Přeskočit na obsah

Poslední Čech/19.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 19.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 204–218.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Spanilé jitro povznášelo se z růžového lože, když konečně Jaroslav a jeho sekundant v zakrytém kočáře z městských zdí ujížděli. Byl to povoz Altthalův, kterýž je měl na určité místo donésti.

Za branou otevřely se v kočáře okna. Líbezný ranní větřík táhl krajinou a proletoval měkce vykládané bednění, v němž Jaroslav a plukovník, každý v jiném koutě, seděli. Nikdo z nich nemluvil. Jaroslav byl tuze hluboko potopen v myšlénkách a zpomínkách, při nichžto mu srdce brzo čileji, brzo zdlouhavěji klepalo. Plukovník pokojně podřimoval; bylo na něm patrno, že nedělá podobnou cestu ponejprv.

Takto jeli asi hodinu; pak se kočár zastavil. Tu vystoupili pod šíré nebe a stáli na pomezí pěkného panství, ježto jednomu z Altthalových přátel patřilo. Přítel sám očekával je u mezníku, a dav kočímu potřebné rozkazy, vedl je pěšinou k blízkému háji. Byl to Altthalův sekundant.

V háji, na prostranném travnatém koberci ležel Altthal sám. Spatřiv příchozí, zvolna se vzchopil, a chladně, ale zdvořile hlavou pokynuv mlčky je uvítal. Na sličných jeho tvářích bylo sice známky probdělých nočních hodin viděti; jinak ale kryla je ona tichá, mírná odhodlanosť, kteráž muže nejdůstojněji zdobívá. V trávníku vedle něho ležely kordy a schránky s bambitkami.

Jeho sekundant začal nyní stran zbraně vyjednávati. Jaroslav zvolil bambitky a plukovník je nabíjel.

Byl to významný a předtuchy plný okamžik!

Slunce rozlévalo po zeleném rouchu bujného háje své nejkrásnější zlato; husté lupení, třesoucí se ranním dechem, blyštělo se jako poseté množstvím drahého kamení a šumělo tichou modlitbu k jemnému chvalozpěvu ptactva. Náhle nastalo pomlčení, jenom temné nabíjení bambitek bylo slyšeti.

Tu se potkali oba soubojníci očima, a v tom okamžení zdálo se, že se chtěli vespolek jen proto probodnouti, aby jeden druhého až na dno duše prohledl. Podivné bylo obou postavení. Sotva se byli na rozdílných cestách života jednou setkali, sotva byli spolu několik slov promluvili: a již stáli proti sobě na smrť; již opouštěli veškeré své zlaté naděje, všechny touhy a žádosti, již zavírali účet z dnů svých, stojíce ledva na počátku vlastního působivého života. Oba to v tom okamžení cítili, ale nikdo z nich nemohl a nesměl o tom promluviti.

Pak jim ale vstoupila na mysl příčina jich nepřátelského poměru, a v obou vypukl hněv novým plápolem. Stáliť zde proti sobě jako dvě od věků sobě odporné a nesmiřitelné strany; jedna zakládala spásu svou na zkáze druhé.

Sekundantové začali kroky vyměřovati. Soubojníci chápali se bambitek.

„Pane hrabě!“ ozval se najednou Altthal vážnými slovy, a oči jeho spočinuly na protivníku s hlubokým výrazem. „Já jsem uvyklý, každou záležitosť života svého ohledati v nejjemnějších tkaninách a při všelikých nesrovnalostech odhaliti srdce své až na dno. Také s vámi bych ještě rád několik slov promluvil.“

„Co se líbí?“ ptal se Velenský chladně.

„Předně,“ začal onen, „musím vám říci, že bych nestál s touto zbraní před vámi, kdybych nebyl šlechticem. Já takové zbytky nelidských obyčejů, jako je souboj v naší záležitosti, z celého srdce nenávidím.“

„Má to býti předmluva k příští omluvě, že byste rád zticha domů odešel?“ ptal se Jaroslav ledově zamračený.

„Žádná omluva!“ odpověděl Altthal důrazně. „Řekl jsem: kdybych nebyl šlechticem. Já jím ale jsem a zůstanu do posledního vzdechnutí, na to při mých slovech nezapomínejte! Teď k vám ale mluvím jako člověk, jejž krom šlechtictví ještě něco jiného na tento život poutá, něco takového, v čem se veškerá jeho snaha, jeho naděje, jeho víra, celá jeho bytosť zakládá. Jesti to onen svatý cit, kterýž mě povzbudil a dohnal, že jsem veškeré síly své nově zbuzenému národu našemu obětovati slíbil, a tímto citem puzen mluvím i nyní k vám a pravím, že bych jako pouhý Čech nestál před vámi se zbraní.“

„Čech může tedy hanu na sobě nechati?“ ptal se Velenský, a krev jeho začínala kypěti, neboť mu přišla Svobodova slova na paměť.

„Hanu?“ opětoval Altthal. „Myslíte opravdu, že může slovo z nerozvahy anebo proudem vášně a střelou předsudku vypuštěné, a vaše včerejší slova nebyla přece nic jiného! — myslíte, že může takové slovo člověka tak pokáleti, že se nedá skvrna jinak než krví umyti? Já to nemyslím, já to nevěřím; ale kletba obyčeje donucuje mě jednati proti myšlénce a víře.“

„Co tedy vlastně chcete?“ ptal se Velenský netrpělivě.

„Chci vám jen říci,“ povznesl nyní Altthal svého hlasu, „že bych si přál, aby proudem krve mé přišel křest na duši vaši, aby se jím očistily oči vaše, abyste procitnul a prohlídnul a stav našich věcí poznal! Jáť bych nerad tak cele marně život svůj prohrál, abych tu lidu našemu alespoň nějakou náhradu za sebe nezůstavil… bez toho mi leží na srdci dosti trapně to vědomí, že odcházím z dějiště vezdejšího krokem, kterýž je prohřešením na celém národě.“

„Tedy mě chcete vlastně dědicem svých náhledů učiniti a dokázati, že stojím proti vám beze všeho práva?“

„Ano, přál bych si to dovésti, a pak bych uzavřel účty dnů svých s myslí pokojnou. Vy jste muž, kterýž by dle stavu i ducha svého státi měl v čele národního snažení, a za tu cenu hodil bych rád kostkami o život a o smrť.“

„Pro tentokráte musíte vrhnouti beze vší ceny,“ zamračil se hrabě. „Já nepatřím k oněm, jižto zdání a soudy své svlékají jako pár obnošených rukaviček, a považuji to, mám-li jako vy bez okolků mluviti, za velmi pošetilé, že chcete ještě v této chvíli proselity dělati. K tomu jste si měl dobu příhodnější zvoliti.“

„A může-li k tomu býti doba příhodnější? může vůbec v životě lidském býti doba důležitější, nežli jest hodina před smrtí?“ ptal se Altthal, a lehounký zápal vstoupil mu na okamžik do tváře.

„Mluvíte o své nebo o mé smrti?“ ptal se Jaroslav zamračeně.

„Ani o té, ani o druhé zejména… ačkoli jsem na smrť připraven,“ řekl Altthal s hlubokým výrazem.

„Nu, tedy se nezdržujme, ať víme, co nám příští hodina přinese!“ řekl Jaroslav skoro nevlídně. „Mně se protiví všecka zpozdilá moudrost.“

Po těch slovech bral se k metě, kterouž byli sekundantové ustanovili.

„Jen jedno ještě!“ zvolal Altthal skoro vášnivě. „Slibte mi, že po činu otevřete srdce i oči své a že dovolíte přistoupiti rozumu!“

„Hleďte si bambitek!“ zkřikl Velenský, a mumlaje doložil: „Potom držte kázání třeba peklu.“

„Nuže, tedy nám budiž Bůh milostiv!“ řekl Altthal, a ohledávaje smrtící zbraň, bral se na protější stranu.

Nyní stáli proti sobě — v nádherném chrámu přírody, v domě samého Boha, v rukou držíce vražedný nástroj, jakoby si naschvál z jeho nejkrásnějšího díla, z lidské bytosti, trpký posměch tropili.

Stáli proti sobě — kohoutky klaply v rukou jejich — pozvedli ramena — plukovník počítal: Jedna — dvě — tři! v tom okamžiku zazněly jedním hlaholem dvě rány a na obou stranách potáceli se i klesli střelcové.

Plukovník přiskočil k Velenskému, druhý sekundant k Altthalovi. Onen měl roztřepené rameno — tomu ubíhala krev z boku. Po ráně přihnal se z nedaleké houštiny objednaný kočár — a z něho vyskočil zběhlý panský ranhojič. První pohled ho ujistil, že není na žádné straně rána smrtelná; ale Altthalova požadovala rychlejšího obvazku. S Jaroslavem, jemuž smyslové mdlobou přešli, obíral se tedy zatím plukovník, a jsa v nejkrutějších vojenských taženích dobrou školou prošlý, uměl sám ránu dokonale zavázati.

Na zvláštní žádost Altthalovu byl pak Jaroslav dříve na blízké sídlo přítelovo odvezen. Plukovník ho provázel.

„Nebude z vašich lidí nikdo žvatlati?“ ptal se mladého zemana, dříve nežli do kočáru vstoupil, a mrštil skoumavým okem po kočím a ranhojiči.

„Lid můj je věrný,“ řekl zeman, „a co se dnes na těchto místech přihodilo, to se z jejich mezí mou stranou neroznese. Budeť to prospěch nás všech, když to mlčením zakryjem.“

Leclair mu podal ruku na srozuměnou a sedl do vozu.

Na venkovském sídle Altthalova přítele odevzdal raněného do dobrých rukou, a slíbiv, že druhého dne zas přijde, vrátil se do Prahy, aby tam dostatečnou omluvou zbytečné dotazování po Velenském předešel…

Jaroslav, duševním jitřením, tělesnou bolestí a ztrátou krve nad míru sesláblý, nechal sebou jako dítě vládnouti. Zmocnilať se ho tak náramná ochablosť, že mu pranic na tom nezáleželo, kde a jak ho plukovník zanechal.

Tento stav jeho trval několik dní. Lékař hleděl při tom bedlivě na ránu, a péče jeho slibovala nejvítanější výsledek.

Konečně se navrátilo zotavení v sesláblé údy Velenského, a s ním vešel i jakýsi mír do prsou jeho. Myšlénky jeho počaly se opět pokojně seřaďovati, a obrazy nedávno minulých dnů před očima střídati. I hleděl na ně jako na podoby dávno zemřelých, a prsa jeho zachvěla se tichou bolestí. Pak myslil na Lidmilu… a obraz její vznášel se mezi davem postav mlhovitých jasný a libě usměvavý!

Cizí dům a cizí okolí nebylo mu protivno, aniž ho tísnilo. Nikdo ho zde neobtěžoval daremnými otázkami nebo nudnými povídačkami, a konečně byl i tomu povděčen, že se v této domácnosti nacházel. Obsloužení měl výborné, a každé přání jeho vyplnilo se mu s prostomilou ochotou pravočeského pohostinství. Když dospěl tak dalece, že mohl poseděti a z lože vstáti, střídali se ve společnosti jeho domácí pán a plukovník Leclair, jenžto zvláště za posledních dnů veliké účastenství s Velenským projevoval, ačkoli po něm chvilkami podivnýma očima střílel. O příhodě s Altthalem neděla se ovšem ani nejmenší zmínka, a teprva na zvláštní poptávku dověděl se Jaroslav, že jeho protivník také z nebezpečenství vyváznul.

Ostatně stal se mladý Velenský v tomto stavu těla svého, možná-li, ještě vážnějším na duchu. Okamžení, kdyžto byl naproti Altthalově bambitce do jícnu smrti hleděl — zůstalo hluboce v mysli a v srdci jeho zaryto, a nyní teprva poznával i vážil si vysoké ceny života, jehož se byl tak zaslepeně odříkal, nyní teprva zdálo se mu býti hříchem neprominutelným, hrdě, svévolně, prostopášně hráti o tak veliké poklady! V duchu jeho rozhosťoval se líbezný mír, jehož dosaváde neznal, a v tomto míru činil sobě sám svatou přísahu, že se nikdy více nenechá oslepiti vášním — nechť mají jakékoli jméno, a že svrhne se sebe všeliké předsudky, kteréž na věci lidské nezastřenýma, čistýma očima hleděti brání. Mladická jeho příkrosť rozplývala se nádechem jakési měkkosti, kteráž byla hlavní částkou bytosti otce jeho…

Jednoho dne učinil domácí hospodář při své návštěvě výminku a přivedl s sebou hosta. Ačkoli Velenský tichou samotu svou nerad porušenou spatřil, nemohl se přece pro tuto návštěvu v prvním okamžení hněvati. Byltě to muž vysoké, důstojné postavy; hlava jeho byla pokryta šedinami jako květem osypaná jabloň; líbezný, míruplný byl pohled jeho. Byl to duchovní z osady, kteráž patřila Altthalovu příteli.

„Nebojte se hněvivého kazatele, kterýž přichází s mečem v ruce a s plamenem v ústech,“ začal duchovní při skromném úsměvu milozvučným hlasem k Jaroslavovi mluviti, když se byli vespolek pozdravili. „Aniž se bojte zvědavého člověka, kterýž by sotva se pozdravujícího daremnými otázkami obtěžoval. Můj příchod obnáší něco jiného. V mém stáří bývá člověk ovšem dětinský — a možná tedy, že je také můj nápad něco podobného.“

Jaroslav mlčel, nevěda co na tento podivný začátek odpověděti; ale oči jeho spočívaly zpytavě na svraštělých, však mladickým ruměncem ještě prokvetajících tvářích starcových.

„Byl jsem u barona Altthala,“ mluvil duchovní dále, když si byli vesměs usedli. „Známť ho již delší čas, maje příležitosť vídati jej v domácnosti tuhle svého milostivého patrona. Je to mladý šlechtic, jakýmžto býti by se každý syn našeho panstva chlubiti měl, tak plný zdravého povážení, bystrého poznání, ochotné vůle, statného činu a plný křesťanské lásky. Mnohoť mu důvěřuji a je mi srdečně líto, že se krásných plodů mužného věku jeho nedočkám.“

Velenský mu přisvědčoval němým kýváním hlavy, jakoby se byl chtěl ptáti:

„A co z toho?“

„Byl jsem včera u něho,“ mluvil stařec dále, „i zvěděl jsem, co se mezi vámi přihodilo. Nehoršete se! Nebyla to zpověď — ani výslech hrdelního soudu. Byla to rozprava dvou spřízněných duší, kteréž v jedné naději a v jedné víře splývají — ačkoliv je dělí velká řada let s mnohou trpkou zkušeností, kteráž pak ráda mladickým zápalům peruti stříhává. Jak mě tu vidíte, patřím k vašim nepřátelům.“

„Nepřátelům?“ podivil se Jaroslav slovům velebného starce, kterýž jako posel věčného, nikdy neporušeného pokoje vypadal.

„Ano,“ usmál se duchovní, „tak jest: neboť jsem si dal po celý život vlastenců přezdívati — nekaboňte čelo, mladý pane! pravím to beze všeho ohledu — a byť jste i někdy sám byl někoho s posměchem takto pokřtíval, nechtěl jsem se vás přece ani tím nejmenším dotknouti. Chciť vám jen v krátkosti úplný obraz o sobě podati, abyste hned v prvním okamžení věděl, s kým jednáte.“

„Musím se přiznati,“ řekl Jaroslav, „že až dosaváde nevím, co zamýšlíte a kam cílíte.“

„To nic neškodí — však vy mi konečně porozumíte. Jsem tedy tak nazvaný vlastenec — ale jak vidíte, již trochu sestárlý. My tu máme v šírém poli starý, bleskem potrhaný dub, s vetchým práchnivícím tělem a okleštěnou korunou. Kdykoli jdu kolem, vždy si myslívám: Vidíš, to jsi ty. Koruna, větve, lupení moje nemohou se již dechem, teplem a světlem nynějšího vlastenectví živiti — alespoň nemohou jím zmladnouti a bujně se zazelenat. Čas mého jarního šperku padá do jiné doby — a já z ní uschoval tolik podstaty, že nemohu nynější věk cele pochopiti a v sebe pojmouti. Tak mi ku př. živou mocí nejde do hlavy, jak mohou býti lidé na světě, jako vy jste, mladý pane!“

„Tak?“ vynutil ze sebe Jaroslav poněkud pohoršen: „to se mi líbí!“

„Ne, ne, pane hrabě!“ řekl stařec s patriarchální vážností. „Hněvati se nesmíte. Já přišel v lásce — a v lásce hodlám odejíti. Pomyslete si na chvilku, že jsem váš otec — léta k tomu mám a kus srdce také. Řekněte mi, pro milý Bůh! jak jste mohl s mladým baronem do smrtelných nesvárů pro věc vejíti, kteráž se nerozhodne, a kdyby se ještě tisíc soubojů drželo? Či myslíte, že tím vaše nebo druhá strana většího zrostu nabude, an k vůli ní po sobě stříleti budete?“

„Nemyslete, že jsem takový pošetilec, abych celý vývoj nebo zakrnění národu na jediném životě zakládal — ačkoli se zapříti nedá, že straně síly ubývá, kteráž tak fanatického zástupce ztratí, jako je váš Altthal.“

„Tedy myslíte, že byste naší národnosti byl krvavou ránu zasadil, kdybyste byl barona usmrtil? Vidíte, drahý pane, to je to, proč vás pochopiti nemohu, a proč jsem si vlastně přál vás poznati. Já nepřicházím nyní do světa a stojím vzdálen od hluku lidského — co se na něm děje, dovídám se jenom ze slova tištěného anebo z rozprav několika přátel… a jakž pozoruji, jsem nynějšímu smýšlení poněkud odcizen. Alespoň jsme nemívali za mých časů odpůrců, jižto by nám byli hned kulkou hrozili!“

„Nezapomínejte, pane… že jsem byl vyzván, a že mi česť mého stavu tento krok za povinnost ukládala.“

„Vím, vím — pěkná ctihodná to povinnosť před očima pravého člověka. Ty milý Bože! kdybych měl každého, s kým se v úsudku a zdání neshodnu, při potkání na souboj vyzvati, toť bych z této krásné země brzo vražednické doupě učinil! A co se týče baronova vyzvání… vím, že jste ho byl dříve popudil, ale to sem nepatří… já se vás chtěl jen zeptati, jste-li pevně, tak z celého srdce, při tichém rozvážení přesvědčen, že je věc spravedlivá, pro kterou jste to nejdražší, co člověku dáno, celý život, do tak nebezpečné hry odvážil; máte-li úplného, nezvratného přesvědčení, že je snažení nově zbuzeného národního ducha našeho neplatné, daremné — a musí-li se tedy proti němu i se záhubnou zbraní vystupovati?“

„To přesvědčení mám; věc leží na bíledni.“

„Vida, vida — jak jsou nyní mladé oči bystré! Já to ještě nespatřil a pátrám přece šedesáte roků. Toť byste mi tedy u svém přesvědčení také neuvěřil, kdybych vám chtěl dokazovati, že snažnosť a píle našich vlastenců není daremná?“

„Před důkazy nezavíralo se ucho moje nikdy; ale v této záležitosti bude vám těžko dokazovati a mne přesvědčiti.“

„Proč? důkaz je patrný, a vy sám se všemi soudruhy svého smýšlení jste živým důkazem. Kdyby vanutí národního ducha našeho skutečně tak slabé a marné bylo, jakobyste rádi sami sobě i nám namluvili: k čemu byste mu činili takový odpor, k čemu takové překážky? Mohli byste ho s Pánem Bohem nechati; až by si nedospělá, nebo přenáhlená křídla unavil, sedl by sám na odpočinek, i začal by opět dřímati, až by snad i dodřímal. Avšak vy sami poznáváte, že jeho síla čím dále, tím mohutněji zrůstá — a protož mu odporujete. Vidíte — za mých časů, když jsme na zavřenou bránu naší národnosti tlouci začínali, měli jsme také odpůrce — to se rozumí; ale tenkráte se nechápali proti nám jiné zbraně, nežli úsměšku. Věc naše byla ještě mladinká, sotva zrozená, plavající na povrchu národu, k srdci jeho musila si teprva cestu raziti; tenkráte považovali nepříznivci myšlénku a cit náš za pouhé zahrávání s malovanými loutkami a přáli nám té dětinské radosti a smáli se nám, doufajíce, že brzo umdlíme a hračku odložíme; my však ji neodložili, ale podávali z ruky do ruky, a tisícové nalezli v ní zalíbení a vykázali jí místa v srdci svém. Vy to cítíte, vy to nemůžete sami před sebou zapříti; proto se teď váš hněv a odpor budí, proto začínáte na nás křičeti a překážky nám dělati. Kdybychom byli ještě v tom stavu jako před čtyřiceti, padesáti lety, ani byste si nás nevšimli.“

Jaroslav neodpovídal, ale přemítal starcova slova na mysli.

„Že se ale jinak děje,“ mluvil duchovní dále, „že se národní duch zmáhá, že národní smýšlení den po dni zrůstá: to je z druhé strany důkaz jeho potřeby.“

„Potřeby? tedy je každé zlé a dobré, co se v lidu zmáhá, potřeba a nedá se zameziti.“

„V jistém ohledu nedá, to je běh věčně tvořící přirozenosti, kteráž nehledí na lidské paragrafy a dějepisné soustavy. V postupech i úpadech národu nevystačí náš rozoumek; proti proudu přírody nemůže se ruka smrtelná opříti. Vidíte, já jsem letitý muž; já slyšel mnoho trpkého, snesl mnoho těžkého, přečkal mnoho bolestného, všecko proto, že jsem věřil v znovuzrození našeho národu a že jsem té víry se nespustil. Avšak jsem také v této víře nalezl náhrady, neboť mě neoklamala. Dnové i léta hořkosti zašuměli mi nad hlavou, ale víra moje zůstala pořád zelená a čerstvá. Národnosť naše vyvinula se z útlinkého puku a začíná se již milostným květem zdobiti.“

„Ne, ne, já tomu nemohu věřiti!“ zvolal Jaroslav s teskným povzdechem, a umlknuv zase, hleděl v trudných myšlénkách před sebe. „Oba se můžeme klamati.“

„Nuže, tedy si zjednejte jistotu!“ řekl velebný stařec nyní živě a určitě. „Vejděte mezi lid… či byl jste již mezi ním?“

„Nebyl,“ potřásl Jaroslav hlavou.

„Arci, arci,“ řekl duchovní… „jak se mohu takto ptáti! Vy jste musel po cizích končinách známosti lidu sbírati, to požaduje česť stavu vašeho. Ale zapřete se jednou, k vůli svému svědomí a pokoji se zapřete, zůstaňte mezi lidem domácím, hleďte, pozorujte, zpytujte, ale všecko otevřenýma očima: a potom nahlédněte, co se vám z toho v srdci usadí. Z prvního, původního pramene hleďte se napíti; vytrhejte z duše koukol, jehož vám do ní ruka cizí nasázela; zaplašte mlhu, v jakovouž mrzká pošetilosť najatých preceptorů ducha vašeho potopila, a potom řekněte: Tak to jest — a tak to bude! — Možná, že nás cesty života ještě jedenkráte svedou, já bych si to alespoň z celého srdce přál, a pak mi povíte z vlastního přesvědčení: Teď věřím, že národ náš k něčemu velikému dospěje, když se mu jazykem mateřským cesta národní osvěty otevře.“

Dlouho zněla rozmluva velebného starce v duši Jaroslavově, a zvláštní váhu měla slova jeho poslední. Ani chladný, odměřený hovor se Svobodou, ani prudké výlevy Altthalovy nebyly ho tak dojaly, jako tiché plynutí zdravých myšlének zkušeného, nejčistší lidskou láskou rozehřátého starce. Onť cítil, že mu při nich přece úplná vůle k vlastnímu soudu i skutku zůstávala, a to jej naplňovalo jakousi důvěrou.

Dlouho obíral se poslední jeho radou. Přesvědčení a jistota o záležitostech národu českého, to byla veliká otázka jeho života; to uznával a cítil v hlubinách duše své, i viděl, že musí na věc, pro kterou se byl života odvážil, pro kterouž i jeho domov a jeho láska ve hře stály, že musí na tuto věc veškeré síly své upjati, ji se všech stran ohledati a do nejtenčí žilky prozpytovati, aby vešel mír a ukojení do srdce jeho. Odhodlal se tedy učiniti všecko, co by jej k pravému, úplnému poznání přivedlo, i nemohl se ubrániti lehkému tušení, že by těchto několik dní hlavním obratem celého života jeho býti mohlo. V takovýchto okamženích začala se mu i Svobodova tvrdohlavosť i Altthalova prudkosť v jiném světle objevovati; v takových okamženích zdálo se mu i otcovo náruživé lnutí k národu býti úcty hodné, a již probleskovala v něm i žádosť, aby nešťastného, v přepjatých a pevně utkvělých myšlénkách tonoucího starce z trudného stavu vyvedl.

Zatím byl se tak dalece pozdravil, že mohl hostinské přístřeší opustit. I chystal se k odjezdu na otcovský zámek, zamýšleje odtamtud nový běh životu svému vyměřiti.

Den před odjezdem byl u něho plukovník. Mělť něco na srdci, to bylo na něm viděti. Tvář jeho byla mrakem zastřena, obočí staženo; nepokojným krokem přecházel po pokoji.

„Co je vám, pane plukovníku?“ ptal se ho Jaroslav.

„Nevíra,“ řekl tento krátce. „Něco ve mně leží a dere se na světlo, a já se toho bojím jako zlého znamení. Vy se hodláte zítra do otcovského domu navrátit?“

„Hodlám.“

„A mne nutí jakýsi vnitřní hlas, abych použil vašeho pozvání a otčinu vaši navštívil.“

„Učiníte mi vděk, pane plukovníku.“

„Vděk? — milý příteli, já vám musím říci, že se této návštěvy bojím.“

„Bojíte?“

„Vlastně to nemohu bázní nazvati, ale jakési tušení ouží prsa má. Slyšte proč. Druhý den po vašem souboji přišlo psaní do hostince s nápisem hraběti Milotovi-Velenskému. Byloť od baronky Běloveské, kteráž byla bezpochyby ve starostech, že jste se viděti nedával; já byl ale již dříve rozhlásil, že jste docela odejel… i poslali jsme tedy psaní nazpět.“

„A co dále?“

„Je jméno vaše Milota-Velenský?“

„Otec můj je rozený baron Milota, a jmenoval se tak dříve, než po bohatém strýci jméno hraběte Velenského přijal.“

„A byl otec váš za mladých let v Paříži?“

„Byl.“

„Tedy by to bylo přece možná!“ zvolal plukovník u velkém pohnutí.

„Co myslíte, pane plukovníku?“ ptal se Jaroslav s podivením.

„To víte, já se zmínil již u baronky Běloveské o nehodě, kteráž mě za mladých let ve Francouzsku s mladým českým šlechticem potkala,“ jal se Leclair po chvíli mluviti. „Byl to souboj pro několik nepozorných slov z mé strany pronesených. Já měl neštěstí; bez znamení života zůstal jsem na místě ležeti, a když jsem konečně po dlouhém přičiňování lékařském opět smyslů a síly nabyl, shledal jsem, že byla zpráva o mé nehodě milovanou choť zdrtila, že ji byla mrtvice ranila, že byla již pohřbena a moje děti že byly zmizely. Bolesť, vztek a zoufalství zmítaly duší mou a z víru těchto vášní křičela pomsta. Ale svatá povinnosť poutala mě na Paříž; původce mého neštěstí, jak jsem tenkráte českého šlechtice nazýval, byl odejel, čas ubíhal mezi marným hledáním ztracených dítek, pak zavzněly válečné trouby a mysl moje musela se upjati na běh světodějných záležitostí. Samoten stál jsem od té chvíle na dalekém světě, prázdnota srdce mého se nevyplnila. Časem uchvacovala mě za mladších let arci chtivost po mstě; ale osud nedovolil mi, vyhledati vraha blaženosti mé. Později ovšem zmizel tento cit a já se musel vyznati, že první pramen mé nehody ze mne samého se vyprýštil. Konečně, ačkoli zase novou nehodou, přicházím do Čech, a znova pobouřené srdce pátralo by rádo po zrušiteli své pozemské rozkoše; ale rozum je zdržuje. Tu mi přivádí hned první, druhý den jméno jeho před oči… a stará prsa moje jsou od té chvíle prorývána nevýslovným nepokojem. Jeť mi, jakobych zde konec svého neštěstí… a nebo počátek blažených dnů nalezti měl.“

„Jak to?“ ptal se Jaroslav zvědavě.

„Šlechtic,“ řekl Leclair, bodavě oči na něho upíraje, „kterýž mě vyzval na souboj, nazýval se Milota.“

„Můj otec?“ zkřikl Jaroslav s uděšením, jež si vysvětliti nemohl.

„To nevím,“ odpověděl plukovník; „ale rád bych se přesvědčil.“

Jaroslav neodpovídal. Byltě v tom okamžiku ve proud podivných myšlének a porovnání upadl. Nemohlť dle všech okolností pochybovati, že to byl vskutku otec jeho, kterýž pro uraženou hrdosť národní soubojem tolik strastí na svého protivníka uvalil, toto vědomí že bylo pak náramnou, drtivou tíží na jeho měkkou duši ulehlo, a že bylo vedle sklamaných nadějí vlastenectví jeho hlavním pramenem trudnomyslnosti, kteráž nyní věk jeho klíčila.

I pronesl zdání své plukovníkovi, podávaje mu zároveň věrný obraz otce svého.

Plukovník poslouchal s celou duší, a v hlubinách bytosti jeho zaznívaly stříbrné struny nejjemnějšího soucitu.

„Je-li tomu tak,“ ozval se konečně, když byl Jaroslav utichl, „tedy nesl otec váš stejné břemeno bolesti, a jakýsi hlas ve starém srdci mém prorokuje, že nám to poskytne oběma sladké úlevy, když před sebou kůru ňader svých roztrhneme a na rány své pohlédneme.“