův!

Údaje o textu
Titulek:	Nokturno
Autor:	Karel Poláček (jako Kočkodan)
Zdroj:	Lidové noviny, 1921 Ročník 29. číslo 491. 1. 10. 1921ráno, str. 1-2. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Ředitel kanceláří Úřadu pro zamezení mimořádných výdajů na odpočinku Václav Švásta ubíral se drobnými, spěšnými krůčky k domovu. Bylo už po jedenácté hodině noční. Ředitel kanceláří cítil v srdci velikou radost, jejíž sálavé horko proudilo hrudníkem a stačilo svojí intensitou ohřáti i krajinu žaludeční. Tato radost pudila jej občas se zastaviti, smeknouti klobouk a pohlédnouti s rozpřaženýma rukama k nebi nebo opět dáti se do mírného poklusu, při tom si občas poskočiti, ovšem nevysoko, jen asi tak půl metru od země.

Pan ředitel tedy poskakoval a takto k sobě hovořil:

»Tak přece jsem se toho na stará kolena dočkal… Veleben budiž Hospodin, Bůh zástupův! Halleluja! Skutkové Jeho jsou podivuhodní. Ale ovšem, zeť je také chlapík a bylo by na podiv, kdyby ani ten neměl míti potomků. Vysoký, ramenatý — to je ta pravá ráce… Je to vlastně všecko jenom jeho zásluha. Tak mám teda vnoučka… Lidi, to je vám dítě! Takové neroste… a takový má chytrý pohled, na mne se koukal, chlapeček, jako by chtěl říci: Ty dědku hloupej, ty jsi taky tady? Chachacha! Počkej, ty kloučku, já ti koupím… copak ti honem koupím? Šel jsem do pense v šestnáctém roce a to byla chyba… Však já už něco vyšpekulíruju. Ajajaj! Máme vnoučka! A přijdu domů a budu to vypravovat mámě, máma spráskne radostí ruce a řekne: —

»Šel se mnou, bobečku!«

Tato slova pronesla dívka velmi pestrá. Její vlasy byly příliš světlé, aby to byla jich přirozená barva; její oči, zářící atropinovou smyslnosti mluvily podvodně o žhoucí vášni. Panenský ruměnec byl nanesen svědomitě silnou vrstvou líčidla. Šaty vykazovaly všecky barvy, kolik jich obsahuje paprsek dvakrát lomený. Celek byl pochybný surrogát radosti ze života. Je známo, že noční tvorové vyznačují se nenápadným zevnějškem, v němž převládá barva šedá a černá. Mimikrují se temnotě. Avšak dívky pouliční, ačkoliv možno je čítati k tvorům nočním, jsou barev pokud možno křiklavých. Jsou mimo přírodní řád.

Pan ředitel smekl dvorně klobouk a pravil: »Dobrý večer, slečno. Uctivý služebník. Máme to pěknou noc. Myslím, že k ránu trochu sprchne. Bylo by, na čase. Ale slečno, tak jste mně nějak povědomá. Neračte být z Rychnova nad Kněžnou? Byla tam sestra jednoho kolegy — celá vaše podoba, Byla to hezká slečna, byla taková romantická a pořád říkala: »Dá bůh, že zemru ve zdech klášterních!« Pak si vzala jednoho majora od trénu, co pil rád borovičku a byl vdovec. Ale co to mluvím, vždyť to jsou už leta… Tak je to. Bydlíte na Vinohradech? Já taky. To je dobře, že máme společnou cestu. Aspoň nám to hezky uteče. Dneska je na pováženou, aby samotná dáma šla sama po ulici. Někdo si může leccos dovolit —«

Šťastný dědeček se zastavil, aby si zapálil oharek doutníku. Proti nim ubíral se jinoch těžkým krokem. Jeho nohy. místo co by mu vypomáhaly v chůzi, pletly se mu nějak tuze v cestu; jiného dopravního prostředku onen jinoch neměl a tak byl tedy v trapné situaci. Dojat nad svým osudem opřel se o zeď a zapěl z plna hrdla: »Zasviť mi, ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok!«

»Obžerství,« pokračoval starý pán vypustiv tabákový dým, »je metla, kterou seslal Bůh na lidstvo. Vizte tohoto mladíka! Jak žalostný to obraz oběti alkoholu! Zbaven jsa smyslů ztratil vědomí času a prostoru. Co bude z něho? Šílenec. Jeho děti stiženy budou křivicí a krtičnatostí. Vyrostou z nich zločinci a prostitutky. Ano, prostituce je důstojná družka alkoholu. Zvláště dnes nemůže pořádný člověk projít ulicí. Samá prostitutka a samá prostitutka, není-liž pravda, slečno? Za mých časů to věru nebývalo…«

Pan ředitel vzpomněl si na svoje mládí a odmlčel se melancholicky. Z trudných úvah vyrušilo jej hlučné zvolání: »Hej! Povídám, Hej!«

Toto zvolání přinutilo jednoho pozdního chodce, aby se zastavil a pohlédl do otevřeného okna ve druhém patře, kde seděl muž v noční košili, chlupaté nohy maje spuštěny dolů, jenž se křečovitě namáhal, aby obrátil na sebe pozornost.

»Povídám, hej!« opakoval muž v noční košili.

»Hej!« odpověděl pozdní chodec.

»Jak to dopadlo?« tázala se noční košile.

»Tři — nula.« houkl muž z ulice, přiloživ ruce k ústům.

»Pro koho?«

»Pro Slavii, to se ví,« odpověděl opovržlivě chodec a ubíral se dále.

»Zaplať Pámbn,« zvolal pobožně muž v noční košili, »teď budu krásně spát!« Noční košile zmizela a okno se zavřelo.

»To je dnešní generace.« poznamenal trpce pan ředitel. :Hýřeni, radovánky a sport. Svět se převrátil. Dnešní člověk si stojí dobře: Těžiště jeho přesunulo se z hlavy do nohou. Za mých časů bylo těžiště v hlavě. My byli slabí ta nohy. Milovali jsme literaturu, holili jsme se zřídka a nosili černé kravaty. Byli jsme anarchisti a národní sociálové. Mazali jsme orličky a byli jsme l’art pour 1’artisté. Nosili jsme dlouhé vlasy a naše slečny byly krátce ostříhány. Široký klobouk vrhal stín na ponurou tvář. jež byla ukryta v ohrnutém límci ošumělého haveloku. Chodili jsme do zastrčených hospůdek, popíjeli jsme rum a plivali pod stůl: Byli jsme esthéti. Četli jsme Moderní Revue. Účastnili jsme se demonstrací a byli jsme zavřeni. Stali jsme se dobrými úředníky a nechali jsme básní. Ženili jsme se na sedmatřicet zlatých měsíčně a naše dcery chodily do tanečních hodin k Linhartovi. Tibetové šátky po babičkách nebyly ještě v módě a beseda se tančila akademicky. Naši poslanci mluvili ve Vídni, až se okna císařského hradu třásla, a někteří poslanci brali prý podpory z disposičního fondu. Ach jo, to byly zlaté časy!«

Odbíjela jedna hodina s půlnoci. Došli na Vinohrady. Barevná dívka se zastavila a pravila: »Tak už jsme tady. Půjdete nahoru, zlatoušku?«

»Zdá se poněkud pozdě k návštěvě,« pravil zdvořile pan ředitel pohlédnuv na hodinky. »Dovolím si použíti vašeho laskavého pozvání někdy jindy, až bude vhodnější doba. Bude mi velikou ctí poznati vaše pány rodiče. Vyřiďte jim můj uctivý pozdrav a políbení ruky vaší paní matince. Má poklona, dobré noci přeji!«

»I ty dědku plesnivěj!« rozhořčila se náhle noční slečna. »Myslíš, že jsem taková ňáká, že mě budeš tahat za nohu? Takovej strejc, sotva nohama plete a bude si dělat z člověka dobrej den!«

Rozhněvaná dívka se prudce obrátila k polekanému starému pánu zády a dala se do běhu, až se jí péra na klobouku třásla.

Pan ředitel stál hodnou chvíli jako zkamenělý a pohlížel za ubíhající společnicí. Pak zakýval zádumčivě hlavou a dal se na cestu k domovu. »Václave, Václave,« pronesl melancholicky. »Urazil jsi dámu… Nestydíš se, starý hochu? Kam se poděla tvoje fortelnost ve styku s ženským pohlavím? Kdepak dnešní slečny! To jsou stvořeni subtylná a delikátní a ty na ně s tvojí hrubou slaromódní galantností …«