Povídky malostranské/Týden v tichém domě/II. Dům se z větší části probudil

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
I. V košili	II. Dům se z větší části probudil	III. V rodině pana domácího

Údaje o textu
Titulek:	II. Dům se z větší části probudil
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 7–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ranné slunce červnové bylo již hezky dlouho osvěcovalo dvůr domu, než lidé se probouzeli. Vzdor šramotu těžkých vozů, zaléhajícího sem průjezdem a přes střechu z ulice, duněly první kroky přece silně jakoby v klenbě. Jednotlivě, jakoby jedna čekala, až druhá zajde, vycházely ženštiny z rozličných bytů, buď prostovlasy a posud neučesány, buď se šátkem hluboko do čela vtaženým, tak že chránil ospalé oči před sluncem. Nebylo jich mnoho, všechny vypadaly ale jako nedbalé služky; šat jejich nebyl ani řádně obvázán, sešlapaný střevíc táhl se jim za nohou, v rukou nesly hrnky buď prázdné, buď již mlékem naplněné.

Znenáhla stalo se přece živěji. Bílé opony mizely s oken, leckteré okno se odevřelo, objevila se v něm postava, rozhlídla se po nebi a vrchu Petřínu i mluvila pak něco dovnitř k ostatním spolubydlícím o pěkném ránu. Na schodech a pavlačích se setkávali a přáli sobě „dobrého jitra“.

V prvním patře přední, do ulice vedoucí části domu objevil se v krajním oknu vysoký muž s rudou, trudovitou tváří a rozcuchaným šedým vlasem. Opřel se těžce o zídku okenní a vyhnul se ven, tak daleko, že košile na prsou rozevřená zcela obnažila mohutná jeho, vzdor červnu ještě také ve flanel se halící prsa. Podíval se na vedlejší, posud zastřené okno. Zase se uhnul zpět a pravil dovnitř: „Ještě není sedm.“

V tom však prasklo vedlejší to okno a odevřelo se dokořán. Objevil se v něm jiný muž vysoké taktéž postavy, avšak mladší. Byl vlasů černých, pečlivě přičesaných v slušnou a pevnou formu, jaká hlásala, že je každodenně a na vlásek asi tatáž. Obličej jeho byl kulatý, hladce oholený, jak se ale zdálo, bez zvláštního výrazu. Tělo se krylo v elegantní šedivý župan, ruce držely hedbávný žlutý šátek a vytíraly jím skla zlatých okulárů. Ještě jednou dychl na skla, ještě jednou setřel s nich mlhu, nyní nasadil brejle a obrátil se zcela k nám. Tvář jeho, dříve neurčitá, nabyla pod skly náhle pevnějšího rázu, jakž se vždy u krátkozrakých stává. Byla to tvář dobrácká, oko pohlíželo nyní přívětivě i dosti vesele; přec však lze z každého rysu čísti, že ta tvář již hezky dlouho přes čtyřicet let na svět se dívá. A když se podíváme na ni tak jen trochu znaleckým okem, jsme skoro jisti, že to tvář staromládenecká. Tvář kněze a tvář starého mládence poznáš i v přístroji.

Starý mládenec položil se do okna, sněhobílým, pěkně vyšívaným polštářem opatřeného. Podíval se do modré oblohy, pohledl na lesknoucí se zelený Petřín a úsměvné jitro zazrcadlilo se i na tváři jeho. „To je krása — musím časněji vstávat,“ šeptal. Hned na to sklouzl zrak jeho do druhého patra zadní části domu. Mihl se tam za zavřeným, čistým a průhledným oknem ženský šat. Úsměv starého mládence stal se zřejmější: „Nu to se rozumí, Pepička — Josefinka už v kuchyni,“ šeptal zase. Přitom pohnul trochu rukou, z velkého, prst pravé jeho ruky zdobícího brillantu vyšlehl proud skvělé záře, což zvábilo zrak starého mládence na vlastní zas osobu. Stočil trochu prsten, tak aby brillant trůnil zrovna nad prostředkem kloubu, povytáhl pěkné manžety a s patrným zalíbením díval se pak na své tučné, bělostí se skvoucí ruce. „To nic neškodí, opálí-li se trochu, to je zdravé,“ i zašeptav to, pozdvihl pravici k nosu, jakoby chtěl čichem přesvědčit se o rostoucí její zdravotě.

Dvéře v druhém, protějším patře na pavlač vedoucí zavrzly a vyšlo z nich pěkné, as osmnáctileté děvče. Vtělené ráno! Vzrůst dívky té byl půvabný, štíhlý. Tmavý, kadeřavý a přehustý vlas vlnil se jí s čela až k šíji, poután prostou aksamitovou stužkou. Obličej její byl oblý, oko jasně modré, upřímné, tvář růžová a pleti hebounké, rtíky malé, až tmavorudé, celá ta tvářnost činila dojem nanejvýš příjemný, aniž by vylučovala tajné vědomí, že není vesměs rysů akademicky pravidelných. Jenže kde hned tu malou nepravidelnost při tom příjemném celistvém dojmu najít! V tom maličkém, rozkošném oušku jistě nevězela, vždyť právě to ouško bylo k líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen zcela chudé a malé náušnice stříbrné. A mimo ty náušnice žádné ozdoby víc. Kolem bělostného krku vinula se arci tenká černá šňůrka, ale skvost, jejž snad nesla, skrýval se kdes v pučících ňadrech. Šat měla dívka až ke krku upjatý, světlý a jen tence pruhovaný. I ta jednoduchost barvy a střihu byla vábna.

Děvče neslo v ruce hnědý, plechovou pokryčkou opatřený hrneček.

„Dobré jitro, Josefinko!“ zaznělo zvučným hlasem tenorovým.

„Dobré jitro, pane doktore!“ odpovídala Josefinka a pohledla s přívětivým úsměvem do protějšího okna.

„Kam pak s tou snídaní?“

„Dolů k slečně Žanýnce. Je nemocna a nesu jí trochu hovězí polívky. Schovala jsem ji od včerejška.“

„Žanýnka je nemocna? Jakýpak div, vždyť to musí u ní vypadat jako v žaláři! Po celý rok neodevře ani okna a k tomu má tam u sebe ještě toho ošklivého psa; dnes zase celou noc štěkal a vyl. Musíme rasa navest!“

„I toto,“ horšila se Josefinka, „slečna by se zbláznila!“

„A co jí vlastně je?“

„Stáří,“ odpovídala Josefinka smutně a ubírala se k točitým schodům.

„Dobračka, ta Pepička — Josefinka!“ mručel pan doktor a zrak jeho utkvěl na východu schodů v patře prvním, a když děvče i tu zašlo, očekával ji zrak jeho již dole u východu na dvůr.

Josefinka přešla dvorem i přistoupila k přízemním dveřím. Vzala za kliku, dvéře byly zavřeny. Rachotila klikou, klepala na dvéře, uvnitř se nikdo nepohnul. „Zaklepejte na okno!“ radil doktor z okna svého.

„To nebude nic platno, bouchat se musí, ne klepat, a bouchat Pepička neumí. Počkejte, já zabouchám!“ zaznělo se schůdků z průjezdu do dvora vedoucích a dvěma skoky octnul se mladík as dvacítiletý přes schody dole a již stál vedle Josefinky. Byl oděn v lehký, šedý šat letní, neměl ale na hlavě ani klobouku ani čehož jiného. Vlasy jeho byly samý černý prstenec, tvář jeho byla ostra, oko živé.

„Tedy mně pomozte, pane Bavore!“ prosila Josefinka.

„Dřív se podíváme pod pokryčku,“ škádlil mladík a vztahoval ruku k Josefince.

„No — no — no,“ bručel nahoře pan doktor, zamlčel se ale zas, když viděl, že se děvče mladíkovi obratně vyhnulo.

„Já si zaklepu sama!“

Mladík ale stál již u okna a bubnoval na ně prstem. Uvnitř se ozval pronikavý štěkot psa, pak zas vše utichlo. Čekali chvilku. Když ale žádná další známka života se nejevila, popošel mladík k druhému oknu a začal do rámce vší silou mlátit. Pes se opět ozval, štěkal zuřivě a dlouho, pak zakončil pronikavým vytím.

„Slečna nás vyhubuje!“

„Eh co!“ mínil mladík a bouchal znovu; pak přiložil ucho k rámci a naslouchal. Slyšel jen kňučivé vytí psa.

Spůsobený hřmot již vyrušil celý dům. Vedle doktorova okna vyhlížel již zase vysoký muž s tou rudou trudovitou tváří a s ním dvě hlavy ženské, jedna starší, druhá mladší. Na pavlač v protějším druhém patře vyšla Josefinčina matka, žena to vysoké postavy, a za ní připlížila se nemocná a nahrblá malá postavička starší sestry Josefinčiny. Na pavlač prvního patra vyšli tři lidé, muž napolo oblečený, s hlavou olysalou, ženská taktéž starší a jen napolo oblečená, konečně as dvacítiletá mladice v pouhé spodničce, s nedbale přehozeným šátkem a hlavou plnou papilotů. Ze schůdků od průjezdu sestupovaly pak ještě dvě ženské, zcela oblečené v šat jen prostý. Menší z nich, postava živá a pohyblivá, volala sestupujíc do průjezdu zpět: „Márinko, zůstaň v šenkovně, ať nám tam nikdo nevejde!“ Ve větší, druhé poznáváme noční vykládačku snů z předešlé své kapitoly. Snad že bílý a čistý čepeček její dobře jí sluší, snad že ve světle slunečním všichni lidé jsou i jeví se co mírnější, její celá tvářnost zkrátka zdá se nám nyní býti příjemna.

„Co je to tu, Václave!“ oslovuje mladíka.

„Mně se zdá, že nám slečna Žanýnka umřela! Zabouchám ještě jednou!“ i bubnoval se vší silou.

„Není nic platno, musíte pro zámečníka, pane Bavore, ale rychle!“ volal shora pan doktor. „Přijdu hned sám dolů!“

Mladý Bavor již zmizel ze dvoru. Ze všech stran se křižovaly otázky a odpovědi, vše mluvilo, ale hlasem vždy jaksi stemnělým.

Pan doktor byl právě, zcela k vycházce oblečen, sešel dolů, a sotva byl ustrnulé Josefince sdělil, že nemusí stále ten hrnek v ruce držet, když mladý Bavor dostavil se tu již se zámečnickým učedníkem.

Zámek byl brzy odtržen a odevřené dvéře nebránily více vstupu. Okamžik nechtělo se jaksi nikomu dovnitř. Tu se sebral Václav a vkročil mužně, za ním hned pan doktor, mezi veřeje se vetlačily ženské.

Velký pokoj byl temný, až příšerný. Okna do dvora i na Petřín vedoucí byla hustě ověšena a nedovolovala světlu vyniknout nad jakés šero. Vzduch byl starý, puchem a plesnivinou naplněný. Se stropu visely mocné, černé a prachem těžké pavučiny, po holých šedivých stěnách bylo několik tmavých obrazů, ovinutých prastarými a na prst zaprášenými umělými květinami. Nářadí tu nebyl sice žádný nedostatek, avšak vše jen přestárlé, staromódní, nesoucí na sobě znak, že se dlouhá a dlouhá léta ničeho neužilo. Na nízkém, špinavě žlutou peřinou pokrytém loži bylo vidět dvé zubožených, vychrtlých rukou a suchou, lysou hlavu. Vyhaslé odevřené oči dívaly se sklenně do výše. Starý, ošklivý a chundelatý černý pes přebíhal od hlavy k nohoum po loži a štěkal na příchozí zoufale.

„Kuš, Azor!“ promluvil Vácslav dušeně, jakoby v tom vzduchu oddechnout se bál.

„Myslím, že je mrtva, pes by tak nevyl,“ podotýkal pan doktor temně.

„Ba ta už je na věčné pravdě! Bůh jí odpusť hříchy a odpusť nám všem naše viny. Oroduj za nás, svatá boží rodičko!“ koktala Bavorová a bohatá slza kanula jí po líci.

„Když je v domě za krátko po sobě funus a veselka, bývá nevěsta šťastna,“ podotknula malá paní hospodská strnulé Josefince.

Tato, na smrt ubledlá, náhle se celá zapálila, pak zase zbledla; obrátila se a odešla, aniž by odpověděla.

„Musíme ale nejdříve psa odstranit, — aby nás jen nepokousal — snad má v zubech již jed z mrtvoly,“ mínil pan doktor a ustoupil o dva kroky zpět.

„Bude brzy venku,“ mínil Vácslav a blížil se k divokému strážci mrtvoly. Pes, ač tu měl samé známé tváře před sebou, rozzuřoval se vždy víc a víc. S ohlušujícím štěkotem skočil k hlavě lože zpět, když se konejšící ho Vácslav blížil. Vácslav přikročil až k loži, vztáhl levou ruku k peřině a v tom okamžiku, když pes po ní skočil, chytil ho pravicí v týle a vyzdvihl ho do výše. Pes sebou vztekle házel, Vácslav ho ale držel pevně.

„Kam s ním?“

„Dejte mně, maminko, klíče od našeho dřevníka, vstrčím ho tam zatím do bedny,“ a odcházel s vyjícím psem.

„Tedy prý je nebohá hundsfrajle mrtva?“ zaznělo harašivým hlasem ve dveřích. V promluvivším poznáváme lysohlavého muže, jehož jsme byli na pavlači prvního patra spatřili. Lysé témě je pokryto až do opalisování ušumělým a vyrudlým cilindrem, jehož forma svědčí o celou řadu let co do módního času zpět. Slabé světlé vlasy na skráních jsou vodorovně přičísnuty k oku. Tváře jeho jsou opatřeny koží v mocné řízy se skládající, jako bývá u lidí zeschlých z dřívější mocné tloušťky; každá tvář jakoby byla vyprázdněným po cestě vakem. Postava je hranatá, s vpadlýma prsama, s rukama jaksi bezvládně se klátícíma.

„Ano mrtva!“

„Tedy jen honem s ní do kaple, ať nemáme mrtvolu v domě, nebo ať nám nepojdou výdaje!“

„Toho se nebojte, pane domácí,“ odmlouval pan doktor, který se byl zatím probíral v škatuli na stole vedlé lože stojící a papíry naplněné, „nebožka sobě zaplatí všechno sama. Patrno, že si připravila všechno na smrt a že se včera ještě v papírech svých probírala. Zde pod tou chundelatou spečenou vlásenkou našel jsem tento lístek znějící Žanýnce co členu svato-haštalského spolku dekretářského a zde knihu strahovského „spolku lásky“. Dostane peníze na pohřeb, i má již také rekviem zaplaceno.“

„Chudák hundsfrajle, a měla přec jen pensičku as osmdesát zlatých ročně; můj syn jí psával čtvrtletní kvitance!“ obdivovala se paní Bavorová. Patrno, že lidičkám těm platila „hundsfrajle“ as již dávno co název pouze historický, nikoliv co nadávka.

„To dostane až padesát zlatých, pěkný příkrov a svěcené, pozlacené tabule,“ mínila paní hospodská.

„A co je v těch ostatních papírech?“ tázal se vrátivší se Vácslav zvědavě.

„Nic cenného. Patrně soukromé listy, několik desítiletí staré,“ odpověděl zkoumající pan doktor.

„Půjčte mně je, může být zajímavo číst vzpomínky staré panny. Já si s nimi vylezu pak nad okap a přečtu si je tam. Dnes je pondělek, celý dům pere a pro zápach mydlinek a hráchu — při prádle se všude vaří hrách — nelze v celém domě vydržet jinde než na střeše. Novelista musí všechno číst a já chci být novelistou. Času mám dost, mám z úřadu dovolenou až do čtvrtka, — je-li pravda, pane domácí?“

„Jen ať žádný z těch listů neztratíte, dejte je zas všechny hezky sem!“

„Ale kdo upraví všechno?“ tázal se pan domácí. „Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese Leute kennen’s nicht!“

„Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla — ‚kennens-nicht‘!“ bručela Bavorová pro sebe.

„Nezbude as jiného!“ mínil pan doktor dobrosrdečně. „Dojdu sám do konskripce; do záduší a na faru, — ale, pane Bavore, vy musíte hned pro fysika; až zde podepíše cedulku, přineste ji za mnou do kanceláře!“

Vácslav ochotně odkvapil.

„A já s paní hospodskou umyjem a upravíme mrtvolu. Prokážem jí poslední službu!“

„To jste hodny!“ chválil pan doktor. „Ale já už musím jít!“

„Půjdu s vámi.“

Páni odešli.

„Co pak děláte, paní sousedko?“

„Rozjímám svět.“

„A co že se vám zdálo, paní sousedko?“ tázala se dále hospodská. „Chtěla jste vypravovat —“

„Tak ano! To byl krásný sen! — Zdálo se mně, že přišel ke mně nebožtík můj otec, dej mu pánbůh nebe, už hnije přes dvacet let, a když matka umřela před ním, neměl pokoje a chodil denně na hřbitov, až sám také umřel. Měl lehkou smrt. Ti se měli rádi jako děti! Jako bych je viděla, když oba nad námi dětmi plakali. Bylo to v té nouzi za francouzských válek a neměli nám co dát jíst —“

„Jak pak se jmenoval pantáta?“

„Šestnáctka — byl Nepomucký. Tak tedy najednou stojí jako přede mnou — u nás v krámě. Chci říct: ‚Kde pak jste se tu vzal, pantáto?‘ on mně ale — byl celý bílý — podává plnou náruč tlustých buchet — dvacet tři, znamená to štěstí — a povídá: ‚Naverbovali mne na vojnu, musím jít!‘ Vojenské verbování má osmičku a znamená veselost. Obrátil se a šel —“

„To bude šedesát jedna, když se obrátil!“

„Věru, na to bych byla ani nevzpomněla. Tedy 61, 23 a 8.“

„A dejme na ně celých padesát krejcarů, když je to tak živý sen, jak?“

„Mohly bychom.“

„Vyhrajem víc a pak — pan Vácslav a moje Márinka — má se to rádo!“