Potulný život/Kapitola třetí: Ondřej Vlček a krásná židovka

Potulný život František Gellner
Kapitola druhá: Loučení s Prahou	Kapitola třetí: Ondřej Vlček a krásná židovka	Kapitola čtvrtá: Paní Julie

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třetí: Ondřej Vlček a krásná židovka
Autor:	František Gellner (jako F. G.)
Zdroj:	GELLNER, František: Spisy III : Drama, román a fejetony. Carpe Diem. Brumovice, 2007. S. 49–134
Vydáno:	Lidové noviny, srpen až. říjen 1912
Licence:	PD old 70

V Mnichově si zamluvil Konrád Vodrazil v malém hotelu pokoj na jednu noc. Potom jeho první cesta byla do dvorního pivovaru. Seděl spokojeně na prosté lavici v sousedství dobrosrdečných lidí a hladil něžně hliněnou litrovou nádobu, plnou temného lahodného moku. Dlouho již se necítil tak šťastným. Bolesti a starosti jakoby bylo ubylo každým kilometrem, který se položil mezi něho a Prahu, a každým douškem, kterým splachoval vypráhlost svého hrdla.

Druhého dne telegrafoval doktoru Bindrovi, že dojel pouze do Mnichova a že z důvodů nasnadě jsoucích nemůže dál. A vyslovil pevnou naději, že doktor mu zaopatří potřebné, aby mohl v cestě pokračovati.

Celý den chodil Konrád na poštu, ale očekávaná odpověď nepřicházela. Telegrafoval ještě jednou následujícího dne. Poslední svou nadějí vložil v stručnou řádku. Výsledku však nedocílil zase žádného. Doktor Binder neodpověděl.

V zastrčené ulicí nedaleko nádraží byla hospoda, na dveřích skvělo se české jméno majitele a pod tím nápis „česká kuchyně“, ovšem že německý. Přes to však zdály se tyto okolnosti nasvědčovati, že bude tu snad možno najíti krajana.

Konrád Vodrazil vešel do místnosti a rozhlížel se. U kteréhosi stolu na stěně visely skutečně české noviny. Konrád přistoupil blíže k malé společnosti a slyšel, že se baví po česku. Oslovil tedy mladého muže, který svou inteligentní tváří vzbuzoval jeho důvěru: „Odpusťte, pane, nemohl byste mi sděliti adresu Sokola nebo České Besedy?“

„Hle, krajan!“ zvolal oslovený. „Ovšem, že se dovíte, ale nevém, zdali tam dnes někoho naleznete. Co vlastně tam chcete?“

„Slyšel sem, že vydávají české spolky poukázky na nocleh a večeři. Chci jeti dál, telegrafoval jsem do Prahy a nedostal jsem dosud odpovědi.“

„Teď je již pozdě,“ praví mladý muž, „navečeříte se mezi námi a pak vás vezmu třeba s sebou, pro jednu noc bytná se nevztekne.“

„Jsem Konrád Vodrazil,“ představil se náš poutník.

„Vaše jméno je mi známo,“ děl na to s úsměvem sympatický mladý muž, „já jsem Ondřej Vlček, akademický malíř a konservatorista.“

Ondřej Vlček nebyl vlastně ani akademický malíř ani konservatorista. Narodil se a žil až do nedávné doby na Moravě. Jeho otec byl v malém průmyslovém městečku skladníkem v továrně a měl svůj domek.

Starý Vlček, jsa závislý od továrny, dělal Němce. Ne snad, že by byl doma německy mluvil. Volil jen všude s Němci a sám zasedal jako stoupenec německo-pokrokové strany v obecní radě. Smýšlením svým byl však klerikál a v rodině jeho nebylo slyšeti jediného slova než českého.

Ondřej vychodil německou reálku a pak šel na německou techniku do Brna. Přes to, že ponejvíce se stýkal s Němci, nebyl cizí českému duševnímu životu. Nebyl českým vlastencem, ale čítával pravidelně pražské umělecké časopisy a znal kdekterou novinku českého literárního světa.

Na housle hrával již jako malý kluk a v Brně sehnal brzy kroužek hudebníků, který se scházel u kteréhosi kolegy žida. Utvořili si pěkně sehrané smyčcové kvarteto. S počátku hrával jen pro sebe, později naslouchávala jim také domácí dcera a ta opět si přivedla některé přítelkyně. Tímto způsobem seznámil se Vlček s Klárou.

Klára byla dcera Davida Kojetinera, obchodníka sukny. Byla spíše menší postavy, přitloustlá, měla snědou pleť, černé, bohaté vlasy a bledé oči. Přes svoje mládí nosila vždycky šátek z tmavé látky a černé klobouky.

Objevila se jednou v kroužku přátel hudby a pak delší dobu jí nespatřil. Domácí dcera vypravovala, že si jí stěžovala na nedostatek galantních pánů, kteří sotva se zvedli se svých židlí, aby uvítali návštěvu.

Vlček sice taky skoro nepozvedl svých očí z not po dobu krátké přítomnosti Klářiny, pamatoval si dobře její bledé oči, její souměrné červené rety celé sladké a jaksi důvěru vzbuzující její vzezření. A z několika slov, která pronesla ku své přítelkyni, zbyl v Ondřejově sluchu ohlas jemného kovového zvuku její řeči.

Nerad by se byl tázal domácí dcery na slečnu Kláru, ačkoliv jinak nebyl nesmělý. A tak věděl pouze, co mimochodem pochytil, její jméno a kde se učí francouzsky, a na základě těchto sporých udání sestavoval si v hlavě vše ostatní. Toužil po setkání s ní a chodil mnoho zbytečně po ulicích.

Taky ji uviděl! Šla po chodníku ráznými, malými kroky. Její chůze nebyla jako u jiných slečen. Člověk byl vůbec na rozpacích, měl-li se vyjádřiti, zda projevuje se v držení těla mladé dívky spíše charakter hocha nebo dospělé ženy. Ale strojeného nebylo v celém jejím chování nic.

Ondřej přešel ulici a smekl uctivě klobouk. „Má poklona, slečno, už jsme vás dlouho neviděli. Proč pak jste na nás zanevřela?“

Klára se zastavila, dělala, jako by si hleděla něco připomenout, a potom řekla: „Zanevřela? Vždyť jsem vás pouze jednou v životě viděla.“ Pak pokračovala ve své chůzi. Ondřej šel vedle ní.

„Odpusťte, slečno,“ pravil, „vaše přítelkyně nám však oznámila, že se na nás zlobíte, poněvadž jsme málo zdvořilí.“

„Podruhé jí zase něco řeknu!“ odpověděla slečna Klára úsečné. „Jaké pak hněvy? Jen jsem jí projevila své mínění. Byla jsem dvě leta v pensionátě v Lausanně ve Švýcařích, a tam nám naše matinka – tak jsme totiž jmenovaly naši ředitelku – vykládala, že nevšímavost vůči dámám je urážkou.“

„Vidíte,“ promluvil zase Ondřej, „a my v nejlepším úmyslu snažíme se býti co nejméně dotěrnými, aby naše návštěvy se cítily mezi námi jako doma.“

„Tamhle už bydlím.“ Pravila na to Klára Kojetinerová, pokynula Ondřeji hlavou a zrychlila své kroky. Nemohl nic jiného než zavolati za ní: „Tak přijďte zase někdy, slečno!“

Úsečné a téměř nepřátelské věty Klářiny nezbavovaly přece Ondřeje Vlčka jakési neurčité naděje. Nepodala mu ani ruky, ale doufal přece v cosi, ačkoliv si sám jasně neuvědomil, po čem se nese jeho touha.

Asi za týden objevila se Klára opět mezi mladými milovníky hudby a navázala přerušené styky. Mluvila stále stejné úsečně a někdy se dokonce k Vlčkovi, jenž si ji všemožně předcházel, obrátila zády, místo aby mu odpověděla. Vůbec dělala dojem zhýčkaného a podrážděného dítěte. Na oplátku pozvala svou přítelkyni a ostatní členy kroužku k sobě na svačinu.

Od té doby hrávali mladí hudebníci občas také u Kojetinerů. Paní domu byla starší tlustá dáma přenáhlených a podivných posudků a zaměstnávala se stále nějakou ruční prací. Její manžel taky si odskočil z krámu mezi děti. Postál, jednou rukou se opíraje v bok a v druhé mačkaje svou čepici. Řekl několik slov a odešel. Měl žlutý obličej, holou hlavu a namodralé šedivé vousy.

Při kterési návštěvě přišla Klára Ondřeji sama otevřít. Políbil jí dvorně ruku a ona se vesele zasmála. Povzbuzen tímto projevem radosti nepustil již Vlček dlaň slečninu ze své, ale líbal ji dále. Uhodila ho přes tvář, a to nikoliv jemně, a odešla do pokoje.

S houslemi pod paží šel za ní. Pak se na ni podíval a zpozoroval, že má oči plné slzí. Toho dne mluvila Klára ještě úsečněji než jindy. Při rozchodu zapomněla Vlčka pozdraviti. Po několik dní jí nespatřil, ačkoliv znal již všechny její cesty a vyčíhával ji.

Když ji konečně potkal, otázal se jí poněkud uštěpačně: „Proč se zase zlobíte?“ „Kdo pak vám řekl, že se zlobím?“ odpověděla mu chladně. „Nebuďte taková, slečno,“ prosil na to Ondřej, „pohleďte, ode dneška budu hodný jako beránek.“ „Jako beránek!“ opakovala po něm Klára a smála se dlouho dětským duseným smíchem.

Ondřej Vlček i na příště nebyl vždycky hodný jako beránek, ale důvěrnost a přátelství s Klárou rostly utěšeně dále denním téměř stykem. Oba mladí lidé scházeli se na korsu a v sadech, a Vlček, který sice míval odjakživa mnoho různých zájmů, ale přece navštěvoval pravidelně přednášky a kreslírnu, obětoval své lásce mnohou hodinu, ukradenou povinnostem technika. Často si to sám vyčítal, ba chtěl i skoncovat poměr, který k ničemu rozumnému nevedl, ale neměl k tomu síly.

V takovém asi duševním rozpoložení byl Vlček, když se sešel zase s Klárou na studentském plese. Neobvyklý světlý úbor dělal ji starší a vábnější. Ondřej zapomněl jako vždycky v její přítomnosti na všecko, co ho trápilo. Protančil s ní celou noc a k ránu ji a její matku vyprovázel domů.

Spát nešel. Setkal se s kolegy a seděl s nimi až do bílého dne v kavárně. Rozloučil se s nimi posléze, ale domů se mu nechtělo. Toulal se bezúčelně a jeho kroky zavedly ho náhodně nebo, chcete-li, nutné k oněm místům v sadech, kde se scházíval s Klárou.

Pojednou uviděl mezi stromy známý černý klobouk. Rozrušen bděním, touhou a požitými nápoji dostal Vlček tlučení srdce. Spatřoval v příchodu své lásky jakýsi tajemný vztah mezi svými myšlenkami a její duší. Rozechvěn kráčel Kláře vstříc.

„Jak to, že jste přišla?“ tázal se jí.

„Nemohla jsem spát,“ odpověděla. „A co tady děláte?“

„Já jsem vůbec nespal,“ odpověděl Vlček.

„Kde pak jste byl?“

Ondřej vypravoval.

„Nic se mi nelíbí, jak nyní žijete,“ řekla vážně Klára. „Měl byste mít tolik soudnosti, abyste věděl, že nemáte nijakého práva kazit si takto zdraví.“

„Slečno,“ odpověděl jí Ondřej, „na mou soudnost se neodvolávejte. S tou to dopadá teď velice bledě.“

„Co pak nejste s to, abyste se sám nad sebou trochu zamyslil?“ poučovala ho hledíc mu do očí.

„Myslit vůbec nemohu na nic, než na vás,“ pravil Ondřej Vlček pohnutým hlasem. A v nesouvislých větách projevil jí, dotýkaje se chvílemi její malé ruky, svou lásku a všechny trampoty, jež mu způsobovala. Hlas jeho byl docela jiný než jindy, zvuky vycházely z hrdla jako rozmačkány. Bylo mu k pláči nad sebou samým.

Tohoto rána se stalo, že slečna Klára přeběhla spěšně úzký dvorek, který vedl k bytu Vlčkovu, zaklepala tiše na dveře – –

Pak jí dva dny neviděl. Stýskalo se mu strašlivě, všechno mu padalo z ruky, byl roztržitý, že nerozuměl slovům, která k němu byla pronášena.

Při opětném shledání byla Klára posedlá hrozným strachem. Klepala zuby, plakala, a její úzkost přešla také na Ondřeje. Od té doby byl mu každý den věčnosti, pracovat nemohl, bavit se nemohl, nikde neměl stání. Bylo mu, jako by mu strašlivé drápy svíraly hrdlo a prsa. Myslil chvílemi i na sebevraždu, pouze myšlenka na nešťastnou milenku jej od provedení činu zdržovala.

„Poslouchejte, moje zlaté dítě,“ pravil jí, „nemučte mě za sebe. Kdyby se všechny vaše obavy vyplnily, co na tom, jsem vám celou svou osobou a svým životem k službám. Víte přec, že by to bylo pro mé největším myslitelným štěstím, kdybyste se stala mou ženou. Bude-li třeba, nechám studií, mám mnoho známostí, něco si najdu, nebude nám tak zle, a vy si nebudete musit nechat ani od rodičů nic vytýkat. Buďte rozumná!“

Klára, které tekly slzy proudem po tváři, zasmála se krátce při Ondřejově řeči. „Jakmile se to dovědí doma,“ pravila, „pak je mi už všecko jedno.“

Několik dní na to chytil Vlčka starý Kojetiner na ulici za rameno. Ukazováček levé ruky měl vztýčený a pohyboval namáhavě svými bezzubými čelistmi. Ondřej mnoho neslyšel ze starcova výkladu. „Pozval jsem vás do svého domu…“ a jiné takové úryvky narážely srozumitelné na sluch mladého muže, který si jen uvědomil z toho všeho, že Klára doma vyjevila celou pravdu svým rodičům.

Ondřeji Vlčkovi se ku podivu po tomto výstupu ulehčilo. Strach s něho spadl, měl pocit, že celá záležitost spěje k svému rozuzlení, a chodil zase do kreslírny.

Tak minula krátká doba dvou dnů, když k němu přistoupil jeho kolega hudebník a řekl: „Víš-li pak, že Klára Kojetinerová skočila z okna? Nebyla hned mrtvá, trápila se ještě čtyři hodiny…“

Více Vlček neslyšel. Všechno se s ním zatočilo, že se musil zadržeti lavice. Pak šel domů a brněnské technické učení ho již nespatřilo. Toulával se v okolí města, vysedával v malých hospůdkách, navštěvovaných jen dělnictvem, a do svého bytu chodil jen spát.

Kdysi se vracel brněnskými ulicemi za bílého dne opilý. Šel kolem závodu Davida Kojetinera, zastavil se tu a křičel dovnitř: „Jak se máte pane Kojetiner?“ Starý Kojetiner neodpověděl, kýval jen svou šedivou hlavou jako porculánový Číňan.

Z tohoto hrozného života vytrhla Vlčka zpráva, že jeho otec je nemocen. Matka byla několik let nebožkou. I rozejel se Ondřej domů.