Pouť českých umělců/Fenella

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Z dopisu Stanislava Novotného	Fenella	Soběslav

Údaje o textu
Titulek:	Fenella
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 40–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přišlo k polovici března roku 1833. Den se mlhavě mračil, a příjemně meškalo se v teplém pokoji.

V takovém útulku seděl i v Praze třicetiletý muž u malého stolku, na němžto dva porcelánové šálky, schránka na cukr a několik svazečků starších dopisů leželo.

Dle nábytku, jakož byl psací stůl vedle okna, po pravé i levé straně skříně s knihami, přihrádky s mnohými papíry a nově sešitý rukopis na stole, dalo se mysliti, že obyvatel tohoto příbytku k řádu spisovatelů náleží. Neskvělať se tam arci hojnost a bohatství, jakovými se příbytky francouzských dramatiků a romanopisců lesknou; ale také se tam nestavěla ona chudoba a nouze na odiv, jakovou před lety tak rádi v obydlí německých básníků popisovali. Jevilať se tu jen ona něžná prostota, která duchu střídmému blažený život připravuje a jenom k ukojení hlavních potřeb směřujíc, snadno zlatou spokojenost nalezá.

I seděl tu mladý muž v domácím obleku na pohodlné pohovce, a jakoby měl právě chvíli k oddechu, díval se po stěnách, kdež několik pěkných rytin viselo. V tom se otevřely dveře, a spanilá, asi dvaadvacetiletá panička, v bílém živůtku a s černou zástěrkou, vešla do pokoje s tváří poněkud uhřátou, přinášejíc konvičky s kávou a smetanou. Pak nalila do šálků a s milostnou laskavostí se vedle muže usadivši, ovinula labuťové rámě okolo krku jeho a řekla lichotivě: „Nyní pí, a potom čti, ať se dále samou zvědavostí nesoužím! Již dávno měl jsi míti s mou ženskou slabostí outrpnost a mne se svými přátely seznámit. To ti povídám, konečně budu mysliti, že jsou to listy od samých přítelkyň, když je tak pilně ukrýváš.“

Mladý manžel se usmál, pil, pak rozvázal svazek listů a četl z nich zvědavé paničce, co jí mohlo nějaké zábavy poskytnout neb dychtivost její ukojit.

Četl jí dopisy malíře Novotného až k jeho příchodu do Paříže. Potom, ačkoli ještě více listů ve svazečku leželo, začal přečtené opět skládati a zavazovati.

„Nu, a co se dělo dále s přítelem?“ tázala se mladá panička, s podivením náhlé pomlčení manželovo pozorujíc. „Proč nečteš dále? Jsou-liž to tajnosti, ježto se v paměť ženskou ukrýti bojíš, anebo věci tak veliké, že je mysl ženská neobsáhne? Čili ve mně tak skrovnou zvědavost pohledáváš, že bych oči zamhouřila, když mě na vrch vyvedeš a na rozmanitou krajinu prstem ukážeš?“

„Tvé ženské přirozenosti nebudu větších obětí ukládat,“ usmál se mladý muž, „nežli by mohla snést. Ale o dalších příhodách Stanislavových dá se kratčeji promluvit, nežli přečtením těchto listů ostatních, ježto nejvíce jen o malířství, stavu jeho ve Francii, v Němcích a ve Vlaších potahmo na vlast naši jednají.“

„Našel Stanislav Bedřicha, jak doufal?“

„Nenašel.“

„Tedy nebyl přítel již v Paříži? Nebo ho potkala také nějaká nehoda?“

„Potom si jeho listy přečteme,“ odpovídal Milovín s potměšilou lhostejností.

„A co se stalo s Fenellou?“

„Stanislav ji více nespatřil.“

„Umřela?“

„Aj, kdož pak by na konec knihy, na poslední list pohlížel, nežli se stránka za stránkou k řádnému rozhodnutí dostane! Musíme také v dopisy našeho Vilíma nahlédnout.“

„Tys nemilosrdný ukrutník!“ zahněvala se s ousměšnou vážností mladá panička, šálky a prázdné koflíčky skládajíc, „a já bych měla pana manžela slušně potrestati a neměla více ani slova poslouchati!“

„Ale když tě pan manžel, ten nemilosrdný ukrutník, u vší pokoře a poníženosti poprosí, budeš poslouchati?“

Nežli mohla panička odpověděti, klepalo se na dvéře, a mladí manželé se vzchopili s hlasitým: „Vejděte!“, aby příchozího uvítali. I vstoupila do pokoje mladá ženština, kvetoucí jako novorozené jaro. Skvělý oblek její projevoval mohovitost, a celé vzezření její bylo důkazem duchaplného vychování. Ani Milovín, ani choť jeho však mladou dámu neznali.

„Neračte cizí osobě za zlé pokládati,“ začala neznámá jako zpěvavý slavík, a líbezně plynuly jí tóny, české sice, ale v jakémsi neobyčejném, lahodném názvuku, přes malinové rtíky, „neračte cizí osobě za zlé pokládati, vytrhuje-li vás z příjemné zábavy —“

„Prosím, prosím, při takové návštěvě přestává každá jiná zábava býti příjemnou, s dovolením mé milé manželky,“ odpovídal mladý manžel, neznámé dámě dvorně v ústrety kráčeje. „Co mi připravilo tuto čest a rozkoš?“

„Bydlí zde pan Milovín?“ ptala se cizinka.

„On skládá vašnostem svou poklonu.“

„Přítel malíře Stanislava Novotného?“

„Ten samý, ovšem, a musím se přiznati, že se nemohl vašnostin první krok přes můj práh ve spolku vítanějším státi, jako s jménem drahého přítele.“

Na to představil mladý manžel choti svou, i zdálo se mu, jakoby oči neznámé ženštiny s neobyčejnou důvěrou a příchylností na spanilé paničce byly utkvěly.

Pak usedli všickni tři okolo stolu. Zraky manželů obracely se v patrné dychtivosti po ústech hosta.

„Můžete mi, pane, říci, kde se Novotný nyní zdržuje?“ tázala se neznámá.

„Poslední dopis jeho byl mi poslán z Hamburku,“ řekl Milovín; „ale již na tři čtvrti léta nedal můj přítel o sobě slyšeti.“

„Nesmíte se diviti, budu-li se po záležitostech mladého muže důležitěji poptávati, nežli by snad dle přísných obyčejů osobě pohlaví mého slušelo,“ začala opět ženština, a slabý ruměnec, jako lehounké červánky, přeletěl jí přes líce. „Činím to v záležitostech osoby, kterou mocné kouzlo — jakož je vazba vděčnosti a dětinské lásky — k Novotnému poutá. Bezpochyby není vám z dopisů jeho jméno Fenellino docela neznámo?“

„Fenellino?“ podivili se manželé vespolek, a zvědavost jich rostla každým okamžením.

„Aj, jakž bychom neměli znáti jméno, jímžto bývají listy přítelovy jako čarokrásným kvítím prosypány!“ ozval se na to Milovín, a podivné tušení zmocnilo se duše jeho. I nemohli se vnitřnímu pudu ubrániti, a vzchopiv se, zvolal: „Snad tu před námi —?“

„Fenella sedí?“ přejala mu ženština další slova s libým úsměvem. „Nikoli, zde vidíte jen její přítelkyni. Jméno mé je Annunciata Romani.“

„Signora Romani — pověstná pěvkyně?“ zvolal Milovín s radostným překvapením.

Ona se usmívajíc, pokynula hlavou.

„Jak vidím, není vám ani jméno moje neznámo,“ pravila dále. „Nesmímť za to skrovné pověsti své děkovati, ale bezpochyby dopisům vašeho přítele Veselského? Či neuhodla jsem?“

„Oběma, prosím — oběma,“ dotvrzoval Milovín,

„Také tohoto poznala jsem z úst Fenelliných,“ vypravovala Vlaška dále. „Dobrodinec její mluvíval s ní často vroucně o přátelském trojlistu, který za vznešeným cílem, k oslavě domácích krajin a jména krajanů, do světa se rozptýliv, po pěti letech opět v drahé vlasti obejmouti se ustanovil. A nejsem-li na omylu, svede již letošní jaro přátely kdesi na českém hradě?“

Milovín dosvědčil.

„Stanislav se na to shledání těšíval, to Fenella nejednou slyšela; i myslíť ona, že by to vděčnému srdci jejímu slušelo, kdyby k oslavě toho dne něčím přispěla.“

„A jakž to hodlá učiniti? Kdež je? Stanislav o ní půl třetího léta ničeho neslyšel. Zmizelať ze Říma —“

„Zmizela jen proto, aby co zbytečné a obtížné břemeno dobroditeli svému starostí nepůsobila. Jakž vám bezpochyby povědomo, zůstavil ji v domě německých hudebníků. Byla to srdečná, poctivá rodina; její národní dobromyslnost léčila jako balzám touhou stísněné srdce dívčí, kteréž u vášnivém hluku italském útěchy nalézti nemohlo. — Hudba byla živel, v němž se duch celé rodiny potápěl; v něm se sílil, zrůstal i kvetl. Nazbyt mnoho neměli; že však, co potřeba bylo, hudbou získali, měl pro ně všeliký výsledek dvojnásobní cenu. Hlava rodiny, ještě jadrný padesátník, dobýval chleba vezdejšího učením na fortepiano, i neštítil se každého dne u večer několik hodin při opisování not ztráviti, mladší dcera byla choristkou při tamějším divadle, a starší, ačkoli měla výbornější hlas nežli sestra, hrávala v orkestru na harfu. Matka vedla zatím doma skrovné hospodářství, kdež jí po ruce byl i starší manželův bratr, vysloužilý voják.

Byla to výborná žena! V pohledu jejím, v celé bytosti její spočíval jakýsi tichý mír, k němuž se duše bouřlivě pohnutá tak ráda utíká. Fenella neznala ženu, která ji porodivši, aspoň snad v nejprvnějších letech na dítě své po ulicích Neapolských starostlivě byla žebrala; Fenella nespočívala až posud na srdci ženském, na němžto se tak rádo o radostech i žalostech mluvívá. Ale prvním kročejem přes práh svých nových pěstounů našla matku a našla srdce, v němž mohla všecku svoji touhu, svoje přání, žel a naději uložiti.

Byl-li Stanislav dívku nepatrnou v Neapoli z prachu nicosti pozdvihnul, uvedl ji v Římě ve spolek lidský a zasvětil ji v práva jeho.

Brzo cítila opuštěná, že je v domácnosti Wernerových ne-li šťastná, aspoň upokojená, a s mírnou, pevnou myslí hotovila se příštích dnů očekávati. Dobrodince svého se hodnou učinit, snad jej i překvapiti, až se navrátí: k tomu konci schylovalo se teď veškeré její myšlení, k tomu se obracela všeliká její péče. Poznávalať den po dni, že musí ducha svého ještě mnohým pokladem obohatit; poznávalať ale také sílu svou, a v hrdém tom vědomí tvořila si v duchu krásné ráje.

Jednoho dne zpívala v sladkém zpomínání malou píseň, kterou Stanislav zvláště miloval. Od něho byla se také na kytaru přizvukovati naučila.

Zpívalas ty to, Fenello? tázala se jí jako s podivením matka Wernerovic, vkročivši na to do pokojíku. Vida, vida! o tom nám pan Novotný ani slova neřekl, že takový hlásek máš.

A když přišel starý Werner domů, pozorovala Fenella, že s ním manželka potají něco vyjednává. Také dcerám to neušlo; ale ty byly zvyklé nedotazovati se po tajnostech rodičů, a takž veselé dívky jenom vespolek hádaly, co staří mezi sebou asi rokují.

Odpoledne seděl starý u svých not — Fenella samotná s ním u stolku; cvičila se ve psaní. Stanislav ji cvičíval v jazyku mateřském; ona pak se nyní snažila kulatým písmem vlašským naznačiti rozprávky, které v domě Wernerových vésti začínala v němčině.

Nesmíte pouhé ženské žvatlavosti, alebrž upřímnému přátelství za vinu přičítati, že se i nepatrnějších okolností ze života své Fenelly dotýkám,“ přetrhla nyní signora Romani své vypravování. „Avšak citlivé dívce byly památky rozhodujících dob tak živě na mysli zůstaly, že mi nejednou příhody své vypravujíc, celou oponu postupného vzdělávání a rozvinování svého před očima odhrnula; já pak soucitné pozornosti při vašnostech nalezti doufajíc, nerada bych co zamlčela.“

„V nás obou zajisté každým slovem nejen přátelský soucit, ale i rozkoš budíte, jakové se nám z dobrého vypravování málokdy dostává,“ odpověděla choť Milovínova. „Prosíme vašnost, abyste nám ničeho nezamlčela!“

Jemným ruky stisknutím poděkovala se vlašská pěvkyně, a pokračovala ve svém vypravování.

„Sedělať tedy Fenella se starým Wernerem samotna. Bylo to hned druhý týden po Stanislavově odjetí.

Jak pak, Fenello, nezazpíváš mi? jal se jí najednou vlídný pěstoun tázati. Matka mi povídala, že máš hlásek jako zvonky.

V těch slovech nebylo posměchu, to cítila Fenella; i proniklo ji jakési radostné teskno, když ponejprv z úst cizích pochvalu slyšela pro věc, o jejíž dokonalosti se jí nebylo ani zdálo. Ochotně chopila se kytary a zpívala. Zpívala sice píseň českou a Wernerovic neuměli česky; ale starý hudebník naklonil pozorně ucho, jakmile první zvuk dívčí rty přeplynul, i poslouchal a nehýbal se, jakoby z pouhé melodie anebo zpěvu dívčího smysl písně byl chtěl nalezti. A dívka tím vroucněji se rozněcovala, čím patrněji zalíbení jeho se jevilo.

Bylať již opět kytaru odložila a s úsměvem, jakoby čekala, co řekne, na starého se dívala. On ale vstal, a otevřev fortepiano, narážel jednotlivé tóny v postupu k třeticím, osmicím až do vysokého f; a Fenella nazvukovala čistě a jistě všechny tóny s ním zároveň.

Měla bys chuti naučiti se zpěvu důkladně? ptal se jí na to Werner, a laskavě dívku za obě ruce pojav, hleděl jí s radostnou tváří do očí.

Myslíte-li, že bych něco víc dovedla, nežli již umím, odpověděla dívka s blaženým uzarděním, a že bych tím svému dobrodinci nějakou radost způsobila —

Jemu zajisté — i mně, nám všem, i sobě — jen jestli sama v sobě něco cítíš, co by ti k učení chuť dávalo?

Ve mně není jiné chuti ani vůle, zvolala dívka horlivě, nežli svým dobrodincům vděčnou se prokázati. Víte-li, jakž bych si přízně jich dobyla, jednejte se mnou dle libosti!

A starý Werner ji radostně objal. Potom pozorovala Fenella opět, že staří mezi sebou něco vyjednávají; a když pak se všickni k večeři sešli, prohlásil se Werner, že s matkou a Fenellou do divadla půjde. Bylať toho času Belliniho „La straniera“ denní zpěvohrou.

Jakže? cože? Tatínek do divadla? divily se dcery a smály se. Co pak provinil, že se dá vlašským vlaštovčím šveholením trápiti?

Nu, nu — však tam nepůjdeme ani k vůli vám dvěma, ani k vůli sladinkému mistru! odbyl je otec. Ale naše Fenella musí přece zvědět, co je vlašská opera.

Vědělť, že ještě nikdy v divadle nebyla. Dokud se po rozkošné Neapoli toulávala, bylo dítěti jenom na skromné denní potřeby pomýšleti anebo se v ulici Toledské po dlažbě povalovati, kdež dosti rozmanitého podívání zdarma mívala. Později se nenaskytla příležitost, takéť o to hrubě nedbala, jakož o věc, kterou neznala. Pěstoun její, Stanislav, sám pozřídku San Carlo navštěvoval, i pamatovalať se Fenella, že s přátely svými spíše po činohře toužil, jakáž je byla v městech německých bavila. V Římě nebyl s Fenellou dlouho meškal, a takž nebyla dívka až dosaváde rozkoše divadla poznala.

K vůli mně tedy? divila se potají radostně, i bylo to poprvé, co se v ní po divadle zvědavost budila. Dcery sice o něm denně mluvily, ne však způsobem žvatlavých novinářek, pečujících o pouhé divadelní anekdoty; domácnost Wernerova byla skrovná svatyně umění: zde se jednalo jenom o cnostech hudby, zpěvu a pěvců, a jakkoliv dívky Wernerovy samy znamenitými úkazy na obloze hudební nebyly: měly přece i tolik theoretické vědomosti o hudbě, že s otcem učenější rozprávky vedly, nežli Fenella pochopiti mohla.

Mám-liž vám také popisovati, jaký dojem divadelní představení v dívce způsobilo? Celá duše její byla plna nepovědomého zbouření: plakalať nad nešťastným osudem Artura i neznámé dámy, a opět plesala nad slávou, jakovouž obecenstvo pěvkyni poctívalo. Ponejprv byla v divadle, a osud umělcův uzdál se jí býti ten nejšťastnější.

Celou noc nemohla ani oka zamhouřiti. Pak se viděla v těžkých snách na divadle: i zpívala, a obecenstvo jásalo; ona ale neslyšela hřmotnou pochvalu, ona hleděla jen do jedné lóže, kdežto Stanislav stál. Onť se usmíval — šťastná Fenella nepřála si jiné pochvaly. Bylať blažená, jelikož si říci mohla: I já jsem umělkyně! A hned i pyšněji hlavu po boku Stanislavově vypínala; on pak se k ní klonil tak laskavě, jakož to učinil tehdáž, když jí slíbil, že nemusí býti manželkou Castlainovou.

Ale proč také ty, Lauro moje, se neodvážíš zpívati jako včera ta neznámá? ptala se na druhý den mladší dcery Wernerovy. Ale ta myslila na počátku skoro, že se jí Fenella posmívá; pak ale přece s dobromyslným úsměvem odpověděla: Tvoje Laura je ráda, že vezdejšího chleba jako choristka vydělá.

A proč tedy nezpívá sestra Berta? ptala se Fenella dále.

Protože k tomu žádného povolání necítí, poučila ji Laura.

Ach, šťastný člověk, jemuž nebe stříbrného zpěvu udělilo! vzdychla si Fenella, a ještě toho dne tázala se starého Wernera, zdali by soudil, že by z ní dobrá zpěvačka býti mohla.

Starému Wernerovi zajiskřily se oči radostí; i začal hned svěřenou sobě dívku důkladně ve zpěvu cvičiti; musil jí však slíbiti, že se ani slovem v listech svých Stanislavovi o tom nezmíní. Ona sama nedopřála si té rozkoše, dáti mu zprávu o svém pokroku, ačkoli se jinak vždy celá duše její neobmezeně v dopisy její vloudila. I odkládalať si větší rozkoš nenadálého překvapení až na den příštího shledání.

Patrně se jevila nyní náklonnost její k divadlu. Sám starý Werner plesal nad myšlénkou, že by z ní jednou výtečná zpěvačka býti mohla, jakž se dobrosrdečně domníval; ale předce jí nemohl zatajiti nebezpečí skluzké dráhy, na kterou ji to tak mocně vábilo. Laura ji vzala několikráte na jeviště, aby jí snad na blízku šupiny s očí spadly, a blesk zmizel, jakový podíváním z venku mysl její oslepil. Neboť je to zajisté pravda, že by mnohdy jediné nahlédnutí za oponu a zástěny, jediný okamžik mezi prosaickým počínáním herců za jevištěm mnohého ze sladkého snění probudily, v němžto zaslepen k divadlu, jako k přístavu pozemské blaženosti, bloudívá; ale Fenellu zdálo se to všecko jen tím více podněcovati, a když se primadonna z jeviště za zástěny vracela, bylo dívce, jakoby měla pěvkyni co sestře do náručí klesnouti.

Uplynulo deset měsíců, a Stanislav se ještě nevracel. Dopisy jeho oplývaly sice vždy laskavostí k Fenelle, ale o příchodu nebylo ještě ani dost malé zmínky. I sílilať se dívka nadějí v radostnější budoucnost, a víra její byla tak veliká, jako její láska —“

„Láska?“ opětoval Milovín, ohnivějším tokem slov hosta svého překvapen.

„Doufám, že nebude Fenelle třeba styděti se za cit nejšlechetnější, kterýžto ji z okresu nevšímavé prostoty do výšin světa vzdělaného uvedl,“ odpověděla Annunciata Romani s jakousi přirozenou, avšak tím dojímavější hrdostí. „Ano, Fenella milovala dobrodince svého; milost panenská znítila se v ohnivé Vlašce, ježto s nejšlechetnějším dobrodincem pod jednou střechou bydlíc, denně o dokonalostech krásného muže přesvědčení nabývala, ačkoli ji sám pořád jen za pouhé dítě považoval. Onať sice neuměla si to tajemné kouzlo vysvětliti, ježto ji ještě mocněji nežli vděčnost k Stanislavu vábilo; ale v oné hodině, když ji chtěl jako násilně od srdce drahého odtrhnouti, v oné hodině zabřesklo se v duši panenské, a políbení muže milovaného, zahořevši na třesoucích se rtech jejích, stalo se pečetí lásky. Srdce ženské, ušlechtilá vaše choť dovolí, že u její přítomnosti o ženském srdci vůbec mluvím, ale vskutku, srdce ženské je tak podivná schránka nevyzkoumatelného doufání a najisto založených snů, že se mi často i bez pomoci rozhodujícího rozumu vidělo býti dostatečným k vítězení v nebezpečném boji. Proto se také Fenella mírněji s dobrodincem rozloučila; neboť pevná byla víra její, že se opět vrátí a šťastnou ji učiní; vědělať, že by nemohl živ býti bez ní, jakož ona bez něho, ačkoliv jí nebyl ještě ani slovem srdce svoje odhalil.

Fenella předce pevně doufala; i po desíti měsících doufala, ačkoli se ani v dopisech Stanislavových ani v domě Wernerově zmínky o příchodu nedělo. Jenom jednou, začínalť právě měsíc jedenáctý, prohodila bezděky sama otázku, kdy se Stanislav asi vrátí.

„Aj, kdož pak může věděti, co jej v Paříži poutá!“ odtušila manželka Wernerova s úsměvem. „Snad že se mu některá Pařížanka zalíbila, jsou prý to nebezpečné kouzelnice.“

V ubohé Fenelle se zarazila krev. Jakoby ji smrt byla záhubným dechem svým ovanula, zmizely ruměnce s kvetoucí tváře její, na čele jí vyvstával pot, a jako zničená dovlékla se ledva do své ložnice. Domácí ztrnuli nad náhlým bolením hlavy, jakové za příčinu hlasitého pláče udávala, s nímžto na lože sklesla, chtíc přeplněným prsům odlehčit.

Byl to žert? byla to pravda? Svěřil se snad Stanislav starým Wernerovům, a doufání milující dívky bylo marné? Či snad sama sebe klamala? I přečítala dopisy muže milovaného, a hle, po prvé nacházela ve slovech studenou lhostejnost, z nichžto si jindy tak ráda milostnou náklonnost vykládala! Zdáloť se jí, jakoby tonula na zbouřených vlnách, na chatrné loďce, s nížto by snadno slítnouti mohla do černé propasti.

Avšak rázem umínila si dívka vlašská tísni své ulehčiti.

Wernerovic musí mi pravdivě pověděti, co jim o Stanislavovi povědomo! Nechť mi šíp do prsou bodnutý rychle vytrhnou anebo ještě hlouběji zarazí, aby se potokem krve ulevilo duši! Pošetilá byla jsem, z prachu opovrženosti oči své pozdvihnouti se osmělujíc k muži rodem i duchem stojícímu nad lazaronkou Neapolskou!

V takových slovech snažila se bolest svou pohřbiti; pak se odhodlaně vzchopila, aby se matky zeptala, co jí o Stanislavu známo. V pokoji nikoho nenašla. Na psacím stole starého Wernera ležel ale dopis, byla to ruka onoho muže, pro nějž právě v tak bolestném zápasu se nacházela, ruka Stanislavova. List byl rozpečetěn; zdálo se, jakoby se byl starý Werner právě k odpovědi chystal. Bezděky vzala jej do ruky, srdce jí tlouklo jako před výrokem nad živobytím a nad smrtí, ruce se jí třásly, oči přebíhaly dychtivě se řádku na řádek, až dopadly na jméno Fenellino.

… Co se mojí Fenelly týče, drahý příteli, tak četla dívka ve strachu a naději, ona jediná jest na dalekém světě, která mi bolestnou avšak i sladkou péči působí. Co jste pro ni, drazí, učinili, čím a jak Vám to kdy odměním? Na tu drahou a na Vás, lidé upřímní, myslím, když na hrobě svého příznivce sedím! Ach, tu si přeji po každé, abych mohl orlovými perutěmi vládnouti a letmo se povznésti nad Váš Řím. Tam bych pojal svou Fenellu v mužnou náruč a zaletěl s ní do Čech, hlasitě volaje: Totoť je blaho, zde sobě vystavíme stánky! Ale k čemu v nešťastné dívce naději buditi? ach, mně se zdá, že jsem již beztoho hlouběji v srdce její nahlédnul a obraz člověka tam uviděl, který nadarmo touží odřeknouti se práva dobrodincova a uvázati se v sladká pouta milencova. Budoucnost moje není sice temně zastřena, ale přítomnost vyšklebuje až dosavad na mne hladové zuby; smím-liž Fenellu z panenských a snad blažených snů v tuto bídnou přítomnost uvésti? Ó nevztahuj, Wernere můj, ruku otcovskou od milostné dívky; já toliko na ni mohu mysliti, ale dokud se osud nezmění, nic pro ni činiti nemohu; obraz její bude povždy přebývati v srdci mém…

Dále nalézaly se zprávy a pojednání umělecké.

I stála tu dívka s listem v rukou, a nedůvěřovala si oddechnouti nebo zraku pozdvihnouti, aby krásný sen opět nepřehnul, který ji byl, jak se domnívala, opojil. Pak se jí vylily horké slzy po tváři, a ona spěchala z pokoje. S pláčem a smíchem ukrývala tvář na lůžku, na něž se byla nedávno v zoufalství uvrhla, a poklekla zase před obrazem Madonniným, a s rukama křečovitě sepjatýma chtěla se modliti.

On tě miluje! řekla slovy utajenými sama k sobě, potom doložila vroucně: I já ho miluji, a tichou, ale silnou přísahou se zavázala k věčné věrnosti, a duch zmužilosti naplnil duši její.

Nyní jí připadly na mysl slova Stanislavova, jimiž na nepříjemný osud svůj žaluje. Ztratil snad příznivce svého? Je zůstaven sám sobě a svému štětci? Bez jmění? A ještě ve starostech o cizí dívku? A před ní všecko zatajeno? Tyto a podobné myšlénky stíhaly se v duši Fenellině.

„Pohlaví naše,“ usmála se spanilá povídatelka, s pohledem na choť Milovínovu, „není-liž pravda? nepřijde na rozpaky o důmyslný prostředek, jedná-li se o dosažení žádoucího cíle. V tom případu jsme si, tuším, všechny podobny, v Čechách i ve Vlaších.

Fenella se lehko domyslila, že mají dcery Wernerovy aspoň poněkud vědomost o stavu Stanislavově, byť jim rodiče i všecko nebyli svěřili. Činila tedy, jakoby jí také nic tajno nebylo; začala s Laurou, začala s Bertou o nehodách dobrodince svého rozprávěti, a dívky, neprohlednouce její úmysl, svěřily jí s postesknutím, jak Stanislav již od několika měsíců sám s denními potřebami zápasí a vždy jenom lepší budoucností se těší.

To byl ostrý meč do prsou ubohé Fenelly. Ale v prvním okamžení rozhodla i nad svým osudem. Vědělať, co byl milovaný muž pro ni učinil; vědělať, že sama v nevelmi zámožné domácnosti Wernerových jen starosti rozmnožuje; cítila však také, že je dosti silnou, aby se oběma stranám odměnila a o svoje blaho sama se postarala, a několik neděl na to četlo v Parmě zvědavé obecenstvo na divadelním návěští: Signora Annunciata Romani, znamenitá žákyně nejznamenitějších učitelů, bude dnes poprvé zpívati a poroučí se milostivé shovívavosti umění milovného obecenstva.“

„Signora Romani? Vašnost?“ ptali se Milovín i manželka jeho s podivením. „Tu jste tedy Fenellu poznala?“

„Poznala i nepoznala!“ odvěce pěvkyně, a růžový plamen jako nejkrásnější ranní červánky, zplanul jí na tvářích. Sklopila oči, a z úst jí vyklouzlo, sotva že to bylo slyšeti: „Já sama jsem Fenella.“

„Fenella? — Vy sama?“ zvolali mladí manželé, v radostném překvapení se vzchopivše. Také Fenella povstala; uplynul okamžik, a jako dávné přítelkyně klesly si ženštiny v náruč.

„Ano, já jsem Fenella, nepatrná dívka Neapolská,“ přiznávala se ještě jednou pěvkyně, k srdci mladé choti se vinouc. „Přišlať jsem, abych Stanislavova přítele poznala; přišla jsem pod jménem cizím, abych potěšitelné zprávy o muži srdce svého nabyla; i chtěla jsem s rozumem studeným, srdce před přítelem zapírajíc, pátrati a zkoumati; neboť vím, že rozptýlený trojlist toliko panu Milovínu dopisuje; avšak tu se vy — vy, drahá, kterou co sestru k srdci vinu, přede mnou jevíte uprostřed štěstí, po němž dívka vlašská po tuto dobu ještě nadarmo touží, a toužiti se uvolila tak dlouho, až by hodná předstoupiti mohla před dobrodince, a hle! srdce její se nezdrželo v mezech, jazyk její se rozvázal, ona vám odkryla duši svou.“

I nastalo s obou stran radostné vyptávání a vypravování, jakž to proud rozjařených citů požadoval a přinášel.

„Já odešla potají z domu starého Wernera,“ vyprávěla Fenella později dále. „V lístku jsem pečlivému pěstounovi oznámila, že jsem přinucena Řím opustit a pomyslit na splacení všech dobrodiní; aby Fenellu v dobré paměti zachoval, brzo že více uslyší.

Bylať jsem odhodlána buď na štěstí, buď na zkázu. Z darů Stanislavových měla jsem hezky peněz ushromážděno, a co mi byla neobmezená dobrota jeho k šperku opatřila — prsteny a náušnice, jakož i darované obrazy a kreslení, všecko jsem zpeněžila, jsouc té naděje, že se mohu se sumou několika set lir po celém světě pustiti. Rychle však umínila jsem i nad osudem svým rozhodnouti. Šla jsem k první zpěvačce při zpěvohře v Římě. Nemohlať jsem arci bázeň úplně přemoci, která mi tušením prsa svírala, čeho se asi v nejbližší hodině dočkám, ale mocný hlas prsou mých dodával mi síly. V krátkých, ale srdečných slovech svěřila jsem se Tagliardové, že mě neskončená touha k divadlu vábí a jejímu soudu že zůstavuji rozhodnutí nad možností a nemožností svých krásných snů.

Tagliardová náleží k oněm pozřídku se nalézajícím pěvkyním, jichžto duch i srdce touž měrou šlechetnosti nabývá, jakouž umění člověka povyšuje. Nikdy mi nevyjde z paměti onen den, kdyžto jsem, třesoucí se, s okem zaslzeným, s tváří uzardělou před ní stála, čekajíc na její vyřknutí. Jakoby jí přízeň mateřská z očí svítila, s laskavým úsměvem děkovala mi za mou důvěru, i schválila úmysl můj, že jsem se dříve k ní na radu uchýlila, nežli jsem se na cestu tak nebezpečnou pustila.

I velela mi něco zpívati. Já si zvolila Amenaidu. Ona přisedla k fortepianu. Vlídnost její mi dodávala zmužilosti. Zpívala jsem. Jak? Sama sobě nesmím arci chvalozpěvy činiti, předce však tu pýchu v sobě chovám, že budu-li v Praze zpívati, pan Milovín mi ke cti libozvučný sonet udělá.

Když jsem skončila, vstala primadonna a v radostném pohnutí k srdci mě vinouc, zvolala: Touha vaše, milé dítě, je pobízení genia, poslechněte hlasu jeho! Slovem, ona mi slíbila, že se o mne postará, a věrně také slovu svému dostála. Nějaký čas mě ještě cvičila, pak se mnou několik nejnovějších a nejoblíbenějších zpěvoher prostudovala, a konečně mi na cizím divadle vystoupiti radila.

S mnohými listy k divadelnímu řediteli, k mužům světa literárního i k osobám vznešeným opatřena, přijela jsem do Parmy a brzo mi slíbili, že budu moci Desdemonu zpívati. I zpívala jsem. O následcích svého prvního vystoupení, toho se odvážení pro blaho lásky, nebudu nyní mluviti; doufám, že ještě déle pospolu pobudeme, a pak se k tomu příležitost naskytne.

Ředitel divadelní chtěl mě ihned skvělou odměnou opoutati, avšak první šťastný večer zbudil ve mně jinou naději. Od města k městu umínila jsem sobě putovati a odvážlivě o palmu uměleckou se pokoušeti. Slýchati měl, tak se v dětinských snech milující moje srdce kochalo, slýchati měl Stanislav jméno Romani, a v úctě je chovati, nežli by se mu za záclonou Fenella jeho zjevila.

Po dvě léta, ach, dlouhá léta, ušlá jen v zlatém snění, mlčela jsem o své milosti: ani Wernerovic o mně nevědí. Po dvě léta odřekla jsem se každé zprávy o muži milovaném; láska moje stavěla si jenom na pevné víře utěšené hrady, po dvě léta jsem říkajíc podezření nevděku na sebe ukládala, hodlajíc jediným okamžikem nenadálého shledání všecku touhu nahradit a všecky rány uléčit. Okamžik se blíží, ach, a kdož mi poví, zdali moje naděje zlatého květu jistoty nabude?“

„Já, já vám to povím, moje ušlechtilá přítelko!“ zvolala Milovínova manželka, s velikou srdečností Fenellu objímajíc. „Já mám velikou a pevnou víru, že Pán Bůh žádného umělce neopustí a že budou všichni andělé pozor dávat —“

„— aby se ubohé umělkyni nic nestalo?“ usmála se Vlaška. „Ach, to je arci krásná víra, jen že se dá snadněji od toho zastávat, kdo jí právě nepotřebuje.“

„Ah prosím,“ dováděla panička, „já mluvím ze zkušenosti.“

„Vy, moje drahá —?“

„Ano, ano, já! Neboť, jak mě tu vidíte, jsem, anebo vlastně: byla jsem také kousek umělkyně a sice divadelní; ale arci jen z pouhé lásky.“

„Jaké to lásky? k pouhému umění?“

„Jen k umění; ale osud měl patřičné uvážení a dal mi za odměnu tohle břemeno!“ doložila panička s potutelným úsměvem hlavou po manželu hodíc.

„Je-li možná?“

„Ah, to vám byla zvláštní historie! Můj učený pán se pokusil udělat z toho něco, co má jako novela vypadat. Ale já mu to již nelidsky zkritisovala! Je to pouhá strakatina, beze všeho ladu a skladu, bez patřičného zamotání a vymotání —“

„Vidíte, spanilá slečno!“ usmál se Milovín, „tohle jsou moje manželské radosti. Lidé, kteří by mi nejspíše rozuměti měli, vykládají mě nejpřevráceněji a tepají mě beze vší milosti.“

„Nevěřte mu, nevěřte mu, drahá přítelko! Já s ním zacházím, jakoby byl z másla; ale ta spisovatelská krev je také právě jako vroucí máslo; jen do ní kápněte, hned je na střeše.“

„Takovou prudkost není na vašem panu manželu vidět,“ usmála se Fenella. „Ale abych v této věci spravedlivě rozhodla, bude nejlíp, když mi to jisté něco ukáže, co má jako novela vypadat —“

„Ach, prosím,“ odpíral Milovín.

„To jest: Oh, s radostí, jen čtěte!“ doložila panička dovádivě. „Vždyť se mu beztoho té radosti ještě nedostalo, aby se byl někdo z vlastní vůle přihlásil, že by rád jeho věci četl.“

„Proto učiním také nejlíp, když i našeho milého hosta ušetřím a svůj rukopis pěkně pod zámečkem nechám,“ prohodil Milovín do stejného tónu s veselou manželkou.

„Ne, ne, to si nedám vzít!“ opírala se Fenella, „a zvláště, je-li to kousek historie vašich srdcí. Já vám odkryla svoje srdce, a to tak důvěrně, jakobych byla k dávným přátelům mluvila; na důkaz, že jsem se ve své důvěře nezklamala, odkryjete mi nyní svoje srdce a tak se míra vyrovná.“

„No, to poznáte něco hezkého!“ smála se panička. „Můj pán si vám v té quasinovele počíná jako pravý hejsek a nutí se do řečí, které byste jinak při jeho vážné usedlosti ani nepozorovala. Arci že je to práce z nedospělých let, psal to asi před třemi roky, ale kritika se na to neohlíží…“

„Ale co pak myslíš, má dušinko, že je všude zlatý zoubek tak v popředí a tak naostřen jakou tebe?“ řekl Milovín. — „Naše rozkošná přítelkyně bude soudit milostněji, a abys o tom věděla! schválně jí svou práci doručím.“

„Ale prosím vás, moje drahá!“ zasmála se zase manželka, „jen si ji nechte, až — před spaním! To přelíbezně usnete.“