Povídky izraelského vyznání/Následky vystoupení z církve

Povídky izraelského vyznání Karel Poláček
Rozhovor o náboženských otázkách	Následky vystoupení z církve	Trápení se švadlenou

Údaje o textu
Titulek:	Následky vystoupení z církve
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/98/63/povidky_izraelskeho_vyznani.html
Vydáno:	Povídky izraelského vyznání [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [cit. 2019-01-03]. ISBN 978-80-7532-225-8 (html).
Licence:	PD old 70

Avšak přihodilo se, že pan Adolf Blum zřekl se víry svých otců.

Svoje vystoupení z církve odůvodňoval minulou sobotu v kavárně Areo takto: „Když jsem tam přišel, posadím se v zadní lavici a slušně hledím. A nic. – Najednou přijde šames…“

– Který šames? – zeptal se pan Blau se zájmem.

„Ten, co má cvikr se šňůrkou,“ vysvětlil pan Blum.

(„Aha!“ pomyslil si nato Blau.) „Přišel cvikr se šňůrkou a ptá se: ‚Co tu chtěj?‘, povídám: ‚Co bych tu chtěl? Přišel jsem se na Jom kipur smířit s Pánembohem.‘ – ‚Mají zaplacený sedadlo?‘ ptá se šames s cvikrem. – ‚Jaký sedadlo?‘ – ‚Když nemají zaplacený sedadlo, jdou si smiřovat se s Pánembohem, kam chtějí. Tady je Jom kipur pouze pro pány, který si zaplatili.‘ – Povídám mu: ‚Poslouchají, já jim něco řeknu,‘ ale nic jsem nepovídal, ale sebral se a šel. Chtěl jsem mu ale říct jenom jednu věc: ‚Voni mizernej šamesi,‘ a vůbec vynadat mu, co se do něho vejde.“

– Dobře udělali –, povídal pan Blau. – Co si dneska šamesové dovolují, to už je, jak se říká, moc. Na venkově je jim jeden dobrej. Když jsem servíroval v Strašecí Kdýni, tak tam šames běhal po městě a pěkně prosil: „Pane Blau, pan Katz má Jahrzeit, jsou tak dobrej, přijdou do kostela, aby bylo minjan.“ Ale v Praze…?

„No viděj. Má jeden zapotřebí, aby se dal od šamesů urážet? Tak jsem si řekl: Dost, a dal jsem se k československé církvi.“

– A jak to udělali? To se dali pokřtít?

„Jakýpak pokřtít? To mají tak: Došel jsem si k tomu jejich knězi – vzdělaný pán s fousama – zaklepu: ‚Maucta‘ – ‚Pán s vámi,‘ povídá ten kazatel. – Povídám mu co a jak. On mě vyslechl, pohladil si bradu a pravil: ‚My to neberem tak zostra jako ti římští. Jenom to bych se rád vás zeptal: Račte věřiti v Pána Ježíše?‘ – Povídám: ‚Je-li to podmínka, proč ne?‘ – Tak jsme si povídali a on hned: ‚Bratře Adolfe‘ a byli jsme jedna ruka.“

– Tak to je náramně jednoduchý? – podivil se pan Blau.

Pan Blum přisvědčil, ale poněvadž objevil se pan Fuchs, na kterého čekali, nechali hovoru o náboženství a dali se do taroků.

Paní Hermínu velmi mrzelo, že ten její Adolf vyvedl takovou věc a vystoupil z víry. „Jseš starej blázen – co s tebou,“ pravila svému manželi. „Ty mlč!“ odbyl ji důrazně pan Blum, „ty tomu nerozumíš, ženská!“ – Paní Hermína mávla rukou a myslila si své. Avšak co se letos nestalo. Přišly svátky, všude velké uklízení, hrnce se leskly, podzimní sluníčko sladce svítilo: Byl Roš ha-šana a po ulici bylo plno židů a ti zářili svátečně a vznešeně, a kdo byl obyčejný žid, měl na hlavě tvrdý klobouk, ale příručí a obchodní cestující šli do kostela v cylindru, jehož lesk zvyšoval důstojně slávu nového roku. I pan Adolf Blum svátečně plál. A odpoledne sešly se u Blumů paničky a každá ta panička přivedla hromadu dětí s sebou a bylo ohromné množství svátečních řečí.

Tehdy pan Blum zmlkl a bylo pozorovati, že se velmi zatrudil. S nikým nemluvil, paní Hermínu ostře odbyl a pravil, že je mu mís před životem. Sedával večer v kuchyni na služčině posteli, kouřil melancholicky z dýmky, kýval hlavou a myslil si: „Nemám žádný poděkování za svoje starosti.“ – Tak trucoval několik dní a posléze zahnal chmury z čela a usmířil se se světem.

„Řekni mně, starej, co ti bylo?“ tázala se paní Hermína.

– Co by mně bylo?

„No, žes koukal jako vejr a s nikým nemluvil? Co jsem ti udělala?“

– Cos mi udělala? To není nic, že ani děti na Roš ha-šana negratulovaly? To já u vás nejsem nic? Sedím s panem Blau v kavárně a přijde tam paní Blau a jeho dcera Šmolková, co si vzala Šmolku, a jejich holčička s pugétem, a způsobně se pokloní a ta paní Šmolková napověděla: „Dědečku, já ti přeju –“ a holčička dopověděla: „– mnoho štěstí a zdraví k svátku,“ a ten Blau měl radost a já jsem tam seděl jako opuštěnej – mě si nikdo nevšímá – já nejsem nikdo – za ty moje starosti – –

„Ale!“ pravila paní Hermína jízlivě. „To se na to podívejme! Co je tobě do Roš ha-šana? Ty jseš křesťan, abys věděl! A křesťanům se negratuluje k židovskému novému roku. To by tak hrálo: Z víry vystoupí, ale kovet by chtěl –!“

– Jakej kovet? Já ti o nějakou počestnost stojím? Mně na tom záleží! Ale patří se to! Pro sebe to nechci, ale děti mají se vést k uctivosti k starým…!

Tento pedagogický moment blahopřání paní Hermína uznala. Bylo tedy usneseno, že napříště bude se panu Blumovi gratulovati o židovských svátcích, a to ne proto, že by o to pan Blum stál, nýbrž proto, že se to patří.