Portréty chirurgů/Doslov

Portréty chirurgů Vratislav Václav Tomek
Bigelow	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Doslov
Autor:	Vratislav Václav Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vratislav Václav. Portréty chirurgů. Praha : vlastním nákladem, [1898]. S. 44–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Símě přání zasil jsem v srdce své a touhou duše své vroucí živil a pěstil jsem drahé toto zrno, by rostlo, bujelo a hnalo v plný klas.

Vláhou citu a teplem hrudi mé dmoucí se při všem, co krásné, veliké a v pravdě lidské jest, dozrál tento klas, jehož plody dávám dnes veřejnosti, zejména milým kollegům svým a každému tomu, kdo v šlechetnosti a humanitě touží po tom, by díla mužů vědy nejcnostnější, ozvy duší jejich velikých došly toho splnění, po jakém práhla jejich dobrá hruď.

Přání mé a nezdolná touha má nesla se dlouho již k tomu, by mužové, kteří přinesli vše k záchraně nejdrahocennějšího skvostu lidí, zdraví totiž, byli zvěčněni aspoň stínem Slávy a Humanity, jaká jim přísluší v prvé řadě.

Kamkoli dnes pohlédneme, vidíme, že posvátná chirurgie mává všude orlími svými perutěmi a bystrým zrakem bdí nad cílem tužeb svých, by dospěla konečně tam, kde anděl Páně třímá nevadnoucí, svěží vždy palmu Míru, Citu a Lásky.

Ano, chirurgie to jest, která nezná pouhá slova úlevy, nýbrž pravé pomoci, chirurg to jest, který neleká se nikdy přinésti s nožem v ruce v oběť vše, co slabou třeba dává někdy záruku, že bude zachován nejmistrnější tvor veliké matky Přírody na prospěch společnosti lidské.

Jen chirurg má ono krásné vědomí, že učinil vše, aby buď pomohl, neb pomoc poskytnouti se snažil, jedině on prodchnut jest největším štěstím, že vykonal povinnost svou věrně a poctivě, kterýž pocit musí jako lahodný chlad v dusných sférách nynějšího lidstva působiti na hrud chirurgovu, vznešeným citem sebevědomí se dmoucí.

Chirurgie, možno říci, v posledních desítiletích podnikla se Smrtí boj a zvítězila.

A což konečně máme říci, když děla burácí a zkázonosně čeří vzduch a granáty i kule tříští kosti mladého lidstva květu, jenž vůni práce a píle své šířit má světem?

Opět stojí zde chirurg sám, který jediným přítelem zůstává raněnému, když přilétá juž hladový krkavec a žravý sup, by zasedl k hostině na dokonávajících, což překrásnými slovy líčí nám klasik:

„Patent certantibus campi, jam corpora procumbunt humi truncata, membra late dispersa sternuntur; manat undique cruor, salus una restat moribundis, vocant hominis amicum — Ecce chirurgus.“

A tak vybrav muže nejslavnější všech dob a národů, uvil jsem pro ně věnec ze všeho vonného kvítí ze všech zahrad své vděčné duše a kladu jej skromně k nohám jejich, bych dokázal pouze úctu a obdiv těm, kteří nejlepšími byli z nejlepších a největšími z největších.

Podařilo-li se mi aspoň částečně vystihnouti onen zenit, ku kterému spěly nejosvícenější hlavy věků všech, bude to největším blahem mého srdce!

V Praze, v měsíci září r. 1898.

Spisovatel