Povídejme si, děti/O kničlavé holčičce

Povídejme si, děti
O klukovi, který se tuze bál pana doktora	O kničlavé holčičce	O příliš rozpustilých klucích

Údaje o textu
Titulek:	O kničlavé holčičce
Autor:	Josef Čapek
Zdroj:	Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 55,58 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Index stran
page=1

Tak to je. Děti mají být čiperné a veselé. To zas byla jednou taková holčička, ta byla pořád taková rozvrzaná, ubručená, rozbrečená, no — nic pořádného s ní nebylo. Nebyla ani trochu veselá a dobré mysli. Jak se jí něco sebemenšího stalo, jak jí něco sebemenšího nebylo vhod, hned se dala do ukrutného breku a ječela a kničela a kňourala, až to všem lidem ušima trhalo. Takové nabrečené a ukničené dítě, to je na světě tuze protivná věc. Bydlil tam nablízku jeden pán a ta holčička pořád tak kničela a brečela a toho pána to moc rušilo, protože nemohl klidně číst ve svých kouzelnických knihách, a on už nemohl to ustavičné kničení a brečení vydržet, a tak se na to moc rozzlobil, že bez dlouhého rozmýšlení proměnil tu holčičku, víte v co? No bože, to přece není tak těžké uhodnout: proměnil ji v kničlavé kolo u vozu! V takové kolo, co vrže a skřípe, kňourá a kničí a kničí. Tam si může kňourat a kničet jak chce. A když to kolo už moc kviká a skřípe, tak tam dají trochu smradlavého oleje nebo kolomazi. No, já nevím, jak jí ta kolomaz chutná! Tak když uslyšíte u nějakého vozu šeredně vrzat a skřípat kolo, to tedy je v něm zakleta ta ubrečená a ukničená holčička.