Povídky a arabesky/Na vrbském jezeře

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
Ipavským údolím	Na vrbském jezeře

Údaje o textu
Titulek:	Na vrbském jezeře
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 191–205. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O polednách rozpálil se červencový den k plnému dusnému žáru. Seděl jsem v zahrádce hôtelu na kardinalském náměstí v Celovci, pochutnávaje si na jahodách, jichž svěží červeň rděla se pod bezúhonnou úbělí cukru jako nach alpské růže na hrbolaté ploše sněžného pole. Smělý to obraz — ale bude mi dojista prominut, sdělím-li, že přibyl jsem před chvilkou teprve z Běláku, pln živých ještě upomínek na divoce rozervané stráně Dobrače, kde přísný skalní duch choulí se v hermelín věčného sněhu.

― Kdy odjíždí parník na vrbské jezero? tázal jsem se sklepníka, přerušiv jej v odpolední siestě, jíž oddával se, plaše marně bílým ubrouskem sen od umdlených víček.

― Jest právě nejvyšší čas; loď odpluje přesně o druhé!

I přes toto upřímné upozornění plížil jsem se jen zvolna v plném žáru slunečním širokými, liduprázdnými ulicemi hlavního města Korutan, až dospěl jsem konečně ku přístavišti. Zde nepanoval ani z daleka čilý onen ruch, jenž značívá místa podobná; ve chvíli odjezdu byl jsem téměř sám na parníku.

Po obou vysokých březích umělého průplavu, který spojuje Celovec s hladinou jezerní, rozepjato bylo ve schřadlé, vyhořelé trávě prádlo všech možných druhů a barev. Čas občas vynořila se vysoce podkasaná postava ženská, kropíc hrubé, šedé tkanivo režného plátna; v zápětí za ní vyrojilo se klubko dětí, které brodily se jako mladé volavky dlouhými hubenými nohami na břehu v bahně. Nepěkná ta staffáže hodila se ostatně dobře k jednotvárnému průplavu, jehož mělkým řečištěm, porostlým zaprášenými sítinami a smutnou bahenní přesličkou, bral se parník líně, nesměle ku předu.

Seděl jsem na samé přídě a znaven umrtvující nudou jízdy, byl bych málem ukolébal se do spánku, kdyby nebylo bývalo ostrého větříku, jenž vanul mi přímo do žhavých lící od nedaleké již hladiny jezerní.

Připluli jsme k zastávce na nejzazším předměstí, která bývá obyčejně pusta. Dnes stál zde však elegantní letní faeton, tažený párem ohnivých běloušů. Z rudého aksamitového polštáře vyhoupla se mladá paní a současně vysadil sluha v bohaté livreji z kočáru hošíka as čtyrletého, jenž vesele hopkoval k lodnímu můstku. Šťastná náhoda uvedla dámu na protější sedadlo a měl jsem tedy lákavou příležitosť, pohlížeti jí přímo v tvář.

Zřel jsem před sebou lepý mladistvý zjev. Černá rouška odestřeného závoje — dáma byla oděna v hlubokém smutku — kmitala se zlatoplavým vlasem, zahrávajícím v paprscích slunečních do duhových nuancí benátské červeně, této nejsvůdnější barvy ženských vrkočí.

Kdykoliv zavlál větřík hebounkým florem ve vlasech, zdálo se, jako by se to byla pohnula křídla smutečního motýla, kolébajícího se na vonných řasách stolístky.

Ve svěžím oválovém obličeji rýsoval se něžný tupý nosík a pod jemně kresleným obrvím zářilo dvé velkých tmavomodrých očí, pro něž neměl bych jiného přirovnání, než ono, jímž obmýšlel starý básník vznešené bohyně, kdyby přirovnání to naivní svou případností nebylo tak přímo negalantním. Kyprá, ku stálému úsměvu pootevřená ústka s řadou „myších zoubků“ dovršovala ladný celek obličeje. Vzrůst nebyl bezvadným, ale svůdná plnosť tvarů nahražovala sálavě smyslným kouzlem zdánlivý tento nelad v kytici tolikerých půvabů.

V tomto pozorování uběhl mi zbytek nudné cesty a najednou rozklenul se pod blankytem oblohy blankyt nový, tmavomodrý a zářivý — usměvavá hladina vrbského jezera.

Vrbské pleso! Švarná královna Koroška, té tajůplné země jezer; obrovská perla, jež skanula z teskných zraků genia, když zasazoval sem do zimných těch skalin haluz odervanou od rozložitého kmene slovanského.

Nekonečná hladina jezerní rozkvitla v přísvitu slunečním celým vidmem pestrých barev — od luzné zeleně, jíž skvěly se mělké břehy, poseté oblými kameny, které zářily z vody jako smaragdy — až ku tmavosiné rmuti nesmírné hlubiny, z níž vyrůstaly slizké, kornaté vodní řasy. Se všech stran shlížela se v jezerním zrcadle tmavá horská úbočí, posetá bílými domky a letohrádky; na nejzazším pak obzoru vystupovaly z vod klikaté obrysy alpských olbřímů, přepásaných bílým pásem mračen, jež splývala tu i tam se sněžnými vrcholky v jedinou stříbroskvoucí báň.

Vypluli jsme do vod jezerních z nenadání, jako z přístaviště na vysoké moře. V oslňujícím dojmu prvního pohledu zapomněl jsem zcela na svůj vábný protějšek; pokochav se však jezerními půvaby, pozdvihl jsem hlavu skloněnou nad zábradlím.

Oči mé setkaly se s jejími; pohled ten byl však zimný, bezvýrazný. Mimoděk probudila se mi v mysli dávno zapadlá upomínka na jistý obraz, jejž uzřel jsem kdys v galeriích ufficijských. Byla to studie neznámého mistra, krásná dívčí hlava, jejíž oči, ať pohlížel jsem na ně s kterékoliv strany, vždy se na mne upíraly s prazvláštním, mrazivě chladným výrazem.

Blížili jsme se k ostrůvku sv. Marie vrbské. Jakmile vynořil se z vodní tůně zelený prsten břehů ostrova, pozoroval jsem v obličeji spanilé sousedky jistou, ač ne příliš nápadnou změnu. Líce, omžené jemným nádechem mladé broskve, lehce zbledly a oko zdálo se těkati poněkud nepokojně; v dalším pozorování zabránil mně hustý černý závoj, smeknuvší se přes tvář, nevím zda úmyslně či laškovitou hrou ostrého větříku.

Hošík, jemuž nevěnovala dáma od svého příchodu pozornosť téměř žádnou, prováděl zatím na parníku své divy. Vylézal na zábradlí spletené jen z tenké drátěné šňůry a prováděl zde akrobatické pokusy povážlivého rázu. Šílené dovádění jeho dospělo po chvilce tak daleko, že uznalo několik cestujících za vhodné, zakročiti diplomaticky ve prospěch malého nezbedy.

Lhostejně pohledla na nás dáma, okřikla vlažně „Gustávka“ a pohřížila se v obvyklou nonchalanci. Kdo by jí byl při tom pohlédl do oka, byl by sklopil víčka před zvláštním jakýmsi, skoro nepříjemným žárem, doutnajícím pod krásnou, hedvábnou brvou.

Loď dorazila k zastávce u villy …ské. Dáma s hošíkem vystoupila na břeh, kde čekal již úslužný mladý zahradník, kloně se s úsměvem hluboko k zemi.

V brčálové trávě, splývající s jezerní sítinou v jedinou tmavozelenou plochu, vykasala paní tmavou robu. Při tom přidržela si koketně sněhobílý, skvostně vyšívaný spodní šat, z něhož při každém kroku vykukovaly černé střevíčky jako z oblačné clony. Kráčela sama stezičkou vedoucí březovým hájem po nízkém návrší, na němž stály proti sobě dvě elegantní villy ve švýcarském slohu.

Vzdálenosť od jezera byla tak nepatrná a vzduch tak křišťálově průhledný, že neušel mi ani jediný pohyb sličné chůdkyně.

U mříže letohrádku se zastavila a postála chvilku, držíc se roztržitě bronzové kliky dveří. Myslil jsem, že čeká na hošíka, jenž klusal ještě v zadu se zahradníkem.

Náhodou svezl se mi zrak ku ville druhé, jejíž vysoká okna, porostlá divokým vínem, rděla se do krvava v odpoledním slunci. Na balkoně, pod větvemi kvetoucích oleandrů rýsovala se postava mladého muže, upírajícího lorgnonem ozbrojené oči v tu stranu, kde stála paní. Kýval jí vstříc důvěrným pozdravem. Obraz stával se stále matnějším, až zmizel mi jako vzdušný přelud uprostřed hladiny jezerní.

V nejbližší stanici Poreči vystoupil jsem na břeh. Hlučné jindy místo, plné cizokrajných hostí, bylo osamělé, liduprázdné; sotva dovolal jsem se obsluhy v pusté verandě hostince, jehož překrásná poloha u samého jezera lákala mne k sobě svůdným kouzlem.

Dávno odkvetlá panička, zamyšlená jako sudička ve staré věži, upřádala u vedlejšího stolu všední punčochu rodinných svých osudů; jí po boku kašlal starý pán, pohlcuje zelenými brejlemi nejnovější číslo zuřivých „Freie Stimmen aus Kärnthen“; opodál pak oddávala se uvadlá slečna požitku chytání ryb na udici, zaměstnání to pro osoby nervosní zajisté zvláště vhodnému.

Sousedství mé neposkytovalo tedy ničeho zajímavého — přirozeno, že myšlenky mé tonuly dosud v živém dojmu půvabné projíždky, a že z křivolaké jich směsice dral se do popředí obraz zvláště čarovný. Ač konejšil jsem rozvlněné nitro chladnými úvahami, předce vracel jsem se bludným okruhem myšlenkovým vždy do téhož středu.

Roztržitosti mé padl za obět bílý chléb, jejž jsem zatím rozemílal, vrhaje drobty do jezera, kde soustředilo se pak přede mnou jako na povel plaché, mlčelivé obyvatelstvo vodní tůně. Snivý zrak můj vbodl se v pestrý ten rej světlezelených ryb a rybek všech tvarů a druhů, zápolících ve vlnách o bídnou kořisť, a jen časem vytrhla mne z lethargického přemýšlení některá ze zakletých těch rusalek, přesmeknouc se růžovou ploutví přes lesklé vodní zrcadlo.

Tu ozval se u vchodu do verandy chraplavý hlas, prozpěvující tesknou jakousi slovinskou písničku. Byla to neznámá stařenka, jejíž zuboženou postavu halil obvyklý kroj korutanských venkovanek, široká černá sukně, pestře květovaný život s bílými rukávy od řežné košile. Hlava byla v týle obvázána strakatým šátkem, vybíhajícím nad ušima v ostré dva cípy a pokryta nízkým kulatým kloboučkem s dlouhými pentlemi. Zvláštní tato ozdoba hlavy dodává stařenám korutanským, jichž rysy jsou samy o sobě neobyčejně přísné a vrásčité, nepříjemný jakýsi, mnohdy i démonický příšerný ráz.

Vidouc mne samotného — nudný můj trojlístek zmizel již dříve — přistoupila ke mně a počala mi cosi povídati, provázejíc svá slova živými posuňky. Sebrav veškeré své vědomosti korutanského podřečí, srozuměl jsem konečně, že jedná se tu o obrovskou rybu, kterouž vylovil syn její na protějším břehu. Stařena nabízela mi loďku, abych jel se podívati na zvláštní ten, nikdy zde v podobné velikosti prý nevídaný zjev vrbského sliče. Po krátkém váhání rozhodly se myšlenky mé, bloudící beztoho kdesi na druhém břehu, k podivné té pouti a v zápětí na to brázdila již hybká lodice větrem rozčeřenou hladinu jezera.

Dorazili jsme ku břehu. Velké množství diváků — nejvíce děvčat z okolních vesnic, obklopovalo Leviathana, jenž zabloudil do nevodu a zarýval se tam nyní nestvůrnou hlavou, šlehaje obrovskými ploutvemi konopnou mříži svého vězení. Šťastný rybář, mladík štíhlé postavy a neobyčejně sličných, ač značně probledlých lící, snažil se vyprostiti netvora z těsných okovů, což působilo mu ovšem značné obtíže. Pohlížeje na poslední zápas samorostlé síly přírodní, nespozoroval jsem zprvu, že rozmnožil se hlouček diváků o nové dva příchozí. Proto bylo překvapení mé tím větší, když, obrátiv konečně zraky své od unavujícího divadla, uzřel jsem před sebou krásnou paní z parníku. Stála zde opřena o rámě mladého muže, jehož rysy připadaly mi tak známými, jako bych je byl nedávno teprve zahledl. Rybář byl obrácen zády k polokruhu diváků, takže nemohla dáma spatřiti jeho tvář. Když ukončil obtížnou práci a uzavřel konečně sliče v těsném lodním prostoru, rozhlédl se kolem rozjasněným poněkud okem. Sotva však setkal se zrak jeho s okem mladé paní, shasnul náhle, jako jiskra ve chladné hlubině. Také obličej dámy změnil se náhle velmi nápadně a svěží broskvová pleť pobledla zase, jako by bylo na ni napadlo sněhu. V oku jejím vyšlehla opět ta tajůplná odpolední jiskra.

Paní přimkla se těsněji ku svému průvodci a zmizela s ním chvatně pod svislými haluzemi stříbrných topolů, jichž obemšené kmeny řadily se opodál v tmavostinnou alej. Zvláštní tato příhoda mne značně rozčilila, nezbývalo však mnoho času k přemítání; vystupovalyť již na dalekém obzoru jezerním lehké obláčky bílého dýmu, zvěstující, že blíží se již parník od Verby.

Přeplul jsem se stařenou a se sličem do Poreče a zaujal odpolední své místo. Tichá hladina jezerní zhřívala se v západním slunci; šťavnatá zeleň vysokých břehů, obrážejících se na dně, kouzlila v tajůplné hlubině rozmanité světelné přeludy, jež přibíraly na se bájnou podobu zakletých hradů a pohádkových rusalčiných lesů.

Unášen na křídlech zlatých snů a bájí pohlížel jsem u vytržení do hlubiny. Divnou náhodou vyrušil mne zase ze sladkého snění chraptivý hlas divné stařeny. Mrzut obrátil jsem se k ní, chtěje ji odbyti novým dárkem.

― Dobrý večer, milý pane, pravila. ― Nemějte mi za zlé, že vás vytrhuji z myšlenek. Poznal jste dnes mého syna, a viděla jsem, že všiml jste si bedlivě té dámy, jež namanula se náhodou ku šťastné kořisti, kterou odvážím právě do Celovce. Netušil byste, že za tou ženou, šlechtičnou z Aicheldorfu, skrývá se prostá Micika Dolenjská ze sv. Marie při Vrbském jezeře. Před krátkým časem ještě prajednoduchá vesnická dívka, nyní spanštilá hrdopýška nevědoucí sama, jak by po velkopansku měla krčiti nosík. Nebohý můj Janko, co navzdychal a natoužil se po daremné dívčici! A ještě teď plíží se mi tak bledý, tak uvadlý, že obávám se věru, aby neskočil do jezera, které obvyklou svou každoroční oběť letos ještě nepohltilo. Povím vám, jak se vše stalo. — Poslala jsem jednou Miciku do villy s růžovými kapříky, které nachytal můj Janko. — Kleta budiž ta osudná chvíle! Starému pánu z Aicheldorfu zalíbila se Micika hned na ponejprv; uhranula jej bezpochyby tím svým utrejchovým okem. Jisto jest, že od té doby nosila Micika každodenně do zámku čerstvé kapříky. Konec konců bylo, že stala se paní z Aicheldorfu. Ale rybičky nesvědčily patrně starému pánovi, zemřelť brzy po svatbě — bez poslední vůle. Zůstavil ale hrdopýšce přece něco — čtyrletého hošíka z prvního manželství, který je jediným dědicem rozsáhlých statků. Ten je ovšem nepohodlnou překážkou sňatku, do něhož by ta čarodějka nejraději vstoupila s mladým majitelem protější villy, z které nepatří mu ale — mezi námi řečeno — již ani ta nejbídnější lať…

Stařena provázela chroptivým, cynickým smíchem kruté své vypravování, jímž přetrhla mi rázem celou tu smělou osnovu čarovábných snů o spanilém odpoledním zjevu. Mám zvláštní nehodu, že musí mi spadnouti bělmo s očí vždy v okamžik, když hroužím právě nejžhavěji zrak do slunného jasna vysněného ideálu.