Povídky izraelského vyznání/Teta Valerie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Teta Valérie
Autor: Karel Poláček
Zdroj: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/98/63/povidky_izraelskeho_vyznani.html
Vydáno: Povídky izraelského vyznání [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [cit. 2019-01-03]. ISBN 978-80-7532-225-8 (html).
Licence: PD old 70

Byla již vyslovena domněnka, že z celkového počtu obyvatel připadá kompaktní většina na příbuzné. A opět z příbuzných nemalé procento připadá na tety. Proč tomu tak je, nebudeme badati, ale přenecháme zkoumání tohoto zjevu učencům. My pak spokojíme se prostou skutečností.

Je tedy zcela přirozeno, že i já mám tetu, a co navíce: jmenuje se Valérie, z čehož lze usouditi, že je to teta mohutná. Neboť jméno Valérie je samo sebou mohutné a šumné; budí představu kostěného vějíře, jenž rozevírá se s hlučným třeskotem. Je to jméno klenuté a vznosné: vyslovíme-li Valérie, tu vyvstane před námi kolosální konstrukce železničního viaduktu. Dnes ovšem ztratilo již jméno Valérie značně na svém velebném zvuku a do jisté míry páchne naftalínem.

To ostatně potvrdí mnohý, že u starší ctihodné tety je značně cítit naftalín. Je to konečně v jistém směru zjev dosti potěšitelný. Není-li totiž cítiti naftalín, pak páchne zde kyselostí a plísní, a v tomto ovzduší daří se nevlídnosti, nepohostinnosti a kruťaství.

U tety Valérie je hojnost naftalínu: a také přijdi si, kdy chceš, a vždycky jsi uvítán nadšeným pokřikem, po němž následuje zděšené pobíhání a snášení. Pohlížíme-li na tetu, která se oddala zimničné pohostinnosti, tu zdá se nám, jako by se neustále otáčela kolem své osy. Je to ovšem také následek vychování, kterého se dostalo tetě v mladých letech: v minulém století předpisovali taneční mistři dívkám titěrně se vrtěti a pitvorně natřásati. Zvyk ten pak zůstává, když z půvabné dívky vytvoří se časem mohutná teta Valérie.

Pohostinnost tety Valérie je vyvinuta v takové míře jako u primitivních národů. A pročež jsi-li žaludku nestatečného, pak nenavštěvuj naftalínové tety. Majíť tety značně vyvinutý smysl pro nevděk. Je známo, že starší tety „neměly nikdy poděkování“.

Teta Valérie bydlí v Mariánských Lázních. Je to město půvabné s utěšenými zelenými kopečky. Na těch kopcích jsou samé kavárny, které přispívají ve značné míře k rozhojnění krás přírodních. V kavárnách sedají neobyčejně tlustí lidé a žalostně funí. Tyhle všecky zajímavosti ukáže teta Valérie, když hosta nasytila a napojila. Zvláště pochlubí se s neobyčejně tlustými lidmi. Avšak žádný z těchto tlustých lidí není tak tlustý jako pan Cipra.

„Znáš pana Cipru? Neznáš?“ diví se teta. „Já ti ho musím představit, pana Cipru. Je to můj nový podnájemník. Přijel sem na léčení, protože je takhle tlustý – ani jeden z těchhle pánů není tak tlustý jako pan Cipra. Moc hodný pán je pan Cipra, takový delikátní, galantní a uctivý. Vůbec neumí německy a vždycky zdraví: ‚Styand gnä Frau!‘ Rozhodně musíš poznat pana Cipru! Škoda, že ho nepoznal můj nebožtík můž –“

Tady vezme řeč elegický obrat. Je totiž příznačno, že každá teta mívá nebožtíka může (s kroužkem na „u“). Podle tohoto kroužku na „u“ seznáte, že to nebyl obyčejný muž, tento nebožtík můž. Byl to člověk vynikající v každém směru a jen on byl hoden, aby pojal za choť tetu Valérii (ačkoli mohla udělati větší štěstí: která teta-vdova nemohla v mládí udělati větší štěstí?). Vždyť již nemoc, na kterou umřel nebožtík můž, byla vzácná. Zatímco obyčejný muž umře na nějakou obvyklou chorobu, byl neduh nebožtíka může tak něco neobvyklého, že se lékaři divili a „všichni profesoři kroutili nad tím hlavou a nevěděli, na čem jsou“. A jak slavně umřel, tak i jeho život byl pln vynikajících činů. Teta Valérie ukazuje řadu jeho fotografií, ze kterých poznáme, že nebožtík můž nosil císařský vous a frizuru korunního prince Rudolfa, že díval se při fotografování vždycky vytřeštěně do objektivu a na vojně byl šikovatelem u zásobovacího sboru, pročež dal se vyfotografovati se šavlí po boku a revolverem v ruce. Nebožtík můž jmenoval se Ignác, byl nadaný a obíral se písemnictvím. Čítal klasiky, ale skládal sám také básně, ale jenom pro domácí potřebu. Byl to totiž onen druh básnictví, který se vyšívá červenou nebo modrou bavlnou do plátěných deček, které pak pode jménem „kuchařek“ zdobí prázdné kouty v domácnosti.

„Pojď se mnou, abys viděl, jaký nadaný člověk byl tvůj strýček Ignác,“ povídá teta a bere mě za ruku. – „Kampak jdeme?“ – „Mlč, uvidíš.“ – Na konci chodby je klozet. Teta Valérie otevře dveře a velí mně, abych se podíval.

„Nač se mám dívat?“

„Nevidíš? Tadyhle čti!“ A ukazuje mi na stěně dečku s nápisem:

Ein Weilchen hergesessen,
Im stillen Selbstvergessen,
Befreit von allen Leiden,
Dann kannst Du wieder scheiden.

A pod tím – neboť tehdy vládl utrakvismus – tento český překlad:

Chvilka posezení,
v tichém zapomnění,
odvrhnuv veškerou tíž,
odejdi již!

Teta dívá se na mě s nadšením, kterak slabikuji zádumčivé verše nebožtíka strýčka Ignáce. A z očí stékají jí slzy blaženosti. „Vidíš, hochu…,“ praví křečovitě vzlykajíc, „… jaký nadaný člověk byl tvůj strýček Ignác! Velká hlava! Básník! Poet…!“