Povídejme si, děti/Co teď?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co teď?
Autor: Josef Čapek
Zdroj: Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 19-21 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Index stran
page=1

Tak, a na co si teď budeme hrát? Ó jej, her na světě je, že by je člověk ani za celý život dosyta nepřehrál. Je jich tolik, že ani nevíme, kterou dřív.

To byla jednou taková holčička, ta si neuměla hrát. Všechny děti si nějak hrály, ale ona nic; ne a ne a nemohla si na žádnou hru pro sebe vzpomenout. Děti, to si ani nedovedete představit: ta vám měla dlouhou chvíli! Jak ráno vstala, tak vám jen povídala: Co mám dělat? Na co si mám hrát? — No tak si hrej s panenkou a kočárkem. S kočárkem ne, povídá ona, to se mně nechce. — Tak panenku oblékej; dej jí třeba novou zástěrku. — To se mně nechce, na to zas ona, to se mně dost nelíbí. A zas chodí a fňuká: Na co bych si hrála? Co mám dělat? — Tak si hrej s kostkami nebo s korálky nebo s vyšíváním. — Nechci, povídá zas ta holčička, s kostkami se mně nechce. — Tak tedy s korálky. To mne také dnes nebaví. Co mám jen dělat? kuňká ona. — Tak tedy jdi ven a hrej si v písku. — S pískem se mně také dnes nechce, kňourá ta holčička. S čímpak já si mám jen hrát? — Tak s barevnými tužtičkami, s obrázky, s nádobíčkem? – To mě také nebaví. Co já mám dělat? Já mám takovou dlouhou chvíli, já se nudím, vzdychá ta holčička. — Tak si hrej s dětmi na krám a na prodávání. — To se mně nechce, naříká ta holčička, co si neumí hrát. Co já mám jen dělat? — A tak vám to s ní šlo po celý den, nikdy jí žádná hra nebyla dost dobrá, a tak všude chodila a všude se pletla, ruce pořád složené vzadu, a tak si pro samé kňourání za celý den ani trochu nezahrála. — Ani trošičku jsem si dnes nepohrála, fňukala, když ji dávali večer spát. No, a vidíte: druhý den to dělala zase tak.

Ta byla hloupá! A jak to s ni potom dopadlo?

No, ona zůstala pořád taková. Ona, když potom vyrostla a byla už veliká, tak zas jako dřív nevěděla, co dělat a s čím si hrát, teď, když byla veliká, nevěděla, co pracovat. Pořád měla dlouhou chvíli, ale do žádné práce se jí nechtělo a žádná práce ji nebavila. Byla z ní taková tlustá panímáma, kam si sedla, tam zůstala sedět jako pekáč a nic nedovedla pořádně vzít do ruky. Byl u ní převeliký nepořádek a špinavo, a ona mezi tím jen chodila a seděla a vzdychala, že má dlouhou chvili, a přitom si na žádnou pořádnou práci ani nevzpomněla. Kačenka líná jí říkali lidé, nebo také Kačenka umbula, Kačenka na hniličko a Kačenka ňouňa, nebo jí také říkali „Mouchy, snězte si mě“. A to měla všechno z toho, že si zamlada neuměla hrát.