Přeskočit na obsah

Blahé zlaté mládí/1884/Poslední postřižiny/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Poslední postřižiny
Podtitulek: Povídka z českých dějin
Autor: Jan Fišer
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 84–90.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na hradě Radomírově uvítán byl kníže s velikou radostí a poctou. Sezvaní hosté byli jíž vesměs přítomni a čekalo se jen na příchod knížete. Po jeho přivítání přistoupeno hned k vykonání obřadu slavnostního.

Nejstarší člen rodu, stříbrošedý kmet Křišťan, usednuv na křeslo, jal se k přítomným mluviti. Nejprve vyslovil potěšení, že rod jeho tak četně zde zastoupen, a vyslovil svou radosť nad tím, že mu popřáno dříve, nežli on jako suchá větev od rodinného kmene klesne v hrob a k otcům odejde, že jej novou bujnou a svěží ratolestí nahrazena vidí. Ku konci kázal Radomírovi, by přivedl v střed jejich svého prvorozence.

Radomír přivedl z vedlejší síně krásného mládenečka s dlouhými, rusými a až na ramena splývajícími vlasy.

Kmet oslovil předvedeného a vyložil mu, že dnešním dnem minula pro něj doba pacholetství, doba to her a dětských tužeb. V nové nyní době má tužiti svých sil a paží, by v čas potřeby mohl vlasť svou a knížete proti nepříteli hájiti. By tohoto účelu dosáhl, jest mu mysl sebrati, by zasedati mohl v radě mužů na sněmích, kde by platné návrhy ku prospěchu národa i vlasti činiti mohl.

Po řeči této, které všickni zbožně naslouchali, nařídil kmet, by jinoch naklonil šíji svou. Když vyplněn rozkaz jeho, jal se obřadník vlasy jeho stříhati. První ustříhnutou kadeř podal na památku dětských let synových matce jeho. Druhou podržel pro sebe na paměť slavného obřadu toho. Ostatní kadeře nechal volně padati k zemi, rozličná slova polohlasem při tom pronášeje.

Když vlasy jinochovy na způsob mužů přistřiženy byly, přinesena jest nádoba se žhavým uhlím, na něž obřadník kadeře pečlivě se země sebrané s kadidlem, myrrhou a jinými vonnými věcmi položil.

Když kouř počal vzhůru vystupovati, vzal stařec do jedné ruky nádobu s uhlím a druhou vzav postřižence za pravici vedl jej ku krbu, kdež srovnáni byli bůžkové domácí, jež šotky, skřítky, hospodáříčky aneb božíky nazývali.

Bylyť to bronzové, hliněné a dřevěné sošky v různých postavách. Jedny podobaly se lesním mužům s obuškem v ruce, jiné zase věštcům s roztaženýma rukama. Bůžky tyto chovány byly v největší úctě.

Slované pohanští věřili nejen v nesmrtelnosť duše, ale i v působení její po smrti na člověka. Dle náhledu jejich trvala duše zemřelých otců mezi pozůstalými, chráníc a opatřujíc je. Aby pak památka zemřelých předků byla živě zachována, vyřezávali ze dřeva, lili z bronzu aneb lepili z hlíny podobizny jejich a chovali je na prvém místě v domech svých. To byl počátek model u Slovanů, neboť za nejstarších časů neměli žádných a ctili své neviditelné bohy v lesích a hájích.

Tito domácí bůžkové sluli Čechům dědy čili dědky, jimž oběti přinášeli a stěhujíce se z jedné země do druhé všude je s sebou nosili. Kdokoli navštívil jinou rodinu, neopominul nejdříve pokloniti se domácím bůžkům. Znenáhla pak zavedena celá modloslužba bůžkům domácím, kterou vykonával vždy nejstarší člen rodiny, jenž požíval největší vážnosti a úcty u celého rodu.

Obřadník čeledi Radomírovy chtěl také domácí bůžky vonným kouřem poctiti a nového postřižence jejich ochraně a milosti doporučiti.

Než nemohl toho učiniti, neboť kníže, který dosud mlčky na vše hleděl, zastoupil mu cestu se slovy: „Posečkej maličko!“ a pak obrátil se k vladykovi a řekl:

„Vladyko mocný! K tomu jsi mne zajisté na hrad svůj nepozval, abych na to hleděti měl, kterak se zde náš Bůh uráží!“

„Jestliže skřítkové tito jsou příčinou nevole tvé, jasný kníže,“ řekl Radomír, „pak věz, že nemíníme urážeti víru křesťanskou, jež jest vírou tvou i naší. Dědové tito jsou zde, by šetřeno bylo obyčeje po moudrých předcích nám zůstaveného.“

„Neodvolávej se k moudrosti předků našich!“ zvolal kníže. „Kdyby předkové naši byli poznali pravou víru Kristovu a uznávali ji jen tolik dnů, co již roků ty ji za pravou uznáváš, zajisté styděli by se za jednání toto.“

Ještě ani nedomluvil kníže, když ozval se nevrle kmet obřadník: „Oběť dohořívá, kouř posvátný řidne, proto nepřekážej, kníže, bychom bohy domácí dle starého zvyku uctili, dokud ještě oběť pro ně určená plane!“

Smutně se usmívaje odpověděl kníže: „Jen malé ještě okamžení prodli. Chci ti něco pověděti. Nedávno procházel jsem se po trhu Vyšehradském. Tu spatřil jsem několik děvčátek, jež si hrála. Přiblížil jsem se k nim nepozorován. Hleděl jsem na hru jejich. Z rozličných dřívek a klůcků nastrojila sobě děvčátka loutky, mluvila pak s nimi o rozličných věcech. Konečně je i za stůl posadila a předložila jim ovoce, aby loutky ty jedly.“

„Proč zdržuješ mne kníže výkladem o pošetilosti dětské od vykonání posvátného obřadu?“ tázal se nevrle kmet.

„Jen za tou příčinou,“ odvece kníže, „abys poznal, že ty zrovna tak činíš, jako ty dívky. Uznej sám, zda-li nejsou všecky tyto nestvůry zde na krbu stojící ulepeny rukou lidskou, jako ty loutky děvčátek na trhu. A ty, kmet stříbrovlasý, v životě tak zkušený, věhlasný moudrostí, pospícháš loutkám těmto vzdáti božskou poctu! Tyto střepy chceš prositi za milosť a ochranu! Uvaž vše a doznej, nečiníš-li podobně, jako ta děcka na trhu?“

Kmet se zamyslil. Po chvíli odložil nádobu a pravil: „Pravdu díš, kníže můj! Dopustil bych se mnohem větší pošetilosti, než-li ona děcka, kdybych chtěl bůžky tyto za milosť prositi. Nechť brzy rozjasní se přede mnou, abych dříve, než-li k otcům odejdu, mohl vstoupiti do sboru křesťanů a klaněti se Bohu tomu, který v ústa tvá klade tak mocná slova, že jimi zaháníš všecky pohanské bohy.“

Všickni přítomní ani nedutali. Mlčky dávali za pravdu moudrému a zbožnému knížeti.

Kníže Vácslav, pokynuv kmetu vlídně, obrátil se k vladykovi s otázkou: „Pane Radomíre, kde ráčíš nás dnes častovati?“

„Po starověkém obyčeji,“ řekl vladyka, „náleží, stolovati v síni, kde se slavnosť odbývala.“

„Dobře máš,“ pravil kníže. „Dříve však, než-li stolovati počneme, chci tě ještě o něco požádati. Odstraň nejprve ze síně, kde dary lásky Boží požívati budeme, těch hliněných skřítků, by pohled na ně neurážel zrak náš, pravých křesťanů.“

Vladyka uposlechnul rozkazu knížete. Dal odstraniti domácí bůžky, při kteréž práci zvláště Podivín pomáhal.

Po odklizení bůžků zasedli všichni k hostině, která byla velice stkvostná. Panstvo usedlo v síni obřadní, kdežto služebnictvo obslouženo ve vedlejší síni.

Kníže Vácslav byl při hostině velmi hovorným a veselým, a libou řečí svou dovedl vyhladiti vrásky na čele všem pánům, kterých odstranění dědů nepříjemně se dotklo.

V sousední síni pak v čele služebníků zasedl Podivín, který soudruhům svým mnoho vypravoval o životě a dobrých činech svého mileného knížete.

Na otázku lovce Mstivoje, proč mnohý z panstva s dobrým knížetem tím jest nespokojen, vypravoval jim tuto událosť:

„Narozeniny knížete po nastolení od nepaměti slavívaly se na Vyšehradě velmi hlučně. Každý kníže, aby se mocnému panstvu zavděčil, vystrojil hojné hody, po nichž každého zvláště obdaroval. Tak stalo se, že i na první narozeniny knížete Vácslava veliké množství panstva se sjelo na Vyšehrad. Dlouho čekali v síních na knížete, by mu své blahopřání složiti mohli, což když učinili, uvedeni byli knížetem do večeřadla.

Otálení knížete vysvětlovalo si panstvo jen tím, že snad jim chystá zvláštní překvapení, a proto trpělivě čekali. A kníže skutečně pro ně uchystal veliké překvapení!

Hned při vstoupení jeho do síně bylo panstvo zaraženo. Kníže přišel beze všech odznaků, v jednoduchém oděvu. A jakmile do síně vkročil, by předešel všemu skládání blahopřání, jal se k pánům hned mluviti, že potěšen jest tím, že se sešli v takém množství, což zajisté svědčí o jejich upřímnosti k němu. I jal se jim děkovati za oddanosť jejich a vyzval je, by hned do večeřadla vstoupili, kdež všickni ke stolu zasedli.

I zde uchystáno pánům nové překvapení. Byliť zvyklými na hojnosť vybraných lahůdek a ohnivého vína. Nyní však přednášeny jsou jim pokrmy jednoduché, ač jinak dobře připravené. Víno bylo slabé a medovina ne příliš ohniva.

Při jídle pobízel kníže, by si hojněji brali, aby hladovi od stolu nevstali, čímž bylo ukončení hostiny takořka oznámeno. A skutečně k ustrnutí jejich se tak stalo. Doufali, že se jim alespoň na konec hostiny dostane vzácných pokrmů. Kníže však povstal a jako na omluvu pravil, že od dětinství nerad dlouho sedí u stolu, že člověk jen proto má jísti a píti, aby života svého zachoval.

I vybídl panstvo, by vstoupilo do komnaty, kde dary jsou pro ně uchystány. Na stole ležely hromady zlata a stříbra. To se pánům líbilo i pravili k sobě: „Hle, kníže náš jest přece velmi moudrý. Za zlato a stříbro všeho si můžeme nakoupiti.“

Vácslav však pravil k pánům: „Kníže váš obyčejně obdaroval vás v den tento vzácnou zbraní, stkvostným pasem nebo drahým komoněm. Zde jsou peníze, jež by tyto dary stály. Nejste chudí a potřební. Proto ustanovil jsem užití těchto peněz na ulevení bídy a nouze chudých mých poddaných. Z téže příčiny nebude se odbývati žádná hostina ani ples. Aby však nikdo z vás nemohl říci, že musel oželeti očekávaného daru, vyzývám každého, komu daru třeba, aby se k němu přihlásil. Bude mu tolik vyplaceno, kolik by asi dar jím žádaný skutečně stál.“

Zemane stáli při řeči knížete svého jako do země vryti. Nikdo z nich se nepřihlásil. Když však kníže pány propustil, většina jich reptala a byla nespokojena. Odtud pochází rozhořčenosť některých pánů proti našemu knížeti.“ —

Mnohé takové příhody vypravoval Podivín svým posluchačům, když konečně byl vyzván, by knížete svého domů provodil. Byloť se již značně k večeru nachýlilo. Kníže poděkovav zdvořile vladykovi za pohoštění a vyzvav jej, by jej i se synem co nejdříve na Vyšehradě navštívil, rozloučil se laskavě s ním i s přítomnými pány, kteří knížete až za bránu hradní vyprovodili.

Od té doby přestali v Čechách slaviti postřižiny. Roznesloť se po celé zemi, kterak kníže si přeje, by konečně zvyky pohanské, křesťanům nepříslušné, odstraněny byly. Přání knížete také vyplněno.

Po celý život svůj, ač bohužel velmi krátký, nebyl kníže Vácslav již nikdy zván na postřižiny.