Pouť českých umělců/Proslov

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
	Proslov	Z dopisu Stanislava Novotného

Údaje o textu
Titulek:	Proslov
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 5–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Usměvavě probudilo se jarní slunce, pozdvihlo růžemi ověnčenou hlavu a hledělo s milostným úsměvem na české luhy. Labské vlny, Bohdánečské rybníky a lesy vůkol Pardubic leskly se — ano hořely takřka v ranní záři. Ale nejspanileji a nejvážněji stála tu hora Kunětická, jako šedá pramáti celé krajiny a starostlivá ochranitelka široce rozprostřených dědin. Na hoře, na tom skalnatém temeni, strmělo s otevřenými boky staroslavné sídlo, památka české bujarosti, vypínajíc chatrně pokrytou hlavu jaksi lítostně k nebesům, jako by vzdychala: Staniž se dle vůle Páně! Já nemohu učiniti, aby sem vcházela jenom noha přátelská.

Naše staré hrady jsou veliká, každému oku čitelná písmena, a svou podivnou, po všech končinách roztroušenou směsicí učinily z české země velkou knihu, v nížto jsou poznamenány příhody celého národu. Okolo těchto památek nemůže ani prostosrdečný rolník, ani vycvičený školák putovati, aby se jemnobolestnému vzpomínání neoddal. Nejenom pěkné položení a rozmanité okolí, ale i znamenité dějiny a starožitná vzácnost těchto zřícenin zbuzují pozornost mimojdoucích a zvědavost vzdálených. A z některých hradů českých stala se těmito vlastnostmi tak pověstná stanoviště, že k nim zvědavý pocestník, zvláště dobrodružná mládež, každého roku veselou pouť konává.

Hora Kunětická se svým ještě patrným příkopem, zachovanou hlavní branou a obydlím hradního, se všemi kobkami v těch dvou rozložitých křídlech mezi jihem a východem, s obnovenou kaplí a pevnou věží — ten celý pěkný hrad nenáležel sice za časův tohoto vypravování k místům nejvyhlášenějším a nebýval tedy schválním cílem vzdálenějších poutníků nebo zpytatelů starožitností, nebyl ale také ještě docela zpustlý, jako mnohý s jménem rozkřičenějším, a roku 1828 sušívala tam na veliké, uprostřed kamenným sloupem podklenuté síni žena tehdejšího vrátného a hlídače vlákno nebo plané hrušky, a na bývalém náhradí koulívali za času nedělního okolní výrostkové v kuželky, když se nemohli v malé hospůdce u paty vrchu stěsnati. Mimo to, jakmile jaro zemi květem osypalo, neuplynul zajisté ani týden, aby sem nebyli staří a mladí z blízkého Bohdánče, z Pardubic, z Chrudimi i z Králové Hradce pro zábavu přijeli, a zápisná kniha v příbytku vrátného vedle hlavního průjezdu dosvědčovala hojností jmen dosti patrně, že toto věkové sídlo páně Kunákových potomků tehdáž mnoho vzácných hostů vídalo. Při nynějším zmáhajícím se zalíbení ve starých památkách bezpochyby těchto návštěv ještě přibylo.

Střecha na stavení vedle věže byla tehdejšího času otrhána nebo jen chudě po kusech doškami pokryta, a mladí odvážlivci lezli tu obyčejně po zetlelých latích nahoru, do výšky se derouce, aby rozlehlejší vyhlídky užili.

Tak tam bylo v měsíci květnu roku 1828 za ranního jitra tři mladíky viděti, kteří si byli velmi časně přivstali, aby se z probuzení jarního slunce zaradovali.

Jeden z nich stál s rukama založenýma takřka na samém okapu dávnoleté střechy, a podepřen o věž hleděl vážným, skoro hrdým vzhledem na procitlou krajinu, jakoby si vladař podrobenou zemi prohlížel.

Druhý seděl asi o tři latě výše, a maje loket o koleno opřený, hlavu pak na dlaň skloněnou, pohlížel tichým, skoro smutným okem do ranních červánků, jakoby se mu za nimi brána k spanilejšímu životu otevříti měla.

Třetí konečně otáčel se nejvýš na hřebeně střechy, a stíraje si s čela rusé kadeře, jimiž ranní větřík pohrával, vysýlal kolkolem zraky jako pták, hledající, kam by pod šírým nebem nejdříve zalétnul.

Postava a celý zevnějšek těchto tří jinochů byly vesměs tak půvabné, že se od nich oko bedlivého pozorovatele snadně neodvrátilo.

První, nejníže stojící mladík, byl silný, dobře zrostlý; jeho pěkné, vážné tváře bylo letní slunce as dva a dvacetkráte osmáhlo. Avšak na těch snědých lících rděly se také temnoplamenné růže, a nad nimi jiskřily se dvě tmavé, ohnivé oči. Z pohledu a z postavy jeho vysvítala šlechetná odvážlivost, ježto v nesnázích a nebezpečenstvích nejkrásnější mužovou známkou bývá, a ačkoli mu okolo pěkně vypjatých, hnědými vousisky zastíněných rtů žádný úsměv nepohrával, spočíval přece na tváři a vysoce klenutém čele jeho onen půvab, jejžto rádi na první pohled u mužů pověstného jména nebo neobyčejných schopností vyhledáváme.

Druhý mladík byl sice na pohled stejného stáří s prvním; oudy jeho byly však mnohem outlejší, ba říkaje slabé. Veškeré jeho tělesné ústrojí podobalo se něžné dívčici, a bledá jeho, ačkoli ne churavá pleť vypadala jako nástin tiché žalosti. Jen když se mu člověk bystřeji do krásného černého oka podíval, mohl v něm jakýsi mužný oheň pozorovati, který celou jeho bytost zahříval, jsoucí ustavičně pohotovu do říše věčně se obnovujících ideálů vyletět. Takoví lidé kráčejí sice pospolitým životem bez hluku a bez dotíravosti; přece však bývá jen jediného pohledu potřebí, a půvabná hlava taková — s těmi černě se lesknoucími kadeřemi, s těma snivýma očima nevyjde nám nikdy z paměti.

Zcela jiného ducha byl třetí jinoch rusovlasý, sedící na hřebeně chatrné střechy. Stářím stál sice s oběma soudruhy na jednom stupni, nejevil však hrdou mužnost prvního, ani tichou trudnomyslnost druhého; nýbrž celé švihlé tělo jeho hrálo jen bodrou živostí, ježto člověka po trnových cestách života nejšťastněji vodívá a nejpříhodnější k přátelskému sloučení takových povah bývá, v jakových se přátelé jeho okazovali. Veselost byla jeho živel, a sice tak jej skrz na skrz protékající, že mu i v době nejvážnějšího zamyšlení okolo rtů hravý úsměv poletoval. Na každém jeho pohnutí bylo viděti, že s přemýšlením veliké péče nemívá, nýbrž dle zvláštní přirozené bystrosti okamžitě úsudky své tak rychle pronáší, jakž mu i slova hbitě od úst plynula. Ale úsudky jeho byly při tom zdravé, rovněž jako slova jeho podobu kapajících perel mívala.

Ostatně byli všickni tři takořka stejně oděni. Letní režné nohavice a lehké střevíce s kamašemi na nohou, zelenavé, toliko nad kolena dosahující kabátky na těle, lehké čepice s podlouhlým stínidlem na hlavě tvořily šat nad míru pohodlný a dosti ozdobný.

Mladíci byli přátelé dle plného významu slova tohoto; vážnost jednoho a tichá mysl druhého se živostí třetího pomísily se v svazek jemný i pevný k nerozloučení, a tentýž srdcí svazek byl tím půvabnější a pevnější, protože jich ducha ještě jiná společná vazba poutala — totiž umění. Všechněch těch heslo bylo umění; ale všickni tři mohli při něm vedle sebe obstáti bez trapné žárlivosti a zhoubné nepřízně; neboť jeden se byl oddal malbě, druhý hudbě, třetí divadlu…

Co v plamenných vlnách třásla se nyní sluneční koule, a jako růžovým jezerem potopena tonula veškerá krajina; což tím k pravdě podobnější bylo, že se na nesčíslných lupeních ranní rosa třpytila a nad celou krajinou lehýnké, šedé mráčky se vznášely. A po dalekém okolí spočívalo nedělní posvátné ticho, jakož bývá před obětováním ve svatyni Páně. Pobožnými zvuky zavzněl nyní v blízké vesnici zvonek zvoucí k ranním službám božím, a jinoši na Kuněticích, pohříženi v pohledu na nevýslovně krásný obraz přírody, konali tichou modlitbu.

Zvonek umlknul, mladík na hřebeně si oddechnuv zvolal: „Amen!“ — dole stojící znamenali se křížem, a prostřední si utřel z oka slzu.

„No, to je věru moje štěstí, že mě každý den takovým jitrem nebudí!“ smál se mladík ve výšce, a začal dosti čerstvě i nepozorně s lati na lať slézati. „Jáť bych musil ty nábožné vzdechy a radostné slzy svým nejdražším pokladem zapraviti, a veselého ducha mého bylo by přece jen škoda! Není-liž pravda, ty náš milý, tajnými souzvuky přírody nadšený věstiteli?“ mluvil dále, když byl až k druhému mladíku sestoupil, a vedle něho se usadiv, jako hravé děcko jej objímal, „viď, náš Bedříšku? Slzičky mořiti smíš mezi námi dle práva jenom ty; frašky zůstanou pro komedianta.“

Na to se oba vzchopili a lezli nazpět do vnitřku stavení, kam se byl i první jinoch již obrátil. A když sestoupili na náhradí, stál vážný jich druh již uprostřed travou porostlého prostranství, okem vycvičeným prohlížeje způsob a stav zachované stavby.

„Nebylo by na škodu,“ promluvil k němu mladík herec, „kdybys na památku dnešního jitra několik čar do své tobolky učinil. Na věži musil bys ale na všechen způsob strakatého kohouta namalovat a mou podobu mu přidělit. Bedřich by složil k tomu písničku, a tu byste mi na znamení mého umělého kokrhání okolo zobáku napsali. Vsadil bych se, že by ta komposice hojného odbytu nalezla.“

„Neníť pochybnosti,“ odpověděl malíř. „Českého Grarrika v podobě sípavého kohouta by si každý rád opatřil.“

„Bravo, bravo, Stanislave!“ zasmál se veselý mladík srdečně. „Tyť se dostáváš právě do nejrozkošnějšího rozmaru, abys Hogartský kousek vyvedl.“

„Ovšem; vždyť mi k tomu nic neschází,“ řekl mladík malíř, „než abys mi k nápisu čili Bedřichově písni text opatřil. A ten bys stloukl nejspíše z názvů všech smutných komedií, v kterých tě už vyhvízdali.“

„Bravissimo, Stanislave!“ tleskal herec; „tvým dnešním komposicím dávám už napřed zlaté prémium! Tyť jsi, alespoň co do jadrnosti slov, spanile hrubý jako Michal Angelo; a kdybys držel v ruce karabáč, mohli bychom scény z Oehlenschlägerova Correggia provozovati. Já bych byl ohnivý Giulio Romano, a tuhle náš citlivoušek hrál by Antonia!“

Při těch slovech objal zas mladého hudebníka.

Nyní se však přikulhal pacholík z hospody pod horou, přinášeje Stanislavovu pocestní mapu, dvě veliké desky z tuhého papíru, mezi nimiž nástiny se svých poutí schovával; pak přinesl i Bedřichovu kytaru a čerstvé mléko s domácím chlebem k snídaní.

Mladý malíř si vyhlídnul zatím pohodlné místečko a rychlými rysy nastínil horu i některou částku rozkošného okolí; při tom vyobrazil také Viléma co dovádivou opici tak výborně, že by ho byl veselý herec radostí říkaje ulíbal. Bedřich improvisoval mezi tím několik písní, a Vilém si vynesl od vrátného kuželky, podržev kluka za staviče, a koulel, až dřevo praskalo.

* * *

Byloť to krásné, blahé jitro, a rozkoš projímala srdce mladíků. I podali si ruce, a vroucné jich stisknutí bylo novou pečetí věčného přátelství. Slunce se s nebes na ně zasmálo.

„Poslyš, milý Stanislave!“ ozval se nyní bledinký hudec řečí, jako v letě večerní dechy líbeznou. „Vilím řekl prvé pravdu, ačkoli ne dost jasně. Památku dnešního jitra měli bychom zasvětit, avšak sebe i účelů svých důstojně.“

„Co obmýšlíš?“ tázal se ho malíř velmi přítulně, a blíže k němu přikročil; Vilím se k němu přibočil a takž se octnul něžný Bedřich nyní uprostřed obou druhů, a pojav je za ruce, řekl takto: „Nás všechny tři vede, ačkoli po rozličných cestách, jedna hvězda, svaté umění! Když jsem tu prve zhora ty naše kraje české rozprostřené viděl jako krásný, rukou boží ozdobený čaloun: tuť se mi zastesklo, že i naše hvězda nad nimi svítit nemůže a že nás v dalekou cizinu odvádí. Ale zavázalť jsem se v oné zbožné chvíli slibem nezrušitelným, že musí jedenkráte hvězda moje nad Čechami zasvítit. Milovati budu své umění a důvěrně své hvězdě do zářivých tváří hleděti, aby světlo své i na pověst krajanů mých pouštěla a mne jen aby pro oslavu českého jména k bránám věčné harmonie vodila. Kdybych pak se někdy osmělil rukou odvážlivou sáhnouti po věčně zeleném vavřínu: stalo by se to jen proto, abych jím jen čelo české ověnčil!“

„A já nechci slouti Rafaelem,“ řekl malíř, hlavu hrdě povznesa, „kdyby mě českým Rafaelem nazývati neměli. Tať je největší sláva umělcova, kdyžto nad svoji slávu oslavení vlasti stavívá.“

„Dobře jsi řekl!“ zvolal Vilím, a po tváři jeho přeletěl plamen okamžité neobyčejné vážnosti. „Pravdu jsi mluvil, milý náš Hogarte, Van Dyku a z hrobu vstalý Škréto! Snažení naše nestálo by ani za strhanou dekoraci z papíru, kdyby se v těchto dnech, v této době evropského toužení po světle a blahu, po ničem jiném neobracelo, nežli po vlastním prospěchu. Kozel si vezmi všechny těsnoprsé sebemilce! Mně je i ta veliká svatyně umění jako ouzký žalář, a nejraději bych každým článkem, každou částkou v celý národ se rozplynul.“

„Toť musíme od dneška volati: Ale zbav nás, Pane, povodně!“ prohodil jadrný Stanislav.

„Žádného škádlení,“ prosil Bedřich, zbožné své oko na malíře upíraje. „V tuto hodinu žádné kyselosti, bratří! Jáť bych si nepřál, aby nám daremně uprchla.“

„I co pak ti, hochu, napadá!“ usmál se vážný mladík. „Jáť bych se musel sám před sebou hanbiti, kdyby mělo moje slovo Vilíma pohoršit. Z pramene pravého přátelství neprýští se nakažlivá tekutina nepřízně a nenávisti. Či-li o tom náš nesmrtelný Talma jinak soudí?“

„Vilím Veselský ti za nesmrtelného Talmu pěkně děkuje,“ odpověděl herec, „tuhle ti na patrný důkaz úplného smíru svou pravici podává. Ať mě nechá nápověda v čas největší nouze vězeti, jestli mě kdy slovo Stanislava Novotného alias českého Rafaela pohoršilo! Myť se, tuším, všickni známe a víme, jak jeden o druhém souditi. Já aspoň tuto pod šírým nebem slibem hlasitým se zavazuji —“

„Ach, vždyť my ti věříme,“ přejal mu Bedřich velmi jemně další řeč, „jakož v harmonii veškerých souzvuků věříme. Nyní musíme ale o jiné věci jednati. Hle, mně jest, jakoby to dnešní jitro nebeským, veškeru mlhu pochybnosti pronikajícím šepotem ke mně mluvilo: Doufej, a síla tvoje neztratí se ve směsici divých, ohlušujících zvuků! Cítím, že věčná a zbožná touha duši naši darmo nepovzbuzuje. Jen tedy, bratří, chtějme! a zajisté pak cíle od mladistvých dnů před očima vytknutého, cíle vznešeného, každý z nás dospěje; ale pevně, se všemi ducha mocnostmi, bez hledění na druhého, dle pobízení vlastního svědomí se k němu přibližujme. Nyní to ponejprv, co o věci té mluvíme, ale zdá se mi, že bude s prospěchem, když dnes naposled o ní mluviti, od této chvíle ale napořád pro ni jednati budeme, abychom, až se opět setkáme, radostně jeden k druhému se přivinuli a s pocitem šlechetné hrdosti jeden druhému řekli: Viz, toto jsem učinil pro Čechy! Do té doby nevěz ale jeden o druhém; nedopisujme si, neptejme se po sobě: ale po třech letech se tady opět sejdeme a budeme si vespolek z času a díla svého oučty skládati!“

Takto mluvil mladý hudebník, neobyčejně zanícen. Na bledých tvářích zaskvěla se mu růžová záře, a oči mu hořely jakýmsi posvátným nadšením. S úžasem hleděl naň vážný Stanislav i veselý Vilím, neboť přepodivně zněla jim slova jeho: „Po třech letech se tady opět sejdeme.“ Oni věděli již ovšem dávno, že se musí rozloučiti, a protož také před rozloučenou ještě nějaký čas po Čechách se toulajíce, pospolu trávili, jakoby chtěli posledních dob až do jádra užiti; avšak na samý rozchod nebyli ještě tuze pomyslili, a jsouce nyní Bedřichem na délku rozloučení svého upamatováni, teprva ztrátu svou jaksi poznávati začali.

„Po třech letech?“ opětovali malíř a herec najednou, i zdálo se, že jim slova na rtech umírají; ale zmužilý Stanislav brzy opět hlavu pozdvihnuv řekl: „To je tuze skrovná lhůta, nemáme-li se opět co školáci shledati. Dlouhý jeť ovšem rok bez starostí a bez přátel, ale krátká píď času k podniknutí a vyvedení díla chvály hodného.“

„Já aspoň nebudu za třikráte tři sta pět a šedesáte dní ani druhým Devrientem ani třetím Esslairem!“ dováděl již zase Vilím; „k tomu si musím ještě nejméně asi rok vypůjčit; ačkoli ani potom, třebas nad všemi matadory těch skluzkých prken stál, pro Čechy nic nebudu moci činiti, leda bych sám a sám po našich městečkách putoval a českou komedii prováděl!“

„To zůstav času a těm našim městečkům k rozhodnutí, strakatý kohoute!“ řekl Stanislav; „možná že do té doby naše obecenstvo ve všech třídách o něco zroste, a protož musíme i k vůli těmto asi rok přidati k času, mezi nímžto něco dokonalého vyvésti myslíme.“

„A takž by tedy byla čtyry léta —“

„Pět let, prosím!“ ozval se zase herec; „pro každého z nás jedno leto, a poněvadž i na Milovína zapomenouti nesmíme —“

„Jeť pravda, na Milovína! Hleďme, tys velký muž, Vilíme —“

„Anebo našla slepá svině žalud, praví jistý Schweizer. Styď se za tak ubroušený vtip!“

„Milovín bude zatím jako na strážnici u drahého palladium v českém srdci, ve věžaté Praze život tráviti,“ pokračoval Stanislav; „jemu tedy na rozkvétání blahého příští také jeden rok, to by byl čtvrtý.“

„A pátý našemu lidu!“ doložil Vilím. „Musímeť mu také času k důstojné přípravě nechati.“

„Budiž! Tedy po pěti letech tento den zase na Kuněticích!“

I políbili se na to všickni tři vespolek, a poklid zasvěcenců vstoupil jim do duší.

Dobrovolné loučení na pět let mělo do sebe cosi romantického. Na první pohled viděla se jim arci ta délka času býti trochu hrozná; ale při delším rozvažování shledali, že mnoho půvabného, mnohé dobrodružství, blahé i strastné hodiny v sobě zavírá. Proto si teď také jen vábivé stránky svého rozloučení v duchu živě představovali, a necítíce ještě bolest touhy, jenom na opětné shledání se těšili.

„Hoši!“ rozveselil se Vilím, „já vás již vidím, jednoho co maestro celleberrimo, druhého co le divine, par excellence Čechem nazvaného, jak se s vavřínem okolo čela a s dukáty v měšci vracíte.“

„Nemluv o věcech, ježto jsou snažení našeho pouzí otroci — nikoli účel sám!“ podotknul vlídně Bedřich.

„Aj, což pak se divíš komediantu!“ řekl Stanislav. „Špetka zlata a hrstka tleskotu — sluší hereckému životu!“

„Ty pokažený satyriku!“ vyhrožoval se směšnou přísností mladík, jehož se měl ouštěpek dotknouti, „ty mi nech život herecký na pokoji, barevmíchale! Výtvory ducha hereckého řítí se okamžikem v prach a popel; i době nejbližší nezbude z toho nic jiného nežli upamatování a jen pouhé jméno umělcovo dostane se na věk budoucí. I myslím tedy, že by mohl herec beze všeho nepráví nad svou pomíjejicností zoufati, kdyby mu aspoň ta špetka zlata a hrstka tleskotu okamžité náhrady neposkytnula. Chce-li však pan Stanislav Novotný raději druhým Brandlem býti — to jest: slávu míti a někde na smetišti zahynouti, nežli dukátům slušnou pochvalu přiřknouti — eh bien! já ho učinil na zkázu pozorna, on se uvalí v propast sám a sám — a já nechtěje býti svědkem jeho záhuby — raději se otrávím.“

Po těchto slovech uchopil se jako tragický hrdina sklenice plné teplého mléka, a jakoby měl číši s jedem vyprázdniti, jedním douškem se jí na dno podíval…

I mluvili pak ještě mnohé upřímné a opravdivé slovo o svých nastávajících cestách, a zůstali na svém úmyslu, že si pět let ani dopisovati nebudou, ale že se po té lhůtě na Kuněticích opět obejmou. Jenom Milovínu do Prahy dovolili sobě zprávy dodávati a potřebné zprávy také od něho přijímati; neboť pro nestálost a křehkost života lidského musel aspoň jeden z nich věděti, jak se vede přátelům, tito pak museli věděti, jak se vede v Čechách.

Vysoko nad hlavou mladíků vznášelo se již slunce, kdyžto konečně Vilím, při vší zanícenosti ducha i na potřeby těla nikdy nezapomínaje, také o poledni a obědě zmínku učinil.

Čím bližší pomoc v záležitostech žaludku, tím vítanější. Několika skoky octnul se tedy veselý herec v sednici hradního hlídače a zastihl tam mladou jeho ženu, ana se právě jako na výroční svátek fintila. I zaradoval se z toho nálezu a hned svou přirozenou štěbetavostí ústa rozvázal.

„Aj, toť přicházím právě vhod, abych pomohl!“ zvolal již na prahu.

„Ne, ne, ne! zůstaňte, panáčku, jenom za dveřmi!“ odpovídala veselá ženuška. „Já nepotřebuji žádného pomahače.“

„Ah, to je mi líto,“ řekl Vilím, jedním skokem uprostřed skrovné jizby se octnuv. „To je zlé znamení — a teď si ani netroufám nějakou službičku od vás požadovat.“

„No — a co pak se líbí?“

„Chtěli jsme vespolek hezkou ženušku prosit, aby nám oběd ustrojila; ale jak vidím, má sama se svým strojením plné ruce potřebného díla.“

„V tom nemohu dnes věru panáčkům pomoci,“ vece žena s venkovskou zdvořilostí, květovanou zástěru si urovnávajíc; „neboť musím do Dobřenic na sestřinu veselku. Ale nelíbí-li se panáčkům na oběd do Pardubic a chtějí-li vzít za vděk, tedy je zvu místo nevěsty na lžičku polívky.“

„A na veselý taneček — že ne?“ zvolal v radostném překvapení dovádivý mladík, a uchopiv ženu za buclaté ruce, začal se již s ní do kola točiti.

„To je andělský nápad, zlatá ženuško, a my si ho budeme vážiti. Zajisté vám ničeho nepokazíme. Teď ale buďte jenom ještě tak laskava, a pojďte se mnou k těm druhým na dvůr!“

Při tom pojal ženu pod paždí, ačkoliv si tato ještě nově škrobený kulatý čepec s dlouhou červenou pentlí na hlavě urovnávala, a vyběhl s ní ze sednice na náhradí, kdežto pak ihned sám jako pravý tlampač druhy své zváti počal.

„Poněvadž se jistým láskám zalíbilo,“ řekl, „že ctná a počestná, jakož i neméně spanilá, ačkoliv mně posud nepovědomá panna a sestra této zde přítomné hezounké ženušky a naší, jak bych řekl, nynější hospodářky dnes do stavu svatého manželství vstoupiti míní a k tomu cíli a konci, jakož i k většímu oslavení tohoto pamětihodného dne stůl a muziku vystrojí: tedy nás tato zde přítomná hezounká ženuška a sestra řečené nevěsty k řečenému stolu i k muzice laskavě vyzývá, i doufá, že jí tři švarní, jakož i spůsobní panáčkové z Prahy košem nedají!“

I smálať se veselá žena rozmarnému mladíku a opětovala své pozvání. Ani Stanislav ani Bedřich nezpěčovali se použit příležitosti, která je mezi lid uváděla; a jelikož i manžel přívětivé ženy zatím přišel, muž, jenž nižádné veselí nezkazil: brali se všickni vespolek z tichého sídla bývalých českých pánů v hlučné stavení zámožného sedláka.

I byl to den rozkoší a radostí — den ze sna probuzený na Kuněticích a ve spánek ukolébaný na Dobřenické veselce.