Povídky (Herites)/Znamení/X

Znamení František Herites
IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	X
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 53–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přivítání, jakého se příchozímu dostalo, nebylo v celku příliš vřelé.

Pan Boucký sice vstal a pokročiv nenadálému hosti vstříc podával mu ruku, ale ve tváři nebylo znáti veliké radosti. Paní Boucká nebyla nikterak už s to zakrýti, že překvapení jest jí docela nepříjemno.

Vzpamatovavši se z dojmu nejprvnějšího, vrhla na bratra pohled rozhodně hněvivý, zlobný, i obrátila pak oči zaslzené vzhůru, sepnouc ruce jako k modlitbě.

„Kde se tu bereš?“ řekla skorem přísně. „To scházelo nám ještě ke všemu,“ zašeptaly její rty zcela zřetelně.

Také ostatní členové rodiny chovali se alespoň nedůvěřivě.

Strýc Václav!

Představa jeho osobnosti sahala, v myslích jen obou nejstarších, do útlého mládí.

Býval jako student u nich vždy celé prázdniny. Z těch dob budila vzpomínka na něj jen dojmy utěšené, líbezné.

Ale pak nastaly změny.

Oni tenkráte nechápali jasně a těšili se tomu zcela opravdové, když strýc Václav, který si s nimi hraje, je škádlí a při tom miluje — po prázdninách neodešel. A zůstal celý rok.

V očích rodičův ovšem návštěva tohoto druhu, takto prodloužená, neleskla se v jase dětských očí. Stěžovali si mnoho a po roce, když zůstalo vše při starém a žádné přípravy neděly se k odchodu, domlouvali Václavovi vždy důrazněji.

Také on odešel konečně. Ale — za krátko přišel zase; zase se vrátil.

Odchod opakoval se ještě vícekráte, ale se stejným výsledkem. Strýc nevydržel nikde, nikde nezůstal.

V tom čase i v očích dětských přestával býti již milým společníkem — počínaly chápati, že co sluší jim, nesluší jemu, že by on měl činiti něco jiného, plniti jiné povinnosti, než pouštěti s nimi draky a lepiti jim strakaté čepice a podlepovat panáky.

K tomu přidružilo se, že osoba strýcova v domácnosti působila četné mrzutosti, jichž ostří sváželo se na ně, na děti. Matka bývala nevrlou a také otec, ačkoli dobrák, měl všeho dost konečně. Činil výčitky i matce, která pokoušela se za každou cenu uzel roztíti. Odehrál se mnohý prudký výstup mezi ní a bratrem. Výsledek byl jednou, že strýc Václav, ve hněvu a nikomu nedav s Bohem, z domu odešel, jednou v noci, před jitrem.

Strhl se hřmot veliký. Otec pohřešil tobolku —

Hledáno i přeházeny všecky skříně a propátrán každý kout. I děti vzaty do přísného výslechu. Nikde nic.

S počátku nesměle jen proneseno podezření — ale čím dále, tím důrazněji a určitěji opakováno.

Otec zuřil. Chtěl jíti na úřad, oznámit vše, stíhat uprchlíka. Matka plakala. Zastávala dlouho bratra a když posléze jediného bodu nemohla nalézti k jeho obraně, prosila za něj, žebrala za milosrdenství.

Po dlouhém prosení teprve pan Boucký dal se obměkčit. Počal sám také uvažovati — vážit výsledky, kdyby povolil své oprávněné zlobě. O všem se doví veřejnosť a bude skandál, který i na ně dopadne. Lépe bude opravdu, když se umlčí vše…

Ale o strýci Václavovi nikdo nesměl mluviti v domě od toho dne, nikdo vysloviti ani jeho jméno.

Až tu on — jednoho dne zase se objevil…

A jak se objevil! K nevypsání. Šaty měl rozedrané, oči vpadlé, zcuchaný vlas, všude plno špíny — — v největší spustlosti jedním slovem. Tento obraz vyvážila již i Eliška ze své paměti. Matka omdlela tenkráte, když tak spatřila bratra. Otec velitelsky ukázal na dvéře.

On však nešel. Padl na kolena. Sepjal ruce. Tloukl hlavou o zemi. Štkal a vzlykal.

Konec byl, že zůstal. Přespal v domě. Ráno matka šla k němu, sama přinesla vodu, aby nebylo svědkův, umyla bratra a učesala, převlékla do čistého prádla; přišel pak do pokoje, ve střevících otcových a jeho županu.

Vypadal zcela jinak než večer. Ale děti se ho bály. Utíkaly před ním a skrývaly se plaše za matčiny sukně.

Otec si ho nevšímal. Dělal, jako by ho zde nebylo. Nemluvil. Chodil po pokoji a díval se z okna. A odešel do úřada nepohlédnuv ani na hosta.

Až v poledne zastavil se před ním a pokynul, aby jej sledoval.

Zavřeli se spolu a dlouho rozmlouvali.

Děti ve zvědavosti poslouchaly, aniž by však dobře a všemu rozuměly. Jen tu a tam slovo některé zachytily.

Pan Boucký odsuzoval, káral, pak napomínal; strýc vyznával skroušeně, litoval kajicně a sliboval polepšení. Pak jal se prositi za něco výmluvně; spínal ruce, plakal jako dítě.

„Budiž tedy,“ řekl pan Boucký konečně.

A s jásotem strýc Václav vyskočil; chopil se rukou švakrových a začal je líbati…

Pořizovány na kvap nové šaty; chystáno prádlo. A za týden strýc Václav odjížděl…

„Plných patnáct let byl jsem za mořem,“ přerušil příchozí dlouhé mlčení a svoje myšlénky, jež s živostí zdrcující i v duši jeho kreslily naznačenou minulosť.

„Sedni ke stolu,“ řekl pan Boucký dosti vlídně; co odpustil, vždy zapomenul také.

Paní Boucká přistavila židli. Láska sesterská znenáhla vítězila v srdci jejím nade všemi dojmy a city ostatními.

„A já jsem myslila, žes mrtev,“ počala rozmluvu s bratrem Václavem. „Dnes ráno ještě vzpomněla jsem na tebe. Ano — před chvílí napadlo mně, že znamení — trojnásobné znamení, jež tolik nás pobouřilo a polekalo,“ obrátila se k pana Bouckému vítězně, jako by s jásotem volala: hle, zde vysvětlení! Nemáme se více čeho báti! — — „Že znamení osudné zvěstuje nám snad — —“

„Konec bratra Václava,“ dopověděl host. „A opravdu,“ mluvil dále chopiv se obou rukou sestřiných. „Ten bratr Václav, kterého jsi znala kdysi, jest mrtev, není ho více. Vrátil se člověk nový — zcela nový, zcela jiný…“

„Člověk,“ obrátil se mluvící k panu Bouckému, klesaje mu v pohnutí kolem krku, „který rád by aspoň z části odčinil zlo, jež na vás spáchal, a odplatil vám, co učinili jste pro něho.“

„Nejsem sice,“ hovořil pak Václav, když byly i poslední zbytky ledu počátečního napjetí roztály, známý bohatý strýc z novelly, který vyloupil Ameriku o valnou čásť jejího zářivého a zvonivého podzemního bohatství — ale konečně — — jmění na poměry dosti slušné jsem dlouholetou usilovnou prací přece nastřádal a — v čas jsem snad přišel také…“ doložil pohlédnuv významně na svou sestru, jež ovšem byla již nesnáze, v nichž se rodina nalézá, aspoň několika slovy naznačila.

„Nuže, hoši,“ otázal se synovců strýc Václav, „jaké máte plány do budoucnosti?“ — —

Otázka vyvolala zmatek myšlének takový, že těžko bylo v něm se vyznati. Ale usmívající se tazatel s potěšením vyčetl, že před sebou má hlavy nadané a srdce čacká, z nichž snadno utvořit život spokojený a šťastný a také prospěšný a užitečný.

„A což ty, Eliško? — Jaké máš ty přání?“ a strýc Václav chopil se hezké hlavičky své neteře a hleděl v zalíbení do jejích očí utrápených a uplakaných hořem uplynulého dne. „Čím tobě mohl by, směl by pomoci milující tě strýc?“ — —

Eliška neodpověděla.

Ale Maxmilián těsně za ní vyslovil jméno, které líce její polilo záplavou červánkovou.

„Tedy Vilém se jmenuje?“ smál se strýc Václav. „Že jest důstojníkem, ovšem věc zamotává. Ale jaká pomoc! Snad,“ pokračoval strýc v náladě výborné, „z lásky k dívce tak roztomilé svleče se rád z vojenského kabátu — když jemu opatříme slušné a zaručené postavení… Je-li pravda, Eliško? Či je ti líto dvojího sukna, uniformy? — — Nuž, upokoj se,“ pravil rozmarně, „dnešní doba nedá tobě příliš pocítit ztráty — —“

„Sestoupil jsem z vlaku hned na hranicích staré vlasti,“ mluvil dále všeobecně, tónem lehce vypravovatelským, „abych doušek po doušku pil z její neměnící se krásy. Co jsem hned zpozoroval? Za mého vzdálení vyvinula se tu u vás podivná záliba ve stejnokroji… Kudy jsem šel, viděl jsem pestrá roucha, zlaté límce, hvězdičky, třpytné helmy a — samý odznak; na prsou, na loktech — divím se, že nikdo nepřipadl dosud na myšlénku členy některého spolku označiti stužkou na lýtku, na způsob řádu podvazkového — hahaha — haha…“ dal se Amerikán do smíchu.

„Nebuďte uraženi,“ pravil zpozorovav jakousi nevoli zejména u svých mladistvých synovců. „Každá doba má své směšné stránky — tak dobře jako není jich prost jednotlivec…“

„Ano,“ přisvědčil pan Boucký. „Člověk není vlastně nic, než snůška směšností.“

„Ale duch lidský,“ pokračoval přerývavě, hledaje patrně pravý výraz pro své myšlénky, „duch lidský pluje v nich a nad ně…“

„Pluje v nich a nad nimi,“ opakoval — —

„Jako v bařině a nad kalnými vodami hlubokých tůni,“ ukončil svou řeč, kterou jako by byl vyvážil z ideálův a snův dalekého svého mládí, „pluje a rozvíjí se bílý kvěť leknínu…“