Poslední dnové poddanství a roboty

Údaje o textu
Titulek:	Poslední dnové poddanství a roboty
Podtitulek:	Obrázek z doby našeho probuzení
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 104–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Roku 1848 čítala vesnice Honice v jižních Čechách devětatřicet čísel domovních.

Štítek s nápisem „Nro. 1.“ (vyslov Numero ajns) visí na průčelí zámku, mezi starobylým mramorovým erbem pánů Dejmů ze Střítěže a pánů ze Švamberka. Štítek s nápisem „Nro. 2.“ (vyslov Numero cvaj) je zavěšen na začaděné panské kovárně, která stojí uprostřed návsi na malém vršíku těsně vedle kovárny obecní. Obě jsou zastíněny mohutnými lipami.

Vícekrát se ve vesnici slůvko „Nro.“ neopakuje; na ostatních selských a chalupnických živnostech a na domkářských staveních je napsáno buď „Čjslo“, neb „Čzjslo“, nebo „Číslo“, místy také „Czgslo“ a „Čgslo“ tolikáté a tolikáté, někde dosti slušně, kdežto jinde se potácejí písmena i cifry podivné formy tak, jako by měly každou chvíli spadnouti se zdi.

„Nro. 1.“, zámek, jest stavba z první polovice sedmnáctého století, tedy z doby, kdy ze všeho umění bylo nejvíc pěstováno tak zvané „umění válečnické“, totiž vražednické a paličské, ponejvíce ovšem ke zvelebení jména božího.

Přemnohé budovy z té doby nejsou ani napodobením slohů starších, aniž něčím umělecky novým, — jsou to prostě slohové směsice, jejichž jedinou charakteristickou známkou jsou divně klikaté římsy a lomenice nad okny a dveřmi. Střechy bývají dvojité; v těžkém krovu uloženo obyčejně několik jiter kmenového lesa. Půdorysem bývá prostě obdélný čtverec.

Takovou budovou jest také honické „Nro. 1.“. Erbíky v průčelí jsou pozůstatky tvrze, z níž přestavěn nynější zámek, znešvařený širokou a nízkou vížkou, jejíž šindelová, nyní zčernalá báň se podobá obrovské černé ředkvi, kořínkem obrácené k obloze. Jsou v ní dva zvonky. Na jeden bijí hodiny a zvoní se jím klekání, druhým se zvoní na robotu.

Do 20. března roku 1848 respektovali poddaní, ze strachu před hněvem direktorovým a muškatýrovou lískovkou, zvuky toho zvonku, který je volal k ruční i potažné robotě…‚ od 20. března sice také denně zazníval klinkavý hlásek zvonku, — ale marně.

Byltě téhož dne na rozkaz úřadu krajského svolal direktor pan Drtina, pán šedesátiletý, všechny rychtáře z panství na kancelář, kdež jim k své největší zlosti musil oznámiti, že císař Ferdinand majestátem, vydaným dne 15. března, dává říši konstituci a v zásadě zrušuje poddanství i robotu, která však má býti konána od poddaných až do vydání zvláštního zákona o výkupu.

Marně však volal denně zvonek poddané, — nikdo neposlechl, a tak nezvonil více na robotu, nýbrž odzváněl poddanství a staleté porobě lidu rolnického, odzváněl panské slávě, odzváněl všemohoucnosti páně direktorově, odzváněl respektu lískovky muškatýrovy, — odzváněl hrany starému řádu pánů Franců.

Téhož dne zvučel vesnicí jeden hlas: „Jsme svobodni! Není poddanství, není roboty více!“ A v plesání to se mísily výkřiky: „Sláva králi Ferdinandovi!“ — —

„Nro. 1.“ má dvě poschodí, sepjato jest v kruh mohutných lip a kaštanů a uzavřeno vysokou zdí. Dvě stě kroků na jih je poplužní dvůr.

„Nro. 2.“, jakož pověděno, jest panská kovárna, — aristokratka, sousedka kovárny obecní, demokratky, kteráž jest po celý den ohniskem veřejného života ve vesnici.

V kovárně té jsou neustále hosté…‚ jest duševním středem vsi. S každou novinkou se běží přímo do kovárny, kdež je vždy někdo, jemuž ji lze sděliti, — z kovárny pak se paprskovitě, jako jiskry zpod kovářova kladiva, rozlétají novinky do všech konců vesnice. Naproti kovárně je statek sedláka Pazderníka…, nad vraty je napsáno rukou, která nepochybně lépe uměla řezati řezanku než psáti cifry, — „Čgslo 25.“, — cifry jsou však tak daleko od sebe, jako by se byly daly soudně rozvésti.

Sedláka Pazderníka nazývá pan direktor Drtina prostě buřičem, poněvadž jest od 1. dubna 1848 předplatitelem Havlíčkových „Národních novin“. Farář z Borotic, kamž Honice náleží osadou farní, nazývá Pazderníka po biblicku „prašivou ovcí“, jež svými knihami a novinami zkazila celou vesnici. Podle svých názorů ovšem Pazderníkovi nekřivdil, neboť sotvaže ráno sám přečetl „Národní noviny“, již s nimi běžel do kovárny…, posluchači ho už očekávali… Tu pak předčítal ohnivé a rázné články Havla Borovského, — sedláci jiskřili zrakem a kovář, radikál, rozjařen mlátil kladivem na kovadlinu, jako by ji chtěl jednou ranou vrazit na dva sáhy hluboko v zem! Přes den obešly „Národní noviny“ vesnici, — kdo uměl čísti latinku, předčítal, — ostatní naslouchali, — večer doneseny do hospody.

A tu čteny znova. A bývalí poddaní jásali a žasli nad smělou řečí, v jakou se tu spouštěli ti páni v Praze.

Sotvaže po prvé zaslechli slova „svoboda tisku“, už velebili tu svobodu.

„Jakživi jsme se neopovážili říct vrchnostem, co jim teď ti páni z ‚Národních novin‘ řeknou veřejně!“

A ten jásot, když „pan Havlíček“ „seřezal“ šlechtu, patrimoniální úřady, pány „derektory“ a pány France!

A toho piva, co tu prasklo „na zdraví toho pana Havlíčka“!

Příští den si pravidelně vyčíhali sedláci pana direktora, když si vyšel do polí, a „vrazili“ mu, co zas o pánech napsal pan Havlíček!

Pan direktor Drtina zestárl za těch několik revolučních neděl o několik let. Prohlášená konstituce účinkovala na jeho tělesnou konstituci jako žaludeční rak, — sžírala jej.

Bylť zosobněným řádem patrimoniálním, věrným sluhou a hajitelem privilejí panstva a přísným ku poddaným.

A zpupný sedlák, který se nedávno ještě v svých koženkách třásl před jeho přísným pohledem, poníženě říkaje: „Nejponíženěji ručičku líbám, jejich milosti,“ nyní jej drze pozdravuje: „Dobrýtro, pane sousede!“ Ba, ten buřič Pazderník mu říká dokonce „vy“ a směle prohlašuje, že není dnes pan hrabě nic víc než sedlák o několik strychů půdy větší než on, Pazderník sám!

O tomto zpupném smýšlení a chování poddaných zaslal direktor podrobnou zprávu panu hraběti do Prahy. Ale nebyl s to pochopiti svým patrimoniálním rozumem, jak — odpovídaje na tento list — může pan hrabě raditi ke shovívavosti, jakož vůbec nemohl do své smrti pochopiti, jak se stalo, že se jeden ze šlechticů, hrabě Vojtěch Dejm, odhodlal nákladem svým a Havlíčkovou redakcí vydávati tak buřičský a „jakubínský“ list, jako jsou „Národní noviny“. —

V měsíci květnu si zajel buřič Pazderník, sedě v řebřinovém voze v hrachovinách, do Písku a koupil si tam — kočár!

Sedlák kočár!

Direktor, doslechnuv o tom, rozzlobil se a zuřil:

„Sedlák kočár! Sedlák se opováží koupiti si kočár! Čím pak se rozezná nyní pán od sedláka? Kočár jest odjakživa privilegium panstva! Chám selský patří do řebřinového vozu, do hrachovin, do hnojníku! — Sedlák v kočáře! Sedlák v kočáře!“

A obeslal si po muškatýrovi Pazderníka na kancelář.

Posadil se do sesle na starý kožený polštář, který si už tuto čest dává líbiti aspoň patnáct let, a jal se čísti úřední „Pražské noviny“, v jejichž čele byl tenkrát vytištěn český lvíček, zvířátko to panu direktorovi protivnější než ropucha. S obsahem jejich také nebyl spokojen, — i v tom vládním listu vanul mu už duch revoluční.

Nespokojen s celým světem, očekával příjezd pana krajského, barona Schrenka, který na ten den měl zavítati do Honic na nějakou komisi.

Po malé chvíli zahrčí v nádvoří kočár, — direktor odhodí noviny s protivným lvíčkem, vymkne se z objetí pohovky a vyběhne uctivě z přízemní kanceláře před zámek.

Tu stojí pěkný polokrytý kočár, z kterého však — dosti nemotorně — leze sedlák! Sedlák Pazderník, v dlouhém šosatém, olivově zeleném kabátě z humpoleckého sukna, s velkými mosaznými knoflíky, kalhoty do bot čistě vyleštěných, na hlavě chlupatou čepici, v ruce hůl.

V prvním okamžiku direktor, — který očekával pana krajského, — se zajíkl vztekem…‚ nemohl ze sebe dostati slova. Starý systém se dusil vlastním svým vztekem, vida „chrapouna“, — tak ráčíval pan direktor za dnů své všemohoucnosti titulovati sedláky, — vida chrapouna, který má do zámku sotva sto kroků, přijeti si v kočáře!

„Vašnost pan direktor mi přišel naproti, — ááá, to je pro mě velká čest…! Jak se račte…?“ Tak oslovil Pazderník direktora, podávaje mu svoji mozolovitou pravici.

„Nestoudný sedláku!“ zasípal direktor, „vy se osmělujete přijeti si v kočáře? Říkati mi ‚vy‘? Podávati mi ruku? Sedláku se říká ‚vy‘, — pánu ‚voni‘! Nám se nepodává ruka! Vůbec vám sedlákům zakazuji jezditi v kočáře! Právě proto jsem vás předvolal, abych vám to řekl! Kočáry jsou jen a jen pro pány!“

„A tak,“ odpověděl sedlák, aniž se ulekl nebo zachvěl (to dělá ta konstituce a ty „Národní noviny“), a pokračoval: „A poněvadž je dnes sedlák rovněž tak pánem jako jiný pán, tedy jsou kočáry taky pro sedláky! A já, sedlák, já dělám pána v kočáře, který patří mně, kdežto pan derektor se nafukuje v kočáře, který patří panu hraběti! A to je ten celý rozdíl!“

Direktor se třepetal vztekem.

Pazderník rázně pokračoval: „Ostatně tu svobodu, kterou sedlák dnes má, tu mu už páni derektoři nevezmou, a kdyby měli ještě delší prsty, než mají, — tu dal mu Jeho Milost císař a král Ferdinand a hájí mu ji v Praze pan Havlíček, pan Palacký, pan Rieger a pan Trojan a uhájí mu ji, i kdyby měl všechny pány derektory vzít čert! Mějte se dobře, pane sousede!“

Vstoupil do kočáru a houk’ si: „Franto, práskni do těch valachů, ať to jede, jako by hrom bil!“

Franta prásk’ do koní, rozjel se furiantsky s kočárem do kruhu před zámkem, jako to dělává kočí pana hraběte, pak tryskem vyjel vraty ze zámeckého nádvoří. —

„Ta selská pýcha! Ta furie!“ soptil vztekem zrudlý direktor a hrozil pěstí za sedlákovým kočárem.

Poté se vrátil do kanceláře a psal panu hraběti, že se zpupnost selská vyzula z dřeváků a že se vyváží v kočáře, jako sama vrchnost! Že už nečiní sedlák rozdílu mezi vrchnostenským úředníkem a čeledí, že oslovuje direktora právě tak slůvkem „vy“ jako nádeníka. —

Téhož dne pan krajský nepřijel.

Rebel Pazderník se dal zavézti k obecní kovárně a pověděl sousedům, kteří ho očekávali, o čem jednal s direktorem.

„I, aby hrom do toho!“ houkli si sousedé…‚ titule však, jimiž obmýšleli direktora, zanikly v třesku kladiv, jimiž kovář a jeho tovaryš bušili v rozžhavené železo, aby vykovali krojidlo k pluhu. —

Napětí mezi „Nrem. 1.“ a vesnicí se většilo každým dnem a každým číslem „Národních novin“.

Zatím si koupili ještě čtyři jiní sedláci kočáry, a když si jednou v neděli vyjel direktor do Borotic na velkou, předjeli ho.

Tuto urážku direktor ze zlosti odstonal a ubohý kočí za to, že se dal předjeti sedláky, byl přesazen od koní k volům. —

Respekt, jaký mívali někdy sedláci před direktorem, zmizel úplně. Revoluční vichr strhal s autority patrimoniálního úřadu všechnu vážnost do posledního cáru. V kanceláři se téměř ani neúřadovalo, balíky akt ležely nedotčeny a jejich numera exhibiti zmizela pod vrstvou prachu.

Pan aktuár, který potají četl „Národní noviny“, ba i do nich dopisoval, seděl místo práce v odlehlém svém pokojíku, zpíval revoluční písně a provázel zpěv kytarou.

Oba písařové mu ochotně pomáhali, — v direktorově přítomnosti však horlivě zatracovali revoluci, tupili sedláky a srovnávali Havlíčka s Robespierrem, o němž se někde doslechli, že to byl revolucionářský krvežíznivec. Direktor viděl v nich jediné své přátele a přívržence a z uznalosti jim dával mnohem větší porce masa k obědu a k večeři než dříve, ano večer dostávali za svoji lojálnost o jednu skleničku piva víc.

Aktuárovi nedůvěřoval. —

Ještě jedno kvítko, vybujelé z patrimoniální půdy, bylo důkladně pocucháno revoluční vichřicí, totiž panský muškatýr, úřadní to sluha, někde též zvaný drábem, biřicem nebo vrátným.

Honický muškatýr, chlap neobyčejné výšky, byl před prohlášením konstituce o dobrou stopu vyšší než o měsíc později. Kde se za doby poddanství objevil patrimoniální ten kolohnát, byla z toho buď exekuce neb aretování nebo pozvání některého poddaného, aby si došel na panský kancelář pro výprask…‚ tenkrát si vykračoval hrdě vzpřímen, oháněje se patrimoniálním balzámem na léčení všech společenských neduhů — lískovkou. Po prohlášení konstituce, když se ho už nikdo nebál, stal se mnohem skromnějším, ano pokoušel se i v umění dosud jemu neznámém — býti k občanům zdvořilým. Jindy vyplácel lískovkou poddané, — ježto však konstituce obrátila vše na ruby, nechával hůl z opatrnosti doma. Obával se, že by mu mohli poddaní splatit vlastní jeho lískovkou kapitály, jež po tak dlouhá léta ukládal na jejich záda. — —

Z bývalých poddaných zůstal vrchnosti věrným jediný rychtář Dubský, a to — což vědělo každé dítě v okolí — za to, že direktor rychtářova syna, zdravého jak buk, zapsal do asentních listin jakožto mrzáka…

Věrný a vděčný rychtář často napomínal poddané, aby vykonávali robotu, že zákon o jejím výkupu dosud nebyl vydán. Ale marně. Direktor musil na práce polní jednati dělníky za plat. Psal o tom své vrchnosti:

„Zrušením roboty pozbudou statky vší ceny, půda se stane majiteli jen břemenem, poněvadž může jen tenkrát dávati užitek, když ji poddaní zpracují z povinnosti a bez platu. Nádenictva bude nedostatek, pole budou ležeti ladem, vznikne hlad…“

Nejhrůznější ranou však, jaká v té revoluční době zasáhla direktora, byla zpráva z krajského města Písku, že pan krajský, baron Schrenk, se stal členem národní gardy a — Svornosti!

„Tedy i úřady, i pan krajský dělají revoluci!“ bědoval zoufale. Převrat tento si nemohl nikterak vysvětlit! Od toho okamžiku často upadával v zádumčivost. A nezřídka věstil hlasem přitlumeným:

„Uhlídáte, že se dočkáme událostí děsných, krvavých!“

A přece tento člověk dobře smýšlel s lidskou společností. Nebyl přísný ze zpupnosti nebo z prosté pánovitosti, nýbrž z hlubokého přesvědčení, že se řád ve společnosti lidské nedá udržeti jinak než přísnou vládou shora a úplnou poddaností dole. Zdrojem tohoto přesvědčení byly vzpomínky na první revoluci francouzskou. „Uhlídáte,“ říkával písařům, „že ten demagog, ten revolucionář Havlíček způsobí vzbouření luzy, že dá v Praze na Koňském trhu postavit guillotinu a pak — ó!“ Zakončil vždy hlubokým povzdechem, jejž lojálně opakovali oba písařové, aby si i nadále zabezpečili větší porce masa a o sklenku piva víc.

Jakmile došla do Honic zpráva o pražské krvavé srážce vojska s lidem, ihned se obdivoval direktor svému vlastnímu důvtipu a vykládal: „Krveprolití, jež jsem prorokoval, se již počíná, a nenapraví-li vláda bezohlednou přísností dřívější své chyby, pak…“

Následoval hluboký povzdech.

A stalo se po jeho přání…‚ revoluce pražská potlačena krvavě. Direktorova tvář se vyjasnila a zářila. S nadšením četl v úředních „Pražských novinách“ zprávu o zřízení vojenského soudu a s dětinskou radostí počítal na prstech:

„Nyní zastřelí nejprve toho Havlíčka, pak toho Sladkovského a pak Fastra, Riegra a ostatní. Vydávání buřičských novin bude zakázáno, konstituce bude odvolána, robota obnovena a dobrý starý řád se zase ujme vlády.“

„Kéž by to už tak bylo!“ povzdechli si oba písařové z příčin, které se týkaly jejich žaludků.

Nešťastným koncem pražské revoluce byli těžce sklíčeni občané honičtí…‚ zasmušile, s hlavou sklopenou se objevovali na návsi zděšení čtenáři „Národních novin“ a jen přitlumeným hlasem si troufali hovořiti o politice.

Ale zato s pýchou a vypínavostí nově zbujelou si vykračoval direktor i muškatýr, kterýž se opět vypjal o celou stopu nad konstituční normál, nevycházeje zase jinak než s lískovkou. Ale hromový klín událostí, které vznikly převratů revolučních, mu ji hnedle zase vyrazil z ruky… navždy.

V říšském sněmu zahájeno jednání o výkupu roboty… a s tváře direktorovy se rychle tratil vítězný úsměv; muškatýr zase nechával lískovku doma v šerém koutě za almarou. —

Representanti patrimoniálního systému skláněli hlavy k prsoum, zato poddaní zdvihali opět hlavy do výše, čtli „Národní noviny“ dále a zachmuřené jejich obličeje se vyjasňovaly.

Konečně zákonem ze dne 7. září 1848 zrušeny robota i poddanství definitivně a ustanoveno, jakou peněžitou cenou mají býti vrchnostem nahrazeny povinnosti poddaných.

A když „Národní noviny“ přinesly zprávu o prohlášení tohoto zákona, tu zahlaholil v celé vesnici jásot nesmírný.

Starci výměnkáři, pamětníci dob krutých, pásma běd a utrpení; kmeti, kteří celý svůj život strávili v poddanství, aniž poznali úlevy a volnosti občanské, dověděvše se nyní, že synové a vnukové jejich nejsou více poddanými, zaplakali radostí. A večer, než vetché tělo uložili ke spánku, pokynuli stařenkám a vnukům, poklekli v přístěnku před křížem zavěšeným na stěně a vroucně se pomodlili „za ty pány, kteří se tak ujali selského lidu a vymohli mu takovou úlevu“.

A pánu bohu děkovali, že jim popřál se dočkati té radostné chvíle. —

O několik dní později svolal direktor na kancelář rychtáře a všechny starší z panství, aby jim úřadně oznámil obsah zákona ze dne 7. září.

Trpká to byla chvilka pro starého pána, když musil prohlásiti poddané za svobodné. Učiniv tak s velkým sebezapřením, očekával, že jej budou tupiti, posmívati se pádu a pokoření vrchnostenské moci…‚ užasl však a musil si v duchu doznati, že těm lidem křivdil, neboť buřič Pazderník předstoupiv promluvil prostě:

„Pane derektor, časy se změnily, my jsme nyní svobodnými občany, ale proto nechceme na příští časy žíti s panem hrabětem, s jeho úřady a pány úřadníky v nepřátelství. Pane derektor, já mluvím tuhle všem sousedům ze srdce, když povídám, že chceme my všichni, jak sedláci, tak chalupníci i domkáři, s bývalou naší vrchností i pány úředníky v dobré vůli žíti…‚ a kdyby bylo třeba naší pomoci, řeknu na příklad v pilném čase o žních, nebo kdyby na panská stavení bůh dopustil oheň, my všichni, co je nás, s radostí pospíšíme na pomoc, zkrátka, pane derektor, my přestali býti poddanými, ale chceme býti dobrými sousedy! Není-li pravda, sousedé?“

„Na mou duši, to chceme!“ přisvědčili všichni jedním hlasem.

Okamžik tento, v němž bývalí poddaní projevili smýšlení tak přátelské, byl zajisté příliš významný, ba dojemný, aby se nedotkl lidštější stránky v direktorově povaze, již proto, že očekával opak.

Dojat jsa prostou řečí a tím projevem dobré vůle, direktor odvětil:

„Nuže, páni sousedé,“ — po prvé v svém životě řekl „páni“, — „z vaší dobré vůle mám velkou radost a dopíšu o tom panu hraběti… Dejž vám pán bůh hodně štěstí, páni sousedé.“

A po prvé v svém životě podával sedlákům ruku.

Na troskách poddanství, nad hrobem starého systému slavily protivy smíření.

Příkladu direktorova následovali s radostí aktuár i oba písařové — ti pořád ještě z příčin nám dobře známých.

Muškatýr pak, který stál dosud v koutě kanceláře, když se občané měli k odchodu, předstoupil před ně a mlčky o koleno přelomil — poslední svoji lískovku.

Když se téhož dne u večer v šero zahaloval obzor vesnice Honic, rozléhala se na návsi hudba: „Hej, Slované, ještě naše…“. Pak zahučela střelba… Kde byla jaká flinta ve vesnici…‚ každá houkala radostně.

O desáté vzplanula obloha nad vesnicí rudou září…, jako by mohutný plamen trávil úrodu celého statku.

Sedláci, chalupníci i domkáři navezli na pahorek za vesnicí slámy a chvoje a rozžali oheň, jehož plameny se obrážely v obloze. V praskot plamenů se mísily písně, hudba, houkání pušek a volání:

„Sláva Havlíčkovi! Sláva Braunerovi! Sláva Ferdinandu Dobrotivému!“ Byla to slavnost — upálení roboty.