Povídky (Herites)/Znamení/VI

Znamení František Herites
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	VI
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 40–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Konsilium, které nad mrtvolou kanára bylo sestoupilo se, nijak nebylo s to shodnouti se v míněních.

Diagnosa Kačeny ukazovala na křeče jako příčinu smrti, a to že tak někdy přijde najednou, z čista jasna, na ptáka jako na člověka — ona sama že cítí zvláštní píchání pod levou lopatkou a kdo ví, co z toho nebude… Z jiné strany myslilo se na típek. Ostatně mohl nebožtík též něco spolknout. Také uštknutí jedovatou mouchou vyskytlo se jako okamžitý nápad, nijak však nepodporovaný. I srdce že někdy pukne z nenadání — mínila paní Kořínková, a Marjánka vyjádřila se neobyčejně poeticky o touze po vzdáleném druhovi, která snadno může vésti k takovým koncům. Stesk milující že nejvíc hubí — doložila s povzdechem, sklánějíc snivě svou buclatou, zdravím kypící tvář. „Pravda, pravda“ — přisvědčila hned Kordula domácích; „proto že není dobře zůstávati vždy a stále samotným“ — poznamenala vyčkávajíc s lehkým sice uzarděním, ale neohroženě upřený k ní pohled domácí paní, která byla před chvílí zastavila ji k odpovědnosti pro jisté noční otevření se chléva a vklouznutí tam postavy, jejíž stín, jenž byl se před tím mihnul přes zeď ze sousedství, ji zarazil.

„Naposled nedostal macík ničeho žrát a pošel hlady,“ prohodil pan Boucký jda kolem malebného skupení, shromážděného na chodbě nad nešťastným ptákem.

Eliška, slzí majíc plné oči, byla červená až po uši; svědomí její nebylo snad asi nejčistší.

Paní Boucká obracela se již k ní, aby žádala za důkaz neviny — —

„Jako loni ta husa,“ podotkl pan Boucký ještě ve dveřích, odcházeje.

Rána pocítěna teď na jiné straně. Že mužští jsou někdy hrozni a neupustí nijak od toho, co si jednou vezmou do hlavy — poučlivě pravila paní Boucká k shromáždění. To že má tu husu od loňska při každé příležitosti na talíři. Ovšem dosud nikterak není vysvětleno, co se jí tenkráte stalo — je to jako dnes s kanárem. Zadusila ji myš, nebo lasička nafoukla, nebo se jí dal snětivý oves — — ona, ať tak nebo tak, zajisté že za nic nemůže.

„A na mně vše zůstane! Jako by někdo mohl za nehodu,“ hořekovala Kačena. „Sloužím už od maličkosti cizím lidem a nikdy se mně nic nestalo. Tisíce a tisíce jsem pánům zachovala a nyní pro takovou maličkosť — — ach, achich — —“

„Ale, Kačeno,“ chlácholila paní Boucká, vidouc nářek tak srdcelomný. Ostatní společnosť byla se zatím vytratila.

„A od jemnostpána to nejvíce bolí,“ bědovala babka, vedouc dále svou. „On mně nikdy nic ještě neřekl… Ale já nebudu raději teď jíst, ani do huby nevezmu, abych škodu nahradila. Já jsem jen chudá osoba — nemám než Pánaboha a dvě pracovité ruce — —“

„Upokojte se přec, Kačeno,“ smiřovala paní Boucká. „Pán zajisté tak zle to nemyslil… musíme nž s ním mít trpělivosť. Je nějak celý změněný —“

„Také to říkám už dávno,“ přisvědčila babka ochotně, zapomenouc na vlastní své hoře. „Proti jindy není ani k poznání. Schází den ode dne —“

„I vy jste to pozorovala?“

„Jak pak ne!“ přisvědčovala Kačena. „Ani se nikdy teď nezasměje a jindy býval samý žert. Chochochocho, Kačeno — říkával. Vy máte nebe zcela jisté, čert si vás aspoň jistě nevezme — —. Bylo to dost rouhavé, pravda — aby ho za to Pánbůh netrestal našeho jemnostpána! Ale člověk alespoň ho viděl se usmát. Teď se jen mračí. Ani nepromluví. A řekne-li něco — tedy jako dnes…“

„Nesmíte si to už nijak brát k srdci, milá Kačeno. Člověk beztoho má tolik opravdového zármutku“ — vzdychla paní Boucká — „že zbytečno ještě přidělávat si. Ano, ano, milá Kačeno — milá vy! Kdybyste věděla — —“

„Ano, ano — to znamení — to znamení…“ přerývaly vypravování, jemuž následovaly časté vzdechy.

Zatím mrtvola kanárčí uložena do malé škatulky a obložena růžicemi pelargonie a vonnými hrozníky vanilky.

Eliška tajně, stydíc se trochu i před sebou samou za svoje dětinství, sběhla se schodů skrývajíc pod zástěrkou papírovou rakvičku. Na dvoře, pod vysokým jasanem, jehož koruna dosahovala až nahoru k oknům studentského pokoje, vyhrabala spěšně malý důlek. Ve mžiknutí byl macík pod zemí. Nad jeho hrůbek skláněly se zarosené oči… Pak sehnula se něžná, útlá ruka, a křížek dřevěný zabodnut do sypké půdy.

V tom ozval se kdesi smích — — Eliška v leknutí obrátila se a červeň polila její líce.

Hlasy přicházely se shora, z větví jasanu.

Za hlavami bratří tam skrývala se hlava čtvrtá, dobře jí známá a milá.

On viděl vše! Nepochybně i smích jeho mísil se ve smích bratří — —

Nevěděla, co počíti. „Pojď přece nahoru, Eliško!“ přispěl jí konečně Maxa na pomoc. „Máme tu hosta — —“

Pan poručík Vilém zatím byl se ukryl za své soudruhy, v rozpacích, nepochybně ne menších než jeho zbožňovaná.

„Co jenom řekne maminka,“ zašeptala Eliška s povzdechem, když byla vstoupila do pokoje bratří a tvářila se, jako by teprve návštěvu byla zpozorovala.

V tom slyšela již kroky přicházející z kuchyně. Byla by nejraději na místě propadla se do země nebo s okna skočila na čerstvý rov kanárův.

Také pan Vilém netvářil se nijak zvlášť hrdinsky.

„Zdá se být mladík velmi hodný,“ poznamenala však paní Boucká, když byl host, pobyv chvíli a s radostí zářící přijav pozváni k opětné návštěvě, poručil se a odešel.

Eliška tonula v blaženosti.

Práce šla jí od ruky za samého zpěvu.