Poslední Čech/21.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
20.	21.	22.

Údaje o textu
Titulek:	21.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 228–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo druhý den na to… Nejkrásnější jitro mladého léta rozesmálo se na zámek Velenský. Po dávném čase ponejprv seděl starý hrabě pod šírou nebes oponou na konci dlouhého stromořadí s jakousi dětinskou radostí okolo sebe na šperk bohaté přírody pohlédaje. Lomcující bouře v prsou jeho byla utichla, bolestný zážeh vyhasnul; ale celé bytosti jeho zmocnila se za to jakási dobromyslná slabota a ochablosť, že nebylo možno na statnou, takto sklácenou postavu druhdy ohnivého muže bez žalostného pocitu popatřit. Právě nyní připadalo jeho věrným tím častěji na mysl, že hrozí rozumu jeho největší pohroma, a skoro neustálé usmívání okolo rtů jeho podobalo se tichému pohrávání blízkého šílenství.

Proto se přičiňovala Milada myšlénky jeho rozptýliti, a čekala s tlukoucím srdcem na příští hodinu, kteráž měla v nynějším ústrojí ducha jeho úplný převrat způsobiti.

Sedíc vedle něho na pohodlné pohovce, oživovala lesknavými barvami obraznosti své skvostný pohled bedlivě pěstovaných sadů. S hlavou poloskloněnou poslouchal ji hrabě, a odlesk líbezného zalíbení a temného žalu honil se létavě po tvářích jeho, jako se jasno sluneční s lehkými mráčky střídává.

„To máš svatou pravdu,“ promluvil posléze. „Hospodin učinil zemi naši krásnou jako nevěstu, vyvolenou před mnohými jinými. A kdož by tedy neplakal, stoje na ní jako v krásném, ale prázdném pustém chrámě, z něhož uprchli bývalí sluhové, a kdež není kněze, aby přistoupil k oltáři a zapálil oběť Bohu líbeznou? Ale Pán odpočetl řadu našich dnů, a proti vůli jeho nemůže ruka lidská ze sutin nové hradby stavěti. Já se již také v bázni do rukou jeho oddávám, ať naloží se mnou vedle své moudrosti.“

A když takto mluvil, povznesl očí svých s hlubokou nábožností k nebi, a když je opět spouštěl, upjal je s nemalým úžasem na podivnou osobu, kteráž jako v hlubokých myšlénkách potopena zdlouhavým krokem skrze dlouhé stromořadí se blížila.

Bylť to mladý muž v tmavém, dlouhém a řasném rouchu, jakž je nosívali starověcí poutníci. Boky měl přepásány pasem koženým, hlavu pokrytou širokým kloboukem a na rameně nesl harfu. V nabledlých jeho tvářích a v přichýleném týle spočívaly známky těžkého zármutku.

Nedaleko hraběte a Milady posadil se vedle pískové cesty na drnovku, harfu postavil před sebe, přejel struny, a začal sladkozvukým, srdce pronikajícím hlasem zpívati oblíbenou píseň starého Velenského, onu rozkošnou skladbu, kteráž ho z úst Miladiných tak často chlácholívala. A pro nynějšího pěvce hodila se slova její, tak se alespoň zdálo, jakoby se byla původně z prsou jeho prýštila.

S dechem zatajeným poslouchal hrabě píseň i napájel se v líbezné dohrávce, až konečně zvuky doplynuly a stařec jakoz rozkošného sna se probudil.

„Kdo je to, Milado?“ ptal se nyní hlasem šeptavým, jakoby se bál, aby nadpozemský výjev nezaplašil.

„Já nevím,“ odpověděla dívka, nemohouc malému zbouření prsou se ubrániti.

Zatím se byl ale podivný cizinec opět vzchopil a spatřiv nyní obyvatele Velenské, zůstavil harfu a bral se k nim vážnými kročeji.

„Ve jménu Páně,“ jal se před nimi jemně mluviti, a obnaživ hlavu, okázal spanilou, ačkoli nádechem tichého žalu zastřenou tvář, na nižto hrabě s oblíbením zraky upnul, „ve jmenu Páně žádám, abyste prominuli bloudícímu poutníku, jenžto jako nevidoucí v místa vešel, snad jen zasvěceným přístupná. Avšak cesty šírého života běží v takovém vedru palčivých osudů, že se noha umdlená ráda jednou ve svatyni uhne, kterou si vystavěla duše osamotnělá, ale odhodlaná všem střelám se brániti.“

S rostoucím podivem poslouchal Velenský tuto mystickou řeč.

„Budiž mi vítán, poutníku,“ řekl potom, jakoby smysl její úplně byl pochopil. „Ty jsi poslal v písni své před sebou dobrého orodovníka. Budiž mi vítán jako v domě otcovském.“

„V domě otcovském?“ opětoval cizinec jako tonem v sladké zpomínce zrozeným. „O jak dávno neslyšelo ucho moje tento blahozvuk! Jak dávno nenalezlo srdce posvátný význam jeho! V domě otcovském! Ach ovšem, to je ten pevný, nevyvratný přístav, do něhož může bezpečně vplouti loď člověka! Ale kdož jej zná? kdož mi o něm poví?“

„Jak?“ ptal se hrabě s velikým účastenstvím. „Nemáš ty domu otcovského?“

Cizinec zatřásl bolestně hlavou a potom ji sklonil… „Nemám! a já jej přece tak miloval — ten drahý domov — a všecko, co to slovo obsahuje; otce, matku, bratry — a nyní prázden toho všeho, jen krvavé památky v raněném srdci.“

„On miloval otce svého,“ řekl hrabě s dětinskou radostí polotiše k Miladě, a slova jeho zaznívala nejsrdečnějším soucitem. Potom se obrátil k cizinci. „Ubohý člověče! toť musíš ovšem býti srdce sklíčeného a přeplněného úzkostí. Bez domova — bez otce na dalekém světě! Žalostí mi srdce puká, když na to pomyslím.“

„A přec je to jen pouhé tušení oněch muk, ježto jako nenasytní jestřábové masem mým se krmí a krví mou se napájejí!“ řekl poutník s hlubokým povzdechem. „Víš, co jesti milovati vlasť?“

„Vím!“ odpověděl hrabě se srdcem tlukoucím.

„Národ veliký, slavný — plný svatých památek?“

Vím, vím!“

„A tomuto národu obětovati srdce své, zasvětiti přání a snažení své, kochati se ve snách jeho rozkvětu?“

„Vím, vím!“ opětoval stařec s rostoucím napnutím.

„A viděti konečně,“ mluvil cizinec s hlubokým citem, „jak se větve jeho lámou, kmen usychá a z kořene se kácí? viděti své krásné kvetoucí naděje, an co zbledlé, vyhubené, plačtivé ženy za rakví kráčejí, a viděti konečně sebe samého, an se nejzáze v tomto průvodě s uplakanou tváří, s pokrvácenými údy potácí — to viděti a neklesnouti! — to je více, nežli se může od člověka očekávati.“

Hlas bědujícího poutníka zněl tak pronikavě, že se nejjemnějších strunek v prsou Velenského dotýkal. Onen hořem přemožený se zamlčel, a stařec ho ještě poslouchal. Byloť mu, jakoby co živ poprvé slova slyšel, jaká se v jeho vlastních prsou rodila.

„Kdo pak jsi?“ ptal se konečně se vší jemností svého měkkého srdce.

„Kdo že jsem?“ zvolal poutník, oči s hlubokým výrazem na starce upřev. „Ptej se dravce, kterýž lítá nad kostnicí — ptej se mraku, kterýž smáčí staré hroby, ptej se větru, kterýž láme na nich kříže, ptej se jich, kdo od zábřesku jitra až do tmavé noci mezi nimi bloudívá, a oni ti povědí jméno mé! Krev je moje matka, bolest je má družka, pláč můj nejvěrnější přítel! Já oželel všecko, co člověka k životu poutá. Já pochoval všecko, co člověku na zemi k rozkoši dáno, já složil do rakve všechny zlaté sny a naděje, a samoten, opuštěný klas, zůstal jsem na zedraném roli, já — poslední Čech!“

Velenský sebou trhnul, a vyraziv ze sebe nesrozumitelné zkřiknutí vzchopil se, leknutím, hrůzou, bolestí vyštván a podivným plamenem zanícen. Jako blesk, vyslaný z nejtajnější dílny přírody, byla jím poslední slova poutníkova otřásla… Nyní nemohl odpověděti.

„Darmo se obracím,“ mluvil poutník s rostoucí horoucností dále, „kde bych bratra objal nebo otce políbil; darmo napíná se ucho, kde by zvuky mateřského zpěvu a konejšení pojalo; darmo vylétá srdce na perutích vřelé touhy, kde by srdce našlo, aby rozumělo dávným otců našich pověstem a pohltilo žalostné z hrobu jejich sténání! Sám a sám tu stojím, na dalekém hřbitově, žravé hoře napájím svou vlastní krví, a nic jiného mi nezbývá, než abych mladý věk svůj, nebeské svoje snění, do cizinských končin zanesl a tam neznán, neviděn a neoplakán zahynul!“

„Nezahyneš!“ zvolal nyní hrabě s planoucími tvářemi a chopil poutníka oběma rukama. „Toho se nestrachuj! Jen škádlivý duch tě drží v klikatých pařátech — tys ale paprsek boží — a vymkneš se duchu zlému, zbavíš se ho, zacpeš uši při jeho šeptání — neboť slova jeho jsou lež a klam — a tvůj mladý život nesmí uvadnouti jako růže na suchopáru. Nevěř tomu, synu! — nejsi poslední! Ještě probíhá krev srdce česká, ještě není česká láska — český jazyk — český národ pouhou zpomínkou — ještě nejsi poslední.“

Poutník hledě k zemi, vrtěl hlavou nedůvěřivě.

„Nejsi poslední!“ začal opět stařec, a hlas jeho chvěl se jako přirůstající úzkostí. „Já ti mohu svatyni srdce otevříti, kde se rovně tak jako ve tvém zlaté touhy a přání budily — kde ještě neusnuly… ne, ne! ty nesmíš věřiti, že jsi poslední! Ty neznáš bolesti celého dlouhého života — ty nevíš, co to jest, vléci za sebou strašlivou myšlénku od jara věku svého až do ledové zimy — a vždy míti srdce rozedrané, vždy mysl sklíčenou, duši krvavě zbodanou! Těmto bolestem nesmíš padnouti za kořisť!“

„A jak se jich mám zbaviti?“ ptal se tiše poutník.

„Zamáčkni hada nedůvěry, kterýž tvé srdce užírá, že se bolestně svíjí ve smrtném zápasu se zoufalstvím!“ domlouval mu stařec rozjařený; „zamáčkni tu jedovatou zmiji, kteráž na tvých očích ssaje, aby je obklopila černá slepota! O, pomoz mi bojovati, Milado!“ obrátil se k dívce s rukama dětinsky sepnutýma a skoro plačtivě; „pomoz, Milado! ať zaplašíme příšeru hrozící zkaziti tohoto mládence, kterýž otce svého miloval — o vysvětli mu, že není poslední!“

„To dovede rozum tvůj lépe, otče!“ řekla Milada s jemnou omluvou. „Do jakéhož boje mohla bych se odvážiti já, slabá dívka? Já věřím, že není a nebude posledního Čecha na světě — a tato víra je celá moje obrana.“

„Dobře tak, dcero má, té víry se drž, to je pevný štít!“ dosvědčoval Velenský horlivě. „Také ty se jím zastři, mladý příteli, a nech ať se mysl tvá ozbrojí vírou panenskou! V ní se nezklameš. Neb ačkoli národ český dlouhý čas podřimoval, až se konečně nepřátelům jeho zdálo, že se chystá k spaní věčnému; ačkoli dlouhá léta postonával, až konečně jeho závistníci plesati počali, že se chystá ke hrobu: to všecko dělo se jen oním převratem osudů, v jakové každý národ upadává, kteréž ale jen pouhou školou a zkouškou jeho bývají. Český národ se však již opět probudil, není-liž pravda, dcero má?“

„O dozajista,“ řekla tato; „procitnutí jeho jeví se denně rostoucím napínáním všech jeho žil.“

„Tak jest!“ doložil stařec. „Tělo jeho nabylo nové síly a počíná setřásati posavadní mdlobu svou. Ne u jeho rakve — ne, tomu nevěř…“ potom se obrátil s pološeptem k Miladě, „musímeť tuto zlou domněnku z kořene vyhubiti, neboť miloval otce svého… tomu nevěř, milý synu! ale u jeho kolébky stojíš, kdežto leží jako novorozené nemluvně.“

„O kdybych mohl na tuto víru srdce své upoutati!“ vzdychl poutník.

„Upoutej a upevni!“ domlouval mu stařec pořád ohnivěji. „Ta je založena v pevné skále, kterouž ani pekelné mocnosti nezmohou. Zastav kroky své u prahu domu mého, já shromáždím okolo sebe, čím srdce tvé okřeje. Tady poznáš, jak se nový život všemi žilami národu našeho rozlívá, jak se tělo jeho zotavuje a jak se jeho svěží údy hýbají.“

Na to zavolal sluhu, kterýž byl nedaleko stále k posluhám pohotově, a velel mu, aby cizincovu harfu do zámku odnesl, dávaje mu při tom ještě rozkazy stran ubytování nenadálé návštěvy…

„Tys výborný znatel duší,“ řekla mezi tím šeptajíc Milada k poutníkovi. „Zdá se mi, že bude míti hra tvoje dobrý účinek.“

„To doufám také!“ dosvědčil tento rovněž šeptmo; „a ty nabudeš alespoň vlastníma očima přesvědčení, že se nemusíš ve světě uměleckém za svého bratra styděti.“

„Ba věru, mně bylo až úzko při tvé deklamaci! Vždyť naříkáš, jakoby ti to šlo vskutku z nejhlubšího srdce.“

„Kdo ví!“ prohodil Pedrazzi polohořce a polosměšně.

„Co je ti?“ ptala se dívka rychle s výrazem nejútlejší starosti. „Co tě tísní? Já to pozoruji od tvého návratu.“

„Nic. Malý výstup z tragedie života. To zase přestane.“

„To bych si také vyprosila! Já chtěla již včera o té věci s tebou mluviti, ale tvoje tvář mě zastrašila. Byloť mi, jakobych se měla nové struny srdce tvého dotknouti, a jakkoliv mě k tomu celá duše nutila, přece jsem ustala… ale nyní budu na to tlačiti, abys odhalil srdce své.“

Tu musela umlknouti, neboť hrabě k nim zase přistoupil.

„Pojď, milý synu, pojď!“ řekl k Pedrazzimu, a zavěsiv se v loket jeho, podpíral se o něho s takovou důvěrou, jakoby byl novou, pevnou berlu na pouť života svého nalezl.

„Pojď, promluvíme spolu o věcech, kteréž vyplnily dlouhou řadu let mých, a kteréž ti nikdo tak po samé jádro neodkryje jako já. Budeme si stěžovati, budeme toužiti a naříkati; budeme se ale také těšiti, budeme se veseliti a plesati. Já ti otevru srdce své, jakos ty mně otevřel svoje, a posilníme se vespolek. O, jen doufej a nepoddávej se zoufalství. Já ohledal rány vlasti naší a umím o jejich zhojení mluviti. Jenom doufej, synu můj!“

S těmi slovy vedl hosta svého do zámku. Milada zůstala pozadu a obrátila se pak rychlými kroky k příbytku zahradníkovu. Tam na ni čekaly s rozdílným pocitem tři osoby — starý Vavřinec, Svoboda a Lidmila.

Starý, věrný služebník byl u velikém pohnutí. Nemohlť sice úmysl Miladina bratra cele pochopiti, ačkoli mu jej byli ostatní dosti osvětlovali: ale veliké tušení otřásalo duší jeho. Trna očekával zprávu, jak asi setkání se Ladislava s hrabětem vypadne, jemuž byl včera oznámil, že Miladin bratr teprva v několika dnech přijede.

Svoboda byl ovšem od včerejška nad všeliké starosti pozemské jaksi povznesen; chladná, přísná bytosť jeho byla se paprskem šťastné lásky rozehřála, mužné srdce jeho bylo roztálo a podobalo se nyní lesknavé bráně u chrámu rozkoše, kteráž by ráda celý svět uvítala a přijala; ale podnikání Pedrazziho naplňovalo jej přece jakousi starostí, a zpomenutí na ně míhalo se chvílemi na mysli jeho jako mráčky po krásné letní obloze.

Lidmilu byla zase nová změna potkala. Prostomilá dívka byla se těšila, byla okřála a prapor nové, tajné touhy vztyčila, když byla u paty vysokých hor první zprávu o návratu do otcovského domu zaslechla; na to ji zděsilo vyznání Pedrazziho, ztísnila ji bolesť jeho, a když konečně domů přišla a zvěděla, že se byl Jaroslav od srdce otcovského odtrhnul: tu se zachvěla v nejhlubší bytosti, a čistá, nevinná duše její nepovznesla se pak již ani další zprávou, že se Jaroslav také Milady odřekl. Nevýslovně jemná, ale hluboká bolesť prochvívala bytosť její, ale šetrná dcera musela ji také hluboce skrývati. Pohled bratrův připomínal jí na učiněný slib rozumu… i musela naděje své ještě jednou do hrobu složiti. Teskná tichosť opanovala věrně a vřele milující duši její…

Starý Vavřinec seděl u okna a hleděl upjatým okem v tu stranu, odkud mohla Milada přijíti.

Svoboda se procházel po pokoji. U práce nemohl vydržeti.

Lidmila seděla u svého stolku při vyšíváni. Jen chvilkami spočinulo oko její na bratru.

Nikdo nemluvil. — Svobodu toto mlčení trápilo.

„Nyní je snad již rozhodnuto, jak se Ladislavův záměr podaří!“ promluvil konečně, jen aby trapné ticho přetrhnul.

„A myslíš,“ ptala se Lidmila, „že se mu podaří?“

„Já to očekávám, neboť si to z celé duše přeji. Nápad je důmyslný a v přirozenosti lidské založen. O to jedině se bojím, zdali Ladislavova známosť jazyka a věcí našich při té úloze vystačí.“

„Z té strany neměla bych velké starosti,“ řekla Lidmila. „Onť se uměl již dříve dosti dobře vyjádřit a za ten krátký čas neobyčejně dospěl.“

„Snad proto, že měl dobrou učitelku,“ prohodil Svoboda žertovně a zastavil se u ní.

Lidmila sklopila oči a hleděla pilně do svého šití. Přišlať jí na mysl scéna ze hřbitova.

„Či nebyla jsi spokojena se svým žákem?“ ptal se jí bratr dále. „Mysl jeho nebyla při návratu tak jasná, jako když odjížděl, a také se ještě ani zde nevyjasnila. Něco mu leží na srdci, to je patrno, ačkoliv by to rád ukryl. Nevíš ty, co to je?“

Lidmila sklopila ještě hloub tvář, aby ukryla plamennou záři, kteráž na ní povstala. Ale Svobodovi to neušlo, a radostné tušení projelo duši jeho.

„Lidmilo!“ řekl pološeptem a sáhnuv jí prstem pod bradu, pozvedl volně hlavu její. Ona se nezdráhala, ale oči nechala sklopeny. „Sestro, co to znamená?“

„Neptej se, bratře!“ prosila dívka také pološeptem i pozvedla k němu očí svých — a na Svobodu zaleskly se z nich dvě krásné, velké slze. „Lháti a zapírati neumím, a pravdu mluviti, to mi činí bolesť.“

„Co je to?“ ptal se bratr živěji. „Proč bolesť? Přihodilo se mezi vámi něco nemilého? O mluv, mluv a nenechávej mě v trapné nejistotě. Jáť měl již radosť, že se nový, sladký plamen srdce tvého dotknul…“

„Jak to myslíš?“ ozvala se dívka náhle s neobyčejnou vážností a pozvedla hrdě hlavu.

„Že jsi poznala v Ladislavovi člověka, kterýž by mohl ženu šťastnou učinit a lásku i nejšlechetnější dívky zasloužit,“ řekl Svoboda nejistým žertem a upřímností tonoucím hlasem.

„To jsem poznala,“ odpověděla sestra. „Ladislav je šlechetný a může vyplniti touhu každého srdce ženského; jsi ale na omylu a nepoznal jsi ještě bytosť pravé lásky…“

„Lidmilo!“

„Odpusť, já se neumím přetvařovati, a nebo miluje dívka jinak, nežli muž. Jsi ale na omylu, myslíš-li, že bych tak rychle z paměti vyhladila a v prsou vymořila, co bylo podstatou mého života. Ne, ne, milý bratře! Já zrušila podle tvé moudrosti všechen zevní úvazek srdce svého a Jaroslavova… ale vnitřní, tajné pouto lásky své nemohu, i kdybych chtěla, zrušiti.“

„Já ti rozumím,“ řekl Svoboda rychle a jemně, i tiskl jí ruku, „a nebudu se o to hádati. Ale pověz mi jen, co se mezi vámi událo? — hodí-li se jinak věc ze rtů sestřiných pro ucho bratrovo.“

„Ladislav mě miluje,“ řekla dívka sladkým šeptem, jako když líbezný větřík růžovým listím pohrává, a nový zápal vstoupil jí do tváře; „ale já mu pověděla o Jaroslavovi.“

„O pak rozumím arci bolesti jeho!“ vzdychl bratr, upíraje oko na spanilou, kvetoucí dívku, v jejímž pohledu se všechny půvaby ryzího panenství a dívčí milosti jevily. „Pak rozumím písmu na tváři jeho. Ubohý příteli! já bych ti byl přál, aby ti hvězdy blaženosti z očí mé drahé Lidmily byly zasvitly!“

„Ne, ne, to nesmíš doufati!“ ozvala se dívka skoro vášnivě a prudce povstala… „to nesmíš očekávati, jestli jsi sám lásku pochopil a blaha jejího okusiti a ceny její poznati chceš. Já učinila, co jsem za nemožné držela, ale více ode mne nežádej! Já se uchýlila ze skvostné květnice blaženosti své v tichou, osamělou poustevnu milostných zpomínek, a z té se nedám vyhnati! V té jsem slíbila sama sobě a jeho památce před očima šírých nebes, že mu až do posledního dechu věrné srdce uchovám, a nikdy, nikdy nenajde květ lásky místa v prsou mých, kterýž by se rozvíjel pro jiného nežli pro něho!“

„Již jde! již jde!“ zvolal náhle u okna starý Vavřinec, kterýž si byl až posud nevšímal rozmluvy dětí svých skoro pořád po tichu a kvapně vedené. Oči jeho byly bez ustání v sady upřeny, až i konečně přicházející Miladu vystihly.

Svoboda i Lidmila šli dívce naproti… „Pro živý Bůh, milá sestro,“ prosil bratr vycházeje přes práh, „nedej, aby Milada něco o nehodě bratra svého zvěděla.“

Lidmila naň pohledla, jakoby chtěla říci: „Tak málo mi důvěřuješ?“ — potřásla hlavou a pak stiskla ruku jeho.

Šli dále.

Tvář Miladina se usmívala — čekajícím dobré znamení.

„Radujte se!“ volala na ně šťastná panna již z daleka. „Všechno se stáčí do pravé koleje.“

„Jak to?“ ptal se Svoboda.

„Neptejte se, až budeme před otcem, abych nemusela dvakrát vypravovati!“

A létavým chodem nesla se do domu.

„Jak je?“ ptal se Vavřinec, zvědavostí takořka se třesa.

„Radujte se, otče!“ plesala Milada. „Bratr a starý pán vedou se ruku v ruce a brzo budou se objímat!“

„Buď Bohu věčná chvála!“ zvolal starý, věrný služebník, a sepnuv na prsou ruce, sklonil hlavu jako radostí přemožen.