Poslední Čech/10.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 10.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 116–126.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jako dávno vyhladovělá vlčice byla si minulá noc děsivou tíží na obyvatele Velenského zámku ulehla, a drtivá pářata její zasáhla také prsa bodromyslného hosta Pedrazziho.

Probudil se totiž v pokoji vedlejším rozmluvou hrabat Velenských, i rozuměl dosti brzo neobyčejnému výjevu mezi otcem a synem, a poznav důležitosť jeho, nezrušil jej nevčasným příchodem, nýbrž bedlivě poslouchaje, postřehl k nemalému podivení svému stopu jakéhosi tajemství, ježto se týkalo osoby, kteráž ho byla před usnutím podivnou směsicí rozmanitých myšlének naplnila a nyní tím živější účastenství jeho budila. Byla to Milada.

On znal také jednu Miladu, a podoba její, z dávných let v paměti jeho ještě jako pouhý stín utkvělá, míhala se mu nyní před očima střídavě s podobou dívky na Velenském zámku, ježto — ačkoliv ji neznal — i brzo s podobou Milady jeho splývala.

Dlouho po odchodě starého hraběte z pokoje synova převracel se Pedrazzi ještě na loži, nemoha na víčka přivolati spánek. Duše jeho trnula sladkým tušením a dětinskou nedočkavostí.

„Ale blázne, blázne!“ mluvil sám k sobě, dlaní se na čelo tleskaje; „co pak by zde dělala? Kdežby se tu vzala — dívka prostá na hraběcím zámku? Není možná! Ona to není! — Ale proč jsem neměl zmužilosti na její jméno se poptati? Či by je Carlo nevěděl? Ne, ne! Ona to není! Což by měl hrabě k vůli ní o vraždě mluviti? — Neblázni se, Ludvíčku, a pokojně se vyspi. Zítra se na ni podíváš — a za několik dní uvidíš svou Miladu… Dobře se mi stává, že mě teď nedočkavosť trýzní! Neměl jsem ji hned vyhledati… Ale Carlo a tajemný otec jeho?… já musel s ním jeti; tajný, mocný, nevyzpytatelný hlas lidského srdce — kdož ho vyskoumá? — Já musel… několik dní ještě počkáš — moje Milado… drahá… nemohu ti pomoci…“

Poloviční spaní sneslo se mu konečně na umdlené, palčivé oči, a v peřestých podobách tančily před ním podivné, měnivé sny. Viděl odlehlé rodinné místečko své, malý městys mezi pěknými horami, nad nimiž zlaté slunce zacházelo. Tichým večerním povětřím znělo klekání a s úbočí mísily se do toho libohlasé zvonky k domovu táhnoucího stáda. Potom se rozevřely stěny malého domku, a po zatmělé sednici procházel se dlouhými, čerstvými kroky otec jeho — veliký, hubený muž, venkovský učitel; pod bradou držel začernalé housle, v ohebné pravici dlouhý smyčec, levice tancovala po hladkém krku — a Pedrazzi klečel na prahu a plakal radostí, neboť okolo uší jeho vedli ples sborové andělští. Potom se nad ním vypnula jasná obloha s tisícem a tisícem zlatých hvězd, a vedle něho stála Milada, i držela jej za ruku, a on hledaje svou i její hvězdu, okazoval po obloze prstem, a ona jej varovala, prosíc, aby toho nečinil, že by hvězda spadla, kdyby na svou pravou ukázal, a on že by musel umříti. A najednou se obloha zatměla a z černých mračen vykukoval šeredný obličej a vyplazoval plamenný jazyk, jako ďábel na řetízku, a Pedrazzi poznal v něm Neapolského basistu, a mrštiv po něm rukou, dal se na útěk, letěl povětřím a plul po moři a octnul se na pařížském divadle vlašské zpěvohry a zpíval Roberta a chtěl dobyti na hřbitově čarodějné ratolesti. Okolo něho míhaly, vznášely se, tancovaly svůdné stvůry pekelné, a srdce jeho pukalo, kdyžto zavádivému pokyvování té nejvnadnější ženštiny odpírati musel — ale odpíral a šťastně klamy a mamy přemohl a ratolesť ulomil. Strašlivě řítily se zdi starobylého chrámu, tanečnice rozpadaly se v chrastivé kostlivce, a v nejkrásnější z nich, ve své nebezpečné svůdkyni, poznal — Miladu.

Poděšen a unaven protrhnul se Pedrazzi ze spaní. Slunce stálo již nad vrcholky zámeckého stromoví a hledělo mu do oken. I pozvedl hlavu a chvíli se musel ohlížeti, nežli poznal, kde se nachází.

„Pěkně děkuji!“ řekl posléze. „Nebudu muset bráti pro pocení. Slyšel jsem, že je mnoho již psáno o snech a o jich významu; rád bych ale věděl, zdali kdo o nich již také jako o prostředku proti zaraženému potu učené pojednání napsal.“

I skočil s lože a první, jakož i nejpřirozenější jeho myšlénka byla Milada a potom Jaroslav. Ten ho měl co nejdříve k ní uvésti. Rychle hodil na sebe ranní šat a vešel k němu do pokoje.

Jaroslav seděl u stolu a psal. Tvář jeho byla bledá; v trhavém pohybování rtů jevila se trvající bouře v prsou jeho. Ale každým písmenem ubývalo tohoto zbouření — a mužná vážnosť vracela se k němu tou měrou, jakovou rozvlněné toky citů svých na papír vypouštěl. Psal otci a Miladě. Loučil se s nimi. Otci děkoval a prosil jej, aby lásku nebo přízeň svou s něho jinam přenesl; při tom odříkal se také všeho práva synovského. Miladě poroučel otce jako vděčné, šetrné dceři.

Byl právě hotov, když Pedrazzi do pokoje vešel.

„Chceš-li, můžeš jeti opět se mnou,“ řekl k němu. „Za pět minut pojedu zase do Prahy.“ — Při tom zazvonil a doručil vešlému služebníku oba lístky, aby je odevzdal.

Zpěvák tu stál plný podivení a hleděl na přítele i na služebníka, sahal si po čele, chtěje se přesvědčiti, zdali ho ještě sny nešálejí.

„Anebo — jestli se ti líbí — zůstaň tady,“ mluvil Jaroslav dále. „Může býti, že ani do Prahy nedojedu — a zdržím-li se několik dní mimo dům, budu zde alespoň přátelské oko míti, kteréž dá pozor, co se přihodí. Začne-li tě dlouhá chvíle trápiti, použij mé bibliotéky — anebo hledej spasení u naší slečny Milady. Nechám ti zde kratičké poručení — ale neboj se — žádné billet doux! Máš-li měkké srdce a budeš-li dobrého rozmaru, můžeš sám o její panenské srdce zápas vésti. Mimo to máš tady již také známého — našeho správce; ten se ti dozajista o zábavu postará,“ doložil s polotajenou hořkostí. Při tom psal zase několik slov Miladě.

„Ale co pak se tu vlastně děje?“ ptal se Pedrazzi moha se konečně k slovu dostati.

Jaroslav mu ale neodpověděl; nýbrž dokončiv lístek, objal jej, přál mu dobré pobavení, a nežli se host od včerejška nadál, stál o samotě v pokoji, nevěda posud, co se děje, co se dělo, ani co se díti bude. I musel se dáti posléze do smíchu.

„Teď jsem v utěšeném stavu,“ řekl při tom sám k sobě; „v cizím domě — jako na moři bez vesla, každé okamžení v nebezpečenství, že vrazím lodí o skálu anebo aspoň do písku a zůstanu seděti. Ale genialního ducha to nesmí obmezovati! Bůh mi dal pět zdravých smyslů, a člověk nezasluhuje toho kousku poctivého jmena, kdo s tou zbraní v davu lidském uvízne.“

I vzal do ruky tenounký lísteček, jejž mu byl Jaroslav na stole zanechal, a otočiv jej několikráte, i prohlížeje zlatý oplateček pečetní, přečetl několikráte po sobě krátký na něm nápis: Mademoiselle Milada.

„Vederemo!“ řekl konečně, hlavou pohodiv a lístek do kapsy u vesty schovávaje. „Podíváme se na tu Ariadnu, kteráž nám v tomto labyrintu potřebnou nit podati má. Fortuna audaces juvat — říkají tuším latináři,“ mluvil dále, a postaviv se proti velkému zrcadlu, začal si vlasy načechrávati. Eh bien! Budu tedy udatným — srdce mi zvěstuje dobrý konec.“

A zpívaje si polohlasem oblíbenou arietku, šel přehlížet svou garderobu. Brzy tu stál jako z módního žurnálu vystřihnutý vzorek; při tom ale neměl oděv jeho přece nic hledaného; jevila se v něm jenom vkusná úpravnosť s lehounkou nenuceností. Mohl si v něm vyjíti na procházku i vstoupiti do salónu.

S Jaroslavovým lístečkem v kapse dal se u Milady opověděti. Řeklo se mu ale, že je slečna v zahradě.

„Také dobře,“ pomyslil si Pedrazzi. „Šírá příroda je mi o mnoho milejší, nežli uzavřené stěny. Vyhledám tedy Ariadnu v zahradě…“

Nejspanilejší jitro uvítalo jej v rozkošných sadech. Veselá mysl jeho napnula se živěji, a srdcem jeho vanuly sváteční pocity. Sladké tušení vodilo jej z místa na místo a slibovalo mu šeptem čarolibým, že ho potká štěstí.

V malém prostranném stromořadí potkal Miladu. Oba se chtěli právě okolo hustolistého rohu zahnouti a stáli nenadále proti sobě. I zarazili se, jeden druhým překvapen, a nežli se pozdravili, trvalo to několik okamžiků. Oběma bylo, jakoby se jim byla nejmilejší podoba z denních snů v živé skutečnosti zjevila; jenom že posud nevěděli, mají-li náhlému úkazu věřiti, anebo jej za pouhý klam rozehřátých smyslů považovati.

„Odpusťte, drahá slečno, mé dotíravosti, kteráž porušila vaši osamělou ranní procházku,“ jal se konečně Pedrazzi plynnou frančinou omluvu hledati, a oči jeho tkvěly s radostným žasnutím na skvostné dívčí postavě. „Ale nemohl jsem na uzdě držeti touhu, kteráž mě poháněla poklonu složiti dámě, v jejíž milosť a shovění mě přítel odkázal.“

S těmi slovy podal jí Jaroslavův lístek. Ona jej otevřela.

„Jak?“ podivila se. „Mladý Velenský zase odejel?“

Byli to první hlasové, kteří se rtů jejích sklouzli, a Pedrazzi je vssál do sebe s duší horoucí.

„Jenom na den nebo na dva dny,“ odpovídal a srdce jeho se chvělo a v paměti jeho zaznívaly blažené zpomínky, jako znění zvonků v podvečerní krajině. „Já s ním včera přijel, a chtěje z tohoto výletu několik zlatých listů do knihy života svého získati, odhodlal jsem se tady čekati, až se zase navrátí.“

„To vás musím, pane, litovati,“ řekla Milada s dvorným úsměvem, „neboť nevím, jak by se vaše očekávání zde uskutečnilo. Osamělý zámek hraběte Velenského neposkytne oněch rozkoší, kteréž u velikém městě při každém kroku nalezáte —“

„O poskytne, poskytne dozajista! — leda by všecky tajuplné hlasy lhaly, kteréž člověka v hodinách osudem zasvěcených naplňují!“ zvolal Pedrazzi s okem jiskřícím, a radosť nevýslovná hrála mu kolem rtů. „Právě z vašich rukou očekávám dar, jemužto se žádná rozkoš velikého světa nevyrovná.“

„Z mých rukou?“ užasla Milada, a na krok ucouvnouc, povznesla hrdě hlavu; ale horšiti se na člověka neznámého nemohla. V jeho přímosti jevilo se tolik dobrosrdečnosti, tak čistá, neúhonná mysl, že jí nebylo možno, pro několik smělejších slov naň se hněvati. Mimo to ozýval se v prsou jejích jakýsi hlas, kterýž v prospěch nenadálého hosta mluvil a celou bytosť její podivným očekáváním naplňoval.

„Mohl bych sice netrpělivostí trápen čekati,“ mluvil Pedrazzi po dívčí otázce dále, „až by mě okolnosti, delší seznámení a zpytavé otázky na stopu přivedly, po nížto bych ve svatyni vaší přízně dostoupil — v tu svatyni, kdežto na místečku nejpohodlnějším teplé hnízdečko si uplésti nějakého práva mám —“

„Vy, pane?“ přetrhla Milada ohnivý proud řeči jeho s rostoucím podivením.

„Já!“ zvolal veselý zpěvák zaníceně. „A poněvadž jsem na dlouhá léta toho krásného práva odřeknouti se musel, budu nyní hleděti, abych je dvojnásobně užil.“

„Bůh je mi svědek,“ řekla Milada na dva, tři kroky od něho couvajíc, „vy mě, pane, děsíte. Já vás neznám, nemohu vám žádného práva přiřknouti.“

„Že mě neznáte?“ ptal se nyní Pedrazzi po krátkém zamlčení a lahodný hlas jeho zazníval tónem elegickým. „To máte dobře, drahá slečno — a já se tomu nedivím. Ani já bych snad nyní ve tváři vaší, v těch rozkvetlých růžích ono písmo nepřečetl, ježto jsem znal jako zavitá, útlinká poupátka, kdyby mi nebyl rozmarný osud dříve prstem na vás poukázal a sladkou věštbu k mému sluchu přinesl. — Jsem tenorista Pedrazzi, rovnou cestou z Paříže,“ mluvil dále, nutě se přijíti do tónu žertovného, „a snad mi nějakého práva z obzvláštní milosti dopřejete, až kousek mého zpěvu uslyšíte.“

Okolo rtů a očí jeho hrálo usmívání, z něhož bylo viděti, že jest si vědom brzkého vítězství. I postavil se po herecku před mlčící Miladu a začal čistým jazykem českým zpívati národní píseň:

„Když jsem k vám chodíval
      Přes ty lesy,
Ach ouvej, přes ty lesy.“ —

Avšak druhý řádek nemohl ani začíti. Hned první zvuky zpěvu jeho padly v duši Miladinu jako zápalné jiskry a znítily celou bytosť její vysokým plamenem. Ona znala píseň tuto ze dnů svého dětinství; znala ji tuze dobře, neboť byla zamilovaná otce jejího, a musívala ji pod večer při houslích stokráte s bratrem zpívati.

„Pro milosrdný Bůh! — pane, co to se mnou tropíte?“ zvolala nyní se srdcem klopotným. „Odkud máte tuto píseň? — vy — tenorista pařížský?“

„Z pravých neporušených úst českých,“ zvolal Pedrazzi vesele, „a zpíval jsem ji jako chlapec denně se sestrou — se zlou, ošklivou sestrou, kteráž mě nyní u prahu srdce svého jako žebráka státi nechává.“

„Ladislave!“ zkřikla Milada, před nížto se teď náhle poledním sluncem rozjasnilo; a tváře její hořely, panenská ňádra se vlnila a ruce povznesly se k vřelému objetí.

„Milado!“ zaplesal Pedrazzi a v okamžení spočíval v jejím náručí.

„Moje Milado!“ jásal po dlouhém, vroucím políbení, a chytiv ji za obě ruce, díval se na ni očima zářícíma od hlavy až k nohoum. „Jsi to tedy opravdu, moje malá Milado? ty pramene mých dětských rozkoší — ty moje pokušitelko — jediná moje žádoucí přítelkyně?“

„Já to jsem — tvá — jako jsem vždycky bývala!“ zvolala dívka s nevýslovnou blahostí, a pravici z ruky jeho vymknuvši, ovinula ji okolo krku jeho. „Ale ty jsi zlý člověk — jsi-li opravdu můj Ladislav; ty jsi nechal svou Miladu tak dlouhé časy beze vší zprávy — v žaluplné nejistotě —“

„Nu, tak tuze žaluplna jsi nebyla, jak na tobě pozoruji,“ usmál se nalezený bratr; „a že jsem nepsal, to zasluhuje arci notný výtopek… i rád jej snesu ze rtů sestřiných; ale já se těšil na překvapení. Já si ustřádal všechny rozkoše na nenadálé shledání; a když jsem na to pomyslil, jak asi dobrý, stařičký otec radostí zmladne, až konečně jednou jako statečný, vděčný syn se vrátím, v kapse… nu, co pak vrtíš hlavou, moje zlatá dívko? Proč přeletuje mráček po tvém čílku?… Nedopouštěj Bože, abych ti rozuměl!“

„Dobrý, stařičký otec nebude se radovati z tvého návratu,“ dosvědčila Milada hlasem jemným. „Ten odpočívá již dlouhá léta v chladném lůně, z něhož se žádné radosti již nepučí.“

„Tedy již odpočívá —?“ opakoval Ladislav po krátké přestávce, mezi nížto byli oba, syn i dcera, památku zesnulého tichým zpomenutím slavili. „Tedy odpočívej v pokoji! — tam jsi také dobře uschován — a snad lépe, nežli by tě nejvděčnější syn kdy uschovati mohl. Nechme toho tedy, moje rozkošná Milado, a nepotahujme harfy srdcí svých strunami, kteréž vydávají zvuky žalostné. Při prvním shledání našem potřebujeme veselých písní a radostného pokřikování. Ty si nemůžeš pomysliti, jak jsem se na tuto chvíli těšíval,“ mluvil Miladin bratr dále, a pojav dívku za ruku, vedl se s ní stromořadím k blízkému, hustým listím krytému loubí; „v nejrozmanitějších postavách obletovala mě tvoje podoba, tisícerými slovy rozmlouval jsem s tvým obrazem; ale že tě takto spatřím, že tě tady naleznu: toho jsem se věru ani při nejdivnějším přání nenadál. Já ti mám tolik co povídati, mám se tě tolik co ptáti — ale nyní splývá všechno mé myšlení a toužení v tu jedinou otázku: Jak jsi přišla mezi hrabata Velenské?“

„Ba věru mezi ně!“ vzdychla Milada; „neboť jsem alespoň z části příčinou těch nesrovnalostí, ježto mezi otcem a synem panují.“

„To pozoruji, ale posavad tomu nerozumím. Protož bys učinila pravý skutek lásky křesťanské, kdybys mě z temnosti k světlu vyvedla. Pověz mi tedy jasnými a zřetelnými slovy, jak jsi přišla z nepatrného, vzdáleného městečka do panského zámku?“

Jak? — to ti mohu pověděti slovy jasnými; proč mě sem ale vlastně uvedli, to je mi také až podnes tajemstvím, kterémuž na jádro dostati se nemohu. Asi rok po tvém tajném odchodu zemřel otec. Procházelť se právě u večer po světnici, jakož býval dávný jeho zvyk, a duch jeho prolétal se v říši zvuků, ježto vyluzoval z oblíbených houslí, an ho ranila mrtvice. Staré tělo jeho skleslo, a housle padly vedle něho a zazvučely naposled. Mne si vzal představený městečka do domu, chtěje mě chovati jako vlastní dítě. Shledaloť se, že byla po otci hezká suma peněz uložených zůstala. S tou tedy zamýšlel můj nový pěstoun hospodařiti, aby pro mne řádného věna vydobyl. Nedlouhý čas na to přišel ale neznámý člověk do městečka a sháněl se po otci; když pak jej poukázali na hřbitov, začal se sháněti po sirotcích. Tentýž člověk navštívil tedy mého pěstouna a dlouhý čas potajmo s ním rozmlouval. Konečně mi snesli prádlo, oblekli mě do svátečních šatů, neznámý člověk posadil mě do svého kočáru a jel se mnou do Prahy. Tam jsem přišla do domu obstárlé paní, která se vychováváním děvčat obírala. U té mi uplynula nejkrásnější léta. Čeho jsem tam všeho užila, čemu se učila, co všecko získala: o tom nebudu nyní mluviti; ale povím ti zkrátka, že jsem nalezla matku, kterou jsem posud neznala. Byla to vzdělaná, šlechetná žena. Nás bylo pět děvčat pod její dohledem; ale všecky jsme k ní lnuly jako sestry k jediné matce. Já zvláště považovala se konečně za její dceru, jelikož jsem u ní skoro deset let ztrávila a za ten čas nesčíslných důkazů lásky její dostala.“

„Nu, a co se stalo z neznámého člověka?“ ptal se Ladislav zvědavě. „Kdo to byl? Vidělas ho někdy? Pečoval o tebe?“

„Po celý ten čas byl jenom třikráte v našem domě,“ řekla Milada; „ostatně ale dopisoval si s naší pěstounkou několikráte do roka. To jsem ale nikdy vypátrati nemohla, z jakých příčin hrabě Velenský tolik na mne vynakládá.“

„Tedy otec Jaroslavův?“

„On sám. A vychovatelka moje vštípila mi tak půvabný obraz jeho šlechetnosti do srdce a do mysli, že jsem uvykla v duchu se obírati s ním jako s otcovským dobrodincem, a že jsem pevně sama u sebe uzavřela, věnovati mu na všechen čas upřímné srdce vděčného dítěte. Konečně také přišla doba, kdežto jsem tajné předsevzetí srdce svého osvědčiti měla. Druhá matka moje mi zjevila, že se musím na Velenský zámek odebrat, abych jako dobré dítě vyjasnila dny hraběte, kterýž toho času, v rozepři jsa s chotí svou, osamělý život vedl v domě svém. S těžkým srdcem opustila jsem dům pěstounčin, a od té chvíle vedu život v této venkovské osamělosti.“

„Krátká historie,“ řekl Pedrazzi, protrhnuv se jako z malého zamyšlení, v něžto byl mezi sestřiným vypravováním upadl, „krátká historie a v jistém ohledu také dosti jasná; má tedy dvě hlavní ctnosti, jakéž rýpavá kritika od povídaček požaduje. Přede mnou leží ale přece ještě jenom jako nerozvinuté klubko — jako velký, temný labyrint, v němžto nevím kudy kam. Proč o tebe hrabě Velenský vlastně tak pečoval a nebo ještě pečuje? — to je to jádro, k němuž bych se skořepinou tvých příhod rád prokousal. Já vím, že se hrabě dlouhá léta myšlenkou obíral, jedinému synu a dědici svému tebe zasnoubiti.“

„To vědělo dlouhý čas, tuším, skoro celé naše okolí,“ řekla Milada a lehýnký úsměv zahrál si na její tváři. „To ale neví ještě posud nikdo, že se starý hrabě této myšlénky dnes na vždy odřekl.“

„Jak?“ ptal se bratr s podivením. „Chce snad nenadále ruce své od tebe odtáhnouti?“

„Právě naopak. Zasypati chce mě svou otcovskou přízní a podává mi darem statek, že bych přijavši jej mohla — co se týče věcí pozemských — do budoucnosti bez bázně hleděti. Bůh mě ale uchovej, abych přijala dar, pro kterýž bych v podezření upadla, že toužím po cizí majetnosti. Já se protivila vůli hraběte a v té chvíli, kdyžto jsem myslila, že stojím osamělá, ale neobmezená paní vůle své: poslala mi nebesa tebe — a ty-li teď neodtrhneš ode mne ruky své, zaleskne se rozkoš na dráze příštího mého života.“

„Nebuď bláhová a nehněvej mě svým pochybováním!“ káral ji Pedrazzi, vroucně ruce její k svému srdci tiskna. „Tys nyní moje spanilá dívka — moje milenka — moje hvězda!“

Při tom ji uchvátil z obou stran za hlavu a pokryl jí ústa, oči a tváře dovádivým líbáním. Ona se ale náhle vzchopila a polohlasitě zkřiknuvši upřela zraků svých z loubí do blízkého stromořadí. Ladislav stopoval zraky její, a oči jeho zastihly hraběcího správce, kterýžto se rychlými kroky na postranní pěšinu zahýbal.