Pouť českých umělců/Po pěti letech

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Z dopisů Vilímových	Po pěti letech

Údaje o textu
Titulek:	Po pěti letech
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 174–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně zasmálo se ranní slunce na horu Kunětickou a kolem na jarní krajinu. Občerstvující zápach vznášel se z blízkých jedlových lesin. Ptactvo štěbetalo jitřní písně — opodál rozléhalo se volání již pracujících rolníků a popohánějících pastevců.

Ticho bylo na hradě starožitném pánů Kuňáků. U paty jeho však se nyní lehounký kočárek zastavil. Bylotě to časné, ale i půvabné navštívení.

Asi třicetiletý, čistě oděný muž s věčným, líbezným usmíváním okolo pěkných úst vyskočiv z kočáru, pomáhal ženštině slézti, k nížto se oko jeho jako u blahém vytržení k světici obracelo. Byla bledá, a na první pohled zdála se chladná, ba i hrdá, a vůbec taková, že na první pohled zvláštní krásou a dojemností nevynikala. A předce byla velmi, velmi spanilá! Krása ženy v něčem tajemnějším spočívá, nežli v pouhé zevnitřní a příhodné ozdobě tělesní, krása ženy, tento pramen blaženosti pozemské, uschován jest tajně v nejtajnější duši. Či kdo by nebyl chtěl tuto příchozí nazvati spanilou, v jejímžto oku láska, manželská i mateřská, jako věčně lesklý démant se třpytila, ana s vozu sestupujíc, dílem po nemluvňátku na chůvině klíně se ohlížela, dílem pak s rozpjatou náručí jižjiž v objetí mužovo klesala?

I bylať jinak pěkné, štíhlé postavy a dítě z rukou chůvy vezmouc, stála tu jako vzor krásné péče mateřské.

Kočí zůstal u koní a vozu; mladý muž i s chotí, chůvou a dítětem bral se na horu.

„Přál bych si, abychom první byli na hoře,“ promluvil nyní hlasem velmi líbezným. „Jakousi neznámou, ale uchvacující silou vzniká ve mně domnění, i bojím se, abych se při shledání tak na kvap z číše blaženosti nenapil, až bych smysly omámil a vědomí pozbyl, že se raduji.“

Neobyčejná červenost rozlila se při tom po jeho tvářích, a pojav mladou choti za ruku, na srdce ji přitisknul, aby pocítila, jak se v něm zbouřilo.

Z bývalého náhradí znělo jim vstříc ženské svolávání drůbeže, i bylo slyšeti, jak křídloma klepajíc, nerozumná ta čeládka k snídaní se slítla.

Dubová vrata u hlavního vchodu nebyla zavřena, a ranní hosté, přešedše klenutý průjezd, u prostřed asi desíti strakatých slepic a kapounů pečlivou hospodyni zrno rozhazovati spatřili.

Kdo by se rád byl pozorováním zemské pomíjejícnosti obíral, tuto patře kolem na stěny, od nichž se druhdy hovor zbrojnošů a třesk zbraně odrážel, a nyní ženu selskou s drůbeží zde vida, hojnou příležitost by byl nalezl, v myšlénky se zabrati; ale příchozí hosti, zdálo se, že tu nyní jiné věci zajímají.

„Dobré jitro, milá žínko!“ pozdravil muž hospodyni. „Dobřeť jste si dnes na krmení přivstala, budeť to některých těchto strakapounů poslední pochoutka; neboť některého z nich musíte nám dnes na pochoutku připraviti.“

„I ty můj Bože! jáť stojím i se všemi těmito křiklouny milostvrchnostem k službám, a nelituji, že jsem si přivstala, jak milostpán podotknouti ráčil, ačkoli upřímně řečeno, i každý jiný den ještě časněji se vstává; ale jak povídám, dnes toho nelituji, neboť se mi zdá, že nás veselý den navštíví.“ Takto odpovídala žvatlavým jazykem přívětivá žena, a proud řeči její byl by se snad ještě nebyl zastavil, kdyby nebyly oči něco znamenitějšího k práci dostaly.

Najednou se totiž zamlčela, a oči jako u vidění na muže příchozího upřevši, ruce spráskla, hlasitě se divíc: „I ty můj Spasiteli — milostpane — ?“

„Co jest, paní hospodyně?“ tázal se usmívavě ranní host.

„Kdyby to milostpanáčka milostpanička nebyla — ale pod božím sluncem je všecko možné! — jak povídám, kdyby toho nebylo, a kdyby milostpán trochu smutněji vypadal a bledší barvu měl, řekla bych, že jsme před pěti lety —“

„Co pak — před pěti lety?“ smáli se nyní manžel i manželka.

„Že jsme před pěti lety o svatbě mojí sestry spolu tancovali. Prosím, aby milostpán důminku za zlé nepokládal, ale tenkráte tu byli — dnes právě pátý rok vypršel — tenkráte tu byli tři panáčkové, ach, zlatí panáčkové, jeden mezi nimi celý milostpánu podoben, a ti se neostýchali, veselku mé sestry svou přítomností poctiti, a byli jsme vespolek veselí; panáčkové pak slíbili, že se jednou v tentýž den navrátí, a pak že budeme ještě veselejší.“

„A vám se tedy, milá žínko, zdá, že jsem já mezi těmi třemi byl?“

„Spasením své duše bych se chtěla na to dokládati, ale od té doby se velká změna s milostpánem stala.“

„Stala se,“ posvědčil host, ruku ženě na přivítanou podávaje. „Těší mě ale, že se tady změna nestala a že první známá česká tvář jako před pěti lety se na mne usmívá.“

A upřímná radost hospodyně nyní v hlasitý ples vypukla. Jedním tokem slov tázala se po drahých dvou přátelích, sháněla se po muži, a zvěstovala, že bezbožník, jakž jej v radosti jmenovala, již po díle odešel, ale proto že předce dnes na Kuněticích veselý den bude, ještě veselejší, než byla svatba v Dobřenicích.

Host ale byl zatím s chotí dále do hradu se ubíral, až přišli na místo, odkud neobmezená byla vyhlídka na celé vůkolí. I vypravoval jí, kde byl před pěti lety s přátely stál a seděl, co byli mluvili, a mezi tím, co duši v blahé zpomínání potápěl, oko po krajině a cestách vysýlal.

Slunce již ústy horkými kraj a horu líbati začínalo, mráčky tesknomyslnosti zatemňovaly čelo mužovo.

„Nedej Bůh, abych v zármutku stráviti měl dnešní den!“ zvolal úzkostně. „Žádný nepřichází, umřeliť oba, jestli se dnes nesejdou!“

Ale nyní tamto pěší podoba nějaká se zjevila, a tamto na straně protější druhá!

Mocně to trhlo mužem na Kuněticích; radostně zkřiknul: „Tu jsou oba!“ a rychlou nohou letěl k bráně hradu příchozím v ústrety.

Dole pod horou na pískovité cestě potkali se dva mužové. Oba pěší, jeden s pocestním vakem na zádech, druhý naprosto jen s holí, jakoby z blízka na procházku šel.

I spatřili z daleka — a poznali se, a mocné, z nejhlubší duše vyniklé zkřiknutí: „Vilíme — Stanislave!“ ozvalo se povětřím. — A srdce jim bouřlivě tloukla, třesení sklíčilo jich oudy, krev horká proudila žilami — oko zavlhlo, nohy jen letěly — a v krátké chvíli leželi si oba s pláčem v náručí.

„Vilíme — Stanislave — Slave —!“ zalétalo jim střídavě ze rtů, a muži usedlí počínali si jako děti.

A když se povstalá v srdcích bouře radosti poněkud utišila, tu z úst obou mužův otázka za otázkou plynula.

„Kde jest Bedřich?“ tázali se oba pak jedním okamžením, a nemohouce ani jeden ani druhý dáti odpověď, bystřeji na sebe pohledli, a byloť, jakoby se Vilím byl zasmušil při pohledu na Stanislava; tento pak při pohledu na Vilíma bolně se usmál. Oběma byl čas patrné známky mnohotvárného s člověkem zahrávání vtisknul.

Stálť sice Stanislav až dosavad jako silný dub pod šírou oblohou; bylo ale znáti, že byla divá bouře zahrávala s jeho korunou, a napořád se kolem ní zakalená mračna trudné mysli vznášela. Trpká zkušenost byla mladému muži lepou, temně zardělou tvář jakýmsi bledým, lehkým závojem utrpení zastřela, pod nímž ale přirozená mužnost tím půvabněji prohlédala.

Také Vilím — lehký, polétající motýlek — dosavad ještě veselost na tváři a v oku jako štít proti všem nehodám nesl; ale i jej bylo se železné času rámě dotknulo, a s týlem, přímo nyní napnutým, nepodobalť se již prutu, větrem semotam se klátícímu, alebrž pěkné, švihlé jedli, s jejíž vrcholem věčný úsměv slunce zahrává.

Tyto změny oba na sobě pozorujíce, ačkoliv o nich nepromluvili, zděsili se v prvním okamžení, aby s jich Bedřichem také změna a to smutnější, se byla nestala.

Leč Vilím ihned to úzkostlivé tušení ze srdce vyháněl.

„Aj, kdož by se ptal: Kde jest Bedřich náš? a hned strachy umíral, nedostávaje odpovědi: Tu jest — a nebo tamto!“ smál se bodrý herec. „Na hoře musíme jej vyhledati — vsadil bych se o svou nejkrásnější naději, že on již před námi opět na latích seděl a slunce vlastenské slzami pozdravil!“

A oba berouce se, ruku v ruce, na horu, mezi mnohobarevným hovorem často se zastavovali, a opět rychle kráčeli, až u brány Kunětické muže státi spatřili, jehož podoba v nich nové plesy vzbudila.

Jestliž to on — čili není?

Toť ovšem jeho zrůst i postava, toť jeho tvář — to oko: a předce všecko, všecko jinak! Jen v prsou jeho, jako v prsou mužů přicházejících jeden a tentýž hlas se ozýval, a ten jim všechněm pravil: „Tu jsme opět po pěti letech!“

A tři přátelé se opět objali; a jakž tu nyní všickni tři stáli, ještě patrnější byly změny, jaké s nimi se byly staly.

Z Bedřicha — z bledého, jemného, na pohled zženštilého jinocha — byl se stal muž tak dojímavě líbezného vzezření, že nebylo jinak souditi, nežli že rovněž jako s přátely jeho podivní osudové, ačkoliv snad příznivější, zahráli, a stoje mezi oběma druhými, zdál se, jakoby v jeho jasném pohledu změny přátel ještě patrněji se jevily.

„Nuž — já jsem žádostiv!“ zvolal Vilím, „příběhy nás všech poslechnouti. Musíť to zajisté podivná směsice medu a peluňky býti, ježto říši dnů našich osladila i zhořčila. Jáť ovšem mnoho rozmanitého nebo-li k víře nepodobného k povídání nemám; ale před pěti lety, když jsme si na tomto místě ruce podávali, nebyl bych se nadál, že budu musiti ženské za pěkné počasí na své pouti poděkovati.“

„Ženské?“ usmál se radostně Bedřich. Stanislavova ubledlá tvář poněkud zahořela. „Ženské?“ opětoval Bedřich. „Jsi tedy ženatý?“

„Uchovej nás všeho zlého!“ zvolal herec s komickým výrazem; bylo však znáti, že mu to ze srdce nejde. „V ta osidla věčného otročení jsem ještě nepadl; ale že mě tu s tváří veselou, s myslí spokojenou, a ne s kapsou prázdnou vidíte, že se vámi, pánové — o nichž dosaváde nevím, jste-li něčím čili nic — údem královského divadla D***ského titulovati dám; za to všecko děkovati mám ženské — a co při tom nejhroznějšího, ba, jste-li až dosavad, jak jsme se jindy nazývali, Češi, věc incredibilis dictu: za to všecko děkovati mám ne Češce, alebrž Vlašce.“

„Vlašce?“ podivili se oba přátelé; radostné překvapení jevilo se na tváři Bedřichově, Stanislavova tvář nejplamenějším ruměncem zahořela.

„Neřekl-li jsem to, že se diviti budete?“ smál se dále herec. „Leč klubko dnů a cest našich jest tak zamotané, že se člověk zdravého rozumu nesmí zpouzeti, jestliže mu je ruka rodu cizího vymásti pomáhá.“

„Nemysli si, že vlastenectví moje kdy tak škaredé tvářnosti, tak zakrnělého sebemilenství a protivné odpornosti ke všemu cizímu nabylo, abych si v čas potřeby rukou jinorodou k pomoci přispěti nedal,“ odpověděl Bedřich. „Tomu jedině se divím, že i tobě pomoženo Vlaškou, ježto i já za blaho své Vlašce díky vzdávati povinován jsem.“

„Jak? — i ty —?“ užasnul Stanislav, a jemněbolestný úsměv přeletěl tvář jeho, jako jarní sluneční poblesk přes krajinu, v ranním šeru tonoucí. „Totě jsme byli podivnou hodinou přes mezník český kročili, právě když nad vesmírem planeta vlašská vladařila. Vám oběma blaho vzešlo rukou Vlašky — i život můj dívka italská ověnčila růžemi, avšak jich trní srdce mi zbodalo.“

I vyjasnilo se nyní před očima obou přátel, nyní poznávali, proč se s mužem, jindy pevným, patrná byla stala změna žalostná.

„Nešťastná tedy láska!“ řekli oba k sobě potají; i měliť oba dostatečnou příčinu takto souditi, jelikož každý z nich přiznáním Stanislavovým přesvědčení nabyl, že vlastní jich štěstí v spojení se nachází — s nešťastnou láskou přítele. Avšak nic pod dalekým nebem, mezi nesčíslným množstvím lidských utrpení, tak lehko k bolestem novým popudlivo, nic citelnějšího není nad srdce nešťastnou láskou raněné. To jesti ta nejjemněji nastruněná, nejjemněji naladěná harfa, jež při nejslabším dotknutí se prstů neumělých žalostně zasténá, tenkráte jen libou zaznívajíc písní elegickou, když ruka outlá i zkušená v útrobu její sáhne. Oba jako tajným usjednocením za dobré uznali, nedotýkati se otázkami raněného srdce přítelova.

„I toť jsem já již dávno věděl,“ přejal řeč rozmarný Vilím. „Nediv se, nediv! Já měl přítelkyni Vlašku, ježto přítelkyni tvou, také Vlašku, i svou přítelkyní nazývala.“

„Jakže?“ trhnul sebou malíř, „tys dostal zprávu o Fenelle?“

„O Fenelle tedy?“ zasmál se herec. „Hle, jméno mi ještě scházelo, ale v denníku mém ještě dosti místa vynecháno, aby se na něm Fenella i Stanislav zaskvěli.“

„Aj ty nebeská harmonie!“ divil se Bedřich hudec; „totě si s námi náhoda přepodivně zahrála! Také já ženštině děkuji blaho své, jež přítelkyni tvou, Stanislave, i svojí přítelkyní nazývala.“

„Nuže tedy mluvte, u všech milosrdných bohů — vyjevte mi, co o ní víte,“ zaplesal i zalkal Stanislav; „ať aspoň v pouhých slovech — v slabém zábřesku ona záře nade mnou se ještě jednou rozprostře, která na krátký čas osvěcovala život můj a v jejímž lesku jsem vystavěti hodlal své budoucnosti chrám!“

„O Fenelle tvojí,“ odpověděl Vilím a příteli ruku tiskl, „hněv tvůj mě nezachvátí, že ji tvojí nazývám — o té ti žádnou zprávu dáti nemohu. Moje vlastní historie jest velmi krátká i skoro tak jednotvárná, jako mé denní na zkoušku chození. Bojímť se, že by z ní přítel Milovín ani noveletku udělati nedovedl, aby několik stránek některého časopisu vyplnil.“

„Stůj a posečkej se svou historií!“ zvolal nyní Bedřich. „Vímtě, žes umíval dobře povídati, i byloť by škoda, abys, čemu se’s za pět let přiučil, toliko před námi okázal. Co mi dáš, já ti ještě jednoho — i dva posluchače zjednám?“

„Padesát ze sta, co sám dostanu! Hleď tedy, abys hosta svého aspoň na zavřené sedadlo, ne-li do lóže uvedl. To si ale pamatuj, že u mne neplatí:

„doch der Segen kommt von oben“ —

když toliko jeden hlas — a jenom dvě ruce na galerii zahřmívají.“

„Nuž, tobě k vůli tedy hosta svého do lože usadím, i naději se, že mi k necti sloužiti nebude.“

Mezi tím byli po travnatém náhradí až ku vchodu do veliké síně přišli.

„Až potud a nic dále!“ řekl nyní Bedřich, a po tvářích jeho vznášelo se usmání nejblaženější.

Bylať patrná rozkoš jeho, a to přátelům ještě patrnější, poněvadž byli jsou uvykli v mladém hudci vtělenou melancholii spatřovati.

„Až potud a nic dále!“ řekl. „Až potud zde všickni na pohled jako jonáci mládenci stojíme — jakož jsme před pěti lety stáli, ačkoli teď každý s jinou zkušeností, s jiným pocitem. Účet ze dnů svých, jakož jsme si byli slíbili, později jeden druhému složíme, nyní toliko oponu jediného dějství z činohry svého života před vámi vyhrnu, ale tím mě i najednou na jiném stojišti uvidíte i s jinými pážemi a jinými radostmi obklopeného, než jaké vás po dnešní dobu doprovázely.“

A vstoupiv po těch slovech na zbořený práh velké síně, nápěvem Spohrova Mefista zvolal:

„Sykorax, tě pán volá!“

A hle! na zavolání to vystoupila z vedlejší síňky — ne stará čarodějnice v dlouhém červeném šatě a se stoletou tváří — alebrž mladá, vnadná, štíhlá ženština s překrásným zarděním a libostným úsměvem.

„Paničko, pánové,“ mluvil hudec dále a s lehkými poklonami k oběma přátelům se obrátiv, jim ženštinu, této pak muže představoval. „Pan Stanislav Novotný, dobré pověsti malíř a Čech, tuto člen královského divadla D***ského —“

„Nedobré pověsti, ale také Čech!“ přejal mu se smíchem další slova herec. „Vilím Veselský, přítel znamenitého muzikanta a skladatele —“

„Některých vyhvízdaných zpěvoher, není-liž pravda?“ přejal jemu opět Bedřich slovo. „A tuto Elisa, jeho manželka.“

Všeobecná znikla radost; i s čela Stanislavova zaletěly na čas trudné mraky — okem, ples i žal jevícím, na Elisu pohlížel. A když i chůva s něžným nemluvňátkem přistoupila, počínal si Vilím jako sedmileté pachole, líbaje, tiskna i houpaje syna šlechetného přítele. Vespolek byla to jenom jedna rodina.

Choť Bedřichova znala přátely manželovy dle popisu jeho, a měla se k nim velmi laskavě — s půvabnou dvorností.

Zatím pak byla hospodyně i muže přivedla, a pomocí těchto ochotných připraveny stály brzo stůl a dubové židle v nejzachovalejší komnatě hradu veselým hovorem zaznívajícího a na stole perlilo se víno, jež byla chůva z kočáru Bedřichova přinesla.

I připíjelo se na přestálé strasti, zažité rozkoše, blahé shledání i šťastnou budoucnost; potom pak řad na povídání došel.

Vilím opět dovádivému jinochu se podobal; i prováděl žerty s příběhy svými, povídaje s komickým laním na osudy až po tu dobu, když se byl s Vlaškou seznámil.

„Tu k nám přijela,“ vypravoval dále, „pohostinsku zpívat a srdce jímat signora Romani —“

„Romani?“ zvolali s úžasem mladí manželé, a mladé choti tvář zahořela.

„Nuž, toť nás Bůh do světa poslal,“ doložil Bedřich, „aby dnové naši v krásném souzvuku, v pevném spojení, jako jedním řečištěm plynuli. I v kolo osudu mého sáhla Romani.“

„Ale kdož jesti tato tajemná signora Romani?“ ptal se s vroucí dychtivostí Stanislav. „Já toho jména ženského v Italii nepoznal.“

„Vtělený anděl jest,“ horlivě odpověděl hudec.

„To je! Avšak o tom jediné mně souditi přísluší,“ zasmál se Vilím: „tvůj anděl ti po boku sedí — ať jej nerozhněváš!“

„Aj, za jak pošetilou mne máte?“ odpověděla s krásnou hrdostí i skromností mladá manželka. „Signora Romani byla nejspanilejší mezi tisíci žen spanilých, jakož i nejšlechetnější mezi šlechetnými. Manžel můj nesmí se u přítomnosti mé zastydět, vydati o tom svědectví; neboť právě spanilost a šlechetnost její byla původem našeho štěstí.“

„Na její blaho!“ zvolal rozjařený herec, plné sklenky se uchopiv. „Bylať — i dá Bůh, že až dosaváde Romani krásná a šlechetná žena, rovněž jako výborná zpěvačka jest. V radostném pobouření bylo celé divadlo, když poprvé zpívala. Sborně tlačilo se k ní množství po prvním jednání — i já nevšímavý druhý amoroso stál jsem na blízku. Měli jste kolem to divení viděti, když na mne, jako na dobrého známého, promluvila. Ještě ji slyším: „Račte mne zejtra navštíviti; přináším vám zprávy z Italie.“

Já stál jako omámen.

„Znáte pana Veselského?“ ptali se kolem.

„Velmi dobře. Ale vy, zdá se mi, že ho neznáte, aneb on sám s vámi na slepou bábu hraje. Jáť jej na velkých divadlech na prvním místě viděla, i musím se přiznati, že bych jej i tady ráda opět v pravém okresu spatřila, abych dala slova svého důkazy.“

I nemohlť jsem pochopiti, kam osoba, mně cele neznámá, cílí. Přiznámť se — zrcadlem ctnosti se mi býti nezdála: bylť jsem však štěstí svého již mnohým způsobem nadarmo zkoušel, i nezdráhal jsem se tuto novou cestu nastoupiti. Navštívil jsem ji a — s tajným studem pak domů jsem se vrátil. Po první rozprávce byl bych ji na kolenou za odpuštění svého hříšného domnění odprosil. O tobě mi, Stanislave, vypravovala. Neznala tě sice, ale přítelkyně tvoje o nás všech věděla. I myslilť jsem, že by nic slušnějšího nebylo, než do přítelkyně přítelovy se zamilovati — a hle! nemohl jsem sladkému pokušení odolati.

Třetí den na to hrál jsem osobu Mortimera! Byl bych se vysmál, kdyby mi to někdo před týdnem byl řekl; ředitelstvo chtělo se však hostu výnosnému zavděčiti, a snad i na delší čas jej upoutati — a to byl štěstí mého počátek. Stoje ve hře před Stuartkou, myslil jsem na Romaniovu — a zalíbil jsem se; líbil jsem se i po druhé a po třetí v prvních úlohách, a obecenstvo pochopiti nemohlo, proč bylo ředitelstvo schopnosti moje až dosavad ladem ležeti nechalo. Štěstí moje kvetlo v pěkné jistotě i v blažené naději.

„Nuž, já vám srdečně štěstí přeji!“ řekl mi po nějakém čase herec, jenž byl až posud úlohy hrával, z jakých jsem jej nyní vytisknouti hrozil. „Přeji vám štěstí. Nezapomeňte mě na svatbu pozvati.“

„Na jakou svatbu?“

„Nedělejte tajného!“ ušklíbnul se bývalý první amoroso s prošlým kontraktem. „Signora Romani —“

Mně bylo, jakobych v plamenný Vesuv byl upadnul. Stal jsem se již rozprávkou města? Věděli o mé náklonnosti? Záležitosti herců a divadla bývají hojným pramenem městských rozprávek. I ustanovil jsem sám u sebe, jednou ranou další průtok jejich zastaviti anebo je v řečiště pravdy uvésti. Šel jsem k Annunciatě — Annunciata Romani moje nevěsta! I zdálať se mi tenkráte půvabnější než kdy jindy. Nevěděl jsem ale, jak začíti.

Jako v žertu prohodil jsem: „Víte-li pak, že z nás dvou nevěstu a ženicha udělali?“

„Udělají z nás ještě dvé nešťastně milujících, až se dovědí, že zejtra odjedu!“

Mně bylo po druhé, jakobych v plamenný Vesuv upadl; a slovem — dověděl jsem se, že láska moje co símě neúrodné byla padla na cestu, že signora Romani nikdy ruku svou muži nepodá. Toho jsem se byl u dívky italské nenadal. I rozloučil jsem se s ní — na mou víru! rád bych se tomu nyní zasmál, ale cosi nepokojného pod levými žebry mě upomíná, že mi tenkráte do smíchu nebylo. Pochovalť jsem lásku svou, ale nad hrobem jako dobří duchové tance prováděli, a na budoucí života mého cestu zaletajíce kvítí sypali, kudy jsem kráčeti měl: štěstí bydlilo se mnou od zjevení se spanilé Annunciaty. Slíbilať mi, že se za dnů příštích ještě potkáme. Naděje tato co spanilá hvězda vznášela se nad hlavou mojí; i bylo mi, jakoby její památka měla dráhu veselého muže s opatrnou tváří budoucně provázeti. A zdaliž jsem se mýlil? V krátkém čase došlo mě chvalitebné a výnosné pozvání k divadlu D***skému. Před tím byla tam Romaniova zpívala. Mýlil jsem se? Zeptám se jí na to, až nás hvězdy opět tak blízko svedou, že jí budu moci plnou sklenku zavdati!“

A takto pověděv, plnou sklenici pozdvihnul.

„Zdráva buď!“ zaznělo ze všech úst, a sklenice o sklenice cinkaly.

„Děkuji vespolek!“ odpověděl na to všechněm známý hlas, a když se byli přátelé ke dveřím obrátili, spatřili dívku v oděvu neapolském na prahu stojící.

„Fenello, signora Romani!“ zaznělo zase ze všech úst, a u velikém pohnutí vzchopili se hosté v komnatě.

V radostném trnutí zarazil se dech v prsou Stanislavových, nohy se pod ním zachvěly, i musili přátelé přiskočiti, aby na zem nesklesnul.

Také dívka příchozí vrhla se bolestně vykřiknouc k jeho podpoře.

I vymknul se muž z rukou mužův, a sklesna v lokty dívčiny, pevně ji v náručí sevřel, a ona mocně vinula jej k srdci. Rtové jejich se potkali jako po prvé v Neapoli, a v horkém políbení vyvinula se bolest i rozkoš z dmoucích se prsou.

Ani slova nebyli si oba ještě řekli, a předce v jich očích, v jich povzdechu, v jich políbení všecko bylo pověděno, co byli za čas obapolného rozloučení přestáli. A přátelé kolem stojíce, plesali nad jich štěstím. Radost jejich tím větší byla, že v příchozí dříve všickni již osobu drahou shledali.

A Vilím? Slzu poslední nad hrobem lásky své mocně z oka se deroucí potlačiv, z upřímného srdce přál příteli štěstí.

„Kdož by se toho byl před pěti lety nadál, když jsme jako osamělí vrabci po strhané střeše těchto starožitných svědků české slávy lezli, že se po pěti letech takto sejdeme!“ zvolal v blahu přátel blažený herec. „Jáť mám věru chuť, našeho Milovína přinutiti, aby příhody naše v novelu zapletl a na světlo vydal. Kéž by zde již byl!“

„Tu jest i ucho jeho, nakloněné k vyslyšení prosby tvé,“ ozval se hlas ze zadu, a Milovín, chvilku zde již stojící i s chotí nepozorován, ku předu přistoupil.

* * *

Byltě krásný den na Kuněticích!

Ale i radostný tento den, jarní den jasné zraky zamhouřil, a večer panovníka nevidomého z oboru země vytisknul. Přátelé byli si pověděli o pětiletých příhodách svých. Stanislav zvěděl o Fenellině oběti, a život jeho zjasnil se leskem věrné lásky, všechněch srdce bylo se stalo jedním srdcem, a z toho vystupoval rozmanitý hovor, veselý žert i smích.

Ale jakž byly hvězdy vzešly, utišil se hovor i smích a síně Kunětické opět zmrtvěly.

Dva lehké kočáry jely písčitou cestou od hory staroslavné k Pardubicům; seděli v nich šťastní lidé: hudec Bedřich s manželkou, básník Milovín s manželkou a malíř Stanislav s milenkou.

Opodál za nimi, sám a sám pod hvězdnatým nebem kráčel chodec, polohlasitě známou píseň národní si zpívaje.

To byl herec Vilím.

Myšlénky podivné stíhaly se v duši jeho. Hlasitě se zasmál.

„Slabé chmýření,“ zvolal s úsměvem poněkud hořkým, „slabé chmýření, ježto se lidským pokolením nazýváš! Kde jsou úmyslové, návrhy a přání naše před pěti lety? Kdež jest to veliké, to vznešené cosi, ježto jsme v krátkém čase ne pro svou, alebrž pro oslavu vlasti vykonati chtěli? I přál bych si, abych všem jinochům horké krve pošeptati mohl: Na leta nedá se odměřovati míra skutků vlasteneckých, neboť člověk křehký jest, a povždy svou silou nevládne; alebrž láska k vlasti provázeti musí člověka po celý život, aby símě skutků blahodějných, zrno po zrnu co den v úrodnou zemi padajíc, časem vzešlo a zakvetlo.“