Povídky izraelského vyznání/Oskar Kraus hledá místo

Povídky izraelského vyznání Karel Poláček
Vypravování pana Freudenfelda o svatbě pana Paškese	Oskar Kraus hledá místo	Vdala se

Údaje o textu
Titulek:	Oskar Kraus hledá místo
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/98/63/povidky_izraelskeho_vyznani.html
Vydáno:	Povídky izraelského vyznání [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [cit. 2019-01-03]. ISBN 978-80-7532-225-8 (html).
Licence:	PD old 70

„Núú, pane Kraus, co je s nima?“

– Núú, pane Votický, co má bejt se mnou?

„Já mám vědět, co je s nima, pane Kraus? – Voni to maj vědět. Já jenom vidím, že dělají obličej jako šames za krásného počasí, když o velké svatbě dostal míň na diškrecích, než si myslel.“

– Jim se to mluví, pane Votický, oni můžou vypravovat pohádky o šamesích, to věřím – ale moje starosti na ně, já jim říkám –

„Starosti! Povídá: Starosti! To nemůžu slyšet: Starosti! Kdopak nemá dneska starosti? Já se jich ptám – skrz ten obličej, jakej děláte, co se jim přihodilo?“

– Co by se mně přihodilo? Mám starosti!

„Starosti!“

– Starosti!

„Obchody nejdou?“

– Co by obchody šly? Komupak dneska jdou obchody? Vědí, pane Votický, já bych jim to řek, ale dají mi čestný slovo –

„Čestný slovo!“

– Počkaj, čestný slovo a zapřísáhnou se, že když jim povím, že hledám místo, že nevyskočej jako ten zrzavej Löwit od Hahna, barvy a oleje, a nebudou jako ten jistej Löwit volat přes celou kavárnu: Místo hledaj, pane Kraus? Ale to se divím, že se neobrátěj na mě – tu ránu by měli místo a jaký místo! –

„Zrzavej Löwit vyskočil? Že má pro nich místo? Jaký by mohl mít pro ně místo? To kdybych já takhle něco řek – to by mělo nějakou cenu – ale Löwit? Moc řečí má ten pan Löwit!“

– No, tak teda poslouchají. Sedím v Continentalu, ne – v Corse – počkat, ne: v Arku – copak to povídám: v Edisonu to bylo, vypravuju, jaký mám s tím místem starosti – povídá Minkus – kterej Minkus? – Ale kdepak – ten už je nebožtík. To je Minkus – vědí ten! Povídá Minkus, copak že jdou od Bauma pryč? Já na to: To nevědí, že je Baum hotov, že už neexistuje Baum? – Ale jdou, diví se Minkus, copak tak najednou? – Jaký najednou? Pořád chodilo zboží, samý zboží, samý zboží a žádný peníze, žádný peníze, žádný peníze – říkal starej Baum: Jo, to jsou obchody – všichni zákazníci umřeli, a který neumřeli, ti nic nekupují, protože nemají peníze ti zákazníci, který neumřeli. No, a na tuhle nemoc umře každá firma, tak to Baum zavřel a personál propustil. Najednou se do našeho hovoru vmísil Löwit – nikdo s ním nemluvil – a povídá: Já mám pro ně místo, krásný místo! – Jaký místo? ptám se. – No, povídá: Spojené jihozápadní továrny na zboží porculánové a kameninové hledají disponenta – povídala slečna Weissbach – moc šikovná slečna, už je u tý firmy šest let, že jí to místo nabízeli. – A proč to nevzala ta slečna Weissbach? ptám se. – Prosím vás, povídá Löwit, ona to nepotřebuje – má známost, možná že se bude vdávat – já vím moc! – No, povídám, to by nebylo špatný, jaká je adresa? Počkají, povídá Löwit, zítra sem přijde tuhle dobu ta slečna, pak se můžeme domluvit – ona tam má velký slovo, ta slečna – povídá, že by bez ní nemohla firma existovat. Dobře. A kdo druhý den nepřijde? – Slečna Weissbach. – Proč nepřišla? – Moc práce, přijde zítra. – Slečna Weissbach nepřišla? – Kde je slečna Weissbach? – Prosím vás, povídá Löwit, k čemu potřebujou slečnu Weissbach? Už není u firmy – dali ji pryč – budou se s ní zlobit – nebyla nic vert. Jestli mě poslechnou, povídá Löwit, jdou zu der bechoweten Judin a ona vám místo zaopatří. Povídám: To mohli říct hned, to já vím bez nich, že můžu jít k rozšafné židovce, k tomu jich nepotřebuju, mají moc řečí, pane Löwit. – A seberu se a jdu k paní Kláře Mendl, k rozšafné židovce. Znají paní Kláru Mendl, pane Votický – jak by neznali světoznámou Kláru Mendl, zprostředkovatelnu míst. – Přijdu tam, maucta – poklona, poklona! – Ona na to, maucta – co si přejou – místo? – Hned to bude – mám prima místa – znamenitá místa – dejte padesát korun hned a polovičku platu, až budou mít místo. – Co jim budu dlouho vypravovat, dala mně adresu, nějakej Winternic, továrna na pytle, Vinohrady – jakživ jsem o té firmě neslyšel. Sednu na jedenáctku – jedu – jedu – pořád jedu – moc lidí bylo v elektrice – byl tam taky pan Löbl – Kam jedou, pane Kraus? – Ale to vědí, pane Löbl – budu mu to povídat, tomu Löblovi – nemusí všecko vědět – a co jim budu dlouho vypravovat – pořád jedu a jedu – až přijedu do Boleslavovy ulice – taky jméno – ulice se má jmenovat Boleslavova! – Proč se nejmenuje ulice Kláry Mendlové? – To by bylo to pravý jméno pro takovou špinavou ulici. Vystoupím – vidím: číslo dvacet tři – zaklepám: Je tu v domě továrna na pytle, Winternic? – Žádná továrna tu není, ale nějakej Winternic tu bydlí, musíte jít přes dvůr – jděte po prkně – na dvoře je moc bláta – já jdu – hledám továrnu – vidím vizitku Jacques Winternic, pytle – zaklepu: Máúcta – já jsem ten a ten, tady jsou moje reference! – Winternic povídá: No dobře, já jim dám osm stovek měsíčně. – Já povídám: Jsou blázen, pane Winternic, osm stovek? – Mají pravdu, povídá Winternic, já jsem se přeřek, pět set jim dám, když jim to není moc. – Pane Winternic, povídám, časy jsou zlý, já to místo za osm set vezmu. – Povídal jsem pět set, pane Kraus? povídá Winternic. To byl omyl, pane Kraus, já chtěl říci tři sta! – Najednou se vám ale chytne za hlavu a počne naříkat: To jsou obchody! To jsou obchody! – Já jsem nešťastnej člověk, moje srdce – moje srdce! Já jsem ruinovanej! Já jsem šnorer! K čemu potřebuju účetního? – K ničemu, nepotřebuju účetního! Ani korunu měsíčně jim nemůžu zaplatit – jdou, jdou, ať jich nevidím – já jich nechci vidět před svýma očima! – Povídám: Tak co sem citýrujou lidi, voni kejlif – má úcta, služebník, pane Winternic! No, co tomu říkaj, pane Votický? Tak jsem si řek, ať jsem nevím jakej, já už nikam nepudu.

„Co mám tomu říkat, pane Kraus? Já nic neříkám. Jenom jedný věci se divím –“

– A čemu, pane Votický?

„Že voni tady běhaj po celým světě – má to nějaký účel? – Místo co by přišli ke mně a řekli mně, že hledaj místo. Já mám něco pro nich – ale to je ‚ff‘!“

– A co, pane Votický?

„Zapíšou si adresu: Bloch & Feldspat, pletené zboží, hledají skladníka.“

– Už tam letím!