Povídky malostranské/Týden v tichém domě/IX. Další doklad pořekadla

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
VIII. Při pohřbu	IX. Další doklad pořekadla	X. V době rozechvění

Údaje o textu
Titulek:	IX. Další doklad pořekadla
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 51–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Večerní hodina letních „táček“ blížila se. Denní světlo bylo sice ještě bílé, ale již se zdála to být bělost znenáhla a opatrně se blížícího spánku. Lidé se takřka nehýbali, byl právě tak okamžik, kdy práce již ustála, chuť k večerní rozpravě a zábavě ještě se nedostavila.

Pan doktor seděl u psacího svého stolku. Na jeho tváři jevila se opravdová zamyšlenost. Přemýšlel o něčem vážném a chtěl patrně něco vážného vykonat; pošupovalť kalamář hned sem a tam, překládal péra s pěknými koštěnými držátky, prohlížel opět a opět pružné jich nožičky. Teď odevřel šuple a vyndal z něho půl knihy tenkého papíru. Sňal jeden arch, držel jej chvilku před sebou ve vzduchu, konečně se poodevřená ústa jeho odevřela dokořán, hlasité „ano“ vyplynulo z plných prsou a pan doktor složil arch úřadně podél ve dví.

Patrno, že to byl vážný čin a že stál namáhání, neboť pan doktor hned nato vstal a začal se jaksi v odpočinek procházet pokojem. Chodil jím divně, jako by se motal, někdy dva kroky ku předu a jeden na zad, při čemž hlava hned skleslá na prsou, hned zase s vynucenou smělostí se vztýčila.

„Ano,“ vydechl přitom zase ze sebe. „Když to má být — a být to už musí, ať jde všechno co nejčerstvěji! — Jsem v takových klepetech, že třeba rozhodného spěchu. O, ta stará Lakmusová by mne nepustila — a Klárka taky ne — hodná holka — rozhodl jsem se ale! Tady už nemohu zůstat, vše musí být vyřízeno v několika dnech. — Zítra donesu třetí báseň osobně k Josefince. Zapředu hovor, dám jí báseň ku čtení, budu pozorovat každé zachvění se svého koťátka, pak to hned doděláme. — Úřadní zadání napíšu si ale dnes — hned — jsem v tom humóru —“

Pan doktor zahalil se v župan a otočil šňůrou, jako by se před zimou chrániti chtěl. Usedl rozhodně k stolu, namočil péro, zavířil jím několikkráte na svršku archu, pak je spustil a na papíru začernalo se obrovské, krásně točité „S“.

Hned nasadil zas dál a písmena se kladla hbitě a správně k druhé. Psal, jak následuje;

„Slavný magistráte královského hlavního města Prahy!

V úctě podepsaný oznamuje, že ve stav manželský vstoupiti hodlá s pannou —“

Zadíval se na to a zavrtěl hlavou. „To nejsou brejle — tmí se, zandám okna a rozsvítím!“

Vtom zaslechl lehké klepání na dvéře. Rychle chytil pan doktor nepopsaný arch papíru a položil jej na začaté písmo. Pak vynutil ze sebe slabé: „Vstupte!“

Do dveří vkročil Vácslav.

„Nevytrhuju, pane doktore?“ a zavřel za sebou dvéře.

„I ne — jen dál —“ mručel pan doktor v rozpačitém ochraptění náhlém, „chtěl jsem sice právě něco začít — ale jen si sedněte! — Copak mi nesete?“ Otázku tuto položil tak ze zvyku a bez vztahu k papírovému závitku, jejž Vácslav v ruce držel; nebylť sobě vůbec pro rozpačitou mlhu před očima Vácslava důkladněji posud všimnul.

Vácslav usednul. „Nesu vám, pane doktore, něco pro chvíle rozechvělé, ač budete-li tím chtít nervy svoje ukojit. Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka. Jednoduchá myšlénka, snad až chudá, ale původní provedení — mně se hnusí užívat posud běžných novelistických forem i předmětů. Uvidíme, co tomu prvnímu novelistickému pokusu řeknete —“ a položil závitek na stolek páně doktorův. Každý pohyb Vácslavův byl mladě svěží.

„Vy si pořád hrajete — nu, jste mlád!“ usmál se pan doktor. „A jak se máte, pane Vácslave?“

„Teď zle a mám naději, že bude hůř! — Vyženou mne nejspíš z úřadu — přišli na jakés zápisky moje, v nichž jsem pana presidenta satyrisoval. Pan domácí má moje vyhnání v referátu.“

„Nešťastný, neopatrný mladíku!“ spráskl pan doktor ruce. „A co hodláte dělat?“

„Co hodlám dělat? Nic! — Stanu se spisovatelem!“

„No — no — no!“

„Později bych tomu beztoho neušel — myslím, že jsem už dozrál! — Či míníte snad, pane doktore, že nemám dostatečného talentu?“

„Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a cítí-li se potřeba něčeho výdatného, sáhá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlének, má právo vstoupit do literatury. Obratných nádenníků máme víc, než je nám zdrávo!“

„Pravdu máte, pane doktore, a že chováte tak zralé náhledy, mám také tak neobmezenou důvěru k vám. Souhlasím — a měřím dle toho sebe. Nechme těch slov ‚veliký‘ a ‚malý‘ a pak vyslovím směle, snad i drze, že znám velikost cíle, a kdo tu dobře zná a přece se odváží, má kus oprávněnosti v sobě a dovede něco alespoň. Nebudu se zanášet vyplňováním literárních mezer, nebudu pracovat podle šablony. Stanovisko evropské literatury vůbec bude mým stanoviskem. Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto neproniknul?“

„Hm — máte peníze?“

„Míníte, mám-li něco při sobě? — Jen as dvě zlatky, nemohu vám vydlu —“

„Ne — ne! míním, máte-li nějaké kapitály!“

„Ale vždyť víte —“

„Nu tedy neproniknete! Ano, kdybyste měl kapitál dost veliký, aby vás uživil a mimo to aby vám zbývalo na náklad pro každý řádně dozralý spis váš, za deset let dobyl byste sobě uznání a vycházely by pak vaše spisy snad i jiným nákladem než vaším vlastním. Ale tak nedojdete nikam. První takový veskrz samostatný spis vytisknete na dluh a nerozprodáte ho, k druhému ani nedojdete. Sesypou se na vás, za prvé za vaši samostatnost, která se v malých rodinách a malých národech netrpí, za druhé za to, že líče pravdu kopnul jste do malého světa a do malých lidí. Jízlivější řeknou, že jste bez talentu neb přímo blb, dobrosrdečnější, že jste blázen. Reklamy pro vás nebude —“

„Kdož pak by stál o reklamu?“

„Je jí přece s počátku třeba, lid náš věří tištěnému, co se mu neschválí, o to se nestará. Za to ale budou vám na vzdor činit reklamy pro jiné. Ti porostou, vy zůstanete trčet, roztrpčíte se, snad budete vyvádět spisovatelské hlouposti, snad vás pero vůbec omrzí. Mimo to zůstane otázka hmotná stále naléhava. Nebude pomoci, musíte se ohlednout po literárním nádennictví. Z toho vyplyne opět nechuť k psaní. Obmezíte se na práce nejnutnější, zakysáte neb zpohodlníte, jste hotov, znovu začít je nemožno!“

„No zcela tak jistě nebude! Slibuju sobě výsledek hned od prvního vystoupení. — Prosím, přečetl jste již podaný vám svazek mých básní?“

„Přečetl.“

„A co, prosím, říkáte tedy?“

„Inu, čte se to dobře — některé písničky jsou hezky — ale prosím vás, co s písničkami pro nás! — Snad byste dobře udělal, kdybyste to spálil!“

Vácslav vyskočil ze sedadla; mimovolně vstal také pan doktor a opřel se rukou o stůl. Chvilku bylo ticho. Vácslav přikročil k oknu a položil čelo na ně. Brzy ale zas promluvil hlasem stísněným:

„V neděli půjdete na svatbu, pane doktore?

„Na svatbu? — Na jakou svatbu?“

„Vždyť mně přec povídala Pepička, že budete svědkem! — Já budu mít hodnost družby.“

„A kdo se žení?“

„Což pak nevíte, že Pepička má se strojmistrem Bavorákem v neděli oddavky?“

Panu doktorovi zčernalo vše před očima, hlava se mu zavířila, těžce sklesl do křesla.

Vácslav přiskočil a nahnul se nad ležícím.

„Schází vám něco — co je vám?“

Neobdržel odpovědi — jen opakované silné zachroptění poučilo ho, že je třeba pomoci. Odskočil rychle ke dveřím a volal ven: „Paní Lakmusová — slečno Klárinko — honem sem dejte vodu a světlo — panu doktorovi přišlo zle!“ Pak zas přistoupil k ležícímu a jal se mu snímat nákrčník a rozhalovat župan.

Paní Lakmusová přiběhla s hořící svítilnou, za ní vstoupila slečna Klárka. „Vodu — jen rychle vodu sem!“ velel Vácslav.

Pan doktor byl ale již zase odevřel oči. Zaslechl slova Vácslavova. „Ne — ne — žádnou vodu!“ jal se s přemáháním mluvit. „Mně už je dobře!“ — To bylo jen tak od dnešního parna — v létě se mně to někdy stává!“

„Jen běž!“ velela paní Lakmusová, „přines honem šumivku a trochu malinové šťávy — máme to všechno doma — běž, Klárinko!“

Slečna Klára odkvapila.

„No už je dobře,“ mínil Vácslav, „ale lekl jsem se! — A dnes přec ani nebylo tak strašné parno! — Ale teď je dobře a jste v dobrých rukou, mohu se vám poroučet! S bohem, pane doktore, s bohem, jemnostpaní!“

„S bohem,“ usmíval se nuceně pan doktor, „a co jsem vám řekl, bylo dobře míněno!“

„Vždyť já jsem přesvědčen a děkuju vám. S bohem!“ Vácslav zmizel.

Slečna Klárka přinesla na tácku vodu se šťávou a práškem. Pan doktor se vzpouzel, musel ale popít ochlazujícího nápoje.

„Jen pijte, milý zeti,“ nutila paní Lakmusová. „Zůstanem tu nějakou hodinku u vás. Beztoho jsem vás chtěla s Klárkou dnes překvapit a navštívit. Vy jste oba jako děti, bojácni a nesměli. Kdyby mne nebylo, ani byste se za sebe nedostali. — Ale, ale — já postavila v strachu svítilnu panu doktorovi zrovna na bílý papír, ani jsem neviděla, kam ji stavím!“

Zdvihla svítilnu a dávala papíry stranou. Svrchní arch se svezl, paní Lakmusová zadívala se na písmo. Pan doktor nemohl vypravit slova, byl nanovo ohromen.

Obličej paní Lakmusové rozjasnil se jako slunce. „Ale to je pěkné, to je pěkné!“ začala. „Podívej se, Klárinko, pan doktor píše už o dovolení k ženitbě! Podívej se, přišel zrovna až k tvému jménu! — Ale tu radost musíte udělat Klárince, že před ní vepíšete jmeno její! — Vezměte pero, prosím!“ Pan doktor seděl jako přimražen.

„Nu neupejpejte se přec tak!“ Paní Lakmusová namočila péro a dala je panu doktorovi do ruky. „Klárinko, pojď se dívat!“

Blesk náhlého rozhodnutí projel panem doktorem. Stiskl péro, hřmotně přitáhl křeslo, nasadil a připsal „Klárou Lakmusovou“.

Paní Lakmusová spráskla radostí ruce.

„A teď si dejte po hubičce! — No vždyť už můžete! — Neupejpej se, hloupá důro!“