Pouť českých umělců/Ze zápisek Elisiných

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Z dopisů Bedřichových	Ze zápisek Elisiných	Z dopisů Vilímových

Údaje o textu
Titulek:	Ze zápisek Elisiných
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 160–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Proč zmizel tak najednou? Že jej povinnost volá a do dálky odvádí? Jaká to lichá výmluva!

Aj, což mně na tom záleženo? Buďsi on zde nebo kdekoliv jinde, mně vše jedno. Jen to je věc velmi neslušná, že tak z čista jasna na útěk se dal.

Mohl říci, že již nechce býti mým učitelem, a mohl jíti, kam mu libo, já bych ho nebyla zdržovala!

Podivné to způsoby!

*

Přece se mi po něm stýská, bylať jsem mu již tak přivykla, a měla jsem se s kým pobaviti, a já chci, chci se baviti, příjemně baviti.

Ale což není jiných, a snad i příjemnějších zábav, jichžto si opatřiti mohu? ovšem, ta hra jeho velmi mě dojímala, a ta horlivost jeho při cvičení, haha! někdy jsem se musila srdečně zasmáti.

A jak mě těšilo to divení a žasnutí hostů našich, když mě spatřili hráti na violončelo! Toť skutečně něco neobyčejného, a proto mě to také těšilo.

Proč mi tu radost zkazil? Aj, což není jiných takových mistrů? Já ale nechci jiného učitele, nechci, a k posledu již ani jej! Snad by mohl se domnívat, že by nějakou milost mi prokazoval.

Nechci žádné milosti!

*

Mrzutá jsem a nevrlá. Lékař myslí, že jsem nemocna, já ale nechci být nemocnou. Někdy na toho neb onoho se bez příčiny nevlídně obořuji, a potom mi toho bývá líto.

Snad jsem se i k němu někdy měla nevlídně, a to jej snad urazilo; což ale musí být hned tak zhorka nakvašený? tak hrdý? Hrdý? a proč by nebyl? To se mi právě na něm líbí, a tak výtečný umělec má i příčinu hrdým býti.

*

Jak je tu hned živěji a jasněji, co opět on zde jest!

Když jsem jej opět spatřila, bodlo mě u srdce tak silně, že jsem až zkřiknout musila a bylo mi, jakoby se byl oheň všemi žilami mými rozproudil, a posud ještě cítím tu rozčilenost, někdy je mi při tom blaze, někdy ale —

Snad je to přece pravda, že nějaká nemoc se o mne pokouší, ale což ten náš lékař! Proč není Bedřich lékařem? Ach, ten má tak jemně pronikavý zrak, ten by nehádal, ale úplně seznal, co mi schází a jakých léků tu zapotřebí.

*

Ano, já jej miluji, vroucně, vášnivě, a on opět přede mnou uprchnul.

Byla jsem skutečně nemocná, vnitřním tím žárem překonaná.

Posud jest mi, jakoby duše má v závratném víru se pohybovala.

Pamatuji se na vše jen jako na nějaký sen, z něhož jsem procitla.

Ach, jak blaze mi bylo, když jsem se s ním v parku, ruku v ruce procházela! Srdce mi citem překypovalo, a jak ráda bych se s ním byla do oblak vznesla, až tam blízko ku klenbě nebeské, tak vysoko, abychom zmizeli zrakům pozemčanů a předsudek tohoto světa nemohl nás dosáhnouti, a on nemohl více ode mne se vzdáliti.

A což kdyby přece opět násilně se ode mne odtrhnul?

Myšlénka ta mě tak zděsila a tak mocně dojala, že jsem takměř ani smyslů svých mocna nebyla a šílenství se poddávala. Oh, kdyby tak byl v nebezpečenství života, kdyby snad se topil a já k pomoci mu přispěla: snad by pak z vděčnosti docela se mi naklonil, láskou svou věren mi zůstal a nikdy víc ode mne se nevzdálil. Či žádá můj život? chce, abych s ním zemřela? I k tomu jsem hotova — ke všemu — ke všemu!

Co potom se dělo, již ani nevím, byli jsme na loďce, a když jsem opět k sobě přišla, dověděla jsem se o té nešťastné plavbě a že jsem z vody byla vytažena.

A on? Ano, on také byl zachráněn, nikoliv ale pro mne; neboť již opět zmizel, po druhé uprchnul.

A nyní —? Nyní zajisté již víc se nevrátí tam, kdežto uvržen byl v nebezpečenství života! Oh, té nehody přežalostné! Mohu-liž ale já za to, že tím vnitřním žárem tak mocně jsem byla uchvácena?

Jen aby zle o mně nesmýšlel, jen to ne, to by mě ještě více rmoutilo, nežli že více ho nespatřuji a sotva kdy více spatřím.

*

Již uhasnul vnitřní ten oheň, jenž prudkostí svou mě zničiti hrozil. Uhasnul? Docela nikoliv; zmírnil jen prudkost svou — a úplně snad nezanikne, dokud srdce mé docela nezničí.

Stavím se veselou, jako jsem jindy bývala, a to k vůli dobrému otci, abych ho nezarmoutila; jen když o samotě jsem, poddávám se tiché touze, kteroužto srdce mé tak často se rozechvívá.

Zdali i jeho srdce bylo mi nakloněno? Ach, bylo — čtla jsem mu to z očí — cítila jsem to, když ruka jeho ruky mé se dotknula.

*

Zdali jej kdy ještě spatřím? Rozum praví, že nikdy více; srdce mé pak těší mě sladkou nadějí. Kdo asi má pravdu?

A kdyby těšení to se vyplnilo — zdaliž by on — ach, děsím se toho pomyšlení — jakž by mohl srdečně nakloněn býti dívce, která — umlkni srdce, musíš zapomenouti! Či zakládáš si snad něco na tom, že pohybuješ se v těle dcery lorda vznešeného? Ó, marné hrdosti takové, která spíše hráze staví, nežli schůdnou cestu připravuje!

*

Jak podivný tvor je člověk! Teprv když něco ztratil, začíná si toho vážiti, a úplnou cenu toho pochopovati, když již pozdě jest.

Čím více všecko rozvažuji, tím zřetelněji se mi před duši staví, jak šlechetný, jak láskyhodný ten Bedřich byl. Nevynikal pouze svou ušlechtilou povahou a svým uměním, nýbrž i snahou svou horlivou.

Ó s jakým potěšením uvádím si na pamět, když vřelými slovy na srozuměnou mi dával, jak s celou duší vlasti své oddán jest, a že nehledá jiné slávy, než takové, jejížto odlesk by i vlast jeho ozářil, že všecko jeho snažení jen k oslavě vlasti, k oslavě jména českého směřuje!

Ach ano, krásný, vznešený to cíl, jejžto si vytknul. A což by nemohl i po mém boku k dosažení cíle toho zmužile kráčeti? Myslí snad, že bych mu překážky v cestu při tom kladla? Usmívávala jsem se sic, když o těchto věcech se mnou mluvíval; ale on to snad přede nepovažoval za úsměšek? Chraniž Bůh! takovéto domnění by mne ze všeho nejvíce rmoutilo! Vždyť i já jsem hrda na svou vlast, vřele ji ctím a miluji, a neměla bych snad vážiti si tak ušlechtilého citu u jiného? Ano, ctím a velebím jej, protože při tom všem i slávu vlasti vyhledává.

Chce-li, ať jen pokyne, a já dám důkaz tohoto smýšlení, složím bohatství své k jeho nohám, aby pro vlast ještě více mohl podnikati.

Jak šlechetný to muž, a já musím jméno i náklonnost jeho v zapomenutí ponořiti, ano, musím — musím. Ó kýž bych jen aspoň toho mohla docíliti, aby mě křivě neposuzoval!

*

Již jsem myslila, že jsem na něho docela zapomněla; cestovali jsme, nikde se dlouho nezdržujíce, z místa na místo — ne snad, že bychom po něm pátrali, nýbrž abych častými těmi změnami trochu se povyrazila.

Tu v Paříži mluví se o hudebníku, kterýžto mistrem jest violončela a české písně s okouzlující dojemností přednáší.

Pohřbené zpomínky mé rázem povstaly ze zdánlivého hrobu svého. To snad on? Ano, skutečně, on to!

Oznámil koncert — uvidím jej — uslyším jej — vtírat se mu ale nebudu.

*

Nyní jsem prchla já.

Ach, jak jsem byla okouzlena tou jeho hrou, tím jeho pohledem! Ano, dobře jsem pozorovala, jak zrak jeho na mě utkvěl, jak mu tvář zplanula, když se naši zrakové setkali!

Byla jsem blažena — dobrý otec, vida to, chtěl — ne, ne! pryč! bylo by to vtírání, a vtírat se nebudu; tím bych se jen v nevážnost u něho přivedla.

*

Snažím se, abych srdce své opět zapomínáním uspala — nadarmo! Viděla jsem jej, a touha má tím mocněji srdce mé naplňuje.

*

Je v Londýně — docílili jsme toho, že čestné a pochlebné vyzvání jej sem přivedlo; on jistě ani tušení nemá, že já jsem to vlastně způsobila.

Ach, blahá ty naděje, neopouštěj mě, aspoň jedinkým paprskem těch svých blahostí mě ochvívej!

*

Nemocen, těžce nemocen jest. Ach, jak děsí mě myšlénka, že snad jen proto sem přišel, aby mě na blízku skonal a s ním všecky mé blahé naděje v hrob se uložily — navždy — bez naděje na z mrtvých vzkříšení!

Otec zná tuto žalost mou — a jak rád by pomohl!

Poslali jsme k němu nejvyhlášenější lékaře, o všemožné pohodlí jeho se staráme — ach, aspoň toho mi dopřáno, že proň něco učiniti mohu!

I tváří v tvář mu na blízku hleděti mohu, neboť nemocí sklíčen, nikoho nezná. Každé slovo, jež lékaři o naději a možnosti uzdravení pronesou, oblažujícím jest balsámem srdci mému.

*

Uzdraven! Ó jak blaze bylo mi, když vědomí opět tvář i zrak mu ojasnilo a lékař se prohlásil, že po všem jest nebezpečenství.

Ó že nemohu štěstí mu přáti k jeho uzdravení!

Ne, ne, bylo by to vtírání — použiju příležitosti, jako náhodou s ním se setkati.

Jak asi shledání to bude od něho přijato?

Roznesu pověst jeho, a až bude umění jeho slaviti vítězství, i já pochvalou svou k tomu osobně přispěji.

*

Všecko jest ztraceno. Jak laskavě na mne hleděl a já — obávajíc se, abych před světem nevyzradila tajemství srdce svého, oděla tvář svou vážností a zastrašila jsem jej, že víc pak neměl pro mne laskavého pohledu.

*

Jest patrno, vyhýbá se mi — již několikráte jsem to pozorovala.

Již ani zrak jeho mě nehledá — jest docela chladný, docela lhostejný.

Mohu-liž se mu diviti? Ach, nemohu, když ono poslední setkání a když vůbec celou minulost na pamět si uvedu. Byl-li mně i kdy nakloněn, jisto jest, že nyní na mne docela zanevřel, že zdánlivá hrdost má jej navždy ode mne vzdálila. Marné tu všecko doufání a srdce mé tím více a tím bolestněji se rozplameňuje a touhou div neumírá.

*

Běda! otcova churavost přechází v nemoc nebezpečnou, a já snad brzy docela osiřím a samotná státi budu v širém tom světě. A on — opět již se vzdálil.

*

Byla jsem žádostivá, kdo asi je ta Annunciata Romani. I ona umí české písně, zpívá je, snad to jeho krajanka, táhlo mě to k ní, ó, jaká to dobrá dušinka! Okouzlila mě srdečností svou, a já složila v ni svou důvěru a celé své srdce jsem jí otevřela. Ona těší mě nejsladšími nadějemi, a já jí tak ráda věřívám.

*

Tak budiž, pevně jsem se rozhodla. Odložím urozenstvo a nastoupím dráhu, po jakéž i on kráčí — dráhu umění. Vystoupím co zpěvačka: poštěstí-li se mi krok ten, snad mě i blíže k němu přivede. Ano, tak učiním, i ona to schvaluje, a co svou žačku mne mu představí. Srdce se mi chvěje, tvář se mi rozpaluje, přirozená hrdost má se zpouzí, ale nemohu jináče, nemohu.

Osudný to krok, a ona, ta dobrá duše šlechetná mě těší, že bude šťastný, a docela její vůli se odevzdávám.