Blahé zlaté mládí/1884/Poslední postřižiny/III.

Poslední postřižiny Jan Fišer
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední postřižiny
Podtitulek:	Povídka z českých dějin
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 77–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

K obyčejům, jež předkové naši od nepaměti jako posvátný odkaz předků svých zachovávali a v kruhu rodinném slavnostně konali, náležela také slavnosť postřižin.

Na rozhraní mezi věkem pacholetským a jinošským dávali totiž rodiče synům svým postříhnouti dlouhé vlasy, jež pacholíci nosili. Postřížením tímto vstupoval jinoch v řady mužův a měl právo na všech jejich úradách se súčastniti. Postřižiny takové dály se vždy slavnostně, neboť se k nim i rozličné náboženské obřady družily.

Zvláště u prvorozenců konala se za příčinou tou slavnosť veliká. Sešli se k ní nejen všickni členové celého rodu, ale sezváni jsou i četní hosté, v jichž čele panující kníže obyčejně první místo zaujímal. Na kvas, který byl po slavnosti, činili zvláště vladykové za mnohých okázalostí náklad veliký.

Radomír, jeden z předních vladyků, který bydlil na levém břehu Vltavském tam, kde nedaleko hradu Kazina Mže své vlny s Vltavinými pojí, slavil postřižiny prvorozeného syna svého Zbislava.

Ku slavnosti té pozván byl celý rod Radomírův, k němuž patřily vzácné rodiny Milčanů, Chorvatů, Pšovanův a Křižanů. I ku knížeti vyslal posla Mstivoje, a kníže k veliké radosti Radomírově pozvání milostivě přijal

Kníže Vácslav rozšiřuje víru křesťanskou v Čechách, musel podstoupiti tuhý boj s pohanstvím. Přechod z pohanství na víru křesťanskou nestal se u žádného národa najednou. U všech vyžadoval delšího času a velikého namáhání, ano častěji vyvolal i kruté boje a domácí různice.

I v Čechách bylo tomu tak, ač nikoli v takové míře.

Mnozí vladykové, ano i dvořané samého knížete, přijavše víru křesťanskou, setrvali při starých pohanských obyčejích. Proto navštěvoval kníže jednotlivá města a osady v zemi své, zvláště v době, kdy pohanské obřady se vykonávaly, aby vladyky i lid poučil, kterak od pohanských zvykův upouštěti, křesťansky svátky světiti a službám Božím obcovati mají.

Z téže příčiny súčastnil se kníže mnohých rodinných slavností, ač hodování nemiloval. Ukazoval na lichosť pohanských zvykův a poučoval, kterak nesrovnává se nikterak ani s rozumem lidským, ani s vírou pravého Boha konáni jejich. Ostatně užíval kníže každé příležitosti, kde mohl lid ve víře křesťanské utvrditi a k ctnostnému životu napomenouti. Z těchto důvodů přijal také pozvání vladyky Radomíra.

Mezitím, co na hradě Radoměřickém pilné konaly se přípravy k uvítání a uctění vznešených hostí, přijal kníže ve své komnatě posly, jež byl do Říma k sv. otci vyslal s hojnými dary.

Žádal totiž sv. otce, by z milosti papežské mohl každý poutník, který navštíví od knížete nově v Praze vystavený chrám sv. apoštolů Petra a Pavla, nabyti oďpustků takových, kterých nabývají poutníci do Říma ku hrobce sv. Petra putující.

Papež milerád vyslyšel prosbu poslův knížete Českého. Na otázky knížete, kterak se jim na cestě dařilo, vypravovali, že dne 24. října roku 927. do Říma došli a od papeže milostivě byli přijati. V Římě také třetího dne přítomni byli veliké slavnosti, konané na počesť sv. Kosmy a Damiana.

Svatí bratři tito byli Arabové a zanášeli se lékařstvím. Hojili neduhy lidské a spolu i rozšiřovali víru křesťanskou a pro Krista Pána smrť podstoupili.

Činy dvou světců zalíbily se knížeti tak, že umínil si k poctění těchto mučenníků nový kostel vystavěti. Již druhého dne hledal s věrným svým Podivínem příhodné místo ku stavbě nového toho chrámu. Po dlouhém hledání místo konečně nalezeno, a již příštího dne vedeno veliké processí na skalnaté návrší mezi Prahou a Vyšehradem, kdež se měl nový kostel vystavěti.

Kníže za slavných církevních obřadů svou vlastní rukou položil k novému chrámu základní kámen. Brzy pak byl kostel tento dostavěn.

Do chrámu tohoto přicházíval později kníže Vácslav i za noci tajně, s bosýma nohama, tak že šlépěje jeho po kamenité cestě krví značeny byly. —

V ustanovený den vydal se kníže Vácslav na cestu na hrad Radoměřický.

Nejsa nikdy nádhery miloven, aniž chtěje někomu obtížným býti, uzavřel jen s dvěma sluhy, Mstinou a Podivínem, cestu nastoupiti. Mstina však úsilovně žádal knížete, by pro vlastní bezpečnosť hojnější družinou se opatřil. Kníže námitkám jeho odpověděl: „Nebuď bláhovým! Bylo by zajisté zle, aby otec ve svém domě, a kníže ve své zemi bezpečen býti neměl.“

Oba sluhové knížete věděli, že někteří z panstva jsou protivníky jeho. Vědomo jim bylo, že páni scházejí se tu a onde, by rokovali a uradili se, kterak by vzpouru proti knížeti vyvolali. V čele jejich stál sám bratr knížete, Boleslav.

Dosud neodvážili se zjevně proti Vácslavovi vystoupiti, avšak mezi jinými prostředky, jichž se uchopiti chtěli, bylo zajati knížete a tak dlouho jej vězniti, až by svolil k tomu, čeho sobě přáli.

Návrh tento učinil lech Hněvsa, který bydlel nedaleko vtoku Mže do Vltavy, kdež na rozsáhlém ostrově Vltavském měl pevný hrad.

Cesta na hrad Radoměřický vedla nedaleko hradu Hněvsova, a tu obávali se oba věrní sluhové, aby od nespokojených pánů přepadeni nebyli. Protože však Vácslav k většímu průvodu nesvolil, vyzvali věrní sluhové vůdce posádky vyšehradské, aby po odchodu jejich vyslal dostatečný houfec zbrojného lidu, který by knížete z povzdálí následoval.

Oba sluhové následovali nyní bez obavy svého milovaného pána z Vyšehradu ku tvrzi Radomírově.

V brzku po odjezdu jejich vydal se asi šedesáte jezdců čítající houfec, v jehož čelo sám Čestislav, vůdce posádky vyšehradské, se postavil. Brali se tímtéž směrem jako kníže, kteréhož mnohdy před sebou s jeho průvodci spatřili.

Asi po dvouhodinné jízdě blížil se Vácslav se svou družinou ku hradu Hněvsovu, od kterého jich dělil jen neveliký les. V prvém záhybu lesa setkali se s lovcem Mstivojem, který všecek uřícen s tváří rozpálenou volal na knížete: „Jasný pane! Odchyl se tamto s cesty na pravo. Objeď hrad Hněvsův a když přebrodíš se přes řeku, přijdeš na schůdnou cestu, která přímo k Radoměřicům vede!“

Kníže zastaviv koně, tázal se udiveně: „Kterak sem přicházíš? Proč mám dosavadní směr cesty své změniti a po cestách vedlejších cíle svého dojíti?“

Lovec odvětil: „Věz, pane můj, že na hradě Hněvsově zrada proti tobě se kuje. Hned včera spatřil jsem některé pány na hrad Hněvsův přijížděti. Vznikla ve mně nedůvěra a obava, že páni proti tobě nekalé mají úmysly. Když pak za časného jitra spatřil jsem i vladyku Radslava s hojnou družinou k hradu se ubírati, hleděl jsem vypátrati, co shromážděné panstvo má v úmyslu. Šel jsem na hrad, kdež dověděl jsem se od hradního, jenž jest mým přítelem, že panstvo se sjelo za tím účelem, by tobě, jasný kníže, zpáteční cestu z hradu Radoměřického zamezilo a tebe zajalo. Již jsou i vyzvědači vysláni, kteří tvůj příchod a velikosť družiny tě provázející mají vyzkoumati a zrádným pánům vyjeviti. Viděl jsem sám dva z oděnců Hněvsových u lesa na stráži státi. Odchýlíš-li se nyní s cesty, nebudou věděti, zda skutečně v Radoměřickém zámku jsi přítomen, čili nic. Nastoupíš-li zpáteční cestu drahou Zbečenskou, zkazíš úmysl svých nepřátel.“

Kníže však odvětil: „Více se, Mstivoji, obáváš a věc samou hrozněji líčíš, nežli snad v skutku jest. Dosud neslýcháno, aby Čech knížete svého zradil. Je-li panstvo s panováním mým nespokojeno, jest povinností mou přesvědčiti je o opaku toho. Neobjedeme tedy hrad Hněvsův, ale přímo k němu se vydáme. Navštívím shromážděné pány a přesvědčím je, že lépe o knížeti svém smýšleti budou.“

Všichni se úmyslu Vácslavova ulekli. Marně mu domlouvali, kníže setrval pevně na tom, co sobě umínil.

Podivín, spoléhaje v případu potřeby na voj, vedený Čestislavem, nenaléhal již na knížete.

V lese spatřili skutečně zbrojnoše, kteří nemajíce tušení, že by kníže sám jen s dvěma průvodci cestoval, nepovšimli si jich příliš, považujíce je nejspíše za opozdilé některé hosti páně Hněvsovy.

A tak se dostal kníže až před samý hrad.

Mosty byly spuštěny, a množství zbrojného lidu přecházelo po nádvoří a po hradbách. Také zbrojnoši nevěnovali příchozím velké pozornosti. Měli je za posly, kteří byli vysláni, aby pátrali po knížeti; proto ani mosty nebyly vyzdviženy, aby rychleji se zprávy této nedočkavým pánům dostalo.

Tak přišel kníže s průvodci svými bez překážky až přede dvéře síně, kdež páni se radili.

„Oznam pánům knížete,“ oslovil Podivín dveřníka zde stojícího.

Tento bez váhání otevřel oboje dvéře a volal do síně: „Jasný kníže s průvodci.“

Zděšení veliké pojalo přítomné, když po slovech těchto zraky své ku dveřím obrátili a zde skutečně samého knížete státi uviděli. Kníže nedal jim však dlouho se rozmýšleti. Ujal se hned slova.

„Zajisté mně odpustíš, pane Hněvso, že beze všeho opovídání a pozvání vstoupil jsem ve hrad tvůj. Slyše však na cestě k Radoměřickému zámku, že panstvo zde na hradě tvém se sjelo, nechtěl jsem tak příhodnou příležitosť propásti, bych pány sobě oddané a tebe nepozdravil a spolu jim vůli svou oznámil. Hned od svého pacholetství vroucně po tom toužím, abych jen službě všemohoucího Boha oddati se mohl. Ale již jako pachole po smrti otcově, jsa mezi bratry nejstarším, nastoupil jsem usnesením vaším v knížectví. Mírnými zákony chtěl jsem přivésti lidu svému pokoj a mír, a mocně chrániti je dle možnosti proti nepřátelům. Vy však nedbali jste až posud o poznání pravdy. Činili jste mi až po tuto dobu nemalé křivdy svými úmysly, ve kterých si převrácenosť vaše libuje, ale které odporují poctivosti a pořádku. To jsem až dosud trpělivě snášel. Již však nemíním déle trpěti nepravosti vaše, nýbrž řídě činy své přikázáním Božím, pevně státi chci. Proto ať přestane nyní úkladné poštívání vaše proti mně, ať přestanou i ve schůzích vašich úrady na ujmu mé moci a vůli. Láska k míru ať usídlí se v krásné české zemi. Neustanete-li ani z bázně před trestem Božím od porušování tohoto mého nařízení, každému takovému provinilci hlavu stíti rozkáži!“

Hle, tak mluvil a jednal tichý, pokorný a milostivý kníže, když otcovské napomínání a dlouhá shovívavosť nic neprospěly!

Řeči a výhrůžky této velice se ulekli shromáždění. Hněvsa sám s tváří zsinalou poklekl před knížete a zvolal: „Odpusť, milostivý kníže, nám naše poklesky a viny. Ode dneška chceme zanechati nepravostí svých proti tobě spáchaných, a věrně plniti tvé rozkazy!“

V tom zavzněly před hradem hlásné trouby, provázené řinčením řetězů rychle zdvižených mostů. Než-li udivené panstvo se mohlo vzpamatovati, oznamoval přikvapivší zbrojnoš Hněvsovi: „Pane, knížecí vojsko obsadilo hrad!“

Všickni pánové zbledli jako stěna.

„Jestliže vojsko mé hrad tvůj obsadilo,“ pravil kníže k Hněvsovi, „zase jej opustí. Vy pak rozejděte se také a pamatujte na slib, jejž jménem vaším pán tohoto hradu učinil.“

Ukloniv se pak kníže málo panstvu, odcházel z hradu a poručil svým ozbrojencům, jichž nenadálé objevení Podivín knížeti vysvětlil, by zpět se na Vyšehrad odebralo. Sám pak nastoupil další cestu a po několika hodinách dosti obtížné jízdy dojeli konečně hradu.