Poslední Čech/12.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 135–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rychlými kroky, ale třesoucíma se nohama popocházel starý Velenský po svém pokoji. Duše jeho byla plna velké bouře a uchvácena vírem pocitů, jež nemohl srovnati a v jisté břehy vtěsnati.

Hlava jeho byla hluboce skloněna. Ruce měl nazad křížem přeloženy a mezi prsty držel Jaroslavův list. Ve tvářích zrcadlilo se každé pohnutí duše jeho; brzo příčily se k hořkému úsměchu, brzo poletoval po nich mrak hlodavé bolesti.

„Jen dále — jen dále, můj synáčku!“ mluvil sám k sobě slovy hlasitými. „Jáť bez toho věděl, že to k tomu konci dojde, že se v pustinách života na dví rozvětvíme; ačkoli mi bláhové srdce někdy lháti chtělo, že je úvazek mezi otcem a synem nezlomný. Ha, ha! moudré srdce, ježto posavad v zákon dobrotivé přírody věříš a lidské chytrosti neznáš! Mezi otcem a synem není teď žádného úvazku; syn a otec má každý svou hlavu — oba mají své zvláštní srdce, a řídí se dle jeho pobídek. To je kletba času našeho — toho času, kdežto nezná krajan krajana, krev krvi se protiví, dcera matku zapírá — kdežto se všecko od kořene odtrhuje, do kolébky smetí metá a do cizích končin za dobrodružstvím vybíhá. A v tomto čase jediný já! — na hřbitově národu svého jediný já — opuštěný ve vlastním domě — poutník zabloudilý na daleké poušti!“

Měkce, žaluplně zněly stesky jeho. I zastavil se a pohřížen v trudné myšlénky, hleděl před sebe, jakoby vskutku nad hrobem stál. V tom vešla do pokoje Milada a za ní Svoboda.

Hrabě si byl pro Miladu poslal, poničiv při tom i starého Svobodu vyhledat. Že však služebník starého nenašel a mladého u slečny dopadl, přejal tento povinnosť k hraběti se dostavit a provázel Miladu do zámku. Když vešli do pokoje, protrhnul se sklíčený stařec ze svého zamyšlení.

„Pojď, pojď, milé dítě!“ zvolal, zahlídnuv a poznav jen dívku příchozí, „na tebe čeká duše má! Ty jsi pevná, zdravá, kvetoucí jíva, okolo nížto uschlé, klesavé proutí let mých ještě nadějně se otáčí! Pojď — pojď sem, ty holubice s ratolestí zelenou, a podívej se, co mi syn můj učinil.“

Při tom jí doručil Jaroslavův list a usadil se na svou lenošku.

Milada otevřela lístek a četla…

„Milý otče! Příhoda, kteráž musí rozhodnouti nad blahostí mého života, vede mě zase na čas kvapně z domova. Vy si proto, doufám, nezastesknete; neboť, jakž dle naší poslední rozmluvy již víte, nemohu nejvřelejší žádost Vaši vyplniti a k dávnoletému záměru Vašemu ruku podati. Račte se jinak o miláčka svého postarati — já proti tomu nebudu ničeho namítati; ano, abyste úplné vůle své použiti mohl, odříkám se pozemských statků, kteréž bych snad jednou od Vás právem očekávati mohl, a spokojím se tím, co mi odkázala matka. Proto však nikdy nezapomenu, že jsem Váš syn“ atd.

Milada dočtla a hleděla chvilku ještě na papír — na ty řádky, v nichž každá čárka svaté pouto mezi otcem a synem jako hlodavá rez užírala.

„Nu, co tomu říkáš, dceruško?“ ptal se jí nyní starý Velenský. „Jak se ti líbí psaníčko z té nejnovější školy? Není-liž pravda — můj synáček učinil veliké pokroky?“

„Já to nemohu ještě za pravdu považovati,“ řekla Milada velmi vážně. „Moje víra v Jaroslavovu šlechetnosť je tuze pevná, abych teď najednou věřiti měla, že mu tyto řádky jinak nežli v horečném zanícení smyslů z pera vyběhly. Tuším, že jej asi něco neobyčejného — něco takového potkalo, co v skutku celému životu jeho jiný směr a jinou cestu vykáže.“

„Něco neobyčejného?“ usmál se stařec hořce. „Což jsem nevěděl, že to k tomu konci dospěje? Což jsem ti neřekl dnes ráno, že syna již nemám? Tuhle držíš o tom písemné svědectví — a Bohu díky, že je máme! Nebudeme míti, co bychom si někdy vyčítali, z čehož bychom se kárali, když se k němu na věky zády obrátíme — k tomu vychovanci nynějšího smýšlení.“

„To nedopouštěj nebe,“ řekla Milada, „aby z několika okamžiků nešťastného nedorozumění věčná mezera mezi vaším a Jaroslavovým srdcem propukla — anebo aby snad k vůli mně duch nešvarů pod střechu vaši kročil.“

„Nikoli, ne k vůli tobě!“ odpověděl Velenský. „Tuto mezeru prodlabala dlouhá léta; ty nejsi jediná její příčina. Ale člověk, jehož jsem až posud synem nazýval, chytá se jí, aby dávný svůj zámysl provedl. Ty máš býti jako štít, za nímž on své nezdařilé srdce ukrývá. Nu — jak se mu líbí… já byl na to připraven!“

„O neoblékejte se ve zbroj ledové lhostejnosti!“ prosila dívka. „Onať ulehne s větší tíží na prsa vaše, nežli plamenná bolesť. Nechtě jen krátký čas minouti, a všecko se vrátí zase do bývalé koleje.“

„Ba nevrátí!“ řekl Velenský hlavou potřásaje; „také ani nechci, aby se vrátilo. Takž je to dobře, takž je to právě podle mého srdce. Prost chci býti pout, kteráž mě posud v těsnu držela a volným krokům překážela. Teď jsem svoboden! On sám usnadnil mi kročej, z něhož si mě chtěla ještě dnes ráno kárati. Teď máme odpovědné listy v rukou a můžeme zjevné záští počíti. Uvidíme, jak daleko to mladý pán se svou zlovůlí přivede!“

„Pane hrabě!“ ozvala se Milada hlasem prosebným, ale on jí nedal domluviti.

„Mlč! — mlč — nech nyní hraběte Velenského mimo sebe ležeti!“ zvolal ve svém bolestném zanícení. „Zde sedí otec a mluví k dceři své, na nížto se nyní celé srdce jeho upne, a kterouž obsype jarním, nevadnoucím květem lásky své.“

„Pro živé mocnosti nebes, pane hrabě!“ řekla Milada, „mne vypusťte ze hry v tomto smutném nesváru. Z květu lásky vaší stalo by se trní, jež by prsa moje bolestnými ranami zbodalo, kdyby mě tížilo vědomí, že jsem zbohatla cizím pokladem.“

„Ty ale musíš zbohatnouti!“ rozhorlil se hrabě. „Ty se musíš zalesknouti nádherou, kteráž ti přísluší, aby se otočily po tobě oči mužů nejšlechetnějších, a ty abys nezůstala v truchlivé samotě, až mě Pán k sobě povolá.“

„A vy byste mi to přál, pane hrabě,“ ptala se Milada s malým uzarděním, „aby se oči mužů nejšlechetnějších jen k vůli zevnitřní nádheře po mně otáčely? Kdybych věděla, že nic jiného v sobě nechovám, co by mi větší, anebo alespoň stálejší ceny poskytovalo, nežli vrtkavý lesk bohatství: tedy bych raději na vždy o samotě zůstala, kterouž vy truchlivou nazývati ráčíte. Krom toho ale nemám bázně, že bych kdy jako na pustinách opuštěná zahynula; neboť se nemohu spustit naděje, že — svého bratra naleznu.“

„Bratra?“ ulekl se Velenský, kterýž byl řeč její pozorně poslouchal. „Jakého bratra, Milado?“

„Vždyť jsme častěji o něm rozmlouvali — a to víte již dávno, že nám asi desítiletý z domu odešel. Myslila jsem arci jindy, že již nešťastně zahynul; teď ale ozývá se opět ve mně pevná víra, že se jednou k útěše mé ještě navrátí.“

„Že se navrátí?“ ptal se hrabě s velikým účastenstvím, ačkoliv se dle nejistého zvuku otázky jeho rozeznati nedalo, zdali ho radosť nebo strach ku ptaní popouzí. „Že se navrátí? — Máš o tom nějaké znamení? — Ještě jsi nikdy neprojevila tuto naději tak živě a jistě… máš nějakou zprávu, že se tvůj bratr navrátí?“

V hlase starcově i na tváři jeho jevilo se zrůstající pohnutí. Milada uvázla v nesnázích. Bratra nemohla proti vůli jeho ještě prozradit a lháti nechtěla. Oči její obrátily se bezděky po Svobodovi, kterýž tu posud mlčky u samých dveří stál, od hraběte nepozorován.

„Nuže — máš nějakou zprávu?“ ptal se hrabě ještě jednou, a vzchopiv se, upřel na ni oči tak zvědavě, jakoby chtěl její nejtajnější myšlénky proniknouti.

„Račte dovoliti, pane hrabě!“ ozval se nyní Svoboda, kterýž byl pohledu Miladinu porozuměl a ku předu pokročil. „Můj otec, zdá se, dostal nějaké zprávy.“

„Kde je váš otec?“ obrátil se k němu hrabě, jakoby s ním byl již dříve rozprávěl. „Kde je starý Vavřinec?“

„Z důležitých příčin dnes časně ráno odejel, a prosí, aby ho hraběcí milosť zatím omluvila.“

„Jaké jsou ty příčiny?“

„O těch se mnou zjevně nemluvil. Zdálo se, jakoby nějaké tajemství zachovati chtěl.“

„Proč tedy myslíte, že se odjezd jeho Miladina bratra týká?“

„Jednotlivá slova přivádějí mě na tu myšlénku — potom ta okolnosť, že odjel do místa, odkud slečna Milada pochází.“

„Tam že odjel?“ ptal se Velenský velmi živě a s patrným podivením; náhle ale, jakoby mu bylo něco důležitého připadlo, sklonil hlavu a umlknul. „Ne, ne — tam neodjel,“ řekl pak temně před sebe; „ale dej Bůh, aby třeba odjinud dobré zprávy přinesl.“

„Nalezl byste v tom nějakého utěšení, kdyby se můj bratr navrátil?“ ptala se Milada jemně k hraběti se tulíc.

„Já bych myslil, že syn přichází,“ řekl tento s tváří objasněnou, „a temnosti okolo mne rozednily by se leskem poledním. I potopil bych jej v nejskvělejší pramen lásky své, aby s něho zmizel prach a skvrna, jimiž ho snad v minulých letech bolesť a bída pokryly, a z pokladu srdce svého připravil bych mu květuplnou cestu tímto slzavým údolím. O přiveďte mi ho! — a z prsou mých vzejde nový, kvetoucí strom rozkoší, a libodechem jeho se napojíte všichni, jež ruka Páně okolo mne shromáždila.“

S rostoucím podivením poslouchali jej Milada i Svoboda, zpytavým zrakem pohlížejíce při tom na sebe.

„Ale vy ho nepřivedete!“ lkal na to stařec s propukající bolestí. „Ani Josefovu strakatou sukni nepřinesete, aby se žalostivý Jakub utěšil! Ne, ne, já musím pevně věřiti, že ho divá šelma roztrhala — abych zůstal opuštěný na hřbitově nešťastného národu — opuštěný pod vlastní střechou — opuštěný s plným srdcem lásky!“

I zasténal jako dítě a sklesnuv na sedadlo, zakryl si tváře, ježto se mu bolestně příčily.

„Pro živý Bůh, drahý otče, toho se neboj — tou myšlénkou se neděs!“ prosila ho Milada, soucitně k němu skloněná. „Jakž bys byl opuštěný, dokud je při tobě láska dcery tvé? — a ta zůstane u tebe na vždycky!“

„O nemluv takto, mé drahé dítě!“ promluvil stařec hlasem se třesoucím. „Ty nesmíš u mne, člověka neštěstím práchnoucího, zůstati! K vůli mně nesmí květ věku tvého opadati nadarmo. Odejdi a vyvol sobě mezi šlechetníky, kterýž by hoden byl pokladu lásky tvé.“

„Ale přestaň pak již jednou pořád jen o mně mluviti,“ řekla Milada svým nejjemnějším hlasem. Ze slov jejích nebylo ani dost malého zvuku nějaké hrdosti slyšeti, neboť měla skutečně velikou útrpnosť se starcem, kteréhož nikdy ještě tak vášnivě pohnutého nebyla viděla. „Mysli na sebe, milý otče, a na velikosť dobrodiní, jimižto jsi mě k sobě připoutal. Ty jsi mě pozdvihl z prachu a postavil na výšiny života! Ty jsi dal otevříti oči mé, že mohu s radostným poznáním na bohatství peřestého světa hleděti!“

„O, což je to proti tomu,“ zasténal stařec, „co bych ti radostně dal — a kdybych to měl z hlubin srdce svého vytrhnouti! Což je to proti tomu, co ti dáti povinen jsem!“

„Ty — mně, drahý otče, povinen?“

„Ano, tobě, nešťastné dítě!“ zvolal stařec tak vášnivě, jakoby ho smyslové opouštěli, a vztyčil se opět ze svého sedadla, „tobě, politování hodná dcero! Ale já nepůjdu s dluhy do hrobu — ne, ne! toho se nestrachuj, zlaté dítě! já ti připravím náhradu, pokud stačí hojnosť mého bohatství! Pojď, pojď — ty rozumný zákonníku!“ obrátil se náhle k Svobodovi, „ty se znáš v labyrintu paragrafů — ty mě povedeš, abych učinil podle srdce svého. Ať se pak zdařilý synáček raduje, že se vyrval z okovů, jimiž ho připevnila příroda k prsoum mým! I já jsem utržen, a s otevřenou ranou ve starých prsou je svobodna ruka i noha má, že mohu jednati a kráčeti, jak se mi líbí.“

S těmi slovy pojal Svobodu za ruku a vedl jej do vedlejšího pokoje, kterýž byl jeho čítárnou a pisárnou.

Milada upadla na chvíli v točivý proud myšlének, vytrhla se ale z něho konečně, a doufajíc, že neobyčejné pozdvihnutí starcovy mysli brzo pomine, pospíšila k bratrovi. S podivením vyslechl tento, co mu o podivném počínání hraběte sdělila.

„Zde něco vězí,“ řekl posléze; „na to bych se chtěl o polovici své divadelní pověsti založit; jen že si ještě netroufám pomysliti, co by to asi bylo, abyste se mi nevysmáli. Bylo by také na zbyt hlavu si lámati, dokud se starým opatrovníkem hraběcích tajností nepromluvím. Nevypátráme-li ale nic u něho — pak arci, pak budeme muset útok učiniti na hlavní fortnu těch skrytostí — na srdce samého hraběte.“

„Já bych ale byla spíše toho mínění,“ řekla dívka, „abychom veškeré řeči a chování jeho za pouhý výlev trudem sklíčeného srdce a chmurou pokryté mysli považovali; neboť se nemohu živou mocí domysliti, jakého účastenství by hrabě na příbězích života našeho míti mohl —“

„Ne, ne — to si nedám vymluviti,“ opřel se jí bratr, „že v tom něco hlubšího vězí, nežli je ledabylo do světa hozené slovo podivného melancholika. Nu, však uvidíme, cara mia! — moje tušení mě ještě nikdy nezklamalo, a tehdáž mluví ve mně slovem hlasitým!“