Povídejme si, děti/O té bábě Povídajdě

Povídejme si, děti
A o těch, co se neučí	O té bábě Povídajdě	Vánoční povídačka báby Povídajdy

Údaje o textu
Titulek:	O té bábě Povídajdě
Autor:	Josef Čapek
Zdroj:	Povídejme si, děti. Městská knihovna v Praze 2018. str. 55 Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Index stran
page=1

Cože, zase už povídat? Vždyť jsem, děti, přece povídal tuhle – – hm, kdypak to bylo? No, onehdy zrovna to bylo.

To už je dávno, povídají děti, a teď už zase potřebujeme povídat něco jiného.

Vy, děti, ale spotřebujete nějakého povídání! Pořád aby vám někdo povídal. Potřebujete knížky pro děti, aby vám povídaly – a aby vám povídala maminka a povídal tatínek – a aby povídala babička a povídal dědeček – – a vy, děti, pořád breptíte taky.

To se ví, povídají děti, to se ví, že potřebujeme mnoho povídání.

Když se nám povídá, tak my posloucháme a zatím rostem.

A co kdyby se vám, děti, nepovídalo? Tak třeba mně například se jaksi nechce –

To nedělejte. Kdyby se nám dětem někdy nepovídalo, tak bychom třebas zlobily.

Že byste zlobily? To by se teď, právě k Vánocům, nedalo potřebovat. To si tedy budeme raději povídat. Ale tak si myslím, že pro vás všechny by tu měla ještě být ta bába Povídajda, co tu kdysi na světě bývávala.

Bába Povídajda? O té jsme ještě nikdy neslyšely. Tak honem, pane Čapek, do toho a hned nám povídejte o té bábě Povídajdě.

Tak tedy bába Povídajda – to bylo ještě za těch dávných časů, kdy na světě nebyly žádné knížky pro děti a nebylo dětem z čeho číst – ta bába Povídajda byla na světě na to, aby dětem povídala. Ta znala všechny pohádky, pořekadla, příběhy a písničky, co jich jen je.

Byla to hodná bába. Seděla na stoličce a povídala, pořád jen povídala a povídala a nikdy jí nedošla řeč. Všecko, všecko věděla, věděla o každém princi a princezně, o každé čarodějnici a o každém kouzelníku, o každém zvířátku, všechno věděla, co mají teď děti natištěno v knížkách – no, zkrátka pořád měla dětem co zajímavého a důležitého povídat. Však proto se jmenovala bába Povídajda. A děti, když měly chuť, tak přiběhly a poslouchaly, co bába Povídajda povídá. A když už je to povídání zase nebavilo, tak odběhly a šly si zahrát, a když je pak omrzelo hraní, tak nechaly hraní a šly si k bábě Povídajdě zase něco poslechnout.

To se ví, že to měly takhle dobré. Bába Povídajda povídala bez ustání, i v noci – když se dětem něco hezkého zdálo – to slyšely bábu Povídajdu povídat. Povídala pořád a pořád měla co, jen někdy na malinkou chvilinku zmlkla, to se napila kávy a ukousla si kousek buchty, protože tohle měla ze všech jídel nejraději, a pak taky proto, že – jak říkala – si občas potřebuje zavlažit jazyk, když jí tuze oschne od samého povídání.

No, a jak to bylo, když ta bába Povídajda povídala?

Inu, jak to bylo: samé povídání to bylo! Tak třeba takhle to bylo, když ta bába Povídajda zazpívala dětem

Na tý louce zelený –

Povídám, děti, povídala bába Povídajda, nynčko vám něco zazpívám, ale nejdřív si musím trošku zavlažit jazyk, protože mně oschl od samého povídání. Já jen na chvilininku zmlknu, to nic, já pak hned zas začnu povídat, to já jen abych se tou buchtou nezakuckala; je to povidlová a ty já nejraději. Ono se přece jen při jídle musí dát pozor. To onehdy, jedla jsem buchtu, byla to zrovna tvarohová a on tvaroh dělá drobečky, zaskočil mně takový drobeček a já jsem se ukrutně zakuckala, zrovna když jsem chtěla říci: „Byl tam pštros a pštroska se čtyřmi pštrosáčaty.“ – Jen se mně, holoto rozpustilá, moc nesmějte! Jen to zkuste říci co nejrychleji:

„Byl tam pštros a pštroska se čtyřmi pštrosáčaty“ a uvidíme, jak vám to půjde! – Aha! Vidíte? Haha! Vždyť jsem to povídala. A teď si představte, jak to je, když se ještě k tomu člověk zakucká drobečkem z buchty! Ale to jen tak vedle. O čem jsem to vlastně chtěla povídat? Aha, už vím; chtěla jsem vám zazpívat Na tý louce zelený.

Ale, děti, ono to nebylo jen tak, když bába Povídajda zpívala. Tak tedy ona vám začala zpívat

Na tý louce zelený

a hned začala povídat o té zelené louce. Povídala, co na té zelené louce všechno je, co všechno na ní pobývá a roste. Že si na ní kvítka hrají tak malinkými míčky, že je ani děti, i když dají hodně pozor, nepostřehnou. A povídala o světluškách, které nad ní v noci poletují, o motýlu, který se chtěl stát králem, o brouku zlatohlávku, který tam bydlel pod mátovým listem, o myšce hrabalce, která tam měla svou díru, o žábě princezně, co přebývala u studánky, o krtkovi, o kozičce a jejích kůzlátkách, která se na té louce pásla, o všem, co na té zelené louce kdy přebývalo a co se na ní kdy stalo. Když s tím byla hotova, zpívala dále:

pasou se tam jeleni

a řekla:I hleďme, pasou! V tom je nějaký pás. Povídám, to vám musím něco povědět o tom, jak ten princ dostal od dobré víly kouzelnice ten čarodějný pás. – A povídala, jak ten princ dostal ten kouzelný pás, který, když se jím přepásal, udělal ho silnějším než deset obrů! – A pak řekla: Pasou se tam! Tak se mně zdá, že v tom je nějaký soused. A začala hned povídat o tom hloupém sousedovi, který se dal chytrým chalupníkem napálit. – A pak řekla: Jeleni! V tom přece je len! A hned zazpívala písničku

Když jsem plela len,

a když ji dozpívala, tak si ještě k tomu vzpomněla, že len se přede na kolovratě, a vypravovala pohádku o zlatém kolovrátku. – No, a potom povídala o jelenech, o mladých jelíncích, o srnečkovi, ba i o zajíčkovi a o ježkovi i o lišce, a přidala i o všelijakých ptáčcích. A potom povídala o myslivečkovi, o tom mysliveckém mládenci, který si vydobyl poklad a princeznu, a tak k svému štěstí přišel, a potom povídala o zelených kamizolkách, o všech princích a panoších, kteří měli na sobě zelenou kamizolku, když se vydali do světa za podivuhodnými dobrodružstvími a na zkušenou, a ovšemže i o vodníkovi, který, jak je známo, nosí také zelený kabátek. Ale tomu z něho kape.

A tak, jak, děti, vidíte, měla ta bába Povídajda pořád a pořád co povídat. Škoda, že teď už žádná bába Povídajda není! Takhle vám to teď musím povídat já a kdežpak, tak dobře, jako ona to dovedla, to já neumím!

A co povídala bába Povídajda o Vánocích?

Ach jé, ta toho o Vánocích napovídala! Ta toho o nich věděla! Povídala o nich tisíckrát a pořád měla co a pokaždé něco jiného a ještě by o nich měla tisíckrát co povídat.

To je dobře! Tak nám, pane Čapek, povídejte, co povídala bába Povídajda o Vánocích.

Co si to, děti, myslíte! To nejde! Ta toho o nich povídala tolik, že bychom ani do konce světa nebyli hotovi. Povím vám z těch jejích vyprávěnek jen tu nejkratší. Ty ostatní, co byly delší, jsem si nezapamatoval.