Povídky malostranské/Týden v tichém domě/XII. Pět minut po koncertu

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
XI. Prvotina novellistická, která prosí za laskavé shovění	XII. Pět minut po koncertu	XIII. Po tahu

Údaje o textu
Titulek:	XII. Pět minut po koncertu
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 70–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slabý dětský soprán zakniknul sobě do strašné výšky, slečna Valinka sevřela noty, sprovázející hudebník uhodil ještě několik zakončujících akordů a pěkně naučený úsměv s příslušnou poklonou zvěstoval, že je po koncertu.

„Ale to je radost — to bude nějaká umělkyně — no pane z Ebrů, vy budete šťastný člověk!“ jásala paní Baurová, ustala v tleskání a vstala ze svého sedadla, aby Valinku v nelíčeném nadšení svém důtklivě obejmula. Za ní vstávali ostatní přítomní, jichž se bylo na dvacet sešlo a po dvou řadách zde v parádním pokoji zasedlo, a na Valinku pršely hubičky, a zvelebovaná Valinka sotva že měla dosti dechu, aby zvolala: „Ale — moje vlasy — maminko!“

Pan Eber, jenž byl po celý koncert nepohnutě stál mezi pilířem a oknem, polykal pohnutí, odvíral a zavíral oči a prál pak se záchvěvem: „No ještě tak dvě leta ji musíme přece nechat se cvičit, pak ale ať ji mají. Bude sice teprv čtrnáct let a lidé se budou divit, ale co na tom, když talent je tak rozhodný. Zda-li pak byste věřila, paní Baurová, že ve frančtině učinila za dvacet lekcí takový pokrok, že se pak už zcela dobře se svým učitelem smluvila?“

Paní Baurová spráskla udivením ruce. „Je-li možná! Valinko, — je pravda?“

„O ouj, madame!“ svědčila Valinka.

„Nu tak vidíte, já jsem se díval také jako blázen. Ale to dělá také, že má dobré učitele. Zvlášť učitel zpěvu je dobrý! Má tuze dobrou metodu, hledí na každou maličkost, i palec jí strká do huby, když ji špatně odvírá. Ale v Praze s ní nezůstanu!“

„To by byl pravý hřích!“ svědčila paní Baurová a usedla zas vedlé své dcery.

Slečna Marie, po jejímž levém boku seděl pan nadporučík Kořínek, ženich přítelkyně její, byla po ukončení koncertu schválně obě rukavičky svlékla, aby mohla hodně silně tleskat. Pan Kořínek, muž to postavy slabé, chorobného výrazu, stálého ale, jakoby zkamenělého úsměvu kolem holozubých úst, tleskal s ní.

„Až je mně horko,“ pravila slečna něžně po ukončené práci své k svému ještě dále se namáhajícímu sousedu. „My děvčata nemáme ale žádnou sílu. Pěkně zpívá to dítě, je-li pravda?“

„Jak pak by ne!“ svědčil pan nadporučík. „Zvlášť to ‚c‘ na konci bylo tuze pěkné.“

„Ale to bylo jen ‚f‘ — snad?“ podotýkala slečna.

„I ne, ‚c‘ to bylo a před tím bylo také jednou ‚c‘; když je to tak vysoké, je to vždycky ‚c‘.“

Obličej slečny Marie sdélil se a zkameněl. „Ráčíte být tedy také musikální?“ tázala se, snad aby vůbec něco řekla.

„Já? Ne, neměl jsem prý talentu k tomu, říkali. Ale můj bratr hrál i z not, a každý kousek hrál dopodrobna jednou jako po druhé.“

„Měla jsem také takového bratra,“ vzdychla slečna, „chudák, už je mrtev. Krásný tenor! Od vysokého ‚c‘, jak jste ráčil prvé povídat, až dolů do ‚a‘, povídám vám, až dolů do ‚a‘!“

„To musila být krása!“

„Jste velkým milovníkem hudby?“

„O to se rozumí!“

„A chodíte nejspíš často do opery?“

„Já? — To ne! Stojí to mnoho peněz a člověk má jen dvě uši. Jednou jsem slyšel operu, ta se mně líbila — jak pak se jen jmenovala — to je prožluklé — ale líbila se mně. Jindy mne opera netěší, jsem příliš vojákem a zlobím se, když vidím takového silného chlapa, který by moh’ turecký buben tlouct, housličky hrát. Pak mne také netěší, když dělá zpěvačka svoje circumflexy nebo jak se to jmenuje.“

Slečna Marie odvrátila se náhle k matce své.

„Nu jak se s nim bavíš?“ zašeptala tato.

„Dobře — myslím, že nepozná sirky, když jsou hlavičkami dolů!“

„To neškodí.“

„To se rozumí, že ne,“ došeptala slečna Marie a obrátila se zas k sousedu svému. „Ale hezké je to jenom přec, že dávají své dítě tak cvičit. Zvlášť když se uváží, že vlastně sami ničeho nemají. Jsou zadluženi až strach, my máme také kapitály na tomto domě a já říkám vždycky matce, aby byla opatrna, ale matka je tak dobra!“

Panem Kořínkem patrně to trhlo, chtěl něco říci, po něčem se poptat, ale v tomtéž okamžiku zvěstoval šramot, že se společnost chce odebrat. Také slečna Marie a paní Baurová vstaly.

„Máme tak daleko domů a jdem samy,“ stěžovala si slečna Marie panu nadporučíku. „Já neměla nikdy žádných známostí a opravdu galantních pánů je tak málo!“

„Kdybych směl snad —“ usmál se pan nadporučík dvorně a ochotně.

„Ah to by bylo hezké — maminko, pan Kořínek nás doprovodí!“

„Takový kus cesty! Ale pan Kořínek může už pak u nás zůstat na večeři, je pravda, a to se budem dobře bavit!“

Domácí paní Ebrová byla se s hostmi po řadě již loučila, slečna Matylda, která byla musila na okamžik pana Kořínka opustit, aby zdvořile se s hostmi pobavila, rozdávala právě hubičky, ana jí tu paní Ebrová něco pošeptala. Slečna Matylda přikročila k panu nadporučíkovi a šeptala mu:

„Vy tady zůstanete, viďte, maminka vás dává na kousek šunky zvát —“

„Já — já jsem —“

„Ach Matyldo moje,“ přikročila slečna Marie a začala přítelkyni vřele objímat, „to jste nám připravili zábavu! Škoda, že to netrvalo dýl, neboť když nejdem samy domů, nebojím se, a pan Kořínek nám právě slíbil, že nás doprovodí, když tak daleko odtud bydlíme! Nu pa, andílku, dej mně ještě jednu hubičku, tak! Služebnice, jemnost paní!“

Slečna Matylda zbledla ztrnutím.

„No vyprovoď přec slečnu Marii,“ nutila paní domácí, „co pak je ti? — Ach —“ vzdychla mimovolně, vidouc pana nadporučíka chystajícího se k odchodu s Baurovými.

„Pa, andílku,“ kývala slečna Marie a vznášela se ke dveřím.

Slečna Matylda zůstala jakoby přimražena stát.