Povídky o českých umělcích/Il divino Boemo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Il divino Boemo
Podtitulek: (Josef Mysliveček)
Autor: Karel Václav Rais
Zdroj: RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 30–41.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Josef Mysliveček

V Benátkách byl divoký masopust. V pozdních hodinách nočních bylo na ulici živo jako ve dne, ba živěji; všude plno smíchu, výskotu a zpěvu, i na vlnách, září světel ozlacených.

Ale v jedné z nocí únorových r. 1767. bylo nejživěji. Po ulicích i náměstích bylo viděti i panstvo nejvznešenější. Nejnádhernější lodice déle nežli jindy houpaly se na třpytné hladině. Téhož dne dávána v divadle nová opera mistra Venatoriniho, a všecka skvělá společnosť byla přítomna. —

Jásot a zpěv dlouho přes půlnoc odrážely se o vlny a tiché ostrůvky; veliké hvězdy jiskřily, a měsíc zářil. Byla vlažná italská noc…

V jednom z nejnádhernějších a nejbohatších paláců benátských zářila štíhlá a vysoká okna ohněm světel. V ozářené chodbě pobíhali sluhové vyšňoření a spocení. Pozdě v noci scházela se do sálu, jehož stěny leskly se zrcadly, zlatem a lustry mnohoramennými, vznešená a slavná společnosť, květ benátského panstva.

Všichni hosté přítomni byli nové zpěvohře v divadle, a teď sešli se ještě, aby oslavili a blíže poznali slavného mistra skladatele, jenž nedávno v Neapoli samým králem skvěle byl vyznamenán.

Kolem stolů, skvostně řezaných a těžkými koberci pokrytých, usadili se pánové a paní přední šlechty, hudební výtečníci, básníci a známí ctitelé umění vždy vítězícího. V čele sálu vedle hostitele a choti jeho přední místo ponecháno mistru Venatorinimu, jenž jako skvělá hvězda vlasatice objevil se na nebi umění italského a notami svými prováděl pravé divy.

Dlouho nepřijížděl, patrně zdržel se v divadle. Mezi hosty proudil hovor, ale přitlumený.

„Je to kouzelník!“

„Čaroděj, který tóny svými dokáže všecko!“

„A při tom vám zůstává chladným, nepřístupným!“

„Je ze severu, až odkudsi z Čech, snad mají tam jenom sníh a led!“

„Il Boemo — Čech je, ovšem že Čech.“

„Il divino Boemo — božský Čech — je z té divné země na severu, kde před věky býval dvůr Karlův.“

„Karel císař zval i našeho Petrarcu ke dvoru svému a Pius II. napsal o nich věci nejdivnější!“

„Což tenkráte byly si Čechy s Italií blízko. Celý svět se jim tenkráte divil, ale báli se jich nejen knížata, ale i králové!“

„Dnes o nich slyšeti není. Ani nevím, kde ta divná země vězí. Před věky tolik slávy, jak pravíte, a teď nikde ani dechu!“

„Jak že, nikde ani dechu? Mistra Venatoriniho celé Vlachy zbožňují!“

„Ovšem, ovšem, ale on jest jediný!“

„Venatorini je tedy z těch Čech? Pak se té hudbě jeho nedivím, krev starých otcův patrně v něm zaproudila!“

„Vítězili mečem — on hudbou!“

Takový hovor proudil skvělým sálem.

„Jak povídám, jako vlasatice vyletěl a svět se jen diví.“

„Skoro jako meči některého z jeho otcův.“

„Patrně je tam nyní mrtvo; kde jen těch tonů nabral?“

„Když lid spí, hraje země. Hraje těmi tony, které kdysi vlnily se nad jejími pláněmi a kopci. Jistě že zpívají tam lesy i struhy, hory i skály!“

Tato slova promluvil básník, jenž ve svých knihách opěval staré doby slavné Italie. Srdce jeho cítilo i s tou dálnou zemí neznámou, protože tušil, jak je nešťastna.

Teď všichni povstali. Hlučný potlesk a výkřiky zazněly sálem.

Vešel statný muž asi třicetiletý, tváři kulaté, pobledlé, očí velikých a jasných. Kadeře měl pudrovány a upjat byl do dlouhého kabátu ze tmavého sametu.

„Venatorini — il divino Boemo!“ šeptali si vznešení hosté.

Pán domu zavedl skladatele k místu dosud prázdnému. Umělec ukloniv se usedl. Sluhové přinášeli pokrmy a po sále zavládlo ticho. Jenom talíře se zářícím náčiním zvonily.

„Nechť žije česť Italie, umělec Venatorini — il divino Boemo!“ zvučně promluvil hostitel a pozdvihl pohár s vínem.

Poháry zazvonily a páni spěchali k umělci, jenž usmíval se šťasten.

„Za dnešní večer buď vám dík!“

„Již nyní toužebně očekáváme příští slávy vaší!“

„Také zemi, která byla vaší kolébkou, bud česť a sláva!“ pravil pěvec italský.

Umělec lehce se zachvěl. Bledé líce se mu zruměnilo, a oko zaplanulo tklivým leskem.

„Budiž jí česť a sláva!“ pravil hlasem jaksi stísněným.

„I tomu lidu, z něhož jste pošel, i té Praze, ve které byl sám Cola di Rienzi.“

V očích umělcových zasvítila rosa. Srdce mu bušilo a nohy se chvěly.

Panstvo spozorovalo, jak jest rozechvěn a usedalo.

„Nežli jste přišel, mluvili jsme o vlasti vaší. Víme dobře, že Čechy a Italie bývaly si velmi blízko!“

„Jste tedy pražský rodák?“

„Za mládí jsem tam mlynařil a byl jsem již přijat do mistrovského cechu. Ale když jsem měl pracovati, při hukotu kol slyšel jsem, jak voda vltavská zpívá, jak divně, z hluboka zpívá, a vyšed na ulici, slyšel jsem opět jen zpěv. Okouzlil mne, počal jsem žíti jen tónům, proto zaletěl jsem do vašich slunných krajů, kolébky velikých mistrův a našel jsem zde srdce, která zpěvům mým porozuměla.“

„A porozumějí vždycky!“

„Mezi věnci, kyticemi a básněmi, které mi štědré ruce dnes na jeviště sypaly, našel jsem také lístek od krajana. Lístek v české řeči!“ řekl Venatorini.

„Jistě že těšil vás pozdrav krajanský?“

„Potěšil, a probudil se ve mně stesk po daleké zemi, kde jsou zahrabáni a žijí moji drazí. Snad opět jednou tam zaletím.“

Hovořilo se dále o večeru dnešním, o umělcích a umění vůbec.

Venatorini jaksi zamlkl. Měl na mysli obsah lístku, jejž obdržel od neznámého krajana. V ústraní divadelním přečetl si krátké řádky — rozechvěly jej. V lístku tom stálo: „Slavený krajane! Přijmi chudé slovo od neznámého rodáka. Přišel jako ty z daleka, byl slaven a chválen. Nevynikal v komposici, prováděl jen, co jiní napsali. Ale teď je bídný, opuštěn, zapomenut. Pouť jeho brzy bude dokonána. Na jménu ti nezáleží. Zemře v cizině, vzdálen domova. Vezmi si výstrahu, nevěř všemu! Přízeň lidská jest dýmem! A vrátíš-li se šťasten či nešťasten do Čech, pozdravuj naše hory i roviny, pozdravuj Prahu!“ —

Slavný hostitel českého umělce mezi hovorem vyšel. Starý komorník prve něco mu oznamoval. Ale hosté nerušeně hovořili a k Myslivečkovi opět obraceli se otázkami:

„Jak daří se tam hudbě u vás? Jací jsou v Čechách hudebníci?“

„Podivní, jako je tam nyní všecko podivno. V pohorské vesnici, v malém bílém kostýlku za chudými varhánkami leckde zasedá varhaník, chudý vesnický učitel, který směle by mohl zasednouti i ve chrámu sv. Marka. Takoví jsou tam hudebníci: chudí a prostí, neslavení, ale hlubocí a cituplní; v kontrapunktu jsou jako doma, ale hrají jenom sobě a lidu, který dole v chrámečku zpívá písně matek a otců, kteří poznali lepších časův. Ó, vznešení pánové, při té vzpomínce vlhnou oči, a srdce bujněji se roztepe. Když nad notami svými usedám a do skladeb se pohružuji, z nejdražší dáli proniká ke mně dojemný hukot varhan a hlahol zpívajících, jak poslouchával jsem je stoje u starých zdí pražských chrámů, velikých a slavných, jak slýchal jsem je v kostýlcích mezi horami lesnatými!“

V sále bylo úplné ticho. Teď ve dveřích rozhrnuly se těžké, rudé záslony a jimi vešel mladý muž, kulaté tváři, modrých očí, oděný ve tmavém šatě, a za ním dnešní hostitel.

„Venatorini!“ zašeptali hosté mimoděk. Příchozí byl umělci velice podoben.

Venatorini se ohlédl. Chvilenku stál ustrnut jako bez ducha. Oko měl upjato na příchozího — ruce zvolna se zdvíhaly a již radostně zvolal:

„Františku!“

Příchozí klesl do náručí slavnému skladateli.

„Skladateli našemu přišla radosť neočekávaná. Našel jej dobrý bratr, jenž až z daleké Prahy přijel, aby svědkem byl oslavy bratra svého!“ oznamoval hostitel panstvu.

Všichni vstávali a spěchali k bratru Venatoriniho. Tiskli mu ruku a srdečně jej vítali. František jen skromně se ukláněl a usmíval se. Odpovídati nemohl a slovům srdečným nerozuměl.

„Bratr můj František — byli jsme si vždy tak podobni, jsmeť dvojčata!“ pravil skladatel.

Bratři již dlouho v paláci nezůstali a nikdo jim nezazlíval. Shledavše se tak nenadále a jistě že ne na dlouho, měli si asi přemnoho povídati.

Nejvlídnějšími pozdravy provázeni ubírali se k bytu Venatoriniho.

František vypravoval o Praze, o mlýně otcovském a všech známých. Zpěvohře byl v divadle přítomen a jásal nad oslavou bratrovou. Schválně nepřihlásil se až po divadle, ale tu zvěděl, že Venatorini odejel do paláce mezi šlechtu. Vyptav se služebných, mešká-li tu dosud Venatorini, nebyl jen tak propuštěn. Dle podoby jeho tušili sluhové, že blízkým je příbuzným umělcovým.

Mnoho a mnoho si bratři vypravovali. Venatorini o skvělém životě svém, o slávě své vypravoval. František o tom, jak jej každá zvěsť o bratrovi potěšila.

Venatorini ukázal též bratrovi lístek, který od ubohého jakéhos krajana obdržel. „Vyřiď pozdrav jeho sám, bude tam dříve, nežli já Čechy uvidím!“ pravil bratrovi. Po letech užili oba bratři několik milých dní. Venatorini zprávami bratrovými okřál. Když bratr odjížděl z Říma ku Praze, poslal rodné zemi na severu, zvláště rodišti svému Praze, vzkazy plné lásky…

II.[editovat]

Uplynulo pět roků. Byl opět masopust, ale ne tak vlažný jako ten, kdy Il divino Boemo byl v Benátkách a v celé Italii tak slaven. —

Nocí chladnou, mlžnatou přijížděl k věčnému městu vůz, tažený dvěma hubenými koni. Bylo tma, ubozí, spocení tahouni klopýtali. Ujeli dnes již velikou cestu a byli ubožáci znaveni. Vozka na kozlíku si prozpěvoval nábožný jakýsi zpěv z rodného místečka dále na severu.

Ve voze seděl muž všecek do pláště zahalený. Jenom oči časem rozhlédly se krajinou, aby pak na dlouhou chvíli opět se zavřely. Byla chladná mlha.

Muž do pláště zahalený byl Venatorini, slavený umělec z Čech.

Il divino Boemo! Božský Čech!

Ta slova neustále tanula mu v hlavě. Kolikráte ta sladká slova uslyšel?

I rty královské řekly mu je několikráte. Nebylo tomu tak dávno.

Přijížděl z Milána, kdež před třemi dny uvedena v divadle poslední, veliká zpěvohra jeho „Armida“.

Všecky síly své věnoval této práci, všechen umělecký dar svůj soustředil na díle tomto — a výsledek její?

Malý — smutný — — ponižující…

Hned po zpěvohře skladatel ujížděl.

Unavenou hlavou jeho projížděly mnohé myšlénky. Všecka léta v Italii zažitá přelétala před ním jako hejna ptáků stěhovavých. Znova viděl všecku slávu svoji, všecko veliké bohatství. Ó, to bohatství! Bylo veliké, úžasné, že mnozí, přemnozí mu záviděli. Ale což bylo Venatorinimu bohatství! Bohatství své nosil v prsou, bohatstvím jeho byly všecky ty hluboké akordy a melodie, které znívaly mu ve bdění i ve spánku. Bohatství toho světa rozhazoval oběma rukama, a dobrácké srdce jeho nepřemýšlelo, komu je rozhazoval! Věděl, že ačkoliv oplývá vším je chud, jako býval, když poprvé jej oslavovali. A nyní zklamalo jej bohatství, které bylo mu vším, bohatství hudby jeho. Byl odmrštěn, odkopnut.

V umdlené hlavě vynořila se náhle vzpomínka.

„Přišel jako ty z daleka, byl slaven a chválen. Ale teď je bídný — opuštěn a zapomenut. Pouť jeho brzy bude dokonána. Zemře v cizině vzdálen domova. Vezmi si výstrahu, nevěř všemu! Přízeň lidská jest dýmem!“

Ta slova napsaná před pěti léty na lístečku rukou neznámou zněla mu hlavou… Venatorini div že hlasitě nezavzlykal. Ó, proč teď také nepřijel bratr František, všeho byl by Venatorini zanechal a odejel s ním ze země nevděčné tam daleko na sever…

Již jeli ulicemi města Říma. Po ulicích bylo mrtvo, žlutá světla temně zářila hustou mlhou.

„K Piazze del popole!“ zvolal Venatorini na vozku. „Dojedeš?“

„Dojedu!“ odvětil vozka a švihl do spocených koní.

Kola drnčela, a domy a ulice ubíhaly.

Před nádherným palácem na Piazze del popole v Římě vozka zastavil. Venatorini zaplativ, ubíhal k jednomu z nádherných paláců, ke svému paláci. K nádhernému domu, ve kterém zažil bujných slavných dnů, obkličován jsa přátely lichotnými a chytrými!

Některá okna palácová byla slabě osvětlena.

Brána byla dokořán.

Venatorini se zachvěl. Co se tu děje — brána dokořán!

V chodbách bylo tma. Slavený skladatel proběhl síní a letěl po schodech.

Slyšel divné hlasy. Hrubá slova a písně temné ozývaly se chodbami.

Tmavými chodbami sem tam ploužily se divné postavy. Dvéře pokojů byly otevřeny. Pokoje byly prázdny — bez nábytku. Po podlaze na rozestřené slámě hověli si nejchudší lidé z ulic římských.

Venatorini se zastavil a naslouchal.

„Jinak spí se tu nežli pod nebem v té studené mlze!“

„To věřím! A jak spalo by se na těch měkkých poduškách, které tu bývaly. Přišli jsme pozdě, všecko odnesli.“

„Venatorini se podiví.“

„Konec je slávě, konec hodům a veselí!“

„Což ten — vysype novou haldu těch paliček s nožičkami, a znova bude zlata všude plno.“

„Alespoň jednou se tu vyspíme!“

„Jemu toho nepřeji, přál ubohým, ale nerozuměl světu. Cizí ruce všecko teď pobraly za ty radosti a slávu, kterou zde strojíval.“

„A bude strojiti zas. Vždyť zůstala mu hlava!“

„Nemá jen hlavu, má také srdce!“

Tak hovořili nezvaní hosté v pokojích palácových.

Venatorini po schodech utíkal výš a výše. Již ocitnul se na půdě palácové — v místě, do kterého vkročil dnes poprvé.

Hrdlo měl staženo, v prsou úzko, oči vyjevené.

Klesl na hromadu slámy. Chvíli ležel tiše jako bez ducha.

„Vezmi si výstrahu — nevěř všemu! Přízeň lidská jest dýmem!“ hučelo mu v hlavě. Vše — vše jej oklamalo! Země s lidem, panstvem — přátelé — sluhové — všecko! Proč jenom tentokráte bratr nepřijel!

A ta hlava tak pálila — — Ve tmě počaly mu kroužiti pestré barvy, točily se a vlnily. Jak se ty barvy měnily a přehazovaly — jak se měnily — ta červená nejvíce! A pod skráněmi to hučelo, sípalo a svištělo jako vítr ve skalách a slujích.

Venatorini ležel tupě. —

„Spíš, můj pane, spíš?“

Čela horoucně planoucího dotknula se ruka. Venatorini pozdvihl hlavu, a ruka hmatala kolem.

„Ach — to jsi ty, Barry?“

„Já, pane můj, tvůj vděčný žák. Letěl jsem z Milána za tebou, netuše nic dobrého.“

„Jsi hodný, Barry. Ale mně jest již blaze. Slyšíš, Barry, teď byl jsem u nás v Čechách, v horách lesnatých. Stál jsem u malého kostelíčka a poslouchal jsem. Slyšíš, Barry, ty varhany hrály, to byly akordy, milánský orchestr toho nedovedl. A jak tam zpívali! „Otče náš, milý Pane, dej nám ducha svatého!““

Venatorini zpíval divným, slabým hlasem.

Žák jeho Angličan Barry poslouchal, ale slůvka nerozuměl. Venatorini mluvil řečí neznámou — patrně řečí své vzdálené vlasti.

„Proč jen dnes František nepřišel…“

„Slyšíš, Barry — pojedeme spolu do Prahy. Tam je náš mlýn, také jsem v něm nasypával, hučí a klepe — pěkně — pěkně — slyšíš, Barry?“ — —

„Tam umějí zpívati a rozumějí tomu! Tady chválili, aby mohli odkopnouti.“

„Budu zase nasypávati a dělati vodní stroje, jako jsem dělával — —“

„Vidíš, Barry — tohle je naše světnice — ještě tu visí ty obrázky, dávno jsem jich neviděl! A hle — tu Vltava hučí — ano, ano, to je Praha!“

„Slyšíš, Barry — to má maminka mi zpívá —

Hajej, můj andílku,
hajej a spi,
matička kolébá
děťátko svý…“

Venatorini těžce oddychoval a ze suchých rtů drala se sípavě zpívaná slova:

„Ha — jej — — ny — — nej — —“

Pak bylo ticho. Jen z dola pronikl sem časem silný hlas.

K ránu Venatorini dokonal…

S velikou slávou v Římě byl pohřben český umělec Josef Mysliveček, či jak mu po vlašsku říkali Venatorini — božský Čech — Il divino Boemo!