Povídky a drobné kresby/Růžový pavillon

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Růžový pavillon
Autor: Otokar Mokrý
Zdroj: MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 102–135.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V pozůstalosti zvěčnělé své matky nalezl jsem před lety balíček dopisů, svázaných přes kříž žlutou hedvábnou stužkou. S nevýslovnou tesknotou dotknul jsem se tehda vetchého papíru, a když rozvazoval jsem zpuchřelou stužku, vlhnul mi mimovolně zrak; žhavý ret můj schýlil se k ní jako ku svatému ostatku a duši ovanulo rozechvění zbožného člověka, trvajícího v pozdní noci na modlitbách. Asi uprostřed závitku nahmatal jsem úhlednou knížečku, svázanou v modrých hedvábných deskách, odkud mi zářila vstříc dvě zlatá počáteční písmena, jichž souvislost s listy matčinými jsem v prvním okamžiku neuhodnul.

Do dnes nelze mi ospravedlniti zvědadavost, jež svedla mne tehda ku svatokrádeži vůči písemnímu odkazu matčinu; knížečka lákala mne však kouzlem tak neodolatelným, že neváhal jsem déle pootevříti hebounké desky. Sotva uvolnil jsem stříbrnou sponu, zašelestilo mi cosi k nohám, drobný předmět vypadl z lístečků knihy, a když popatřil jsem naň blíže, shledal jsem, že to uschlá, tmavá růže. V předtuše teskných tajů, jež kryly se v mrtvém květu, nemohl jsem zabrániti slze, aby neskanula mi s víček do svadlých kadeří růže. Pak zahloubal jsem se do obsahu knížečky tou měrou, že ještě nyní po letech nemohu zaplašiti dojem, jakýž na mne učinilo milé drahounké ono písmo, v němž tajila se pro mne tehda celá řada záhad.

Zápisky počínaly se úryvkem několika zasmušilých veršů neznámého mi básníka. K nim připsala ruka mé matky tužkou polo setřenou již poznámku, z níž podařilo se mi po dlouhém namáhání uhodnouti jen několik posledních slov:

„Budiž ti země lehká — — s Bohem!“ —

Pokusím se sestaviti z paměti několik rysů z temného obsahu, jenž tvořil patrně zlomek cizí jakési autobiografie. Zachovávám i nadpis připsaný rukou matčinou.

Z denníku Violy[editovat]

„Jmenuji se Viola. V pochmurné uličce Starého města pražského stála má kolébka. Starožitný palác hrabat …ských uhostil mne jedenkráte ve svých zasmušilých zdech, a současně, kdy as ovanul mé řasy první záchvěv žhavého letního vzduchu, jenž proudil pootevřenými žalusiemi ložnice, přimknulo se dvé bolestných zraků mé rodičky k věčnému spánku. Brzy na to otevřely se chmurné brány paláce a černě odění mužové odnášeli nepoznanou bytost, kteráž, sotva mne zrodivši, skonala. Stala jsem se v plénkách sirotkem.

Bližší okolnosti neblahého onoho okamžiku, jejž jsem tuto vypsala, vypravovala mi stará má chůva. Otec můj, vysoce postavený hraběcí úředník, svěřil mé vychování několika mrzutým vychovatelkám a kromě náhodou se pramálo o mne staral; lhostejnost tím podivuhodnější, čím známější jest chorobná až náklonnost, jakéž dostává se s této strany pohrobkům.

Staropanenský rozmar mých pěstounek byl jediným ovzduším, v němž se snivá dětská má mysl vyvíjela; proto nestanula jsem skoro ani na okamžik na onom čarovném zápraží, na které pohlížíme později v životě zpět jako na luzné prahy ztraceného ráje — nebyla jsem děckem. Byl to trudný život pln utajených vzdechů, pln plachých stenův a na rychlo osušených slzí, v němž dospěla jsem konečně k době, která bývá jinak nejzajímavější v celém životě; — náhle ocitla jsem se u východu z bludiště dětských snů, ani jich nepoznavši.

Bydlili jsme stále v nevlídných síních paláce …ského. Otce vídala jsem zřídka kdy. Zasmušilá tvář jeho zamihla se vždy jen na okamžik před mým zrakem a plachý polibek, jejž vtisknul mi pokaždé při své návštěvě na čelo, byl jediným něžným článkem pouta, kteréž mne pojilo s ním více takořka náhodou než odvěkým zákonem přírody.

Jen jedenkráte — poprvé a naposledy — upřímně, žel Bohu že příliš až upřímně, stáli jsme sobě tváří v tvář. Dojem okamžení onoho vzrušuje stále ještě mou duši…

Byla parná srpnová noc. Dusný vzduch letní, prosycen jedovatými výpary velkoměstskými, uléhal dusivou tíhou na prsa a sklíčený duch těkal v divé bázni semo tamo. Převalovala jsem se v hedvábných poduškách; v předpokoji dřímala stará má chůva a hlasité její vzdychání plašilo mi sen od víček. Hustými záslonami světélkovaly blyskavice blížící se bouře. Pojednou jsem na konci dlouhé chodby, jež dělila mou ložnici od pokojů otcových, zaslechla kroky kobercem stlumené. Zatím zahřmělo venku tak prudce, že jsem mimoděk se zřetele pustila bludné ony kročeje; proto vztyčila jsem se, nemohouc se z úžasu téměř ani vzpamatovati, na loži, když náhle dvéře se otevřely a na prahu pokoje zjevila se bleskem na polo ozářená vysoká postava otcova.

Vkročil tak z nenadání, že sotva vklouzla jsem do nočního županu a rozžala na kvap lampu.

Rozčilení mé vzrostlo neobyčejně, když otec po lehkém zakývnutí hlavou na pozdrav pošinul křeslo od nedaleké pohovky chvatně ku stolu a zabořiv se v ně, náhle beze všeho úvodu takto ke mně započal:

„Nelze mi déle již tajiti, co svírá mi prsa od trudného onoho okamžiku, kdy pochovali jsme tvou matku. Lhostejnost má bolívala tě do duše — věřím rád — zakusilť jsem podobnou nelásku sám v životě měrou vrchovatou. Dnes nemám více příčiny, proč bych tajil déle pohnutky svého jednání. Věz, s matkou tvojí loučilo mne pouto pouhé společenské nutnosti — snad méně než to,“ doložil s trpkým úsměchem. „Pochopitelno, že ve mně k tobě nevyklíčila láska, o jakéž dětská tvá mysl do únavy blouznívala. Jsi příliš mladistvá, abys nyní již dovedla ucítiti celou tíhu osudného slova ‚konvenience‘; ušetřím tě obšírnějším jeho výkladem, přiznávám se ti jen s politováním, že ani tvou něžnou hlavinku neminula kletba, jež provázívá poměr podobný; neboť vše, co pojilo mne k tobě, bylo pouhým výsledkem společenské slušnosti, snad i útrpnosti — srdce mé nevědělo o ničem.

To vše pravím ti jen proto, abys v možných případech dovedla zachovati klidnou mysl a nikdy neoplakávala toho, co bylo tvým jen zevně, náhodou. Vyhosti ze srdce liché přeludy, nelkej, zapomeň a buď šťastna!“

Hlas otcův chvěl se při posledních slovech, tvář jeho kryla děsná bledost, a když nemohl již zatajiti velké duševní pohnutí, zdvihl se prudce z lenošky, a políbiv mne plaše na čelo odkvapil.

A já snila tehda nejkrásnější sen života.

Ještě doznívaly kroky otcovy na prahu ložnice, když ucítila jsem, jak zalomcovalo všemi údy mrazivé zachvění; s posledním napjetím veškerých sil vztáhla jsem obě ruce za odcházejícím otcem, z hrdla vydral se mi slabý výkřik a pak propadla jsem olověné mdlobě.

Nevím, jak dlouho poutalo již mé síly úplné bezvládí, když počal bušiti mi ve sluch divoký, zmatený hluk, lomoz sem tam pobíhajících kročejů, promísený hlasitým vzlykáním a štkaním.

Než jsem se vzpamatovala, přikvapila ke mně s bědováním stará má chůva a bez dechu sklesla mi k nohám. Rty její blábolily jen směsici slov, z nichž srozuměla jsem toliko, že tu běží o mého otce. Již již otvírala se ústa její k souvislému vypravování… Nepočala.

S napnutím poslední síly vzchopila jsem se z křesla, do něhož jsem byla v návalu nedávných mdlob poklesla, a temným tušením hnána, jako laň vyštvaná z houští, přímo vyrazila jsem ku komnatám otcovým. Zde naskytla se mým zrakům děsná podívaná…

Přitlumené světlo lampy mísilo se s paprsky právě šeřícího jitra v rudý polosvit, jenž zdál se vše kolem oblévati krví. Na šarlatové pohovce ležela mrtvola mého otce, bledá líce jeho zaryta byla hluboko v polštář a v pocuchaných vlasech na skráních zela hluboká rána — — —

Podruhé v průběhu jediné noci klesla jsem v úplnou malomoc; jako v mlhách pamatuji se jen, že ovinulo mou šíji hebké rámě přikvapivší staré chůvy, pak obestřela mé smysly čirá mrákota. Co se dále dělo, nevím.

Ležela jsem prý mnoho neděl; ba celé měsíce poutala mne prudká horečka na lože. Když procitla jsem, octnula jsem se v končinách mi naprosto neznámých. Skvostný pokoj, vykládaný jemnou řezbou z tmavého ořechu; na protější stěně vysoké k zemi až sahající zrcadlo, v němž shledla jsem poprvé nemocí zbědovanou svou tvář. V tom ozval se v protějších dveřích lehký šustot hedvábí a v temné ploše zrcadla zjevila se mi nádherná postava dámy, v jejíž vznešených tazích obličeje spatřovala jsem nápadnou podobnost s výrazem mé matky, jak jevila se mi pod rámem velkého obrazu, kterýž visel druhdy nad mojím ložem v paláci hrabat …ských.

Dáma blížila se po tichu k mému loži, a když se octnula u jeho okraje, vzala uchřadlou moji hlavu v obě ruce a posela mi čelo vášnivými polibky. Bylo mi tak blaze v blízkosti její, že nepátrala jsem ani po bližším vysvětlení tajeplné té návštěvy.

Teprve po chvíli vysvětlilo se mi, že nalézám se v ochranných rukou jediné sestry mé nepoznané matky, která zvěděvši o hrozném neštěstí, z daleké ciziny přijela pro chorého sirotka. V náručí tetině uplynulo mi několik neděl zotavení jako sen. Hned prvním okamžikem přilnula jsem k nové své pěstounce celým srdcem. Teta má byla vdova po starém diplomatu, jenž náhle skonav, zůstavil jí celé své ohromné jmění. Chmurné dny vdovství trávila daleko od sídelního města říšského — v bílé Lublani, kam mne v době, kdy uvolil poněkud nával mé nemoci, bez mého vědomí zavezli. Proto užasla jsem nemálo, když byla jsem konečně s to, opustiti lože a přistoupiti blíže k pootevřenému oknu, jímž vanul do pokoje vonný jarní vzduch. Vyhledla jsem do ulice neznámého mi města. Po mosaikových chodnících bloudil lid v malebném kroji, všude ruch a šum, jen protějšek ulice uzavřen byl řadou starých domů sešlého vzezření, jež koupaly své boky v zelených vlnách podél tekoucí říčky. Jako u vytržení hleděla jsem kolem sebe a teprve po uplynutí značné doby přišlo mi na mysl vypravování mé tety o cestě, již jsem z Prahy do Lublaně nevědomky byla vykonala. Současně s myšlénkou tou vynořila se mi v duši chorobou zatlačená vzpomínka na dobu, kteráž odjezd můj bezprostředně předcházela, a na děsné události s ní spojené. Do té chvíle nevěděla jsem ničeho bližšího o záhadné smrti otcově. Darmo namáhala se slabá má hlava rozřešiti tajemství onoho hrozného okamžiku; z bludiště příšerných vidin vyvedla mne teprve teta, když přišla navštívit svou chorou neteř.

Znenáhla ocitla jsem se zase na obyčejných kolejích života. Zvyklať jsem v domácnosti tetině, provázívala jsem ji do malého městského divadélka, kde jsme se do únavy kochaly v naivnostech venkovských Talmů a Garricků, navštěvovala jsem koncerty, veřejné promenády v hvězdových sadech — slovem vplula jsem znenáhla ve proud života. Avšak slunnou jeho drahou přelétal tehda vždy ještě dav obláčků, vrhaje na ni mihotavé stíny.

Byly to vzpomínky z nedávna. Jedenkráte, když byla jsem pohřížena v obvyklé teskné dumání, překvapilo mne náhlé zaklepání na dvéře mé komnaty, kam po chvilce vešla jako vzdušný zjev bývalá má chůva. Po dojímavém shledání nastalo křičení vzájemných otázek, kteréž vycházely ovšem vesměs z jediného bodu — z osudné oné bouřlivé noci. Chůva pověděla mi, že nalezli mne z rána jako bezduchou u mrtvoly otcovy.

Byla jsem chvatně uložena na lože; zatím odnesli mrtvolu otcovu a v nádherných síních paláce …ského zůstala jsem samojediná až do příchodu tetina. Ta bděla u mne dnem a nocí. Když pak choroba má nabývala nadějnějšího rázu, odvezla mne teta s sebou, propustivši chůvu na krátkou dovolenou k příbuzným.

Zde zamlčela se šetrné stará služebnice. Tušila jsem dobře, že cosi ještě tíží její hruď a že chví se na ústech mnohé ještě nevyřčené slovo, které bylo by dojista polo zhojenou duši moji povážlivě zranilo. Marno bylo mé naléhání — marně jsem ujišťovala, že mi teta ničeho o příčinách náhlého skonu otcova nesdělila: chůva odmlčela se jako vždy, kdykoliv jsem ji proudem podobných otázek zasypala. Taktéž teta má odpovídala i na daleké mé vyzvídání vždy jen s úzkostlivou vyhýbavostí, a tak ustala jsem konečně od marného pátrání a zapředla se sama v hluboké dumy, až konečně čas poněkud i tuto jizvu zacelil. Tak minulo mi několik roků ve klidné domácnosti tetině; žila, či spíše živořila jsem jako květina, jež vypučela v sklenníkovém záhonu — bez životného tepla, bez slunečních paprsků hýčkána a pěstována jen rukou umělou. Teta má snažila se sice všemožně nahraditi mi postrádanou lásku matčinu, nicméně uzavřená, zasmušilá její povaha dávala mi vždy tušiti, že tkvím v srdci jejím přece jen na místě druhém.

Jednou za krásného letního podvečera vyšly jsme si na procházku na blízký chlumec, jenž zdvihá se zvolna vzhůru mezi objímajícími jej rameny zelené Ljubljany a poset je na úpatí drobounkými chaloupkami, kdežto vrchol jeho lemují zasmušilé zdi státního vězení.

Vystoupily jsme po křivolaké, jasmínem a akáciemi s obou stran lemované cestě až k samému štítu, přešly jsme nevlídné zdi žaláře, pod jehož střechou hnízdilo na sta holubů ve vetchých prkenných přihrádkách — idylla v těsném sousedství se zločinem — pak octly jsme se v roztomilé zahrádce, z jejíhož altanu shlížely jsme na tichounkou Lublaň. Kolem do kola lemovala obzor velkolepá staffáže hor, již ukončoval v nedohledné dáli nebetyčný Grintovec s růžovými skráněmi a hluboce rozbrázděným klínem. Ledovce jeho zářily v paprscích zapadajícího slunce rudým zlatem; jen temné bory lemující jeho boky temnily ostrý odlesk bílého sněhu. Kochaly jsme se pohledem ve vábnou alpskou přírodu a zapomněly málem na blížící se soumrak, jejž zvěstovaly kotouče páry, kteréž zdvihaly se zvolna nad Ljubljanou. Podobný letní večer mívá to zajímavé v zápětí, že odmyká hravě každé pouto, jímž je stísněné srdce upjato; vnada jeho snímá s úst sebe tužší přísahu mlčelivosti a nabádá rty ke vzájemnému sdělení toho, čím nitro překypuje. Z uzavřených úst mé tety vyproudilo tehda mnohé živé slovo — mnohý obrat, jenž mne smělostí svou až překvapoval; když pak nachýlila jsem k ní pozorné líce a stopila oko v snivé její zraky, tu uchopila mne náhle s takou vášní v náručí, že zachvěla jsem se až v jejím objetí. Když spočinula pak měkká její ruka na mých kadeřích, tu nemohla jsem více utajiti pohnutí; zdálo se mi, že zahřívá mne žhavé objetí mé matky, po němž jsem v tolika bezsenných nocech blouznila; nachýlila jsem maně ústa ke rtům jejím a z hrdla mi vyplynula důvěrná slova: „Povídej mně o svém životě!“

Teta přivinula mne těsněji k prsům a pak počala pološeptem: „Nežádej toho ode mne, jestli ti poklid duše je milým; neboť kdyby se otevřela ústa má k vypravování, ucítila bys v srdci poznovu mnohý osten, jehož rána sotva dobolela. — Než k čemu dalších oklik — věz vše. Nad celou naší rodinou od samého počátku spočívala neblahá kletba. Kdybys se pohřížila v bedlivé studování rodinné naší kroniky, shledala bys na každém téměř listu písmo krví psané. Je tomu již drahná řada let, co trávily jsme já a nebožka tvá matka mladistvá léta v pohorské myslivně, kde býval otec hraběcím polesným; žily jsme v zapomenutém zákoutí jako dvé lesních zvonků ve stínu orosených balvanů. Jednotvárnost našeho života přerušila se navždy jesení, kdy v blízkosti myslivny pořádány veliké honby. Roku 18… byla lovecká návštěva neobyčejně četna. Ze všech stran sjeli se vznešení hosté a na zvláštní přání hraběte měla býti vypravena v tiché naší myslivně hlučná hostina. Družina dostavila se v ustanovený den, hony se započaly, po lesích a horách ozýval se veselý zvuk lesních rohů. Pak shromáždilo se vše v těsných síních myslivny. Já a nebožka sestra zastupovaly jsme co osiřelé dívky paní domu a těkaly jsme kolem, laškujíce chvílemi s bujnou loveckou družinou. Oko hraběte spočívalo tehda se zvláštní zálibou na stepilém zjevu sestřině; bystrým jeho hledům neušel ani jediný pohyb vábné její postavy. Když se společnost rozcházela, zpozorovala jsem, že mladý hrabě neobyčejně dlouho prodlel při loučení se s Alinou — tak zvala se má sestra.

Sotva že minul den, poctěna byla tichounká naše chaloupka opětně vysokou návštěvou, jejíž výhradným předmětem byla — jak se rozumí — stepilá postava Alinina.

Jakkoliv mladistvě lehkomyslnou, neubránila jsem se sama již tehda mnohým teskným předtuchám. V nich potvrzoval mne časem chmurný, kosý pohled otcův, vržený za odcházejícím hrabětem.

Alina zpola ještě děcko, hřála se však na výsluní hraběcí lásky jako na jarním sluníčku. Následky dostavily se příliš záhy. Všední historka. Otec zuří, dcera pláče, lidská pomluva se šklebí v pozadí. Než dosti na tom. Dříve než nastal rozhodný okamžik, dostavil se švarný muž vysoké postavy, bývalý tělesní hraběcí myslivec, nyní slušně postavený hraběcí úředník a žádá za Alininu ruku, při čemž se významně usmívá. K zachránění cti rodinné provdává se Alina. Brzo na to došel parfumovaný lístek adressovaný na Alinu a v zápětí za ním jasné rozhodnutí, jímž šťastný ženich Alinin jmenován vrchním ředitelem hraběcích statků s úředním sídlem v Praze v …ském paláci. Ku konci léta narodila se Alině dceruška, jejíž hebounké tváře dotekly se však již jen chladnoucích rukou roditelky.“

Při těchto slovech letmých zachvěla jsem se jako haluz osyky, když zaduje o ni náhlý mrazný vítr — nicméně vzpružila jsem se téměř násilím, bych doslechla konce rodinného románu.

„Manžel tvé matky Aliny upadal od té doby v stále hlubší trudnomyslnost, kteráž rostla tou měrou, čím více chladla v průběhu let urozená přízeň. Hrabě zapomněl po letech docela na zajímavý vrtoch slabého okamžiku, a tak se stalo, že došla jednoho večera do paláce toto druhé nejjasnější rozhodnutí: „Mému vrchnímu řediteli …ovi. Jelikož se ve vrchnostenských účtech nižádná náhrada pro vrchního ředitele nejeví, spíše schodek ve sladu a ječmene při pivovaru mém ničím odůvodněn není, vykazuji tímto mému vrchnímu řediteli písemně mu zaručenou pensi.“ V noci na to přehlušen byl výstřel temným zahřměním bouře… Co dálo se bezprostředně po tomto okamžiku, víš nejlépe sama. Připomínám ještě, že jsem osudný onen hraběcí list nalezla na stolku tvého otce, kterýž mne téhož večera za jistou předestřenou příčinou telegraficky do Prahy povolal. — — Co se mého života týče, byla jsem před světem neméně šťastna než ubohá tvá matka. Pravím před světem. Tatáž příčina, jež zavinila nešťastný její poklesek, stala se také pro mne aspoň pro krátkou chvíli života dosti závažnou i osudnou. V družině hraběcí, shromážděné tehda v myslivně otcově, nalézal se mezi jinými také starý přívětivý kavalír, kterýž mne pozornostmi všeho druhu obsypával. Byl to nebožtík můj manžel, tehda vyslanecký rada …vský. Po náhlé smrti otcově zavítal na hraběcí sídlo a učinil mně přímý návrh. Vidouc nezbytí, podala jsem mu mladistvou svoji ruku. Leč na tom buď dosti… více na mně nežádej, byloť by ti časem upřímně od srdce teskno…“

Zde skončilo drobounké písmo memoirů; následovaly asi dva bílé nepopsané lístky knížečky, pak objevilo se mi poznovu datum valně rozdílné od posledního záznamu.

„Do dnešního dne nepoznala jsem lásky; proto je život můj tak pustým, proto opřádá mi mozek věčná pavučina snění, v níž hyne duch jako v bludišti bez východu…

Před našimi okny rozkládá se stinná zahrádka, jejíž pusté, divokým bezem zarostlé zákoutí přiléhá ke chmurné budově klášterní. Každý večer sedávám v myšlénky pohřížena u otevřeného okna a ssaji libou vůni odkvétající vanilly, promísenou výdechy nesčetných růžových záhonů klášterní zahrady.

K deváté hodině, když doznívají zvuky podvečerního „Ave“, slýchám v temném pozadí zahrádky, kde připíná se na chmurnou, jednotvárnou budovu seminářskou štíhlý jednopatrový domek, dojímavé zvuky houslí. Nejrůznější melodie zachvívají vlažným letním vzduchem, a mně zdá se chvílemi, že unešena jsem neviditelným křídlem do říše nadpozemské. Jedenkráte, když byla jsem nejvíce pohroužena v naslouchání sladinkých zvuků, náhle, jakoby násilím přervána, dozněla čarovná hudba a v okně mříží rév opleteném zjevilo se dvé bledých lící, lemovaných s obou stran rámcem kadeřavých kaštanových vousů. Postava vychýlila se, jakoby vášnivě kohosi hledala, přes okraj živého plotu révy, hebké, hroznovím obtěžkané haluze rozechvěly se při tom jako při náhlém zavanutí větru. Tu zdálo se mi, že spočinuly tmavé dva zraky po krátké pouti křovinami sadu na mém obličeji a utkvěly tam jakoby vkouzleny v místo to mocí čarovnou. Pak zmizely zase a v sluchu mém zahrávala v zápětí za jich zaniknutím dlouho ještě démonicky vášnivá hudba houslí. Od toho okamžiku stála jsem častěji než obyčejně u otevřeného salonu, ba tak často, že nezřídka překvapila mne teta v dumání a mocí zaplašila mne na lože. Od staré chůvy vyzvěděla jsem náhodou, že v úhledném domku naproti bydlí mladý učitel hudby Alfred.

Naslouchala jsem vždy pozorněji snivým zvukům, často zdálo se mi, jakoby zaznívaly mi z vlastního srdce jemné ty akkordy vyluzeny ze strun jeho lehýnkým doteknutím čarovného sna. Zajímavá hlava vychýlila se častokráte ještě z věncoví okénka a vždy zdálo se mi, že upínají se na mne žhavé její zraky. Snění mé přecházelo časem v horečné dumání.

V reji rozmanitých vidin rozeznávala jsem zcela zřetelně bledá líce, lemovaná krásným kadeřavým vousem, tváře s výrazem až pohnutlivě bolestným. Slovem vášnivá láska vešla mi tak tiše a tak znáhla v srdce, tak rázem opanovala celé jeho hlubiny, že zachvěla jsem se pod tajeplným jejím žezlem, žár její působil tím zžíravěji, že nemohl vyšlehnouti na venek. Milovala jsem čaroděje oněch sladkých zraků, jež vcházely mi v nitro jako jarní báje a vlnily je dechem májového jitra. Život můj počal se skládati z luzných obrázků, kreslených ohnivou fantasií na dně roztoužené duše; příšerný rys rodinného dramatu ustoupil v pozadí a hruď má překypovala nejčistším, nejsvětějším citem…

Jak často zulíbala jsem ve snu drahou onu zasmušilou hlavu polibky nejpalčivějšími, jak často tiskla jsem ji prudce na rozbouřená ňadra, jak často vyrušila jsem se z líbezného sna, sáhajíc rozepjatou náručí po nedostižném idealu! A přece nebylo sblížení tak nesnadným, tak beznadějným! O tom poučil mne jediný okamžik — — jediný podvečer.

Léto chýlilo se ku konci.

Nádherné síně obydlí tetina staly se mně tak těsnými, že krátil se mi v jich dusné prostoře dech a úžila se mi ňadra.

Neměla jsem družných prsou, na nichž bych sladkou tíhu sklíčeného nitra uložila. Nevýslovná tesknota vypudila mne z domu, těkala jsem semo tamo pustými ulicemi města, až octnula jsem se náhle na samém jeho konci. Za mnou dřímalo v klidu večerním tichounké sídlo Argonautů.

Po boku šuměla mi melancholická Ljubljanica. Krok můj nesl se kyprým kobercem vlhké trávy podél dumných olší, lemujících oba břehy. Zasmušilý chod ustupoval jen chvílemi krátké přerývce, kdykoliv zavznělo z houští dojímavé slavičí zapění. Kráčela jsem již hodně dlouho na zdařbůh, když jsem se tu náhle ocitnula na netušené oklice říčky, vybočující se z nenadání a chvatem přes vysoké kameny měkkého ložiska na západ k malebné skupině Karavanek.

Asi na vrcholu záhybu stála polozbořená, netřeskem od hlavy k patě přioděná zeď značných rozměrů a hroužila zubem času ohlodané své paty do měkkých vln Ljubljanice. Byla jsem u trosek starodávné Aemony. Znavena klesla jsem na odervaný balvan a hleděla upřeně na rozmarnou hru vlnek, objímajících roztomile každičký kámen na dně mělké říčky. Tu zašelestilo cosi v haluzích divokého bezu, jenž košatou korunou stínil omšené trosky. Ohledla jsem se rychle na zad a div jsem překvapením nevzkřikla. Z hustých třásní bezových hroznů vynořila se postava Alfredova. Krásná kadeřavá jeho hlava vztyčila se nad kosmatými květy a brzy stanul přede mnou tváří v tvář.

Počínal si zprvu velice nesměle, byl jaksi zaražen, brzy však nalezl obvyklý klid a započal uhlazenou rozprávku. Výsledek byl, že nabídl se mi k průvodu na zpáteční cestě za pozdního soumraku. Zbloudil jako já při večerní procházce, k níž vylákala jej náhlá osamělost v jizbě podkrovní. Zde naskytla se ovšem příležitost poskytnouti dalšímu hovoru, který se pohyboval dosud v odměřených mezích chladné zdvořilosti, živější ráz, čehož průvodce můj také neopominul, vzpomínaje náhle s nevýslovnou vřelostí nadšené jakés posluchačky, jež klonila prý každodenně snivou hlavinku na rám okna, směřujícího do klášterní zahrady. Dnes nezjevila se ani, proto pozbyla proň vášnivá jindy hra vší zajímavosti, z pustých strun zvučela mu vstříc prý jen čirá dissonance; mrštil tedy houslemi, až teskně zazvučely, a pádil z těsné jizby ven — daleko, jakoby v hon za ztraceným štěstím.

Byl již pozdní večer, kdy dorazili jsme k městu. Na pustém náměstí a v pustších ještě ulicích zaznívaly jen tu a tam opozděné kročeje, hluboké ticho svíralo vše kolem. Jako bludička zářilo se v komnatě mé tety ještě rudé světlo; průsvitavé záslony zachvívaly se večerním vánkem semo tamo. Když přiblížili jsme se v důvěrné rozmluvě k domovním dveřím, nepozorovala jsem ani, že vychýlila se zasmušilá tvář tetina hluboko přes okraj římsy. Toho večera ovanul mé brvy první žhavý dech vášnivých rtů a láska vepsala první ohnivé slovo na blánu snivého čela.

Druhý den ráno podivila jsem se nemálo zasmušilosti tetině, vážná její tvář kabonila se, celá pak postava stala se nevrlou, nevlídnou. Když usedla jsem k vyšívání ve společném salonku a náhodou pohledla do protějšího zrcadla — téhož, které mi druhdy poprvé rysy vlídné její tváře zjevilo — setkala jsem se v něm s pohledem přísným a při tom tak neskonale smutným, že zamrazil mi v nitru. Než upomínka na včerejší večer byla tak vábnou a líbeznou, že přehledla jsem okamžitý na pohled vrtoch tetin a spřádala v duši poznovu tkanivo luzných snů, kteréž uvíjely ve směs stepilou jeho postavu. Když přiblížil se večer, usedla jsem poznovu k oknu vedoucímu do klášterní zahrady, a sotva že jsem odhrnula záslonu, zavzněla v domečku naproti sladká hudba houslí.

Čarovný nástroj zvučel dnes takou netušenou lahodou, z nitra jeho řinuly se proudem zvuky tak dojímavé, že připadalo mi, jako bych stála u hučící kaskády a naslouchala roztoužené hudbě větru ve velkých jejích vrkočích.

Milovala jsem — vášnivě — hluboce — nekonečně!

Rozkoš, již pociťovala jsem při naslouchání melodické hudby, zdvojovala se pomyšlením, že vzpomínka na mne budila ji ze zpěvného lůna houslí. Aspoň zdál se mne v tom povzbuzovati vyraz tváře, jež zjevila se mi po ukončení skladby hudební dle svého obyčeje opět u mřížové révy. Oko umělcovo spočinulo na mně tak palčivé jako včera při rozchodu; nebyla jsem již ani na chvíli v pochybnostech o významu tohoto pohledu.

Temnotou večerní zakmitla se ještě bílá ruka kynoucí mi na pozdrav a na shledanou, pak zmizela zase luzná má vidina a čirá temnota rozestřela se kolem. Pohřbila jsem čelo na chvějící se ruce, ústa má sklonila se nad kytici tmavých růží vadnoucích v porculánové váse, kam jsem je ráno se žhavým polibkem uložila. V klášterní zahradě chvěly se jich družky v nepokoji, nemohly dosud nachýliti hlavy v hebkou podušku listí a skonejšiti se ve spánek; tušily snad, že je z rána již bílé ruce podetnou a kadeře jich rozvlní, jak se přihodilo jich sestrám, které mi dnes na úsvitě neznámý posel lásky doručil.

Při tomto rozjímání ucítila jsem měkké dotknutí rukou na rameni. Stála za mnou teta oděná již v bílém nočním rouše, které vysoké její postavě dodávalo vznešeného rázu. Promluvila toliko málo slov, ta však zaryla se mi hluboko do srdce. S těžkým povzdechem klonila pak kypré rty k mému čelu a v horoucím polibku zašelestila z nich tato jemná výčitka: „Jen vzpomínej, vzpomínej až do únavy, však nevymyslíš více než nový smutný oddíl v rodinné naší kronice. Zapomněla jsi tak záhy již na osudy matčiny? Tak rychle ti oprchal s duše dojem nedávných událostí?“ Poslední slovo neminulo se s účinkem. Pokořena sklonila jsem čelo na tvrdý rám okna, pak vzchopila jsem se překonána náhlým návalem citův a příští okamžik zastal mne v objetí tetině, jíž vyznala jsem vše, co mi bouřilo v ňadrech, celou svou náhlou, šílenou lásku… Netušila jsem ovšem ani zdaleka dosah svých slov a hlubokost rány, kterou vášnivý jich zvuk s takou jistotou v nitro tetino zarýval. O obém přesvědčila jsem se teprve, když při prudkém pohnutí tetině náhle světlý paprsek vynořivšího se právě měsíce na odhalenou její šíji dopadl a ozářil tam miniaturní malbu medaillonku. Z talismanu tetina zářily mi vstříc zcela zřetelné melancholické rysy bledé ideální hlavy umělcovy.

Byla mou šťastnou — šťastnou sokyní! Zdálo se mi tehda, že zřím, jak ssune se kolem mne zlatý krov bájných hradů, jak zasypávají mne rozvaliny čarovábných vidin a na troskách usedá bledá, vysoká postava tetina.“

— — — — — — — — — — — —

Zde skončily se zápisky nadobro. Teprv ku konci knížečky nalezl jsem ještě několik popsaných lístků; když přihlednul jsem blíže, shledal jsem, že to rukopis mé nebožky matky. V předtuše, že naleznu zde další útek náhle zervaného vypravování, četl jsem s napjetím dále, co napsala:

„V Meranu, dne 7. června 187…

V Giseliných sadech pořádal se dnes večerní koncert. ‚Růžový pavillon‘ tonoucí kolem do kola v hustém věncoví tmavých stolistek zachvíval se rozkošnými melodiemi. Po bělostných pěšinkách sadových kráčeli, čí spíše míhali se kolem jako stínové láženští hosté. Veselá hudba zní spíše jako pohřební hrana v zasmušilých těch sadech, kde každým krokem přichází procházejícímu se hosti vstříc smrt v zubožené postavě soutrpitele, kde za každým křovím číhá vychrtlý přízrak choroby, ba kde i samo kvítí bujných jižních tavrů a ohnivých barev zdá se dýchati vůní hřbitovní. Uchýlila jsem se z Odysseovského reje duchů navždy ztracených do osamělého koutku pavillonu a pohřížena v myšlénky upírala jsem zraky do tmavého pozadí sadů, kde se šeřilo několik mramorových soch pod košatými větvemi platánu.

Ve chmurném snění, k němuž mne okolí nabádalo, připadlo mi náhle, jakoby jedna ze soch byla rozhrnula hustou clonu halícího ji listí a vyklonila ze stinného přísvitu anticky krásnou hlavu. Přelud zmizel, když zahleděla jsem se ostřeji a seznala příčinu zrakového klamu.

Na písečné cestičce vynořila se v pozadí platánového houští švarná postava mladistvé dámy opírající se o rámě starší průvodkyně. Když ocitnuly se tak na blízku, že duhobarevné světlo lampionů rozvěšených po okraji besídky padalo jim přímo do tváře, shledala jsem neobyčejnou podobnost rysů obličeje, s tím toliko rozdílem, že líce mladé dámy bylo přes patrné stopy hlodající choroby neobyčejně krásné, kdežto tváře její společnice skytaly pohled krásy pohřbené již v rozvalinách. Dámy usedly v prostředku pavillonu, který se znenáhla počal plniti odevšad lázeňskými hostmi. Mlha vlažného letního večera počala se totiž náhle rozplývati v drobounké krůpěje deště. Hudba zněla dále ve vášnivém proudu roztomilých zvuků, do nichž mísilo se z daleka lkání říčky, kvapící přes velké bílé kameny středem sadu. Vše rozplývalo se v požitku, jaký skytaly půvabné melodie; zraky všech upřeny byly k orkestru, kde kynula taktovka kapelníkova bachantickému reji zvuků. Zvláště oči dám těkaly po orkestru, nevím, zda bylo umělecké zanícení toho příčinou, či kadeřavá hlava kapelníkova, která v rámci tmavých kaštanových vousů činila dojem ideálu mužské krásy. Rozhodla jsem se pro druhou domněnku, tím spíše, čím mocněji mne samotnu zjev ten poutal. Pozorovala jsem jej chvíli a tu zdálo se mi, že těkají také zraky kapelníkovy nepokojně kolem, ba že vyšlehují chvílemi z nich pohledy žhavé jako blesky — a podivno všecky soustřeďují se kolem místa, kam nedávno usedly neznámé mi ony dvě dámy. Podivení mé změnilo se v opravdový úžas, když uzřela jsem, jak chví se taktovka v rukou kapelníkových a jak on sám přes aksamitový pulpit klesá k zemi — jak zdvihají se obě ruce jeho vzhůru — vjíždějí do bujných kučer hlavy, jakoby je chtěly rváti v prudkém hoři. Náhle vyřítil se kapelník přes ballustradu orkestru do sálu a káceje vše kolem sebe, spěchal provázen vyděšenými pohledy přítomných přímo k židli, na níž seděla mladší dáma. Sklesnul vysílen k zemi; ruce jeho objaly křečovitě trnož sedadla a ústa počala vyrážeti spoustu cizích mi, ale soudíc dle výrazu nejvýše vášnivých slov, z nichž vyrozuměla jsem toliko: ‚Ach, mějte se mnou slitování!‘ Temný ruměnec zbarvil na smrt bledé líce mladé dámy; v nevýslovném zděšení vztyčila se přes okraj židle, pak zavrávorala beze smyslů zpět do náručí starší své průvodkyně.

Trapná tato situace trvala jen okamžik, pak počali ozývati se kolem hlasové: ‚Jaká nešetrnost! — On šílí! — Ku pomoci!‘ — Brzy skupil se kolem osudného stolu dav hostí, pak přikvapil i sám ředitel ku pomoci omdlévající dámě, která teprve na vzduchu deštěm osvěženém zvolna k vědomí přicházela. V zápětí za ředitelem dostavilo se do besídky několik sluhů lázeňských; než sotva že přistoupili ke stolu, kde ležel šílenec, vymrštil se tento prudce ze země a vyrazil v novém všeobecném zmatku ven do pustých sadů.“

* * *

„V Meranu, dne 8. června 187…

Bylo krásné letní jitro. Paprsky světla smykaly se již skulinami zelených žalusií do mé komnaty, když vstala jsem teprve z lože, na němž jsem byla po celou noc zmítána nepokojnými sny. Vyhrnula jsem záslony a vyhlédla pootevřeným oknem. Přede mnou rýsovaly se v ranní mlze neurčité tvary vill a letohrádků, jež jsou rozptýleny po malebných svazích hor, krytých řasnatým čepcem sněhu.

Zrak můj zabloudil k elegantní ville, vyčnívající z houští kvetoucích platánův.

Na skvostném jejím cimbuří skvěl se do daleka zlatý nápis: ‚Villa Schillerova‘.

Minulo několik okamžiků; villa dřímala klidně hluboký svůj spánek. Tu náhle jakoby byl sjel blesk života po zlacené tyči hromosvodu do jejího nitra, počalo tam vše hýbati se neobyčejným ruchem; kvapně otvírány dvéře i okna, na balkonech jevili se vyděšení obyvatelé v ranních ještě nedbalkách.

Co bylo příčinou náhlého ruchu?

Ostré zaskřipnutí dveří v železném plotu opínajícím dvorec villy, těžké kroky několika osob nesoucích na nosítkách předmět zahalený dlouhým černým shawlem.

Vzchopivši se na rychlo, spěchala jsem ven do sadů, jimiž vedla přímá cesta k ville. Musila jsem kolem růžového pavillonu. Než nastojte!

Plot z růží, jenž vinul se kolem besídky a šlehal do výše plamennými květy jako biblický ohnivý keř — pýcha sadů meranských, ležel zde zpustošen v rozcuchané směsici. Růžové keře podťaty byly ostrým nožem u samého kořene; svěží ještě větvice chýlily se k zemi a tmavé plné růže zarývaly pokořenou hlavu hluboko do písku. Byl to pohled opravdu teskný; tesknější naskytl se mi uvnitř pavillonu. Na samém prostředku podlahy veliké krvavé skvrny — krví zbrocený plášť, přehozený přes židli, kteráž od včerejší příhody s kapelníkem zde ještě stála nedoteknuta. — Obcházející kolem hlídač pravil mi, že odsud právě do Schillerovy villy odnesli mrtvolu kapelníka, ‚bláznivého houslisty‘ — jak doložil s hrubým zaklením. ‚Bídník zpustošil nám svévolně sady a pak si z nepochopitelných příčin sáhnul na život.‘

Asi o hodinku později dozvěděla jsem se při společné schůzi v léčebním salonu o úmrtí krásné neznámé včerejšího výstupu. Schvátil ji náhlý prudký výbuch chrlení krve. V knize hostí zapsána byla jménem Viola z L…

Nevím, proč se mi při této teskné zprávě vloudila na mysl upomínka na elegickou Erbenovu balladu o podťaté vrbě.

Když jsem šla podruhé kolem růžového pavillonu, utrhla jsem jednu z polo uschlých již růží a uschovala ji jako tesknou upomínku na první večer ztrávený v lázních meranských.

Znenáhla utichl ruch, vzbuzený neobyčejnou událostí v pavillonu, a po dojímavém pohřbu Violy zapomenuto na ni i na nešťastného kapelníka. Jediná osoba z krvavého dramatu plížila se ještě jako plachý stín po svěžích sadech meranských…

Byla to starší průvodkyně Violy, dle doslechu její teta, vdova po diplomatu z Lublaně. Náhoda vedla mne v bližší styk s ubohou touto bytostí; pravím ubohou, neboť v celé galerii zasmušilých postav, jež míhaly se zde přede mnou, nezahledla jsem doposud zjevu sklíčeného tak dojímavým duševním i tělesným bolem. Opuštěna, nevšímána bloudila po sadech a celé hodiny trávívala na sedátku proti růžovému pavillonu. Tam jsem se s ní seznámila; osamělost sblížila nás po čase tak těsně, že staly jsme se v krátce důvěrnými přítelkyněmi.

Při odchodu na konci saisony vtiskla mi do rukou malou knížečku v modrých safianových deskách a pravila při tom:

„Vím, že se již nikdy neshledáme. Zemru opuštěna. Mohlo by se státi, že by knížečka tato upadla v nevlídné ruce cizí. Přijměte ji v upomínku na krátké naše přátelství. Jest to denník mé neteře Violy, kterou pochovali jsme nedávno. Jsem v knížce té často jmenována. Až probírati budete tyto řádky, zamihne se před vámi častěji postava nebohého šíleného kapelníka Alfreda. Osud jeho byl by vám z denníku Violy temným, jelikož Viola memoiry své nedopsala. Chtěla jsem za ni pokračovati… Než pouhá vzpomínka rozdírá mé nitro; vězte jen, že také Viola propadla neúprosné rodinné tragice. Uprchla s Alfredem v širý svět a vrátila se jedenkráte co žalostivý obraz bídy k mým dveřím. Obyčejná událost, pokračování kapitoly o Alině.

Alfred opustil Violu ve Vídni. Netušil, že jej náhoda s ní tak brzo svede. Pohled na zlomenou růži otřásl jeho duchem — byl to snad jediný světlý paprsek, jenž jím zalomcoval. Vše, co jest dalšího, znáte. — O svém poměru k Alfredovi pomlčím; je to celkem všední historie.“

Zde ukončily se zápisky.

Ještě jedenkráte přitiskl jsem uschlou růži ke rtům a s povzdechem: „Sit tibi terra levis“ založil jsem ji zpět do závitku papírů, z pozůstalosti mé matky.