Povídky izraelského vyznání/Jak jsem se ženil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Jak jsem se ženil
Podtitulek: Z vypravování pana Bondyho
Autor: Karel Poláček (jako Kočkodan)
Zdroj: Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Lidové noviny, 1922 Ročník 30. číslo 538. 26. 10. 1922 ráno, str. 1-2
Licence: PD old 70

Já jim říkám – pane, mně nebudou nic povídat – pane, moc mně toho nevypravujou – pane, to vědí – já běhal s kolekcí pod paždí, když voni nebyli ještě barmicve – kdepak, u mámy byli, když já dělal ohromný obraty – pane, měli slyšet, co říkal šéf - »Bondy,« říkal, »to jsou marný řeči,« povídal, »voni jsou jedinej na světě – co se obchodu týče, jináč,« říkal, »nestojej za nic« - to povídal starej Sborowitz – vědí, kdo byl Sborowitz? Ale kdepak, sukno – Sborowitz, kanafasy, prima trutnovský zboží. Voni říkají, pane Lüftschütz – oženit se – ohromná věc – riskantní, kdepak dneska! Právě dneska – dají inserát do novin – »Mladý muž, int. isr. - vrchní účetní – vznešený člověk – znamenitý odborník – podvojné účetnictví – bilance schopný – skvělá doporučení – přiženil by se do obchodu, anebo vzal by si int. isr. dívku – která by větším věnem vládla – pod značkou »Kulantní« anebo »Životní postavení«, jak chtěj’ - a budou vidět, co se tady bude dít – těch ofert, co dostanou – balík – vagon – přijde šadchen – »já pro nich něco mám« - přivede jich do rodiny – moc řečí – na to voni nic nedaj’ - raděj se budou dívat, jaká je to rodina a tak dále.

Ale za mejch časů, pane Lüftschütz … Tenkrát ještě nebyl ten pokrok, vynálezy, reklama. A potom, znali pana Schulhofa? Ne toho Šulhofa s háčkem, co si vzal Kramovou z Trněnýho Oujezda. Pana Schulhofa s břichem, »milostpána« myslím, neznali? Tak viděj, a teď mi řeknou, co jsem byl já proti takovýmu Schulhofu, »milostpánovi«. To bylo něco, pane! Schulhof byl proslavený člověk široko daleko, a ta vážnost všude, kam přišel – i mezi křesťany byl jako doma, tak byl dobře zavedenej. Schulhof byl představenej náboženský obce v Kosový Hoře, uměl lajnovat lepší než některej rabín. A když se na Simchas-thora, naše posvícení, nosí thory kolem kostela, byl on vždycky první a měl taky nejkrásnější thoru – samý zlatý vyšívání a stříbrný střapec; za ním teprve pan Deutschmann, co si tak fouká pod fousy, ten měl taky hezkou thoru, ale takovou jako pan Schulhof – ani zdání; za ním chodil pan Lederer, likéry; Schick, zboží osadnické ve velkém i v malém; potom Pacovský, co si proti každému moc dovolil a sám nic neměl; hned za ním Kleiner – velký nic byl ten Kleiner; a na konec chudej Šťastný, košerák – ten měl thoru s takovou modrou, docela sprostou pokrývkou – byl to ten Šťastný, co bydlili na kopečku a krmili husy na prodej. Ten jistej Schulhof měl syna a toho nechal študovat na doktora. Artur se jmenoval, nosil cvikr a umřel na horkou nemoc – to byla rána! a jedinou dceru. Jmenovala se Flora, to bylo tenkrát moderní jméno – a hezká byla, to se nenajde. Dneska se nesměj’ na ni dívat – už jí je padesát – má vousy pod nosem a v noci chrápe. Všecka krása s ní spadla. Já chodil za ní, byla to velká láska – kdepak – však já to taky uměl – ty sladký řeči, co jsem vedl – to by koukali – voni jsou co se týče ženských velkej lejmoch. Ale neptaj’ se, co dělal starej Schulhof, když mu to donesli! »Takovej šnorer!« křičel, »ať se mně tu neukazuje – já ho nechci vidět svýma očima – docela sprostej »poněvadž« - Schulhofova dcera – hanba –.« Velkej rámus. To je pravda: Ona byla bohatá a já nic neměl – těžká věc. Ale měl jsem svou hlavu a v té hlavě velikej sechel. Tak jsem vzal tu svoji hlavu do dlaní a přemýšlel jsem, až jsem to vyšpekulíroval.

Vědí, pane Lüftschütz, co byla tenkrát tisícovka? Tisícovka – mají ponětí? Já jsem si povídal: Jsi chudej – jsi chudej, nejsi chudej – nejsi chudej. Možná, že máš peníze. Kdopak ví, že žádný nemáš? Nikdo nic neví. Dneska obchody nejdou – zejtra se to hne. Všecko je možný. Třeba mám v kapse tisícovky a dělám, jakoby nic. Třeba mám tolik peněz, že můžu koupit celou Kosovu Horu. A tak se jednoho dne seberu a jdu k ňákýmu panu Šimerdovi, co byl řezník a měl hospodu. Hodnej člověk – velký hospodářství. Mne měl rád. »Bondy,« říkal, »ty jseš takovej pořádnej člověk, jakobys ani nebyl tý vaší víry,« a to je největší chvála, kterou může křesťan jednomu dát, když řekne, že nevypadá ani jako žid. Tak já jdu k tomu Šimerdovi, pařil na dvoře vepře, kapitální kus – měl přes metrák – jako dnes to vidím – mrknu na něho, Šimerda jde za mnou stranou. »Co chceš, Bondy?« povídá. Já mu na to, aby mi půjčil tisícovku, ale jo, beze všeho, to víš, Bondy – pro tebe všecko – vytáhne svoji řeznickou šrajtofli – tam bylo peněz, o jejejej! - bodejť Šimerda, takový krásný hospodářství, dneska už je taky nebožtík – flekla ho mrtvička – to bylo tenkrát pozdvižení, že umřel takovej velkej řezník, ale byl moc klustej – každej mu to prorokoval, ale on říkal: Všichni tam musíme! - jojo! to byly jiný časy … Já tu modrou tisícovku vezmu a jdu s ní k Ledererovi: »Nemohli by mně rozměnit tisícovku, já mám nějaký placení?« Ledere se zrovna lek’ a povídá: »Nemám, jak bych měl?« - jdu k Schickovi – neměl drobný – velká sháňka a přece jsem tu tisícovku rozměnil a přinesl jsem drobný Šimerdovi zpátky. Za dva dny jsem vypůjčil druhou tisícovku a zase jsem šel měnit. Šimerda kroutil nad tím hlavou, že si chodím k němu vypůjčovat tisícovky a hned ten den mu je vracím v drobnejch, a povídá: »Člověče, ty máš divný obchody!« Jaký mám – takový mám, co je ti potom.

A já jim říkám, pane Lüftschütz – to ještě neviděli – to pozdvižení v Kosový Hoře a okolí! Židi i křesťani strkali hlavy dohromady – plno řečí a divení: Ten Bondy dělá obchody! Jak je tomu dávno, co měnil tisícovku, a dnes mění druhou! Co tomu říkáte? - co mám tomu říkat – šikovný člověk je ten Bondy, to se mu musí nechat – já to vždycky povídal – obchodník! A kam jsem přišel, samá úcta – vážnost »jak se vede, pane Bondy? - co dělají, jak se mají – to věřím, jim se to mluví – jim je hej – takový obchody –«.

No, a co vám budu dlouho vypravovat: Za nějaký den jdu po náměstí a najednou vyběhne pan Schulhof z krámu – podává mě ruku – »Co to,« povídá, »že jich není nikde k spatření, copak k nám netrefíte? - přijdou k nám – Flora se po nich ptala – voni jsou pěknej, že se nedaj vidět – «

Níní? Za čtrnáct dní bylo slavný zasnoubení – já koupil nevěstě krásnej brillantovej prsten – celej svět se na něj chodil koukat – starej Schulhof to pak zaplatil po svatbě – nadával a mláti do pultu, že jsem ganef – ale pak se tomu musel smát a povídá: »Ty, Bondy, jseš velkej štrychař – ale to jináč nejde – na starýho Schulhofa musí přijít velkej štrychař, aby něco pořídil …«